Je sice pravda, jsou také občanští a nejen t. zv. sociálně-demokratičtí vědci a politikové, kteří to uznávají, ale střeží se, dokud jsou ještě příslušníky měšťácké, podnikatelské třídy, dnešní třídy společenské, aby to tak vyslovili, jako to činí sociální demokraté. Četli jsme na příklad před nedávném v "Bohemii" projev jakéhosi pana Graupnera o nezaměstnanosti. Tento pán líčí racionalisaci se svého měšťáckého stanoviska a praví, že nezaměstnanost je především následek racionalisace. To, co jsme my sociální demokraté již dávno říkali, říká tento pán nyní v měšťáckých novinách a označuje hospodářskou krisi jako příčinu nezaměstnanosti a vyslovuje, že nezaměstnanost je následek této racionalisace. Nechci reagovati na všechno, co řekl, poněvadž by to snad nudilo. Ale nejdůležitější, co řekl, je, že především jiným při této pokračující racionalisaci musí klesnouti všeobecný konsum a že tím, že se konsum vyloučí, samozřejmě jiní spolu trpí. To je totéž, co před tím dovozoval pan kolega Tichi, kdy agrárníci, nestarajíce se o vývoj kapitalismu, během doby vytvořují stále vyšší formy vykořisťování a tak také manipulacemi zemědělství jdou pres živnostníky. Je to proces, který jsme již dlouho předpovídali; není to nic novéno, splňuje se pouze to, co kapitalismus ve své nenasytnosti přirozeně způsobuje.

Říká se, že rodiny mají sotva prostředky, těch několik korun podpory v nezaměstnanosti že nestačí. Je to pravda; říkáme-li to my, popírá se to, a je dobře, říká-li to také někdo jiný, anebo říká-li, že příležitostná práce, která se koná, může uhraditi jen nejnutnější životní potřeby. Zkrátka a dobře, lidé musí činiti všechno možné, aby nezemřeli hladem, a u statisíců je potřebí největší námahy, aby sehnaly na nejnutnější nákupy, aby uhradily jen nejnutnější potřebu oděvu, prádla a obuvi. Základní příčina nynějšího zla nezaměstnanosti spočívá tedy v racionalisaci, tak praví tento měšťácký pisatel v "Bohemii". Stojí-li to v některém sociálně-demokratickém časopisu, řeknou páni Němci v této zemi a snad také čeští měšťáčtí vykořisťovatelé - o tom jsem přesvědčen - zcela určitě, že je to zase sociálně-demokratické štvaní a všechno, co sociální demokraté říkají, že není nic jiného nežli politické štvaní. Je zcela příznačné, že s tohoto místa pan řečník přede mnou přímo uvažoval, má-li se ještě provozovati politika. Nechci se zabývati touto kapitolou, poněvadž je to jednak velmi nevděčné, jednak to vypadá tak, že by to mohlo působiti směšně. Především jiným praví tento pisatel v "Bohemii": "Především musilo by se jednou úplně přestati s veškerou racionalisací, neboť ona to je, která vedle pokračující mechanisace a zdokonalení strojů nezaměstnané jen tak z půdy vydupává." Souhlasím s tím úplně a podepisuji to také. Jenže tento muž upadá do chyby tím, že se domnívá, že kdyby se zastavila mechanisace, o které praví, že je vlastně určena k usnadnění lidské práce, že by pak bylo zcela jinak, že by se pak mechanisaci stanovil určitý cíl. Stojíme ovšem na jiném stanovisku. Vlády, nejen vláda v této zemi samotné, a to obstarávají naši soudruzi také v jiných parlamentech, vyslovují to, že by se konečně mělo přikročiti k tomu, aby v této příčině byla zjednána náprava. Ale když sociálně-demokratické korporace a organisace přicházejí se svými návrhy, pak neslyšíme nic jiného nežli bědování nad chtivostí dělníků. Jde to tak daleko, jak jsme slyšeli od pana řečníka přede mnou, že se příspěvky na nemocenské a sociální pojištění, o kterých jsme slyšeli, že zase plynou zpět do národního hospodářství, považují za břemeno těch, kdož je po jejich názoru mají platiti. Zapomínají však, že pracující lid při tomto stavu věcí, za kterého je nucen živořiti, platí svůj podíl, platí po celý život, ježto předpokládá, upadne-li do zlé situace, upadne-li následkem nemoci do nouze a bídy, že má alespoň něco pro nejhorší nouzi. Ti, kdož se neorganisují, kdož nechápou dnešních poměrů, kdož nepoznávají příčiny dnešních nedostatků, považují za zbytečné, přinášeti nějakou oběť pro dobu nouze v době lepší konjunktury, bývají pak ještě, jak se to stalo v Duchcově, štváni jinými stranami, takže se ve svém nerozumu skutečně domnívají, že mohou něco poříditi násilím. To jest ovšem falešná cesta a to jsme vždy a všude zdůrazňovali. Musíme to zdůrazniti také při této příležitosti. Především musíme konstatovati, že část dělnictva ve svém nerozumu nejen se nestará o budoucnost v době příznivé konjunktury, nýbrž že se také podnikatelé neustále obohacují na pracujícím lidu, a to způsobem, že se toto slovo již více nehodí, nýbrž že se zde skutečně již jedná o stálé přímé olupování pracujícího lidu. V té příčině vidíme specielně u nás, že podnikatelé pro potírání nezaměstnanosti nečiní praničeho. V Německu, v malém Rakousku vidíme, že se podnikatelé cítí alespoň něčím povinováni, že částečně také zákonem jsou nuceni přispívati na různá zařízení a tak mírniti bídu mas. Ale u nás? S malými výjimkami - dlužno říci, že jsou také výjimky, byť i velmi řídké - nečiní podnikatelé téměř ničeho pro dělnictvo a nemají zájmu o jejich tíseň. (Sen. Jokl [německy]: Naopak!) Chci právě říci, naopak, podnikatelé se snaží využitkovati tísně dělníků. Jsou nejen neochotni přispívati ke zmírnění obrovské krise, nýbrž jsou naopak vždy ochotni této situace pro sebe využitkovati. (Sen. Jokl [německy]: Obzvláště němečtí podnikatelé!) Chci především konstatovati, že se mluvilo o nemocenských pokladnách. Nebyl bych se dotkl této kapitoly. Slyšeli jsme dosti často v této příčině o lakotě podnikatelů, kteří přes omezení pracovního procesu, přes zkrácenou dobu pracovní s menším počtem dělníků měli obrovské zisky ze svých podniků, vyšší zisky, nežli dříve při plném obsazení. Na to bylo již s dostatek poukazováno a potřebuji to zde jen naznačiti. Je všeobecně známo, že racionalisace, čím bezohledněji se provádí, tím větší přináší zisky. To je to především, co tyto poměry nejen způsobuje, o nichž také měšťácké noviny píší, nýbrž racionalisace je to také, která dělnictvo přivádí do situace, kde se pak nesmíme diviti, nemůže-li více logicky mysliti pod tlakem nouze, bídy, hladu a zklamání a dopouští-li se za okolností věcí, které třeba snad nejsou zcela správné, které však chápeme.

Racionalisace provozuje se dnes přece výhradně ve prospěch podnikatelů a pokračuje se v ní jednostranně vždy jen ve prospěch podnikatelů. Kdyby někdo mohl nějak prokázati, že alespoň nějaký zisk je zde také pro dělníky, že někdo chce dělnické třídě dát okusiti požehnání mechanisace výroby, i kdyby toho bylo sebe méně, mohlo by se alespoň říci, že je zde uznání, že se toto uznání vyvine, mohli bychom míti naději. Ale také část dnešní měšťácké společnosti to časem okusí, poněvadž vývoj kapitalismu nouzi i pracující třídy nejen rozmnoží, nebudou-li proti tomu učiněna zákonitá opatření, nýbrž také celé vrstvy měšťácké společnosti následkem pokračující mechanisace a vývoje kapitalismu zmizí, nebudou-li v racionalisaci učiněny žádné koncese, nebudou-li různé stavy a různé měšťácké strany míti porozumění pro to, čeho doba vyžaduje, nebudou-li míti porozumění pro to, že na racionalisaci nutno dokročiti jinými prostředky. To jest omyl, ve kterém žijí. Dělníci bývají před zavedením zkrácené doby pracovní stavěni před alternativu: buď budete pracovati o 25% anebo tolik a tolik procent levněji, anebo zastavíme vůbec práci. Aby pro nezaměstnanost nebyli vydáni hladu, nechávají si tito lidé, bídou donuceni, líbiti nejhanebnější snížení mzdy, poněvadž jejich síla a jednota roztříštěna a zničena byla působením takových stran, které jsme také v Duchcově viděli při díle. Tříštiti jednotu dělnické třídy znamená oslabovati ji v jejím boji, znamená činiti jí nesrozumitelným vývoj věcí, znamená brániti jí ve snaze, poznávati dnešní společenská zařízení a zaujímati podle toho stanovisko. To zde ještě nikdy nebylo. Čtyřicetiletý boj organisované třídy dělnické přinesl jí zlepšení jejího postavení, to dlužno říci. Bylo dosaženo zákonitých opatření tímto bojem, která dělnické třídě umožnila, že dělníci nejsou více pariové společnosti. Dělnická třída dosáhla práva spoluurčovati ve správě, jak jsem se již zmínil, zkrácena byla doba pracovní, ačkoli se dříve osmihodinový den pracovní považoval za utopii. Ale toto zkrácení pracovní doby bylo již předstiženo zmechanisováním výrobního procesu v hospodářství, i dlužno pomýšleti na další zkrácení pracovní doby. Ale běda, mluvíme-li o tom, žádáme-li je! Jednotlivé podniky došly sice již k poznání, že nutno zkrátiti pracovní dobu. Ale činí tak zase jen na úkor dělníků, při zkrácení mzdy a zařaděním několika hladových dnů do týdne. To ovšem ještě daleko není to, co chceme, i když možno říci, že to je snad méně trnitá cesta, nedopouštěti, aby racionalisace projevila plné účinky na dělnictvo. Ale když vidíme, že podnikatelstvo v této příčině nezná žádných ohledů a že se systematické snižování mzdy provádí téměř jako druh vydírání, pak musíme se tázati: což není žádného zákona, který takovéto jednání zakazuje? Když jeden dělník vybízí druhého, aby vstoupil do jeho organisace, pak se řekne, že to je teror. (Sen. Jokl [německy]: A když podnikatelé rozkáží vylučovati, není to žádný teror!) Zcela správně! Je to něco jiného, když podnikatel jednoduše svým dělníkům diktuje: nechceš-li, použiji násilí, použiji své hospodářské moci a vystrčím tě přede dveře: pak si to rozmyslí a jistě to udělá. (Sen. Jokl [německy]: Němečtí podnikatelé především!) Němci a také Češi, ale Němci jsou v čele, poněvadž německá třída dělnická je nezaměstnaností dvojnásob silněji postižena nežli česká, ba tento teror provádějí dokonce společnosti, kde to nebylo lze předpokládati.

Musíme tyto skutečnosti konstatovati vůči ubohým obětem racionalisace a nezaměstnanosti a pánové nechť soudí, jak chtějí. Dříve se vždy říkalo, že podněcujeme a vybízíme k nenávisti a pohrdání. Nikoli, toho nepotřebujeme, skutečnosti dráždí více, pravda je to, co lidé musí jen pochopiti, a to vládám dokáže, že to tak dále nejde. Jestliže vláda v tomto státě vzhledem k tomu, že nezaměstnanost je nejen v této zemi, a nejen zde možno pociťovati následky racionalisace - slyšeli jsme přece, že ve všech průmyslových zemích je až 50 milionů nezaměstnaných - ve vlastní zemi je příliš slabou, pak je zpropadenou povinností těch, kteří po celý rok jsou v cizině na mezinárodním jednání, aby tuto otázku přivedli na přetřes na mezinárodní půdě, poněvadž je v zájmu jak státu, tak také lidí v něm přebývajících, aby tyto poměry byly odstraněny. Jsme si toho vědomi, že se tak nemůže státi z dneška na zítřek. Víme zcela dobře, když tato společnost na všech stranách praská, když nám racionalisace podává důkaz, že bída mas musí vzrůstati, že koncentrace kapitálu musí pokračovati, že následky vykořisťování stoupají nejen u dělnické třídy, nýbrž že rozvojem kapitalistického loupeživého systému také měšťácká společnost trpí, a že se potvrzuje, že kapitalismus svou lačností po zisku je vlastním svým hrobařem, když to se dokáže - a je to dokázáno stoupající bídou v Československu a v jiných zemích - pak musí si to vlády přece dát říci a nestačí, jak to zde učinil pan Tichi, říci: Co pak chcete, vy sociální demokraté, vy jste přece nyní ve vládě, vy přece máte ministra! A tak se mluví k indiferentním masám, jako by sociální demokraté měli vinu na této bídě, tak jako se v Duchcově mluvilo o tom, že sociální demokraté mají vinu na střelbě proti nezaměstnaným. Tak daleko až se odvažují při osočování a snižování sociální demokracie, bojující za pravdu. Ať kdo řekne, co chce, snižování mzdy, celá ta opatření, kterých podnikatelé používají při racionalisaci, stále stoupající bezohlednost v této příčině nutí k tomu, aby tyto věci byly jednou pojmenovány pravým jménem, a aby se mluvilo nejen o podnikatelích, nýbrž také o veškeré vládě. Sociální demokraté, kteří jsou ve vládě, vědí, čeho je potřebí. Ale nemohou to učiniti, poněvadž ti druzí, kteří s nimi jsou spolčeni v koalici, nemají pro to ještě žádného porozumění a následky této situace ještě až k nim nepronikly. Budou tudíž ještě čekati, až bída bude ještě větší, a nejistota kapitalistické společnosti ještě více vzroste. Že to je začátek zhroucení, začátek, pravím, pozná každý, kdo v této příčině má trochu otevřené oči a mozek k přemýšlení.

Vidíme však také ještě jinou věc. Vidíme, že se nouze nezaměstnaných nevyužívá jen tak, jak jsem řekl, nýbrž vidíme také určité události, zadá-li se nějaká práce, na příklad práce na stavbě silnice. Společnost, myslím, že se jmenuje "Davia", dostane tuto práci za nejlevnější cenu, práce se provádí za nejlevnější cenu v krajině s německým obyvatelstvem, kde je 50% a více nezaměstnaných a kde panuje větší nouze, nežli uvnitř země u české národnosti. Co se stane? Tato společnost přijde do německé krajiny, přivede si však dělníky z českého agrárního zázemí s sebou, Čechy, kterým ovšem mzdu ještě více stlačuje, nežli může mzdu stlačovati německým dělníkům. Není to jednání přímo hanebné, není to jen důkaz bezohlednosti kapitalismu, nýbrž také toho, co jsme vždy říkali, že kapitalismus ve své snaze po vykořisťování nezná žádných mezí? Zde je to dokázáno, a jestliže se snad někdo domnívá, že při tom hrají úlohu národnostní zájmy, pak je to omyl. Zneužívání dělnické třídy děje se tam, kde to lze nejlépe provésti, a ti druzí mohou se s rukama v kapsách na to dívati, nedají-li se touto pobuřující činností strhnouti k nerozvážnostem. Vědí, že to nic nepomůže, a proto přicházejí ke svým důvěrníkům, stěžují si jim, i pokládám za svou povinnost o tom promluviti. Jsou to výstřelky dnešní měšťácké společnosti, proti kterým nutno bojovati, a všichni, kteří rušivě vstupují do cesty a pracujícímu lidu dávají jiné rady nežli ty, které jsme od 40 let dávali pracujícímu lidu, dopouštějí se zločinu na dělnické třídě.

Bude především, abych dospěl ke konci, věcí činitelů, kteří přicházejí v úvahu - neboť, doufám, nemluvíme nadarmo a nemluvíme z oken - aby to, co zde říkáme, zkoumali a zjistili, a to netoliko sociální demokraté ve vládě, také ostatní mají povinnost učiniti opatření na zachování státu, změniti společenská zařízení, jak by to bylo v zájmu státu a státních občanů. Neboť těmto událostem, které přímo hraničí na teror, tomuto libovolnému snižování mzdy, tomuto zneužívání tísně dělnické třídy dlužno postaviti se rozhodně na odpor, a pravím s tohoto místa, nebude-li vláda pokračovati v tom, co již učinila, že uvalí na sebe rovněž vinu porušení svých povinností. Zde musí veškerá vláda zasáhnouti, zde se nesmí nikdo domnívati, že je to koníček pana ministra sociální péče, že je to stranická politika, když pro nezaměstnané žádá více. Vzhledem k těmto zločinům na lidství, vzhledem k tomuto teroru proti dělnické třídě přestává všechna stranická politika. Tak je tomu ve všech vrstvách společnosti, netoliko v průmyslu, třeba také snad slabší měrou v zemědělství, ještě slabší měrou u živnostníků, ale měšťácká společnost je prosáklá těmito kapitalistickými mravy, nemůže se toho zprostiti, zákonodárné sbory musí ji volati k pořádku. Dlužno při této příležitosti zdůrazniti, že konečně přece byla učiněna opatření. Mluvilo se o fondu 150 milionů na krisi, mluvilo se o vydání daleko přes 100 milionů na podporu nezaměstnaných, slíbeny byly další obnosy. Nemůžeme však u toho stanouti, musíme jíti dále, nemá-li se míti za to, že nastává to, co jsme před mnoha desetiletími předvídali, neboť jsou to falešné naděje, říká-li někdo, že bylo v zimě vždy velmi zle, stavební dělníci neměli práci, rovněž tesaři a jiní, jenže se nyní trochu více křičí. Ale zklameme se. Tentokráte není krise žádnou obyčejnou krisí kapitálu, jak jsme je dosud vždy viděli, tentokráte stojíme před světovou hospodářskou krisí, která všem panujícím zavdává podnět k přemýšlení a kterou lze jen zadržeti zákonodárnými opatřeními ve příčině zkrácení pracovní doby, podpory nezaměstnaných alespoň tak dlouho, až se věc v tomto směru trochu zmírní, jakož i zákonodárnými opatřeními o zavedení pojištění pro případ nezaměstnanosti, ale ovšem s přibráním majetných tříd, především podnikatelů. Ne snad aby se někdo domníval, že to má býti jednostranné opatření dělnické třídy. (Předseda dr Soukup ujímá se předsednictví.)

To je to, co musíme říci vzhledem k vládnímu prohlášení a smutným událostem duchcovským. Je potřebí s tohoto místa volati varovným hlasem a říci jim, že pánové z veškeré vlády na této cestě dále jíti nesmějí. Neboť to si dejte říci: přijde den, kdy umění vládnouti bude záležeti v tom, aby se zabezpečilo blaho pracujících tříd. (Potlesk.)

Předseda (zvoní): Přerušuji rozpravu.

Páni senátoři Haken a druzi učinili dne 5. února b. r. podle §u 69 jedn. řádu sen. ke mně dotaz stran zatčení a věznění pana sen. Petra Stránského.

V dotazu se uvádí, že pan sen. Petr Stránský byl dne 4. února b. r. v Duchcově zatčen a odveden ke krajskému soudu v Mostě, kde je ve vazbě. Po názoru pánů dotazovatelů je velmi důležito, aby pan sen. Stránský jako očitý svědek událostí v Duchcově dne 4. února se sběhších mohl osobně podati zprávu v plenární schůzi senátu. Páni dotazovatelé se mne proto táží, jaké kroky jsem učinil, aby pan sen. Stránský byl ihned propuštěn.

Na dotaz tento odpovídám: "Podle §u 25 ústavní listiny má v případě, byl-li člen některé sněmovny dopaden a zatčen při trestném činu samém, soud povinnost ihned oznámiti zatčení předsedovi příslušné sněmovny. Neprojeví-li sněmovna do 14 dnů ode dne zatčení souhlasu s další vazbou, vazba přestává. Okresní soud v Duchcově učinil ve smyslu citovaného ustanovení ústavní listiny oznámení o uvalení prozatímní zajišťovací vazby na pana sen. Stránského ještě téhož dne. Vzhledem k tomu nebyli ani předseda ani předsednictvo senátu kompetentní zakročiti o propuštění pana sen. Stránského z vazby, nýbrž zmíněné oznámení okresního soudu v Duchcově musilo býti přikázáno imunitnímu výboru, aby o věci pojednal a podal senátu zprávu s návrhem, má-li senát projeviti souhlas s další vazbou čili nic.

Rozhodnutí bude pak náležeti plenu senátu, jemuž bude předložen ke projednání návrh imunitního výboru v nejbližší schůzi, aby o něm definitivně rozhodnul.

Prosím o přečtení.

Tajemník senátu dr Šafařovič (čte):

Tisk 393. Zpráva imunitního výboru o žádosti krajského soudu v Mostě ze dne 5. února 1931, č. j. Nt XIII 9/31, za souhlas k trestnímu stíhání sen. Stránského pro zločiny podle §§ 81, 82 II sazba a 87 tr. z., pro přečiny podle §§ 279 a 283 tr. z. a pro přestupek podle §§ 3 a 19 zákona shromažďovacího (č. 3230/1931 předs.).

Tisk 394. Zpráva imunitního výboru o žádosti krajského soudu v Mostě ze dne 28. ledna 1931, č. j. Nt XII 9/31, za souhlas k stíhání sen. Stránského pro přečin podle §u 15, č. 2 zákona na ochranu republiky (č. 3159/1931 předs.).

Předseda (zvoní): Slavný senáte! Navrhuji, aby se příští schůze konala ve středu dne 11. února 1931 o 14. hodině s tímto

1. Pokračování v rozpravě o prohlášení pana předsedy vlády.

2. Zpráva I. výboru technicko-dopravního, II. výboru rozpočtového k vládnímu návrhu zákona (tisk 356) o úpravě některých právních a finančních poměrů soukromých místních drah ve státním provozu. Tisk 380.

3. Návrh, aby podle §u 55 jedn. řádu senátu řízením zkráceným projednána byla zpráva výborů technicko-dopravního a rozpočtového k vládnímu návrhu zákona (tisk 356) o úpravě některých právních a finančních poměrů soukromých místních drah ve státním provozu. Tisk 380.

4. Zpráva imunitního výboru o oznámení okresního soudu v Duchcově ze dne 4. února 1931, č. j. Nt XIII/1931, že byla uvalena na sen. Stránského prozatímní zajišťovací vazba (č. 3211 a 3212/1931 předs.). Tisk 391.

5. Zpráva výboru imunitního o žádosti krajského soudu v Mostě ze dne 5. února 1931, č. j. Nt XIII 9/31, za souhlas k trestnímu stíhání sen. Stránského pro zločiny podle §§ 81, 82 II sazba a 87 tr. z. pro přečiny podle §§ 279 a 283 tr. z. a pro přestupek podle §§ 3 a 19 zákona shromažďovacího (č. 3230/1931 předs.). Tisk 393.

6. Zpráva výboru imunitního o žádosti krajského soudu v Mostě ze dne 28. ledna 1931, č. j. Nt XII 9/31, za souhlas k stíhání sen. Stránského pro přečin podle §u 15, č. 2 zákona na ochranu republiky (č. 3159/1931 předs.). Tisk 394.

Jsou námitky. (Nebyly.) Námitek není.

Končím schůzi.