Máme také ještě něco zcela jiného. Státní rozpočet vykazuje částku 2 miliard na investice a nouzové práce. Podle státního rozpočtu mohlo by se již s pracemi začíti, ale víme, že pro samé kompetenční spory jednoho ministerstva s druhým nelze se dostati kupředu. Bylo by potřebí, aby zde konečně jednou vláda popohnala byrokraty, kteří sami nezaměstnanosti nepociťují, ale musí projeviti alespoň tolik porozumění, že to takovým způsobem není možné. Jedno dlužno zde ovšem s naší strany podškrtnouti, že se totiž nynější ministr sociální péče namáhá, aby alespoň v oboru produktivní péče o nezaměstnané něco učinil a aby tuto práci zahájil. 40.000 dělníků bylo po 3 měsíce zaměstnáváno nákladem 21¹/₂ milionu. Ale co se nyní učinilo, umění, na které se nyní přišlo, mělo se učiniti již dříve, neboť pracující lidé nechtějí almužny, nýbrž práci a výdělek. Co se stalo? V dřívějších letech se na příklad dosti vydatně podporoval stavební ruch. Stát vydal obrovské sumy na podporu stavebního ruchu, 4 miliardy na jeho podporu. Jednu miliardu ztratil stát na levném nájemném, na daních ve starých domech, tři miliardy daroval stát na daních u novostaveb pro budoucnost. Nyní se tážeme, byla tato podpora stavebního ruchu, která byla tak vydatná, která stála miliardy, určena také pro všechny lidi, kteří jí vlastně měli použíti? Víme ze zpráv ministerstva sociální péče, víme z vlastní zkušenosti, že se v prvých letech subvence na stavby přidělovaly také podle politického klíče, že se bankovním ředitelům s příjmem statisíců korun dávaly na stavbu vil subvence statisíců korun. Již tehdy, když jsme byli ve vládní většině, nadhodili jsme otázku regresního práva. Stavěli jsme se tehdy na stanovisko, že všichni ti, kdož mají statisícové příjmy, měli by navrátiti obnosy, které jim stát kdysi poskytl jako subvenci a podle statistiky, kterou jsme měli po ruce, byli bychom tímto způsobem obdrželi zase splaceno 800 milionů. Za 800 milionů bylo by se snad dalo v oboru podpory stavebního ruchu vykonati mnoho; ale dnes jsou ve vládě páni socialisté, mohli by použíti regresního práva, ale nečiní tak, poněvadž jsem niterně přesvědčen o tom, že by tím mohlo býti postiženo několik velikánů ve straně. (Sen. Beutel [německy]: K tomu patří většina! Neosočujte přece!) Co k tomu patří? (Sen. Beutel [německy]: Většina v koalici k tomu patří!) Začněte přece zase jednou s otázkou regresního práva, my budeme hlasovati pro to! (Sen. Beutel [německy]: Nečiňte menšinu odpovědnou za většinu!) To je ovšem nepříjemné, mluví-li se o takovýchto věcech. (Sen. dr Farkas [německy]: To je překrucování!) To není žádné překrucování, nýbrž něco, co jsme prodělali a co mohlo býti, kdyby určité strany nebyly bývaly proti tomu. Dnes vy máte moc v rukou a mohli byste s tím vážně začíti. My jsme prodloužili bytové zákony a prodloužíme je zase, ale ukázalo ministerstvo sociální péče jen náznakem, aby zase jednou uplatnilo regresní právo? Neslyšel jsem o tom ničeho. (Sen. Beutel [německy]: Jste právě špatně informován!) Je mi líto, ale nejsem ve vládě.

Slyšeli jsme z prohlášení pana ministerského předsedy, že se vládě podařilo - praví se tak doslovně - působiti na snížení úrokové míry a docíliti částečného úspěchu. To stojí ve vládním prohlášení. Ale co se stalo, pánové? Banky snížily úrokovou míru z vkladů o ¹/₂%, malí vkladatelé dostávají o ¹/₂% méně, dlužníkům se však slevilo jen ¹/₄%. Tím ovšem dělají tito dobrodinci lidstva nejlepší obchod. To jest úspěch vlády, o kterém zde mluvil pan ministerský předseda. Chápeme ovšem, že se banky brání proti radikálnímu snížení úrokové míry, neboť jak by to pak vypadalo s tantiémami akcionářů? Co by se potom stalo s platy bankovních ředitelů, s těmito obnosy, které často jdou do milionů, kterých se přirozeně nemohou zříci?

Máme dnes také ještě podle posledních zpráv krisi v cukerním průmyslu, která stále vzrůstá. V lednu 1930 činil vývoz cukru 49.314 tun, r. 1931 činil jen 19.763 tun. Při tom stojí cukr u nás stále ještě 6.40 Kč, kdežto vývozní cukr se kupuje za 85 halířů. Ve Vídni dostanete český cukr o 1.20 Kč levněji, nežli ho platíme v Československu.

Mezinárodní úřad práce jednal nedávno o velkém problému hospodářské krise a konstatoval při tom, že jsou to zcela značné otřesy našeho hospodářského života, které způsobily tuto velikou krisi v Evropě a také v celém světě. Mezinárodní úřad práce zjistil, že příčinou hospodářské krise je především vzrůst výroby, který právě předstihl populaci a nalézá tudíž nedostatečný odbyt. Vývoj obyvatelstva není v žádném poměru k výrobě. To je zcela význačná příčina. Rychlý pokles cen polotovarů, kterému se výroba nemůže tak rychle přizpůsobiti, takže odprodej skladiště musí se díti se ztrátou, dále světová krise v zemědělství, nezaměstnanost v průmyslu, trvalá politická nejistota v jednotlivých státech, diktatura nebo něco podobného, dále úplné nebo částečné vyřazení důležitých světových obchodních oblastí jako Ruska, Číny a jiných zemí, to všechno jsou příčiny krise. K tomu přistupuje obrovská služba úroková, kterou všechny státy trpí. Tytéž problémy jako u nás jsou také v jiných státech. K tomu přistupuje dumping Ruska, které zaplavuje světové trhy obrovským množstvím obilí, surovin a polotovarů pod normální cenou. Pak dále obrovská břemena daňová a dávky v jednotlivých státech a, což je velmi příznačno, zasahování státu do soukromého hospodářství. Uvážíme-li všechny tyto věci, je pochopitelné, jestliže ředitel Mezinárodního úřadu práce v Ženevě, jenž byl nedávno v Praze, konstatuje, že dnes již 50 milionů lidí ve světě trpí touto velkou hospodářskou krisí. Je přece zcela jasno, že obrovskou depresí trpí všechny státy, že většina z nich alespoň jest jí již zachvácena, a slyšíme přece také, že ve Francii, která nejdéle vzdorovala, dnes již vykazují 300.000 nezaměstnaných. Velká část všech těch příčin, které vedly k velké hospodářské krisi, platí také pro náš stát. Potřebujeme jen vzíti do rukou tabulky o posledním státním závěrečném účtu, abychom obdrželi jasný obraz. Ze 100 Kč, které stát vybere, pochází 54.51 z daní, 12.67 z cla, 11.54 z kolků a poplatků, 7.29 z jiných příjmů finanční správy a 13.99 ze státních podniků, jako je tabák, pošta a pod. Je velmi příznačné, že při 54.51 Kč daní připadá na obchodní daně 19 Kč, 15 Kč na přímé daně a 18 Kč na konsumní daně. Několik haléřů jest ještě při tom. Jest ještě zajímavější konstatovati, z čeho se skládá 100 Kč, které stát vydává. Ve 100 Kč výdajů jest obsaženo: 18.69 na umoření státního dluhu, 17.43 na militarismus, tedy když někdo platí 100 Kč daně, platí hned na militarismus 17.43 Kč. Dále připadá z výdajů 8.44 na finanční správu, 20.04 na sociální výdaje, 11.78 na hospodářskou a dopravní správu, 10.27 na kulturní výdaje, 3.28 na justiční správu, 7.11 na politickou správu, 6 haléřů na kontrolní úřad, 1.77 Kč na ústřední správu a 1.73 na zahraniční politiku.

K tomu přistupuje ovšem u nás - to nemá býti žádná špička - obrovská výše sociálních břemen, která výrobu nesmírně zdražují. Platíme ročně na prémiích úrazového pojištění 201 milionů, okresním nemocenským pokladnám na nemocenské pojištění 794 miliony, zemědělským pokladnám 51 milionů, pensijnímu ústavu 421 milionů, na starobní pojištění dělníků 531 milionů, k tomu přistupuje ještě státní léčebný fond, nemocenské a pensijní pokladny železnic a státních podniků, takže sociální břemena, kterými u nás postižen je stát a hospodářství, činí ročně skoro 2¹/₂ miliardy. Od r. 1919 bylo to 20 miliard. Počítáte-li nyní 7% správních výloh, pak činí správní výlohy všech těchto sociálních úřadů samotných 175 milionů ročně. (Sen. Beutel [německy]: Musíte však také říci, jaké bídě tím bylo zabráněno!) Pro nás? (Sen. Beutel [německy]: Ne, pro obyvatelstvo!) To jest jen statistické zjištění. Není-li vám to příjemné, nemohu za to. (Sen. Reyzl [německy]: Nikoli nepříjemné, ale to druhé musíte také říci! - Sen. Filipínský: Tak bude dobře zrušiti nemocenské a úrazové pojištění?) O tom není řeči, promluvím o tom. (Sen. Filipínský: Aspoň z vaší řeči to vysvítá!) Jsem jen pro racionalisaci správy, nic jiného. O tom je nám jasno a také my litujeme, že naše nemocenské pojištění trpí následkem nedostatečných ustanovení zákona. (Sen. Reyzl [německy]: Tyto peníze se přece zase vracejí do národního hospodářství, nerozumíte tomu?) Nepotřebuji vašeho poučování, rozumím tomu právě tak jako Vy. Naše nemocenské pojištění upadá, to je nám jasno, to je nedostatek zákona. Dnes dluhují nemocenské pokladny Ústřední sociální pojišťovně 100 milionů. To přece nelze popříti. Jedna pokladna za druhou zvyšuje dávky, na druhé straně však také příspěvky zaměstnavatelů a zaměstnanců. (Sen. dr Holitscher [německy]: Dávky nutno bohužel zmenšiti!) Ano, nutno, snad to není nutno. Bylo by potřebí jen jednou zracionalisovati správu! (Sen. dr Holitscher [německy]: Který obchodník nemá právě tak velké správní výdaje?) To je druhá otázka. (Sen. Polach [německy]: Druhá otázka!) Říkám úmyslně druhá otázka, poněvadž zrovna s panem kolegou dr Holitscherem, šéflékařem pokladny, o této otázce nechci mluviti. Jinak by to vypadalo tak, jako bych se stal osobní, ale to činím nerad.

Nesmíme se této otázce vyhýbati a musíme obrátiti pozornost také jednou do Německa, které mělo odvahu provésti v dnešní době nouzovým nařízením ze dne 28. července 1930 důkladnou racionalisaci. (Sen. Reyzl [německy]: Ale o mnoho-li jsou dávky větší!) Marka je něco jiného, nežli naše koruna. V Německu zavedli poplatek za nemocenský lístek půl marky, to jest 4 Kč, za jednu nemoc, který musí každý nemocný jednou zapraviti a který může býti ještě zvýšen. V Německu zavedli dále poplatek půl marky za první odebrání léku. A pak zavedli ještě něco, co by se také u nás doporučovalo, totiž zákonité stanovení povinností lékařů nemocenských pokladen. Viděli jsme to opětovně, že lékaři nemocenských pokladen sabotovali, že lékaři nemocenských pokladen stávkovali, neohlížejíce se na to, zdali ubozí nemocní dělníci trpí či nic. To jsou poměry, které nepřispívají mnoho k popularisaci nemocenského a sociálního pojištění. Při tom udělali v Německu něco, co velice schvaluji, totiž, že rodinné pojištění bylo učiněno povinným pojištěním. Ale u nás? Máme dvojí kolej. To je nám zcela jasné. Máme úrazové pojištění a skoro stejné pojištění ve starobním a invalidním pojištění. Ušetřili bychom 15 milionů na správních výlohách, kdyby se zrušilo úrazové pojištění a připojilo k sociálnímu pojištění. (Sen. Reyzl (německy): Vy jste byli nejvíce proti tomu!) Pane kolego Reyzle, nepovídejte nám tady žádné báchorky, my jsme to byli, kteří jsme žádali při novelisaci sociálního pojištění zrušení úrazového pojištění, proti tomu byli zástupcové průmyslu z důvodů mně neznámých. Ale my jsme to byli, a já jsem svého času sám pracoval spolu na předběžných pracích k sociálnímu pojištění a vím, že z ohledů ryze osobních k vedoucím lidem v úrazových pojišťovnách nedošlo k tomu hned při vytvoření zákona o sociálním pojištění. Neboť musím zjevně doznati, že tehdejší ministr dr Winter velmi vážně uvažoval o otázce zrušení úrazových pojišťoven, a že to chtěl také míti. (Sen. Reyzl [německy]: Vaše společenstva by měla nejraději společenstevní nemocenské pokladny pro sebe!) Dali jste zemědělcům autonomii, aby si vytvořili zemědělské pokladny, byli to vaši čeští soudruzi, a následkem toho nemůžete jednomu bráti to, co vytvořil a druhému dávati něco, čeho ještě neměl. Tolik o racionalisaci sociálních ústavů a sociálních povinností státu a veřejnosti.

Ale přistupuje k tomu ještě něco důležitého, mluvíme-li již nyní o vážné otázce racionalisace státní správy. Dopřáváme si celou armádu ministerstev a úředníků. Víte, že rozpočet platů a pensí pro státní zaměstnance činí několik miliard; stojíme na stanovisku, že by bylo důležitější míti méně dobře placených, ale lepších úředníků nežli tomu bohužel jest. Slyšeli jsme teprve nedávno, že ministerstvo zahraničních věcí má třikrát tolik úředníků a zaměstnanců jako ministerstvo zahraničních věcí starého rakousko-uherského mocnářství, které mělo 474 sil, kdežto resort pana ministra věcí zahraničních dr Beneše čítá dnes 1219 zaměstnanců! (Sen. Plamínková: Ale také mají více práce, nežli měli za Rakouska!) To je jiná otázka. Na větším množství práce nesejde, nýbrž na kvalitě práce. Dnes je všem stranám úplně jasno, to bylo slyšeti ze všech řečí a obzvláště z řeči mluvčího české sociální demokracie, že byrokratismu, jaký zde dnes panuje, dlužno učiniti konečně jednou konec. Právě my členové parlamentu víme nejlépe, ježto bohužel jsme přetíženi intervencemi, jak těžkopádný je postup věcí, které dlužno vyřizovati na stolech jednotlivých referentů, a viděli jsme často, že je to někdy zlý úmysl, některé věci zabrániti a neprováděti ji ve smyslu žadatelově. Ve zcela znamenitém článku tvrdil nedávno národohospodář dr Janovský z hlavního Svazu průmyslníků právem, že státní hospodářství stalo se rejdištěm politiky. To musí bohužel podškrtnouti každý, kdo jest obeznámen s poměry a kdo několik let stojí uprostřed parlamentního života, a v tomto oboru také dosud nenastalo zlepšení. Zůstalo to stále stejné, jak to bylo po převratu, jak jsme to shledali po dobu své činnosti ve vládní většině a jak tomu je dnes.

A nyní přicházím k těm t. zv. 150 milionům, které svého času byly povoleny na zmírnění hospodářské krise a jak v senátě, tak také v parlamentě byly odhlasovány. Neslyšíme dosud o tom mnoho. Několik týdnů od té doby uplynulo, stále se vyjednává a patrně se stále ještě losuje, kdo dostane více, zdali ten neb onen, a je příznačno, že před několika dny vůdcové české strany živnostenské, nynější ministr železnic Mlčoch a dřívější ministr železnic Najman musili intervenovati u pana ministerského předsedy, aby se konečně jednou dozvěděli, zdali je vláda ochotna, z těchto 150 milionů dáti také něco pro strádající stav živnostníků a obchodníků. Pan ministerský předseda uznal požadavky stavu živnostenského a obchodnického, jak se praví v komuniké v orgánu našich českých kolegů. Ale s tímto uznáním je také učiněno všechno, i nemám velké naděje, že živnostenský stav něco dostane. Prohlašovali jsme s tohoto místa opětovně, že nežádáme žádných subvencí, žádných darů, chceme míti jen levný úvěr pro své lidi, kteří nesmírně trpí hospodářskou krisí, a chceme také na druhé straně míti spravedlivé daňové slevy pro takové lidi, kteří v hospodářské krisi ničeho nevydělávají, nýbrž dokonce ještě doplácejí. To by byl spravedlivý požadavek, a mám také za to, že se tomu nynější vládní většina nevyhne. Není potřebí, abychom se zde na tomto místě ještě jednou vraceli k hospodářské tísni našeho stavu, to všechno zde bylo opětovně řečeno, ale chtěl bych ještě podškrtnouti jistý odstavec z řeči vůdce české sociální demokracie, kolegy Hampla:Řekl ve své znamenité řeči naproti v parlamentě toto: "Mluvilo se zde o nezaměstnanosti, zaviněné zostřenou racionalisací. Nechci se zde státi osobním, ale jestliže některý výrobce jako Baťa ze svého podniku nepochybně vytvoří kartel, který počíná od surovin a pak ve své organisaci zasahuje až k bance, pak mizí pro stát několik milionů daně z obratu, kdežto na druhé straně se tím malé obchodní podniky ničí a vylučují z možnosti platiti daně." Prosím, to úplně podškrtáváme; tento obrovský proces vývoje, který zde jest a bohužel již tak daleko pokročil, že zničil sta a tisíce malých existencí. V zahraničních státech brání se dnes proti Baťovi, brání se v Rakousku, v Německu, v Maďarsku a i Francie navrhla v poslední době přes všechno přátelství t. zv. protibaťovská cla. Ve zprávě "Prager Presse" praví se v té příčině: "V komoře byl podán návrh zvýšiti celní sazbu na obuv z 12 na 15% ad valorem. Francouzský obuvnický průmysl, který zaměstnává asi 200.000 dělníků, trpí nejen odbytovou krisí, nýbrž také konkurencí ciziny. 1,240.000 párů obuvi dovezeno bylo v posledním roce z Československa, z Německa, ze Švýcarska a z Ameriky." Vidíte, že se i ve Francii konečně činí opatření, která také směřují proti Baťovi. Mluví-li se v našich schůzích o obrovské krisi živnosti obuvnické, myslí mnozí, že přeháníme. Ale i orgán sociální demokracie konstatoval nedávno pokles živnosti obuvnické: "Jak se ničí kvetoucí někdy živnost obuvnická, ukazuje následující příklad: Roku 1920 mel Liberec 184 samostatných obuvníků s 200 pomocníků a 28 učedníků, r. 1930 činil počet mistrů 84 s 63 pomocníky a jedním učedníkem. V této době bylo 100 mistrů, 137 pomocníků a 27 učedníků z výroby obuvi vyloučeno, ačkoli počet obyvatelstva města stále vzrůstá." Na tomto malém příkladě můžeme si představiti, jak veliký asi byl pokles v celém území státu. To jest ovšem jen jedna živnost. Ale nevede se bohužel lépe jiným živnostem, konfekčnímu průmyslu a jiným. (Sen. Reyzl [německy]: Řekněte přece, jak by se to mělo zadržeti!) O to nechť se starají ti, kdož dnes mají odpovědnost ve státě, nikoli my. (Sen. Reyzl [německy]: To je velmi lehké!) To není velmi lehké. To je morální a skutečná odpovědnost. (Sen. dr Heller [německy]: Vy jste přece svého času také neznali žádný recept!) My jsme ho ovšem částečně znali. (Sen. dr Heller [německy]: Proti kapitalistickému hospodářskému řádu jste právě slabí!) To jste vy právě také slabí. To už jsme viděli. (Sen. Beutel [německy]: My jsme však již před 40 lety na to poukazovali!) Theoreticky na něco poukazovati není tak těžké. (Sen. dr Heller [německy]: Není možno jedním dechem zastávati se tohoto hospodářského řádu a zároveň nad tím bědovati!) Každý to právě činí, jak to dovede a jak to chce. Dokud jste byli v oposici, troubili jste vy na poplach, nyní jsme my v oposici a troubíme také na poplach. (Sen. Beutel [německy]: To nemá s koalicí naprosto nic společného!) To se nedá nic dělati. (Sen. Polach [německy]: Přes hranice Stříbra je těžko se dostati!) To je jiná věc. (Sen. Polach [německy]: To bylo přece míněno jen přátelsky!) Vím, vždyť já také nešpičkuji.

Ještě slovo o zemědělství. Je nám samozřejmě jasno, že zemědělství trpí obrovsky nynější hospodářskou krisí, a litujeme velice, že se dodnes nepodařilo přes všechna opatření, přes vypovědění obchodní smlouvy s Maďarskem, přes zákon o mísení mouky pomoci zemědělství. Také my tím trpíme, venkovští živnostníci, neboť nám nemůže býti lhostejno, zdali zemědělské plodiny mají zvláštní cenu, anebo se staly bezcennými. Také nás ohrožuje přirozeně tíseň v zemědělství. Chtěl bych zde však podškrtnouti jednu věc, že svépomoc zemědělství nesmí vésti k tomu, aby urychlovala zproletarisování živností a obchodu, jak to bohužel v poslední době některé vedoucí osobnosti v zemědělství propagují. Není ovšem přípustno, aby se zemědělství vážně zabývalo problémem zřizovati vlastní řeznictví, vlastní pekařství, aby pekaře, řezníky a jiné živnostníky, přitisklo ke zdi. To nám nemůže a nesmí býti lhostejno. Nemluvím zde nazdařbůh, nýbrž mám zde před sebou brožurku známého agrárního politika ředitele Hilgera, ve které na jednom místě praví toto: "Kdyby se nepomohlo zemědělství ihned - a tato pomoc nesmí se vztahovati jen na pěstování obilí, nýbrž také na mnohem důležitější, již v úvodě zmíněné dobytkářství - pak nezbude zemědělským organisacím nic jiného, než aby ve své tísni přešlo k přímému zužitkování všech zemědělských výrobků, i přes nebezpečí, že se tím široké kruhy našeho stavu živnostnického a obchodnického vyloučí z distribučního procesu. Bylo již v živnostenských kruzích nepříjemně pociťováno, že se zemědělství zabývá plánem zřízení vlastních pekáren. Nebude-li krise zažehnána, budou-li při vysokých cenách konsumentských zemědělské ceny dále klesati, pak dojde nejen k družstevnickým pekárnám, nýbrž také k jiným zemědělským družstevnickým závodům, i když zemědělci zásadně stojí na stanovisku, že se nechtějí vtírati do okruhu úkolů jiných stavů povolání. Již v zájmu vlastní záchrany bude se musit tedy stav živnostenský zasazovati o to, aby krise v zemědělství byla zažehnána, právě tak jako průmysl má zájem na tom, aby si zachovalo nejdůležitějšího kupce domácího, který nejlépe a nejbezpečněji platí."

Činili jsme dosud všechno, co bylo možno. Hlasovali jsme r. 1926, když jsme byli ve vládě, pro agrární cla. Nebylo populární hlasovati pro to. To mohou potvrditi kolegové, kteří s námi byli ve vládní většině. Ukázali jsme poctivou vůli učiniti všechno, ale také zemědělci musí použíti starého pravidla: Žíti a nechat žíti!

Nyní ke konci. Očekáváme od vlády, že ve svých opatřeních nepřehlédne tíseň našeho stavu. To se ovšem nemůže státi bezvýznamnými vládními prohlášeními, nýbrž jen skutky. A jestliže vláda má vážnou odvahu a také vážnou vůli uskutečniti takové věci, které také mohou odstraniti krisi v živnostech a v obchodě, pak jsme ovšem ochotni podporovati ji v této činnosti. (Potlesk.)

Místopředseda Trčka (zvoní): Další slovo má pan sen. Beutel.

Sen. Beutel (německy): Slavný senáte! K vládnímu prohlášení zaujali naši kolegové ve straně v poslanecké sněmovně již stanovisko a projevili tam mínění sociálních demokratů o věci. Považujeme však také za svou povinnost, abychom zaujali zde stanovisko, poněvadž události, které zejména způsobila nezaměstnanost, jsou tak politování hodné, že bezpodmínečně nutno k tomu promluviti, poněvadž dále každého člověka naplniti musí hlubokým politováním, jestliže výkonná moc státních orgánů vyvolala takové události, jako v Duchcově. Máme za to, že při trochu více opatrnosti a větší liberálnosti zejména se strany pana okresního hejtmana v Duchcově bylo by bývalo lze zabrániti celé této smutné aféře. Pořádání schůze, třebas pod širým nebem, nebylo přece spojeno s nebezpečím a postup státních orgánů v Duchcově tímto způsobem nebyl nutný. Litujeme jen, že tyto srážky s ozbrojenou mocí připravovala zase strana, která se také nazývá stranou dělnickou, a která tak, jako jsme to viděli v Německu, také u nás nyní takovéto věci připravuje plánovitě. Projevuje se snaha, na bídě nezaměstnaných takřka ukájeti své politické potřeby, a dlužno konstatovati, že tato strana zcela určitě není bez viny na těchto obětech. Naše strana prodělávala od 40 let až do dnešního dne těžký vývoj, a měli jsme velmi často srážky s těmi, kdož se ať přirozeně, nebo nepřirozeně cítí jako odpůrci dělnické třídy, měli jsme také již ve starém Rakousku srážky s panující mocí, ale takovéto poměry a opatření u politických stran, jak se to v dnešním hnutí děje u komunistů, stojí zde ojediněle od celých desetiletí, po která jsme bojovali za zlepšení poměrů třídy dělnické. Musíme tedy s tohoto místa vysloviti, že by se pracující obyvatelstvo mělo pokud možno vzdalovati takovéhoto hnutí, poněvadž přece na skutečnostech nemůže nic změniti, a my poctivou plánovitou organisací a bojem na půdě zákona jistě dosáhneme více nežli opatřeními, která vedla k těmto smutným událostem. Sociálně-demokratická strana dokázala svou minulostí, že pro zlepšení situace pracujících lidí učinila, co silou dělnictva a jeho organisací bylo možno. Jestliže v této příčině síly nestačily, aby se dosáhlo větších pokroků zejména, pokud jde o zákonité pojištění pro případ nezaměstnanosti, pak nutno říci, že na tom do jisté míry má také vinu část dělnictva; není to hanba, neboť za nerozum mas nelze činiti dělnictvo zodpovědným, je to výsledek poměrů v této zemi a společenského řádu, který se snaží pracující lid udržeti v nevědomosti. Tu nutno říci, že tyto smutné zjevy mají býti dělnictvu varovným poukazem k tomu, aby si uvědomilo svou sílu a jednalo jinak, aby tím způsobem nebyly zbytečně obětovány lidské životy. Je smutné, dějí-li se takovéto věci, ale nutno také ukázati na příčiny, které k tomu vedly. To se zajisté již s dostatek stalo prohlášením našich soudruhů v parlamentě, nemůžeme však jinak, než učiniti tak také zde a s tohoto místa zdůrazniti obzvláště solidaritu se svými kolegy v poslanecké sněmovně.

Dlužno velice litovati, jestliže se takových věcí také s tohoto místa používá k osočování sociálně-demokratické strany a zástupců organisované třídy dělnické. Řekne-li se, že jednotným semknutým bojem dělnické třídy pro její zlepšení lze více docíliti nežli takovýmto jednáním, pak dlužno velice litovati, že jeden z řečníků přede mnou, komunistický senátor Nedvěd, zde řekl, že mluvil s naším soudruhem ve straně dr Hellerem v Duchcově a že tento mu řekl, že rovněž intervenoval. Již to je nepravda. Pan Nedvěd řekl dále, že se rozumí samo sebou, že dr Heller nešel k dělníkům a k účastníkům, nýbrž že se, jak to tito pánové obyčejně činí, obrátil na okresního hejtmana a velitele četníků. Oproti tomu dlužno věc objasniti, poněvadž je to osočování, na které jsme s takovéto strany vždy zvyklí, které však nesmí zůstati bez odpovědi. Oproti tomu konstatuji, že pan senátor Nedvěd, jak se to u těchto lidí rozumí samo sebou, také v tomto případě řekl nepravdu, poněvadž náš soudruh ve straně dr Heller nemluvil ani s okresním hejtmanem ani s četnickým velitelem. Své informace si ovšem neopatřil od účastníků, tedy také nikoli od těch, kdož mají přímou vinu na smrti čtyř dělníků, od komunistických vůdců, nýbrž od slušných, poctivých, pravdymilovných dělníků. Jednání pana Nedvěda, který náhodnou zcela krátkou soukromou rozmluvu znetvořuje způsobem u něho oblíbeným, možno jen charakterisovati jako politickou a osobní neslušnost, což je zajisté jen výsledkem politického záští, nechceme-li se vyjádřiti jinak. Je velmi smutné, je-li nutno s tohoto místa konstatovati něco takového, tím smutnější, ježto pracující třída v této obrovské tísni, ve které se nalézá, má potřebí jednoty a svornosti ke společnému boji, aby podnikla kroky na zlepšení svého postavení.

Kdo jako já se svou stranou od 40 let měl příležitost sledovati vývoj kapitalismu s jeho krisemi, které se ve stále kratších obdobích vracejí, může jen konstatovati, že to, co jsme předvídali, a my jsme tyto krise stále předvídali, se úplně potvrdilo. Dnešní společenský systém to je, který ukazuje své nedostatky a bezprostřední pan řečník přede mnou, kolega Tichi, uvedl přece některé příklady, jak kapitalismus nejen přes jednotlivé lidi, nýbrž přes celé třídy a vrstvy společnosti přechází k dennímu pořádku, aby zvýšil stupeň vykořisťování, aby zvýšil stupeň výdělku, nestaraje se o to, zdali také široké vrstvy z řad majetných, tedy živnostníků atd., se proletarisují a ničí. Právě poněvadž jsme to předvídali, poněvadž jsme stále ukazovali na škody společnosti, poněvadž jsme stále ukazovali na to, jak se úděl dělnické třídy stále více musí zhoršovati, když se kapitalismus jednostranně dále vyvíjí, jak se to dosud dálo, sneslo se do dnešního dne na nás záští a pohrdání všech stran majetných tříd bez rozdílu národnosti a vyznání. Zástupce živnostníků nemůže, i když se dovolává citátů ze sociálně-demokratických novin, zcela určitě popříti, že to, co sociální demokracie předvídala, přesně se dostavilo, a že se to tak dále bude vyvíjeti. Jestliže vystupujeme a pravíme, že nutno na základě zákonitých opatření zjednati poměry, které změní nejen situaci pracujícího lidu, nýbrž všech státních občanů, které člověka učiní člověkem, které mají vésti k tomu, aby konečně jednou přestalo bezohledné vykořisťování člověka člověkem, pak musíme říci, že jsme nekonali nic více nežli svou povinnost a že jsme nynější společnost varovali před zkázou, která již dříve hrozila, a také dnes musíme tak zase činiti. Dnešní společenský systém se zničením celých živnostenských tříd a stavů, se zmechanisováním octl se u bodu, kde nutno konstatovati, že vykořisťování slaví přímo orgie. Neboť co je dnešní světová krise? Světová krise je následek bezohledné racionalisace ve všech odvětvích průmyslu na mezinárodní basi, podporované trusty a bankovními koncerny, které svůj zisk nemohly dost vysoko vyšroubovati manipulacemi kapitalistických tříd, manipulacemi, které hraničí na loupež, a o kterých nutno říci, že je nesmí nechati bez povšimnutí žádná vláda, rozumí-li vážnosti doby. Neboť tím, že se pracujícímu lidu dalo právo spoluurčovati ve správě, v obcích, v okresech a v zákonodárných sborech, nedalo se ještě to, čeho je potřebí, aby se stali lidmi ti, kdož žijí z práce svých rukou a své hlavy. K tomu patří něco jiného. K tomu patří přede všemi jinými věcmi, abychom se pokusili podvázati tato jednostranná opatření, která slouží ke zvýšení výtěžku bez ohledu na pracující lidi. I když musíme konstatovati, že rozklad dnešní měšťácké společnosti děje se takovýmito zjevy, a tím zase je dokázáno, že se musí zhroutiti sama do sebe, že kapitalismus se svojí dravostí je svým vlastním hrobníkem, pak není to nic nového, to jsme říkali již před lety. Krise po sobě následující a nynější světová hospodářská krise dokazují zcela přesně, jak jsme měli pravdu, a ti, kdož dnes vládnou nad zeměmi, hrají sobě na slepou bábu, když to nechtějí viděti. Při příležitostech, jakou je dnešní, nutno k tomu vždy poukazovati.