Keď si človek tieto dva návrhy zákona prečíta, na prvý pohľad sa zdá, že sú úplné a že svojmu úkolu vyhovia. Vo skutočnosti však není tomu tak, aspoň čo sa týka Slovenska nie. Veď čo je nám to hodno, že zákon vypočítáva, aké procento pre ktoré práce môže sa udeliť z týchto fondov, keď niet toho, kto by sa o toto všetko mal starať a tieto práce prevádzať. Veď nám je veľmi dobre známo, že počet inženierov zemedelsko-technickej služby najmä na Slovensku je veľmi malý; len 40 systemizovaných miest máme na Slovensku pre túto službu a 17 pomocníkov. Darmo sa hovorí v zákone, že podporu takého a takého percenta možno udeliť pre taký a taký druh prác, darmo sú tam vypočítané všetky ostatné ustanovenia, keď niet toho, kto by sa staral, aby tieto práce konané boly. Vyzerá to tak, ako keby ste v dobe, keď všetko na poli dozrálo, postavili jednoho chlapa pred tabulu 1000 jutár poľa. Nezmôže na tom nič, čo aj aký pekný by bol čas.
Vážení, ja by som poukázal, ako sa Slovensku krivdí, keď nebolo systemizované toľko miest pre inženierov. Mali sme ich mať 86, ale slávna systemizácia nám 46 miest sobrala. Dľa procenta nám patrí podľa Moravy a Čiech 126 inženierov, a keď sme sa týchto dožadovali, povedalo sa: Nie je možné, že by nebolo inženierov, ale so stanoviska financií. Tedy u nás financie rozhodujú pre Slovensko.
Celé toto pokračovanie, že táto otázka není riešená priaznivo, je konečne dnes už samozrejmé. Som si plne vedomý toho, že na všetky výtky, že Slovensko je ukrátené, vy namietnete, že nevyužije možností, ktoré sú v zákone dané. Ste však natoľko opatrní, že mu túto možnosť nedáte, čo je vlastne vašou taktikou. Veď len tak sa môže stať, čo čítame v "Zprávach verejnej služby technickej" z r. 1928, že na podporách na meliorácie a podobné odborné účely bolo Slovensku vyplatené z 244 mil. len 14 mil., teda len 6%.
Tu vidíte, aká veľká krivda sa stala, vidíte, že účasť Slovenska na právach a nárokoch, ktoré má, je nespravedlivo malá. Slovensko je umele vykorisťované v prospech historických zemí, veď čo do daňovej nosnosti i čo do rozlohy pôdy ako aj do počtu obyvateľstva, tak i čo do rozlohy plôch, ktoré možno melioráciami a reguláciami získať, účasť 6%, akou je účastné Slovensko, je tak mizivá, že je to výsmech. A preto môžem zdôrazniť, že keď budeme so 6% počítať ďalej, bude Slovensko ďalej krivdené a ukracované. Zásady národohospodárske, keď ich pozeráme z centralizačného hľadiska, ktoré ste voči Slovensku v priemysle a obchode uplatňovali, by nás viedly k tomu, že tam treba investovať, kde investícia môže za najmenších nákladov najväčšie hospodárske majetky doniesť; v tomto páde rozhodne na Slovensku. Všeobecne je známé predsa, že meliorácie, zlepšovanie pôdy vôbec a každá investícia prevádza sa postupne od objektov, ktoré prinášajú veľký osoh za minimálnej investície, k plochám, ktoré vyžadujú viac a viac kapitálu.
Keď by ste pridelili Slovensku nie 6%, ako to v tomto prípade činíte, ale aspoň 18%, k čomu máme nárok na základe našej nosnosti daňovej, ešte by neboly rešpektované zásady národohospodárske. Rozloha Slovenska by nám dávala nárok na 35% a keď by ste tak uprímne smýšľali s tým Slovenskom, ktoré tak radi máte, a rešpektovali hospodárske zásady, museli by ste aspoň 70% investícií, venovaných v republike, dať Slovensku. Vy však nás vo všetkých smeroch ukracujete a veľkodušne spomínate stále, že Slovensko je hospodársky zanedbané. To je ten systém, ktorý veľmoci pod heslom kultúry a civilizácie prevádzajú v Afrike a Ázii. Zemedelsko-technická služba na Slovensku odhaduje, že 970 tisíc ha pôdy čaká u nás na odvodnenie, 250 tisíc ha na zavodnenie, a na zcelovanie čaká až 2 mil. ha. Ďalej veľké regulačné úlohy by maly byť splnené. Veď veľké škody spôsobené slovenskými riekami sú veľmi dobre známe každému, ako i osoh, ktorý by bolo možno dosiahnuť ich využitím. Veď o koľko by bolo možno zvýšiť a zlepšiť hospodársku výrobu, o tom netreba rozprávať, natoľko sú to známé veci.
Pri týchto podmienkach Slovensko ani za 500 rokov nebude zmeliorované a ani za tisíc rokov zcelené. Miesto toho, aby sme išli s dobou, octneme sa stále viac a viac hospodársky pozadu. Veď by bolo nanajvýš spravodlivým a žiadúcim, aby čiastka, ktorá Slovensku prislúcha v páde, že jedon rok není vyčerpaná, bola ponechaná pre budúci rok. Ba oprávneným naším požiadavkom je, aby tie ťažké miliony, o ktoré Slovensko od počiatku jestvovania republiky bolo ukrátené, boly mu nahradené. Veď nestalo sa to našou vinou, ale vinou správy štátnej, ktorá vedome a úmyselne systemizuje malý počet inženierov pre Slovensko, lebo takto má zaručené, že Slovensko, už pri prideľovaní ukrátené, nebude môcť ani toho malého prídelu využiť. Toto jednanie je najnemorálnejšie, čo si možno predstaviť, a stretneme sa s ním iba v koloniach. Táto taktika rôznymi spôsobami je uplatňovaná na Slovensku vo všetkých smeroch cez silničný fond až po štátne dodávky. Za týchto podmienok neprajte si a daromná je vaša snaha riešiť otázku Slovenska.
Tieto dve predlohy zákona by neboly najhoršími, keď by boly dobromyseľne prevádzané, aplikované. Každý inštrument však môže byť dobrý, alebo zlý podľa toho, kto a ako ho užije. Vieme však vopred, že rôzne nariadenia, ktoré zostanú v platnosti a ktoré budú na základe zákonov vydané, sú nám neprajné a ešte viac tí, ktorí budú mať za úkol v medziach zákona pracovať a ho prevádzať.
Nič dobrého si preto nesľubujeme, nedúfame sa ničomu dotiaľ, dokedy tento vládny systém bude trvať, lebo táto vláda ako i predošlé len na jazyku maly lásku voči Slovensku, my už tej lásky máme dosť. Nemusíte nás mať veľmi radi, ale to, čo nám prináleží, dajte nám. (Sen. dr Kovalik: Skutky!)
Vážení pánovia a slávny senát! Včul budem dokazovať, o čem som hovoril a poukážem, ako je Slovensko ukrátené. Tu som dostal náhodou štatistiku, ktorá je trochu vyšedivelá. Častokráť čujeme, vážení pánovia a slávny senát, že slávna koalícia a vláda hovorí, že sa na Slovensko dokladá. Ja tu chcem vyčítať aspoň pár dát vo všeobecnosti, ako sa na Slovensko dokladá. (Čujte!) Za 10 rokov od r. 1919 do r. 1929 podelených bolo zo štátnych daní, dávok a poplatkov 8.709 mil. 339.841 Kč. Cestovný fond je tu nie zarátaný. Slovensko z toho malo dostať dľa kľúča obyvateľov 22.04%, t. j. 1 miliardu 919,536.000 Kč. Avšak z dát jestvujúcich r. 1925 bol celkový obnos 794 mil. 872.000 Kč a z toho Slovensko len 20,730.000 Kč, čili vyše 1 miliardy bolo tam Slovensko ukrátené. (Sen. dr Kovalik: Koľko je to percentov?) Však to na koniec vyrátame, lebo som to teprv teraz dostal. Podľa týchto úradných dát možno zistiť, že Slovensko bolo okradnuté o viac než 1.500 mil. Kč za uplynulých desať rokov. A, páni moji, takto sa dokladá na Slovensko. To sú dáta vytiahnuté zo štatistiky. (Sen. dr Kovalik: Štatistika hovorí!) Áno.
Posledné tri roky od r. 1927 zo štát. daní atď. krajina naša dostala len 60 mil. 964.000 Kč z celkovej sumy 1.143,812.000 Kč. Teda české zeme dostaly 1.082,848.000 Kč a my len 60 mil. Kč. V r. 1928 z celkového obnosu 1.158,466.000 Kč dostalo Slovensko len 53,592.256 Kč. V r. 1929 z celkového obnosu 288,685.000 Kč dostalo Slovensko len 40,566.590 Kč. Slovensko za tieto 3 roky 1927, 1928 a 1929 dostalo celkom 174,556.000 Kč, čo činí len 4.9%. (Sen. dr Kovalik: A malo dostať 221/2%!) Áno. A takto sa na Slovensko dokladá.
To ja nehovorím, to hovorí štatistika. (Tak jest!)
Zo 3.496,484.000 Kč, ktoré sa rozdaly v týchto rokoch, a do ktorej sumy sme my zo Slovenska daly vyše 25% v daniach, poplatkoch atď., berúc do úvahy priestor Slovenska (48.936 km2, Čechy majú 52.064 km2) a počet obyvateľov, Slovensko by malo viac dostať, ako mu dľa kľúča patrí, ale keď rátame len dľa kľúča obyvateľstva z tých 3.496,484.841 Kč Slovensko malo dostať 796,525.000 Kč a nie 174,556.000 Kč, ako dostalo. Toto sú číslice, ktoré hovoria.
Keď som pri tej štatistike, uvedem i jednu ukázku z 10ročnej prakse pre učiteľov. V Čechách na učiteľov sa dalo r. 1928 405,100.000 Kč, na Morave 160 mil. 200.000 Kč, v Sliezsku 34,620.000 Kč, na Slovensku nič a v Podkarpatskej Rusi tiež nič. Takto vám hovorí štatistika. V r. 1929 pod titulom 7 B vydalo sa na ten istý cieľ 700 mil., ale z opatrnosti napísali "pro všechny země", prirodzene v praksi to znamenalo ako v r. 1928, totiž že zo 700 mil. Slovensko nedostalo ani haliera. Takto sa dokladá na Slovensko.
Ako sa zakrývalo a zakrýva okrádanie Slovenska? V r. 1929 v podieloch zo štátnych daní atď. vydalo sa 1 miliarda 194,206.841 Kč. Z toho Slovensko dostalo len 40,566.590 Kč. V tomto obnose sú zarátané poplatky z dedictva, školský príspevok, prirážka z liehu, podiel z dane pozemkovej, domovej, z piva. Podiel z obratu a luxusu a podiel na učiteľské platy účtovali z opatrnosti "všechny země", čo znamená ako v r. 1928, totiž vtedy zo 600 mil. Slovensko nedostalo ani haliera, čo aj v štatistike dokázali. Naši urobili preto krik. Nuž, aby nebolo kriku, v r. 1929 jednoducho nevykázali dľa krajín tieto podiely. V praksi sa to má čítať, že z 205 mil. podielu z obratu a luxusu a z 700 mil. učiteľských platov Slovensko nedostalo nič.
Za 9 rokov z celkového obnosu 244 mil. Kč venovaných štátom na melioračné práce obdržali sme len 141/2 mil., tedy 6%, kým zindustrializované české krajiny 220 mil., to je 94%, tedy české krajiny 94% a my 6%. Páni uvážte, že keď nám zničili priemysel a industriu, hovorilo sa, že sme komorou našej republiky, totižto hospodárský štát a ako to človek vidí, vyzerá to tak, že i hospodársky budeme zničení, lebo za takých okolností, keď náprava nejde, není možno, aby sa Slovensko neoctlo na mizine.
Nyní, pánovia, v akom poriadku sú cesty a ako sa dokladá na cesty na Slovensku? Z cestovného fondu (silničného fondu) v Čechách opravilo sa 295 km ciest, na Slovensku len 27 km. Čujte, ako cesty na Slovensku vypadajú. Na české štátné cesty vydalo sa 24,657.000 Kč, čili 92.2%, na Slovensko len 2,087.000 Kč, na Podkarpatskú Rus nič. To je tá rovnosť. To bolo po dlhých bojoch v 10. roku republiky, a čo bolo pred tým? Na naše cesty nič. Všetko na Čechy. To boly štátné cesty. A čo neštátné? Na neštátné cesty sa dáva v Čechách 11.7 mil., na Moravu 3.6 mil., na Sliezsko 0.9 mil., na Slovensko ani krajcar. Tak sa dokladá na Slovensko! Kde sú tí páni zo Slovenska? Budeme ich volať k odpovednosti.
Vážení! Náhodou som bol včera v Močonku. Je tam 13 km štátna cesta. R. 1928 som tam bol na manévroch ako člen branného výboru, ale veľké šťastie bolo, že tých čias bolo sucho, že sa dalo prejsť, ale nedaj bože, aby sme niekedy potrebovali tu previezť kanony. Môžem smele tvrdiť, vážení pánovia, keď tie naše kanony tam dovezeme, že nám tak zapadnú, že ich do jásene nevykopeme. To je štátna cesta. Je to obec Močonok, na hlavnej ceste, ale tá cesta vypadá tak, že ani voz ani autobus prejsť nemôže. Je to obec s vyše 6.000 obyvateľov a druhá, Varat, má asi 3.000 obyvateľov. Takú cestu majú tí ľudia, ktorí na cesty ťažké tisíce platia.
Práve včera mňa interpelovali, čo tu robíme, keď im dane bereme, ale cesty nedáme. (Výkřiky sen. dr Kovalika.) Vážení pánovia! Tak sa dokladá na Slovensko! A preto, vážení priateľia, tu prehlašujem, aby to konečne už raz tí vládní páni nahliadli, aby boly odčinené hrozné krivdy, ktoré sa páchajú na Slovensku. Ako si to oni myslia, nie je možné, aby prišla konsolidácia, lebo Slovensko nebude len dojnou kravou, aby sa dojilo a nič sa mu nedalo. My nechceme nič od vás, na to sme hrdí, aby sme chceli od niekoho almužnu, ale žiadame si to, čo nám podľa zákona patrí; keď my povinnosti zákona plníme, keď platíme dane a posielame synov na vojnu, nežiadame žiadnu milosť, ale žiadame, aby nám bolo každoročite bez dožadovania dané, čo nám podľa zákona a kľúča patrí. Preto nech si nemyslia Česi a Moravci, že od nich chceme milosť. My žiadame len svoje a nič iné. Toho sa dožadovať budeme, dokiaľ neprijde náprava, lebo môže sa stať i to, že mnohí to potom odplačú, keď s tým pôjdeme pred ľud.
Mám tu ešte tohoročitý výtah zo štatistiky: R. 1931 činil prídel pre krajiny a zeme zo štátnych daní, dávok a poplatkov. Pre Čechy 831,407.495, pre Moravu 451,204.905, pre Slovensko 72 mil. 635.000. (Výkřiky sen. dr Kovalika.) Aký je to pomer a predsa tu často slyšíme, keď sa domáhame odčinenia našich krívd a keď si sťažujeme, že sa na Slovensko dokladá. Rád by som videl tých pánov, ktorí tu budú tvrdiť, že by na nás Slovákov niekto dokladal. Sme si vedomí, že dokážeme byť sebestační, nie sme odkázaní na žiadnu pomoc od nikoho.
Pán minister Tiso v našej poslaneckej snemovni prehováral a poukazoval na všelijaké veci, ako je Slovensko ukrátené. Medzi iným podotkol, že keď je ukrátené, je ukrátené, keď je poškodené, je poškodené. Len upozorňoval slávnu snemovňu, aby sa to ďalej nestalo. Nato vykrikol náš posl. Danihel, že nám to pán minister sľúbil. Pravdaže, pánovia, ja s tým celkom nesúhlasím. Už či božský, či ľudský zákon hovorí nám to, že keď niekto niekoho ukrivdí a niekomu niečo zadrží, ukrivdený je oprávnený sa toho dožadovať a keď mu to nedá, má právo ho napomenúť pravotárom a žalovať. Ale my nemôžeme žalovať túto vládu, túto republiku. Ale ja sa neuspokojím s tým, ja žalujem pred celou verejnosťou, že sa krivda Slovensku stala, a budem žalovať pred celým forom Europy, aká krivda sa Slovensku robí. My pôjdeme s tým do cudzozemských novín, ak není vláda ochotná splniť naše požiadavky, ktoré sú spravodlivé a ktorých sa oprávnene dožadujeme. Keby sa to stalo bárs ktorej stránke, je tu súd, ale my nemôžeme súdom dokázať, čo nám patrí, čo sme štátu dali a čo nám mal štát dávno dať a čo s úrokami máme právo poľadovať.
A preto povedám: Žalujeme to nie pred súdom, ale pred súdom celej našej republiky, celého národa slovenského a celej Europy. Pre návrh nebudeme hlasovať.
Místopředseda dr Heller (zvoní): Dále má slovo pan sen. Bergman.
Sen. Bergman: Slavný senáte! Zhoršující se hospodářská posice našeho státu a zejména hrozivá nezaměstnanost přiměly vládu k tomu, aby hledala nejen působivé, nýbrž i všeobecně prospěšné prostředky k odstranění dnešních potíží. Není pochyby o tom, že vládní návrh o státním fondu pro vodohospodářské meliorace je zařízením zcela účelným, neboť tvoří nové hodnoty, je investicí rentabilní a mimo to prováděná díla budou pramenem obživy velkého počtu dělníků i jiných pracovníků.
Je zejména s povděkem vítati, že většina zařízení, jež fond sám provede nebo bude podporovati, jest určena v převážné míře československému venkovu a zemědělství obzvláště.
Užitečnost předloženého návrhu - nehledě k některým nedostatkům - je tak samozřejmá, že bychom s klidným svědomím návrh vládní mohli bez výhrady schváliti. Jsou však okolnosti, o kterých přece jen je nutno se zmíniti, aby státní administrativě, až zákon bude prováděti, byl znám náš úsudek a naše přání, poněvadž my tu tlumočíme přání všech krajů republiky a všech tříd občanstva.
První dobrou stránku předloženého návrhu vidím v tom, že návrh tento znamená sjednocení předpisů o pracích regulačních, melioračních i vodovodních, že byl sdělán plán na období deseti let, že se pamatuje spravedlivou měrou jak na úpravu vodních toků, tak i na plošné meliorace a že se rozvrhují práce spravedlivě mezi všechny země republiky s patřičným zřetelem na potřeby Slovenska a Podkarpatské Rusi. (Tak jest! Výborně!)
Ve finanční části návrhu spatřuji slabinu v tom, že se počítá i nadále s výnosem daně z vodní síly. Bylo by již opravdu nejvýše na čase, tuto daň přizpůsobiti výši daně uhelné a u podniků malých ji vůbec zrušiti. Výnos daně z vodní síly klesá, mlýny i jiné vodní podniky touto daní povinné se zavírají a u jiných - dosud v chodu jsoucích podniků - působí daň z vodní síly velmi nepříznivě na cenu produktů a eventuel. podlamuje konkurenční schopnost takového podniku. Jsou dnes velké elektrárny tepelné, jako je ervěnická, v níž jedna kilowatová hodina stojí 12 haléřů, a jsou elektrárny vodní, kde jen daň z vodní síly zatěžuje totéž množství elektrické energie obnosem téměř stejně vysokým. Nynější stav nepřispívá proto k využitkování stávajících a k získání nových vodních sil. Proto považuji za hospodářsky prospěšné, aby daň z vodní síly byla snížena a u podniků do pěti koňských sil vůbec zrušena.
O značném národohospodářském významu předloženého návrhu nejlépe svědčí fakt, že na úpravu vodních toků, stavbu nádrží a podobná zařízení bude ročně věnována částka přes 135,000.000 Kč, takže do desíti let bude investováno přes jednu a čtvrt miliardy Kč. Za tuto částku bude odstraněno nebezpečí povodní na většině řek našeho státu. Pokládám za samozřejmost, že práce tyto budou podnikány především tam, kde nebezpečí hrozí největší, kde utrpělo obyvatelstvo dosud největší škody a že naprosto vyloučeny budou všechny vlivy, které by vynucovaly jakékoli výhody na úkor celkového zájmu a veřejné prospěšnosti.
Upozorňuji při této příležitosti, že v §u 14 přiznává se na znovuzřízení a opravu jezů příspěvek až do výše 45% schváleného stavebního nákladu za předpokladu, že země převezme 15%.
Jest opravdu nutno, aby výše příspěvku byla v tomto případě přiznávána co nejbenevolentněji, poněvadž mezi žadateli budou majitelé mlýnů na řece Lužnici i jinde, kteří na vodní díla a specielně na jezy s vorovými propustmi museli dosud vynakládati částky jdoucí nad jejich majetkovou potenci, ač z udržovaných zařízení měla větší prospěch voroplavba než mlynáři sami. Nežli se zmíním o druhém oddílu předloženého návrhu, to jest o plošných melioracích a zásobení obcí vodou, chci k prvé části, jednající o regulaci a přehradách, říci toto:
Dosud byla provedena plošná meliorace, a to ve velké většině odvodněním na 15% půdy, kterou třeba meliorovati, takže je potřebí ještě meliorovati plochu asi jeden a tři čtvrti milionů ha, což je programem nejbližšího půlstoletí. Odvodnění pozemků samozřejmě je zhodnocuje, zvyšuje sklizně, zajišťuje je, takže na první pohled se zdá, že samotným odvodněním je dosaženo účelu. Ve skutečnosti tomu tak není, neboť prováděním odvodnění orné půdy vyrůstá velký problém, jakým způsobem zachovati vliv vod na klima a splavnost řek. Řešení tohoto problému je naléhavé. Představme si meliorovaný okrsek, pozůstávající z několika obcí! Voda v pozemcích takového kraje před meliorací udržovala se do pozdního jara, pozemky jen zvolna odpařováním a přirozeným odtokem vodu vydávaly, takže potoky a řeky měly dostatečné zásobní reservoiry. Odvodněním pozemků způsobíme rychlý odtok vody drénové, pozemky rychle vyschnou a tak voda drénová rychle sběhne regulovanými potoky a koryty řek ke hranicím státu. Tímto stavem nejen zkracuje se doba splavnosti řek v době letní, nýbrž i docela ustává po čas sucha a dále vykonává se velmi neblahý vliv na klima. To je problém, který dnes zaměstnává národohospodáře říše německé, a pro náš stát je to problém tím naléhavější, poněvadž poloha našeho státu je cele vnitrozemská a poněvadž v důsledku zaviněného i nezaviněného zmenšení lesní plochy byla oslabena účinnost přirozených vodních reservoirů.
Aby se těmto nežádoucím důsledkům meliorace a regulace předešlo, je potřebí, aby při provádění tohoto zákona v oboru plošných meliorací byl zachován určitý poměr mezi drenáží a zavodněním a aby přehradami, jakož i ostatními zařízeními bylo působeno k udržování většího stavu vody v řekách.
Uvedená zařízení pro velkou nákladnost budou jistě uskutečňována tempem volnějším, takže je potřebí hledati jiné prostředky. A tu za nejvhodnější takový prostředek považuji patřičný počet vhodně rozložených rybníků. Ty budou nejen brániti rychlému úniku vrchních vod, nýbrž budou také příznivě vyvíjeti vliv na podnebí, a pokud budou položeny uvnitř nebo poblíž obcí, budou také nutným reservoirem vody pro případ požáru, jakož i na mnohých místech nejlidovějšími lázněmi po dobu letní.
Přimlouvám se proto za to, aby v prováděcím nařízení k předloženému zákonu výslovně k §u 12, odstavec 2, litera B, se uvedlo, že za vodní nádrže nutno také považovati rybníky, a to jak v majetku obcí, tak i jednotlivců, jestliže tyto rybníky svým položením splňují požadavky, jež jsem právě uvedl.
Zemědělská veřejnost je samozřejmě interesována na velkých podnicích, jež má na mysli § 11, 12, 13 a 14, avšak specielně jest interesována na ustanoveních obsažených v §u 15 a 16. Jde tu o odvodnění mokrých parcel, zavodnění luk, o uvedení poddolované půdy do stavu normálního a o výstavbu vodovodů.
Podpora i s příspěvkem země činí v těchto případech 45 až 60%, takže stále ještě majitel půdy ponese ze svého 40 až 55%. Tato úprava bude pro zadlužené zemědělce velmi tíživou a proto bylo by na prospěch věci, kdyby fond nejpotřebnějším zemědělcům vyšel vstříc způsobem uvedeným v §u 15, odstavec 2, tím, že by nesl část úroků z částky, kterou si majitel půdy musil vypůjčiti na zaplacení meliorace. Tuto povinnost nemusil by fond přebírati až do úplného zaplacení meliorační zápůjčky, nýbrž jen po dobu, pokud trvá ohrožení existence takového majitele meliorované půdy. Šlo by v tom případě jen o značně zadlužené majitele nejmenších a středních rolnických usedlostí a zejména by šlo o majitele drobných parcel v uhelném revíru, kde rekultivace je velmi nákladná a majitelé jakožto bývalí aneb aktivní horníci vesměs nezámožní. Úhradu na tato vydání možno opatřiti tím, když se v příštím státním rozpočtu upustí od dotace dosud neaktivované veřejné pojišťovny a když takto ušetřený obnos se přikáže fondu pro vodohospodářské meliorace, aby tento fond mohl zmírniti povinnosti majitelů půdy a vodních děl v případech skutečného zřetele hodných.
Za zvláště naléhavé považuji rychlé provádění rekultivace poddolovaných pozemků. Jde tu o zájem celého okresu mosteckého, duchcovského, bílinského a jiných, a tu nemožno souhlasiti s úsilím některých činitelů, aby rekultivace byla provedena jen zalesněním. Faktem je, že dolováním byla zničena půda orná, a proto rekultivací musí zase orná půda býti získána. Snad tato úprava bude dražší, ale jinak postupovati není možno, ježto je potřebí, aby na českém severu bylo co nejvíce orné půdy, která chrání své majitele ze řad horníků od bídy v dobách téměř periodické nezaměstnanosti na dolech. S ohledem na tento nejen hospodářský, nýbrž i sociální význam rekultivace buďtež žádosti o podporu vyřizovány s největším urychlováním, splátky po zahájení prací buďtež řádně poukazovány, aby tak ruch rekultivační byl zapodpořen a úspěšně se mohl rozvinouti ve všech uhelných revírech.
Za nedostatečně odůvodněné považuji ustanovení §u 16, který přiznává vodovodům pro jednotlivé obce podporu ve výši 35% a vodovodům skupinovým, t. j. aspoň pro tři obce určeným, příspěvek 40%. Je sice pravda, že skupinové vodovody jsou zařízením ekonomičtějším, že jejich význam je větší, ale přece jen mělo býti pamatováno na to, že je v republice řada obcí, a to velmi chudých a od sebe velmi vzdálených, které s ohledem na terén velmi měnivý nebudou moci postaviti vodovod skupinový, a v důsledku toho budou se musiti spokojiti příspěvkem o pět procent menším. Jde v tomto případě o chudé obce na Mladovožicku, Pelhřimovsku, Zbirožsku, a proto apeluji na ministerstvo zemědělství, aby i v tomto bodu bylo spravedlnosti učiněno zadost.
Slavný senáte! Předložený návrh zákona o státním fondu melioračním je účinným prostředkem k zvelebení našeho státu, směřuje ke zvýšení úrodnosti naší půdy, ochraňuje majetek občanů a jeví se zařízením i jinak veskrze účelným, a poněvadž jeho provádění poskytne příležitost k práci mnohým dnes nezaměstnaným, bude náš klub pro přijetí tohoto návrhu jednomyslně hlasovati. Budeme hlasovati pro tento zákon rádi proto, poněvadž jsme přesvědčeni, že nejenom bude jeho prováděním odstraněna částečně nezaměstnanost, nýbrž také proto, že se jím má pomoci ke zvýšení zemědělské produkce.
Může se mi ovšem namítnouti, že při znehodnocení obilí a při ujednané redukci řepy cukrové i řepy semenné není zvyšování produkce žádoucí. Zdá se také, že ve vedoucích kruzích naší vlády se takto tato otázka posuzuje. Kdyby tomu tak nebylo, myslím, že by nebylo možno, aby zákon o malých cukrovarech, předložený ministrem obchodu, byl stále ještě předmětem jednání a předmětem politických junktimů.
Právě teď došlo k dohodě mezi řepaři a cukrovarníky o cenu řepy z příští sklizně, při které řepaři nedopadli právě skvěle. Uskrovnili se však hlavně proto, aby náš průmysl cukrovarnický mohl zkoncovati mezinárodní dohodu, při níž se má zaručiti za určité množství výroby cukru, což není možné, bude-li zde nebezpečí tvoření nových závodů jakéhokoliv druhu. Proto musím při této příležitosti říci několik slov o tak zvaných hospodářských cukrovarech se zřetelem k mezinárodní cukerní dohodě.
Existence hospodářských cukrovarů stala se již za krise cukerního průmyslu co do oprávněnosti velmi pochybnou. První krok k odstranění cukerní krise byl učiněn uzavřením mezinárodní cukerní dohody v Berlíně a tato skutečnost nemůže zůstati bez vlivu na existenci hospodářských cukrovarů.
Jestliže v době krise byla jejich existence pochybnou, jest uzavřením mezinárodní cukerní dohody tato otázka vyřešena a lze říci zcela rozhodně, že za dnešních okolností pozbyl malý hospodářský cukrovar existenčního oprávnění.
Vůči mezinárodní dohodě vystupuje československé řepařství a cukrovarnictví jako jediný celek. Počítá se vzájemným užitkem z uzavření mezinárodní dohody a přejímá na druhé straně opět společné závazky, které jsou tímto způsobem vyvolány. Jedním z nejpřímějších důsledků jest omezení osevu během pětileté dohody, jež se prakticky projeví v kampaních 1931/32 až 1934/35. U hospodářských cukrovarů jako takových nelze o jakékoliv redukci vůbec mluviti, a ačkoliv existují již tři závody toho druhu u nás, nepřispěly nijakým způsobem k řešení krise. Hospodářské cukrovary, dodávající méně hodnotný výrobek za plnou tuzemskou cenu, nemají risika vývozního za dnešních nepříznivých cen a ubírají tudíž z domácí základny celkovému řepařství a průmyslu. Jejich řepař však z této okolnosti, která pro každý jinak normální průmysl by byla ohromnou výhodou, ničeho nezíská. Dostává za řepu přibližně stejné hodnoty jako při dodávce do kteréhokoliv jiného, skutečného cukrovaru a naopak stává se existenčně odvislým od hospodářského cukrovaru pracujícího neracionelně, zastaralou metodou a udržujícího se při životě toliko tím způsobem, že veškeré svoje zboží umísťuje v tuzemsku.
Avšak i za těchto okolností zaznamenávají některé z těchto podniků přímé ztráty, a to zejména tam, kde nesouvisí přímo s vlastním statkem, který by vedlejší produkty mohl výhodně zužitkovati, takže kalkulace takového podniku dělí se na cukrovar a ekonomii.
Druhým účinkem mezinárodní dohody bude nutnost rozšiřování domácí základny při omezeném vývozu. Zde je zájem celku v přímém kontaktu s neblahým vlivem hospodářských cukrovarů, neboť řepař, který na jedné straně má zájem na tom, aby řepařství a cukrovarnictví - tyto 2 složky od sebe neodlučitelné - se udrželo, přispívá dodávkami do hospodářských cukrovarů k ohrožování své vlastní existence, neboť hospodářské cukrovary nikdy nemohou zajistiti udržení řepařství na takové výši, jako tomu jest u našeho vyspělého cukrovarského průmyslu. Avšak i s hlediska výrobního se stává otázka hospodářských cukrovarů jasnou. V důsledku omezení celkové naší výroby vyvolává se v popředí opět otázka racionalisace. Je zřejmo, že cukrovarnický průmysl může přečkati dobu svého omezeného vývoje, vázaného pětiletou dohodou, jen tehdy, bude-li pracovati co nejekonomičtěji. Pracovní systém hospodářského cukrovaru je vzdálen této zásady, a to zejména všude tam, kde jde o hospodářský cukrovar jako podnik, který by snad měl býti náhražkou cukrovaru průmyslového.
Namítne se snad, že právě omezení osevu vyvolá v některých rayonech snahu po zřízení hospodářských cukrovarů. Tato snaha může však býti vyvolána toliko zdánlivým efektem, neboť redukce osevu bude v prvé řadě provedena v souhlasu s přáním řepařů, a není myslitelno, aby vedle řepního pěstitele, který svým závazkům a povinnostem vůči celku řádně dostojí, byl jiný, který by se bezohledně zúčastnil poškozování celku pěstováním cukrovky pro hospodářský cukrovar. Řepaři i cukrovarníci snaží se o zajištění vhodné cesty, aby bylo umožněno rozšíření řepního osevu i nad hranici, stanovenou závazky z mezinárodní dohody. Veškerá tato organisovaná práce, která se nese za širokým zájmem celostátním, dostala doposud svoji oficielní sankci v úlevách, které stát povolil ve způsobu refundací daní obchodových a snížením daně obratové. Tímto způsobem však je stát interesován na všem, co souvisí s dalším vývojem řepařství a cukrovarnictví. Nemohou tudíž ani vládní činitelé přihlížeti nečinně k podobné akci, která jeho vlastní zájmy poškozuje, a proto nutnost zamezení zakládání nových cukrovarů, zejména hospodářských, se právě uzavřením mezinárodních snah dostává do popředí. Jakékoliv zakládání nových cukrovarů by vlastně znemožnilo dodržení našich mezinárodních závazků a je proto oprávněným a nad jiné odůvodněným požadavkem žádati, aby pro zbývající 4 léta dohody, to je až do roku 1935, zakládání nových cukrovarů bylo znemožněno, eventuelně vázáno na zvláštní koncesi, k níž se mohou řepaři i cukrovarnický průmysl vyjádřiti. Byl by to jen jiný způsob provedení stejné zásady v jiných státech mezinárodní dohody se zúčastnivších, jako na příklad na Kubě, kde byl předložen vládní návrh na zákaz zakládání nových cukrovarů, respektive na uložení zvláštní pokuty na celkovou výrobu takového závodu, který by mohl přece jen vzniknouti. Při tom mi budiž dovoleno říci, že na této předloze nemá většího zájmu pan ministr obchodu, než pan ministr zemědělství a proto nemůže zůstati pan ministr zemědělství pasivním divákem, nýbrž musí se postaviti cele za tuto předlohu, která pro větší a i rolnické cukrovary jest otázkou přímo životní.