Spojil jsem tuto poznámku s touto debatou, poněvadž jsem přesvědčen, že, má-li se zemědělství pomoci, nelze tak činiti jen projekty pro dalekou budoucnost, nýbrž právě řešením akutních problémů, jejichž řešení by pomáhalo ihned. (Potlesk.)

Místopředseda dr Heller (zvoní): Slovo má pan sen. Palme.

Sen. Palme (německy): Slavný senáte! Utvoření státního fondu pro vodohospodářské meliorace týká se zajisté v první řadě více zemědělských zájmů, má však také národohospodářsky v nynější hospodářské krisi veliký význam. Výdaj 3¹/₂ miliardy Kč za 10 roků jest obnos, který, bylo-li ho použito k oživení našeho upadajícího národního hospodářství, může míti dalekosáhlý význam. Největšími skupinami konsumentů ve státě jsou především dělníci a zaměstnanci, malé zemědělské podniky a malí obchodníci, a ti všichni dnes trpí bezútěšnými hospodářskými poměry nejvíce. Musí tedy býti naší první a nejdůležitější úlohou vyčerpati všechny prostředky a cesty, abychom těmto a obzvláště statisícům nezaměstnaných, které dnes máme, pomohli a je zařadili do výrobního procesu. Ale musí také býti naší svatou úlohou, aby mnohé tisíce omezeně pracujících mohly býti zase plně zaměstnány. Nastoupíme-li tuto cestu, pak se jednak pomůže obchodnímu světu, jednak zabezpečí se také zemědělství lepší odbyt jeho výrobků. Chtěl bych se zde vrátiti k poznámce, kterou zde v jedné z posledních schůzí pronesl agrární kolega tím, že citoval pořekadlo: Má-li sedlák peníze, má je celý svět. Toto staré pořekadlo dnes již neplatí, dlužno spíše správněji říci: Nevydělává-li dělník žádné peníze, hladoví s ním celý svět. Ovšem s výjimkou těch, kdož využívají dnešní situace.

Od provádění vodohospodářských meliorací nebude lze zajisté očekávati žádné odstranění hospodářské krise, ale bude přece lze docíliti alespoň časem v různých oborech značné úlevy nynější situace. Nynější hospodářskou krisi nelze překonati tak, jak si to naši podnikatelé představují, kteří dnes jednají způsobem, jenž se přímo stává hospodářským nebezpečím. Sledují racionalisační proces šíleným způsobem, nelidské využitkování pracovní síly provádí se stále víc a více a tím rozmnožuje se počet nezaměstnaných do nezměrna. K tomu přistupuje ještě snižování mzdy, jež podnikatelé s nepatrnými výjimkami provádějí násilím a brutalitou, a snižování platů jejich dělníků a zaměstnanců, čímž se životní míra pracujícího obyvatelstva úplně podkopává. Chci to zde ukázati jen na dvou příkladech. Po dosti těžkém vyjednávání byla v porcelánovém průmyslu od 1. března mzda veškerého dělnictva, to je 14.000 dělníků a dělnic, snížena o 4%. Podnikatelé žádali snížení o 6%. Ovšem byli při vyjednávání tak velkomyslní, že darovali okresnímu fondu pro podporu nezaměstnaných 20.000 Kč a mimo to ještě 100.000 Kč na podporu strádajících nezaměstnaných. Uváží-li se, že se následkem tohoto snížení mzdy vyplácí ročně alespoň 3¹/₂ milionu méně, pak pochopíte, že podnikatelé při tomto jednání udělali skvěly obchod. Tytéž boje odehrávají se dnes ve sklářském průmyslu. Od mnoha týdnů trvá vyjednávání v okresu borském, nevedou k žádnému výsledku, podnikatelé trvají jednoduše na svém diktátu. Ačkoli diference nyní již jsou zcela nepatrné, nechtějí podnikatelé přiznati ani to a trvají na tom, aby dělníci, kteří pracují ve 4 směnách, strpěli také ještě snížení mzdy o 2%. Že zde žádná organisace nemůže jíti s sebou a že to musí odmítnouti, je nasnadě. Ježto se to tak dělá nejen v porcelánovém a sklářském průmyslu, nýbrž také ve všech ostatních odvětvích průmyslu, někdy dokonce ještě hůře nežli v těchto dvou průmyslových odvětvích, jest jisto, že se tím konsumu venku odnímají mnohé miliony Kč, které zmizí v kapsách několika málo pánů, kteří proto nevydají ani o halíř za rok více nežli jindy. Lze se pak za takových poměrů diviti, když si naši obchodníci stěžují do nedostatku odbytu a zemědělci nemohou své výrobky prodávati tak, jak by rádi chtěli? Spotřebitelů by bylo v zemi dosti, bohužel se těmto nezaměstnaným a omezeně pracujícím spotřebitelům nedostává potřebných prostředků, aby si opatřili jen to, čeho k živobytí je potřebí.

Příčiny nynější hospodářské krise tkvějí mnohem hlouběji, nežli tomu bylo dříve při váznutí odbytu. Anarchický způsob výroby našich kapitalistů, který nelze uvésti nikterak v soulad se spotřebou, musí, půjde-li to tak jen několik roků dále, vésti přímo ke katastrofě. Je nemožno na jedné straně stále vyráběti a hromaditi více výrobků, když na druhé straně počet lidí, kteří mají toto zboží kupovati, stále se zmenšuje, se ochuzuje. Kam takovéto poměry musí vésti, vědí bozi.

K tomu přistupuje roztržení starých hospodářských území, způsobené poslední válkou a mírovými smlouvami, všeobecná nejistota, kterou nyní lze pociťovati na celém světě ve všech zemích, jakož i uzavření jednotlivých států mezi sebou, které ve své domněnce, že prospívají jednak svému průmyslu, jednak zemědělství, vysokými cly situaci ještě zhoršují.

Zdolání a řešení problémů světového hospodářství může se po mém názoru státi jen socialistickou změnou veškeré výroby. Nežli však dojde tak daleko, musíme se přece v nynější době pokusiti o to, abychom také jinými prostředky zjednali úlevy v tomto oboru, především bylo by jednou z nejdůležitějších úloh budoucnosti, soustřediti boj dělnictva a boj zákonodárství na to, aby se všeobecně zkrátila pracovní doba tak, aby se umožnilo zařaditi alespoň část nezaměstnaných zase do výrobního procesu a oživiti tím znovu obchod a živnosti.

K oživení hospodářského života v naší zemi mají přispěti a jistě také přispějí obě předložené osnovy o vodohospodářských melioracích, splavnění řek, zřizování údolních přehrad a používání vodní síly. Provádění úkolů, zamýšlených v těchto obou vládních předlohách, nesmí se posuzovati s národnostního stanoviska, nýbrž co do svého uskutečnění se stanoviska ryze hospodářského. Nutno se snažiti, aby se tyto práce v prvé řadě zahájily všude tam, kde jsou pro to dány hospodářské předpoklady a kde od let pociťovati je nouzi obyvatelstva nejhůře. Kde to je, nepotřebuji zde rozváděti, tato místa jsou v naší zemi bohužel jen příliš dobře známa. Chci při této příležitosti také zde projeviti naději, že známý byrokratický úřední šiml, který tolik úloh v zemi dosud znesnadnil, nebude dělati příliš veliké skoky, aby tyto práce oddaloval, anebo znemožnil. Velikou vadu meliorační předlohy spatřuji v tom, že jen zemědělské obce mohou činiti nárok na subvence. Ze zdravotních důvodů bylo by při finanční tísni, ve které se nalézají obzvláště mnohé průmyslové obce, naléhavě potřebí, aby se jim při zřizování vodovodů poskytovaly rovněž subvence z tohoto fondu. Ovšem bylo by v tomto případě nutno podstatně zvýšiti obnos 80 milionů, pro tyto účely ustanovený.

Další vadou této předlohy je, že v ní není obsažena rekultivace velikých ploch, zpustošených hornictvím. Mnoho tisíc hektarů půdy mohlo by se zde ročně rekultivovati a použíti k osetí. Tisíce dělníků mohlo by se tím zaměstnati a tím podstatně usnadniti situaci našeho zemědělství. Počítá se s tím, že by při stavu těchto melioračních prací bylo lze ročně meliorovati 45.000 ha půdy. Tím zajisté zemědělská výroba dozná značného zvýšení, jež by mohlo nalézti odbyt ve vlastní zemi, kdyby se podařilo umožniti dělníkům zase plné zaměstnání, takže by byli zase s to kupovati si také to, čeho k životu je potřebí. Každé zvýšení a zlepšení agrární výroby může míti jen tehdy příznivé účinky pro zemědělství, je-li v zemi také obyvatelstvo, jehož kupní síla stačí k nakupování těchto výrobků. Vidíme zde, jak úzce souvisí zájmy zemědělství se zájmy průmyslového proletariátu. Každý krok nazpět a každé podlomení průmyslu v zemi bude musit účinkovati také velice na agrární zájmy.

Co se týká druhé předlohy, splavnění řek a zřizování údolních přehrad, chci zdůrazniti, že jejich provedení způsobem zamýšleným může míti zajisté velký prospěch pro naše národní hospodářství. Že také Ohře a Morava za určitých předpokladů pro jejich splavnění byly pojaty do předlohy, poskytuje mi naději, že tyto předpoklady budou velmi brzo vytvořeny a že se stavbou bude lze započíti. Bylo by mně ovšem bývalo milejším, kdyby se bez vytvoření těchto předpokladů všechny takovéto projekty byly již předem pojaly do předlohy. Splavnění Ohře, abych mluvil o své užší domovině, bude jistě pro velká průmyslová města od Chebu až k Litoměřicům znamenati během let značný hospodářský vzestup a oživí zcela podstatně tamní průmysl. Levné dopravní sazby prospějí jak průmyslovým, tak také zemědělským výrobkům a budou míti příznivý vliv na dovoz a vývoz. Hospodářský pokles západních Čech, jak se obzvláště projevuje poklesem těžby hnědého uhlí v západních Čechách, zhoršení hospodářských poměrů u velkého počtu průmyslových odvětví, obzvláště však také přeložení rotavské železárny do Karlovy Hutě, má za následek, že celá řada hospodářství musí úplně zaniknouti; půjde-li to tak dále, jako na příklad pokles hospodářských poměrů v porcelánovém a sklářském průmyslu, jakož i domácké práce v Rudohoří, kde domáčtí dělníci již nevědí jak sehnati kousek chleba, když vidíme, že dnes v našem malém území máme více než 30.000 nezaměstnaných, chtěl bych jen říci, že tyto poměry přímo křičí po tom, aby se konečně něco podniklo, co pro západočeské obyvatelstvo znamená paprsek naděje do budoucnosti.

Špatného ohledu v předloze doznala naše nejdůležitější vodní cesta z Ústí k zemské hranici. Nehledě k tomu, že tato regulace má býti provedena teprve v letech 1937-1941, je také zařaděný obnos 90 milionů vyměřen příliš nízce. Naše nejdůležitější vodní cesta měla by nalézti mnohem více ohledu. Při zařaděné sumě 70 milionů ročně a půjčce 948 milionů Kč pro první 12tileté stavební období, která se ve druhém stavebním období má zvýšiti na 3129 milionů Kč, lze zajisté očekávati, že se v tomto oboru v nejbližších letech vykoná značný kus práce.

Ke konci chtěl bych ještě zdůrazniti, že poradní sbor, o kterém jedná předloha, musí obdržeti určitý vliv na to, jakým způsobem se také použije prostředků tohoto fondu. Poněvadž se fondovní hospodářství patrně také v budoucnosti bude stále víc a více vžívati pro jednotlivé účely našeho hospodářství, bude nezbytně potřebí, aby veškeré fondovní hospodářství bylo podrobeno parlamentární kontrole.

Jsme si, abych dospěl ke konci, dobře vědomi nedostatků obou předloh, ale v zájmu nynější hospodářské situace, a poněvadž doufáme, že těmito předlohami naše hospodářská situace dozná přece jakési úlevy, budeme hlasovati pro obě předlohy. (Potlesk.)

Místopředseda dr Heller (zvoní): Slovo má pan sen. Pichl.

Sen. Pichl: Slavný senáte! Dvě velké události rozvířily prudce hladinu mezinárodního hospodářského a politického života. Německo-rakouský plán celní unie a zmar mezinárodní obchodní konvence, zmar t. zv. celního příměří. Je-li německo-rakouský plán celní unie spíše politickým prostředkem k uplatnění těchto dvou zemí ve zvláštních jejich zájmech, je zmar obchodní konvence ryzí hospodářskou událostí, která se musí dotýkat co nejbolestněji všech těch, kdož si přáli, aby Evropa dostala se k slušnému soužití ve věcech hospodářských, aby přestala poskytovati tak trudný obraz nešvarů a hospodářského boje. Myšlenka celního příměří padá právě ve chvíli, kdy dosáhli jsme spodního bodu krise a kdy lze čekati prvé červánky lepších dnů. Padla jakoby na důkaz, že ani těžká hospodářská krise nestačila poučit Evropu, že v součinnosti je záruka lepšího zítřka. Padla myšlenka solidarity na prospěch sobeckých zájmů, jež raději snášejí isolaci se všemi přítomnými i budoucími škodami, než by připustily, že spolupráce všech zaručuje také úspěch všech.

Z těchto dvou událostí plyne pro náš stát velké poučení. Říká se, že jsme mostem mezi západem a východem Evropy, zdá se však, že tomu tak není, že jsme pouze ostrovem, na nějž valí se příval se všech stran. Jsme nesporně dotčeni vším, co se v Evropě děje, a máme zájem, aby Evropa vyvíjela se klidně, politicky a hospodářsky. Jestliže však pozorujeme tak ostře se protínající a potírající snahy, zejména v hospodářství, snahy, jimiž jsme vždy dotčeni, pak nesporně musíme vybírati si také naučení pro svůj další postup, svoji další hospodářskou práci. Nemyslím, že bychom měli lomit rukama nad situací, která se v Evropě tvoří, naopak soudím, že je to pobídkou k čilé, záměrné hospodářské práci, která jedině může překonat rozčilení, jež v Evropě pozorujeme a jež mnozí by tak rádi přenesli také k nám. Nechci tím říci, že naše hospodářská politika byla vždy dokonalá, že se tu nestaly chyby, je však příkazem chvíle zachovat klid a hledět vyrovnat se s tím, co se na nás tlačí, a především vyrovnat se s hospodářskými problémy domácími.

Máme svých vlastních nerozřešených otázek více, než dost. I když snášíme důsledky hospodářské krise poněkud lépe, než jiné evropské země, přece jen stopy této krise v našem sociálním a hospodářském životě jsou tak znatelné, jsou tak velké, že přímo volají po rychlém zákroku. Při tom naše vnitřní situace je zcela odlišná od situace našich sousedů. Nejsme státem vyhraněně průmyslovým, jako je Německo, ani zemědělským, jako Maďarsko nebo naši malodohodoví spojenci. Tím vzniká pro nás zcela zvláštní problém, jak při řešení krise zemědělské nepominout průmysl a při řešení otázek průmyslových nezapomenout na zemědělství.

V tom je hlavní náš problém. Poslední sčítání lidu ukázalo velmi nebezpečnou měrou útěk z venkova do měst. Tvrdilo se a tvrdí se, že tento útěk nastal v době krise, jako následek této krise. Soudím, že tento názor je nesprávný, že útěk do měst dál se hlavně v době konjunktury, v době, kdy průmysl měl mnoho práce a venkov, zemědělství, bylo už v krisi. Možná, že snad letos - kdyby se konalo sčítání lidu - shledali bychom se s jistou korekturou, našli bychom, že nastal také zpětný pohyb. O to však nejde. Jde o to, jak zabránit útěku z venkova do měst, jak vyrovnat nepříznivé postavení venkovského obyvatelstva vůči městskému. Mnozí s napětím čekají, až Praha bude milionovým městem, až budeme mít mnoho stotisícových měst, ale - ptám se - je tato tendence, která se projevuje u nás, zdravá? Je pro nás s výhodou mít mnoho velkých měst a vylidněný venkov? Každý mi přisvědčí, že nikoliv. A přece se tento vývojový směr třeba nedobrovolně podporuje. Vizme jižní Čechy. Z každého skoro okresu ubylo mnoho lidí, většina jihočeských obcí ztrácí na počtu svého obyvatelstva. Znamená to, že roste chudoba v ohromném území. Obyvatelstvo jižních Čech utíká do měst v ostatních krajích, především do měst s průmyslem, a my se dnes již setkáváme s prázdnými budovami v jihočeských krajích.

Snad nám to dnes ještě tak příliš nevadí, ale je v tom kus hospodářského a sociálního nebezpečenství, jež více nelze přehlížet. Kdyby vylidňovací proces pokračoval, pak mohlo by se opakovat i u nás to, co vidíme ve Francii, že totiž budou opuštěny celé obce. Zdá se mi, že bude potřebí poněkud revidovati hlediska hospodářské politiky. Klasický liberalism, který hlásal, že jen volný obchod a průmysl spasí lidstvo, představuje v jistém směru právě takovou krajnost, jako jeho předchůdce, fysiokratism, který tvrdil zas, že jen zemědělství je základem blahobytu národů. Dnes známe neblahé důsledky i toho liberalismu. Pozorujeme, že podnítil sice blahobyt, ale vrhl na druhé straně tak hluboké stíny, že otřásá hospodářskými základy i tak bohaté země, jako je Anglie. Svět se industrialisuje, ve všech zemích roste průmysl, s ním pak potřeba, chránit jej cly a jinými "vymoženostmi", aby mohl se ubránit před starší cizozemskou konkurencí. Průmyslové země ocitají se tím ve větší krisi, než státy, kde rozsah průmyslu nedosáhl ještě převahy nad ostatní výrobou. Nezaměstnanost v přeindustrialisovaných zemích stává se tak zjevem, o němž se počíná mluvit jako o zjevu trvalém.

Tím není řečeno, že zemědělské státy jsou na tom lépe. Nikoli. Nezaměstnanost v zemích průmyslových a tlak zámořské soutěže znehodnocuje práci zemědělcovu v zemích ryze agrárních bez naděje na zlepšení. Vidíme pak zoufalé pokusy o záchranu pomocí vývozních syndikátů, státních subvencí, vývozních prémií, tedy vesměs obětmi, nesenými obyvatelstvem celého státu. Státy dovozní brání se cly, zákazy, povolovacím řízením. Jeden stát prodává pod výrobní cenou, druhý odpírá za tuto cenu kupovat. Oba jsou na tom zle.

Na vnitřním trhu projevují se pak tyto důsledky tím, že zemědělec nepřijde na své náklady, konsument však nemá z toho nic nebo skoro nic.

Kam může vést tato hra na schovávanou?

Soudíme, že je nejvyšší čas pomýšlet na změnu hospodářských method. Především v zájmu našeho zemědělství. Právě v tyto dny vidíme situaci velmi jasně. Na jedné straně máme tu spor mezi zaměstnavateli a dělníky v zemědělství, spor, který jde přímo na existenci těch nejubožších z dělnictva. Žádný z členů této sněmovny nebude zajisté tvrditi, že zemědělský dělník žije v nějakém blahobytu. Ani když ceny obilí byly nejvyšší, kdy řepa platila a cukr byl bílým zlatem, kdy zbytkový statek byl touhou, za kterou se šlo bez ohledů, protože se v něm viděla příležitost být ihned bohatým, ani tehdy život zemědělského dělníka nebyl záviděníhodným. Kdybychom šli od statku ke statku, od dvora ke dvoru a zjišťovali, za jakých podmínek žijí tito proletáři, žasli bychom a divili bychom se, že vůbec drží se svého zaměstnání. Dnes, kdy ceny zemědělských produktů jsou dole, vidíme snahu vzít těmto proletářům ještě aspoň část toho nic, co mají. Jejich mzdy mají být sníženy, aby zachráněno bylo - ne zemědělství - ale dnešní methody tohoto zemědělství. Kdo se může divit, že zemědělští dělníci opouštějí při nejbližší příležitosti svou práci a jdou raději pracovat do průmyslu? Kdo se může tomuto zjevu divit, když jsme svědky toho, že i zemědělec sám jde dělat do továrny? Přiznávám, že zemědělství je v těžké krisi, ale nevidím důvod k tomu, aby snižována byla ještě dál beztak bídná mzda zemědělského dělníka, místo aby činěny byly přípravy k tomu, aby zemědělství postaveno bylo na jiný základ a aby zemědělskému dělníku umožněno bylo totéž sociální postavení, jako má dělník průmyslový, v tom je jádro problému našeho zemědělství, v tom je také odpověď na otázku, jak zabránit útěku z venkova, jak zastavit vylidňování celých krajů. Když Anglie opustila zemědělství, tehdy nastoupila cestu, která ji přivedla ke dvěma a půl milionu nezaměstnaných, jež má dnes, k vylidnění venkova a nahromadění lidí do měst.

Třeba se postarat o to, aby zemědělství hospodařilo podle potřeb doby. Právě v tyto dny vidíme druhou stránku zemědělského problému, o jehož mzdové stránce jsme se zmínili. Na pražském veletrhu je výstava holandského zahradnictví. Z výstavy samé, z fotografií a reprodukcí závodů zjistíme, že holandští zemědělci pracují zcela jinak než naši. Vidíme skvělou zahradnickou kulturu, vyspělé mlékařství, máslařství, sýrařství, žasneme nad racionálností této výroby, jež je základem blahobytu národa, od nepaměti zámožného. Co je možné v Holandsku, že není možné u nás? Že by u nás nebylo lze pěstovat zeleninu ve sklenících ohromných rozměrů, že by u nás nebylo možno zvelebit produkci másla, vajec, sýrů, masa? U nás, kde máme tolik zemědělských odborných škol? Že by u nás nebylo možno přivést ovocnictví na úroveň, která by nám zajistila nejen potřebu domácího konsumu, ale i odbyt do ciziny? Jestliže dnes žito stalo se krmivem, pšenice výnosnou jen v krajích mimořádně příznivě položených, řepa velkou starostí, pak nezbude, než sáhnout po jiných prostředcích. Je jím v prvé řadě zintensivnění zemědělství, přeměna jeho v zahradnické kultury, na druhé straně pak péče o to, aby produkce zemědělská mohla být základem pro výrobu průmyslovou. Obojí znamená zhodnocení zemědělské práce, zlepšení postavení dělnictva v zemědělství, jeho zajištění a zrovnocenění s dělníkem průmyslovým, čili zastavení útěku z venkova. Nestačí nám, přijde-li se s plánem míchat benzin s lihem a tak odbýt část neprodejného lihu, musíme chtít více. Máme obrovskou produkci řepy; nestojí za úvahu místo subvencování jiných věcí postarat se o velký výzkumný ústav zemědělský, který by studoval možnosti zužitkování cukru v jiné průmyslové výrobky. Máme už laboratorní výsledky z Německa, které ukazují, že cukr mohl by se stát základem velké chemické industrie. Je potřebí velkého plánu nejen politiky, jež se vydává v drobných subvencích, jež se podobají víc injekcím než léčení krise, která nepomine tím, že se ceny zlepší. Svět trpí nadbytkem zemědělských plodin, naší starostí je, jak zajistiti své zemědělství, aby nepropadlo zkáze. Bylo by těžkou naší škodou, kdybychom ztratili na prospěch průmyslu ještě víc lidí v zemědělství, kdybychom nedovedli najít prostředky, jak zabezpečit rozvoj tohoto odvětví. Nemůžeme obětovat zemědělství průmyslovým zájmům, stejně ne průmysl zájmům zemědělským. Chceme obojí zlepšit, především však povznést zemědělství. Dosavadní prostředky ukázaly se mylnými, protože nedovedly dát zemědělcům záruku za rentabilitu jejich práce a vyhnaly mnoho lidí z venkova do měst. Velký hospodářský program - to je ovšem věc trpělivé práce a té se nemůže dařit v ohni pouhé agitace pro vyšší cla a jiné prostředky, jež mohou pomoci jen na chvíli. Musíme se připravit i na to, že snad za rok či za více let ani se cly to nepůjde.

Skoro totéž bychom mohli říci o svém průmyslu. Také ten by potřeboval nápravy v hlavě i v údech. Také průmyslu by neškodilo, kdyby víc hospodářsky myslil a měl program pro svou práci. Je skoro pozdě, volá-li dnes textil o záchranu, když po léta nechával věci běžet svou cestou.

Pak ovšem chodí se na stát. V dobách konjunktury viděli jsme u průmyslu až mnoho furiantství, bezohlednosti, v dobách zlých myslí se na subvence. Nemyslí se na to, aby domácímu konsumentu usnadnil se větší nákup včasným snížením cen, poskytla se mu příležitost nakupovati víc a levněji. V dobách konjunktury domácí trh se přezírá, v krisi mluví se jen o dodávkách. Pak musí mít vláda plán, průmysl s ním dosud nepřišel, nepočítáme-li za plán věčné protesty.

Plán tu tedy je. Dokonce dobrý plán. Takový, jak má být. Plán, rozdělený ve dvě skupiny: jednu, jež sleduje cíl okamžité pomoci, druhou, jež má ráz trvale zvelebovací. Je to plán, jehož vzor měl by napodobit průmysl i zemědělství. Stát ukazuje se tu jako opravdový organisátor hospodářský, jako ten, který jde napřed, ač logičtější by bylo, kdyby stát dával jen pomocnou ruku k usnadnění práce hlavních oborů výrobních.

Plán vlády na zmírnění hospodářské krise ukazuje tedy cestu. Tvoří jej velká série dodávkových prací, velký počet prací investičních a dva fondy, jež mají přinést nejen práci, ale také zvýšení hospodářské úrovně celých krajů. Miliardové hodnoty budou během let uvolněny, aby hodnoty jsou tu mobilisovány, aby pomohly překonávat důsledky krise a neméně velké hodnoty budou během let uvolněny, aby stvořily díla, jež změní obraz velké části naší země. Stát a samospráva konají nesmírnou službu našemu hospodářství právě ve chvíli nejtěžší. Nezdá se vám však, že tato služba také zavazuje? Že ukládá se tím všem výrobním složkám určitá povinnost přemýšlet a starat se o zvelebení výroby i vlastní silou, nejen s pomocí veřejnou? Ani stát, ani samospráva nezmohou všechno. Mohou dnes uvolnit prostředky na dodávku textilií, kolejnic, vagonů, potřeb všeho druhu, mohou opatřit prostředky na stavbu veřejných budov i domů obytných, na stavbu vodních děl, ale to vše nestačí, protože stát není zaměstnavatelem všech, nemůže zasáhnout až do všech hospodářských složek. Trochu více energie, vůle k podnikání, byť snad méně výnosnému, trochu snahy přizpůsobit se dané situaci, chtěli bychom vidět i u průmyslu.

Zejména však chtěli bychom vidět péči o lepší organisaci ve výrobě, program, úsilí o zdokonalení. Stát i zde jde napřed svým silničním fondem, který dává podmínky pro rozvoj velkého výrobního odvětví motorových vozidel. Byl to před lety velký čin, když se stát rozhodl vzdát se zablácených silnic a budovat nové, moderní. Šlo to ztěžka, ale šlo to a dnes už jde jen o to, aby se pracovalo ještě rychleji. A od té doby roste u nás motorová doprava, přibylo mnoho tisíc lidí v ní zaměstnaných. Klasická věta, že doprava tvoří novou potřebu dopravy, uplatnila se tu stoprocentně. A uplatní se ještě víc. Novota neuškodila, ale prospěla.

Věříme, že totéž se ukáže i v účincích obou nových fondů vodohospodářských. I zde máme co dělat s iniciativním dílem konstruktivního rázu, dílem, jež vlije nový život tam, kde už síly ochably. Můžeme vyslovit uspokojení i nad směrem, který byl pro fondy určen. Byly doby, kdy hrozilo nám nebezpečí, že pustíme se do pochybných projektů s vodními kanály místo do jedině rozumné regulace a kanalisace řek. Je potřebí už jednou říci, že naprosto nemá dnes už smysl, abychom dělali umělé vodní průplavy a cesty - kromě snad místních a tedy krátkých tratí - abychom budovali t. zv. vodní cesty v době, která nepříznivě staví se i k tratím železničním, v době, kdy jsme vlastně na začátku velkého rozvoje motorové dopravy, která z valné části převezme i dopravu železniční. Nemluvím tu ani o dopravě letecké, jejíž vyhlídky stále stoupají. Za to je dobrým projektem kanalisace a regulace řek. Dopravně i jinak. S hlediska dopravy je účelno provést regulaci a zajistit splavnost těch řek, které splavnění jsou schopny, tím spíš pak, když pro takovouto cestu mluví i důvody jiné, důvody hospodářské. Nemůžeme klidně přihlížeti tomu, jak neregulované toky každoročně zaplavují celé oblasti, působí nesmírné škody, větší, než může činit úrok a úmor nákladů, vynaložených na řádnou úpravu. Zrovna tyto dny střední Morava zažila jednu takovou hrůzu z vodní zátopy, hrůzu, jež zavinila průtrž mračen, trvající pár hodin. Máme ze značné části neregulované Labe, máme v Čechách Ohři, jež jsou zrovna tak zátopy působícími řekami, jako na Moravě řeka Morava, Haná, Odra, na Slovensku Váh, Dunaj a Tisa, abych uvedl jen hlavní toky. Vltava je kapitola sama o sobě a potřebuje řešení zvláštního. Jsem rád, že projekt využití vltavských vodních sil blíží se ke své realisaci, přál bych si, aby uskutečnění nebylo ničím zdržováno. Zejména, aby se co nejdříve započalo se štěchovickou přehradou. Zde nejde jen o využití přírodní síly řeky, ale především o pomoc českému jihu, jehož hospodářská situace je téměř zoufalá. Bude-li k disposici levná pohonná energie, je tu základ pro vznik drobného a středního průmyslu, pro rozvoj živností a konec konců i pro zlepšení poměrů v jihočeském zemědělství. Nezapomínejme, že úpravou Vltavy otevrou se také nové podmínky pro turistiku, jejíž hospodářský význam den ze dne stoupá. Vltava je snad nejdůležitější problém národohospodářský v Čechách, tak důležitý, že by všechna energie pracovní měla se obrátit právě sem. Také tu - podobně jako při projektovaných úpravách jiných řek - jde o dílo trvalé hodnoty, jež prospěje státu a jeho obyvatelstvu na dlouhá desetiletí a snad staletí. Také tu jde o stejný cíl, jak spojit zábranu před škodou s rentabilností. Jen tento cíl můžeme podporovat, protože jen tak nebudou vynaložené peníze vyhozeny, ale ponesou užitek.

Jižní Čechy jsou bolestí i po stránce dopravní. Žádný kraj v českých zemích není tak bídně vybaven komunikacemi, jako kraj, začínající pár hodin cesty pod Prahou. Vadí nedostatek silnic, drah, všeho, co tvoří základ moderního života. Jižní Čechy mají jednu velkou potřebu, dráhu z Plzně do Brna. Je to projekt miliardový. Je těžko říci, kdy budou k disposici takové peníze. Ale snad přece by bylo možno, aby silniční fond vzal si do svých plánů projekt silnice, běžící přes jižní Čechy asi ve stejném směru, jako má jít žádaná železnice. Vím, že jižní Čechy by nejraději dráhu, vím, že dráha by také znamenala více, ale soudím, že silnice, velká silniční trať by byla dobrým počátkem k řešení jihočeské dopravní otázky. Jihočeský národohospodářský sbor dal podnět k vytvoření společnosti pro autobusovou dopravu. Je v ní zastoupeno i ministerstvo železnic. Z podnětu sboru je vidět, že správně pochopil, že je lépe míti dnes čilý autobusový provoz než čekati na stavbu nákladných drah. To by mělo býti pohnutkou ministerstvu veřejných prací, aby uvažovalo a co možno v brzku připravilo řešení jihočeské silniční otázky. Nemůžeme-li dáti jižním Čechám ihned velkou dráhu, dejme jim velkou silnici, dokonalou, takovou, jaké mají cizí státy, silnici, jež ukáže, zda dráha Plzeň-Brno bude výnosnou. Potřebujeme základ k řešení dopravní otázky jihočeské a silnice mohla by býti takovým dobrým začátkem, zejména když započne se s pracemi na využití sil vltavských.

I zde jde o program, i zde nám program chybí. Činí-li se začátek dnes vodohospodářskými fondy, je-li takovým program i sám silniční fond, pak by bylo vhodno program ten vybudovat již integrálně, ve všech směrech, pro všechny složky hospodářské. Chybí nám mnoho na železnicích, chybí nám záměrné řešení nejen všech složek dopravy, chybí nám program pro zemědělství i pro průmysl, stejně jako pro živnosti. Chtěl bych v osnovách vodohospodářských a silničních vidět náběh k celkovému programu hospodářskému. Máme za to, že tyto osnovy ukazují správně cestu: zpracovat dílčí úseky, pak je sjednocovat pro celá odvětví a spojit ve velký hospodářský program státní. Potřebujeme takového programu, abychom byli silni tu doma, aby nic, co naše země může dát, nezůstalo bez řádného zhodnocení, aby její bohatství rostlo a abychom měli volnější ruce k uplatnění mezinárodnímu. Přál bych si, abychom byli ostrovem v dokonalém uspořádání svých věcí domácích, abychom byli kus napřed před cizinou, ale abychom na druhé straně rostli s vývojem světa, splývali s ním v usilování o vyšší kulturu, větší pokrok, abychom zůstali svými a přece byli světoobčany, měli své vlastní záležitosti v pořádku a dovedli odolávat příboji ciziny a přizpůsobit vše dobré, co z ciziny jde, svým vlastním zájmům, svým potřebám.