Místopředseda dr. Hruban (zvoní): Dalším řečníkem je pan sen. dr. Jesser. Dávám mu slovo.

Sen. dr. Jesser (německy): Slavný senáte! Pan ministr zahraničních věcí učinil v posledních týdnech několik politických projevů, které zdánlivě nelze srovnati. Ale také pan president republiky a pan posl. dr. Kramář učinili významné projevy. První projev byl válečný, který vzbudil více obav doma nežli v cizině. V této řeči byl však také obsažen pasus: "Zkamenění mírových smluv není možné". Po ní následovala řeč, ve které se praví: "Republice nehrozí od Německa žádné nebezpečí". Mezitím pan president republiky v rozmluvě s Hegemannem promluvil slova, vzbuzující rozruch: "Německo válku politicky vyhrálo" a skoro zároveň konstatoval pan dr. Kramář s politováním, že Německo rychle, až to překvapuje, nabylo zase svého starého politického významu. Kramář při svém druhém vystoupení litoval rozpadnutí staré monarchie jakožto hospodářského celku.

Pak následoval projev pana ministra věcí zahraničních, ve kterém hájil nutnost samostatné politiky malých států vůči velkým státům, pak článek, jenž upozorňoval menšiny republiky na to, že by se jejich území mohlo státi dějištěm války a konečně sdělení o semknutí Malé Dohody. Co se mezi tou dobou událo v Ženevě, ukazuje, že protest Malé Dohody proti rovnoprávnosti Německa a proti revisionistickým myšlenkám v Anglii a ve Francii měl úspěch. Francie nastoupila toho času ústup v otázce rovnoprávnosti a Anglie zúčastnila se ultimata k Rakousku, jež Malá Dohoda žádala v aféře Hirtenberské. Zdali toto taktické vítězství je strategickým vítězstvím, musí ukázati nejbližší budoucnost.

V jistém anglickém měsíčníku hájen byl před několika lety po mírovém diktátu názor, že pud sebezachování nových pánů v nástupnických státech bude musit vésti k boji politiky proti zeměpisu. Stojíme uprostřed zápolení mezi státnickými konstrukcemi a přirozenými podmínkami životními. Sotva že nový pakt Malé Dohody se svou thesí o jednotné hospodářské politice spatřil světlo světa, ohlásil pan ministr dr. Hodža pochybnosti domácího zemědělství: Nesmí se více dovážeti nežli je bezpodmínečně potřebí. Zvítězí-li tento protest, pak možno na úmysl pana ministra věcí zahraničních pohlížeti jako na zmařený; zvítězí-li pan ministr věcí zahraničních, pak zvětší se tíseň v zemědělství.

Nelze naší zahraniční politice upříti důslednost. Naše zahraniční politika začala revolučně a je od r. 1919 konservativní. Byla dynamickou a stala se statickou; proto je důslednou ve smyslu odporu proti novému vývoji. Od r. 1919 pracuje pan ministr věcí zahraničních na pevném semknutí států Malé Dohody v jeden blok, který má býti veden nejen politicky a vojensky, nýbrž také hospodářsky jednotně, aby kdykoli mohl proti každému jinému státu ve všech otázkách vystoupiti jako semknutá moc, jako velmoc. Po dlouhém tuhém zápolení dobylo jeho působení úspěchu. Popíráme však, že tento úspěch je trvalý, ba tvrdíme, že toto vítězství bude vítězstvím Pyrrhovým. Vzpomínáme si, že starý trojspolek Německo-Rakousko-Uhersko-Italie stal se v tom okamžiku nebezpečím pro nejsilnější část, pro Německo, když císař Vilém přestřihl drát do Ruska a Anglie, když Německo pustilo z ruky možnost dělati prostředníka a na zdar a na zmar se spojilo s Rakousko-Uherskem - na neštěstí pro Německo, ale také teprve hodně na neštěstí pro Rakousko-Uhersko. Jestliže by některý z nástupnických států se mohl státi mocným úlohou poctivého prostředníka, pak je to Československo. Jeho zeměpisná poloha, jeho složení národů, jeho hospodářská struktura a nikoli v poslední řadě jeho vysoká všeobecná kultura národů, ve které se mísí slovanské a německé živly, přímo mu předpisuje funkci jakéhosi mostu. Nehledíme-li k několika málo desetitisícům hlučínských, kteří snad hrají úlohu Eupenu a Malmedy v poměru k Belgii, nepřevzali jsme čtverečného metru říšskoněmeckého území. Historické země státu čítají od mnoha staletí miliony Němců jako občany, kteří stojí v bezprostředním a nejbližším sousedství s Německem a Rakouskem. Větší část našeho obchodu děje se výměnou s Německem a německým Rakouskem. Mezi jižní státy Malé Dohody vsunují se velké německorakouské a maďarské bloky. Máme nyní jen volbu, obou těchto bloků použíti buď jako uzavírajících závor, anebo jako zprostředkujících mostů s Balkánem. V prvém případě nevzbudíme jen odpor těchto sousedů, nýbrž také odpor Italie a Německa, octneme se tudíž v pásmu nebezpečí válečných zápletek. Těšili jsme se, když pan ministr věcí zahraničních prohlásil, že od Německa nehrozí žádný útok, žádné nebezpečí pro suverenitu a pro hranice státu.

Ovšem stojí s tímto prohlášením rozsudek v procesu s Volkssportem v příkrém rozporu, neboť se v tomto rozsudku tvrdí, že Volkssport je částí nelegální říšskoněmecké armády, jejímž účelem je odtržení německých území. Zde se podle soudního řádu tvrdí pravý opak. Nyní má tento domnělý důkaz býti také podán procesem proti čtyřem poslancům mé strany, která podle jména a podle svých světových názorů je příbuznou se stranou, v Německu dnes panující. Je-li pan dr. Beneš přesvědčen, že státu od Německa nehrozí žádné nebezpečí, pak nemůže mu býti lhostejným tvrzení, že Německo buduje v Československu illegální armádu. Je-li mu však lhostejným, pak nemůže zabrániti, aby se jeho výroku o loyalitě Německa nevěřilo.

Druhým zbytečným a nebezpečným spojením s konflikty, které se nás nikterak netýkají, je věc s Polskem. Pro naše hospodářské spojení s mořem je úplně lhostejno, komu koridor patří. Tvrdím dokonce, že by pro nás bylo výhodnějším, kdyby od Odry k Visle vedlo spojení po vodě do Gdanska německým územím. Co učinilo Polsko se svým nově zřízeným břehem Visly? Nechalo propadnouti hráze a tím také ohrozilo bezpečnost a trvalost plavby. A zde u nás chceme se dopustiti hospodářské sebevraždy, používati nevýnosné uhelné dráhy do Gdingen a část labské dopravy odvésti na východ, ze světového moře do vedlejšího moře. Je dokonce úmyslem stavěti průplavy, průplavy, které již za Körbera označovány byly jako fantasie pro rýsovací prkno a jako spekulační objekt pro statkáře a určité druhy průmyslu. Jen by se nemělo zapomínati, že jsme pro Německo právě tak transitní zemí, jako Německo pro nás. Jestliže Německo provede průplav dunajsko-mohanský, který technicky je mnohem snáze proveditelný nežli průplav labsko-oderský, pak je zřízeno spojení po vodě z Rýnska a celého středního Německa na Balkán. Část dopravy přes Československo bude pak ztracena.

Nemáme věru příčiny Polákům prokazovati pomoc střelců, tím méně, ježto se tím ocitáme v rozporu s názorem celého světa, jenž označuje koridor za nejhorší výkon státníků mírové konference. Dne 14. února t. r. žádal bankéř a důvěrník budoucího presidenta Spojených států Baruch v americkém senátě revisi Versailleské smlouvy, jakožto jedné z hlavních příčin krise. Našemu tisku byla tato řeč dodána neúplná. Baruch řekl: "Versailleská smlouva je mír, který diktován byl před děly. Jeho ustanovení nepřinášejí řešení problému hranic ve Slezsku, problému koridoru, Saarské otázky a - co nám bylo zatajeno - otázky isolačního pásma, jež Francie položila kolem Německa." Jako článek tohoto isolačního řetězu označilo již r. 1919 pověstné novoroční poselství presidenta republiky Československo - že je článkem v řetězech, které měly odvraceti německou politickou a hospodářskou snahu proniknouti na východ. Fungoval tento řetěz? Ano, ale s německým rozpětím roztrhl také staré, vžité hospodářské spojení Československa a někdejšímu válečnému spojenci Italii poskytl možnost, zaujmouti nejen místo Německa, nýbrž také naše místo. Čemu se říkalo oblast německého vlivu, hrozí se státi italským. A komu vděčilo Československo za úzké hospodářské spojení s Maďarskem a celým jihovýchodem? Této tolik kaceřované, tzv. německé snaze proniknouti na východ, jejímž nositelem ostatně vůbec nebyla německá říše, nýbrž staré Rakousko. Jako článek starého mocnářství opanovali jsme trh na jihovýchodě, jako článek Dohody pozbyli jsme tohoto trhu. Ještě může vláda říci: Ale to zde zaměnili jsme my a státy Malé Dohody za národní svobodu a neodvislost, Ale právě pevné semknutí v novém spojenectví učí, že tato svoboda Jugoslavie a Rumunska jest ohrožena, neboť spojenectví je přece zároveň zabezpečením systémů, které v těchto státech vládnou. Toto nebezpečí vyvolal srbský panující národ sám. Nikoli nepatrný podíl má však úloha těmto státům přikázaná v politickém isolačním řetěze kolem Německa. Ve službě této francouzské isolační politiky obdržely vlády těchto států francouzské miliardy jakožto náhradu za mizící hospodářské výtěžky. Francouzská politika podpor měla na politiku těchto států stejně neblahý vliv, jako kdysi německé malé a střední státy 17. a 18. století. Proud zlata již neplyne, hospodářství však je zničeno.

V tomto okamžiku zvěstuje se naslouchajícímu světu poselství, že na příště Malá Dohoda tvořiti bude hospodářsky politickou jednotku. Jistý slovenský list věnoval tomuto úmyslu slova velmi kritická a list vládě tak přátelský, jako "Deutsche Morgenpost", - klade otázku: Tři státy, které žijí v těžké agrární krisi, mají tvořiti hospodářskou jednotku? Dokonce Tardieu musil na konec přiznati Německu součinnost na svém plánu o záchranu a žádal také součinnost Italie. A nyní má najednou tato záchrana nastati jednotnou hospodářskou politikou tří států, které mají od základu různé hospodářské směry. Zároveň však obrací se tento blok politicky proti Italii a nepřímo také proti Německu. Vzchopí se naše zemědělství, připustí, aby se sem pustilo obrovské množství agrárních výrobků, aby tam bylo možno vyvážeti značné množství domácích průmyslových výrobků? Jak často nutno ještě opětovati, že i tehdy, kdyby naše zemědělství bylo úplně obětováno, oba jihovýchodní státy přece jen by mohly nám přepustiti nejvýše 20% svých přebytku? Zbytek však zůstane pak jistě neprodejný. Můžeme však právě tak jistě počítati s hospodářskou odvetou těch států, proti kterým spojenectví směřuje politicky. Pan dr. Beneš řekl sotva před rokem: "Československo je na tom relativně lépe nežli jiné státy, může sečkati." A krátce na to byli jsme přes noc překvapeni miliardovým schodkem, kráčíme dnes v čele nezaměstnanosti a stojíme se sepjatými rukama před zhrouceným obchodním stykem. Čekali jsme tak dlouho, až se propásla jakákoli možnost nějakého zlepšení. A v tomto okamžiku spojují se tři státy ve velmoc, v okamžiku, kdy v Jihoslavii nastává konečný zápas o státní formu a v Rumunsku sociální revoluce tluče na vrata. Nelze zbaviti se dojmu, že naše zahraniční politika podniká poslední pokus udržeti svou dosavadní linii, opakuji, co jsem řekl v rozpočtovém výboru: O všem platí ohnout nebo zlomit. Čtrnáct roků po mírové smlouvě, která světu měla domněle na mnohá desetiletí darovati mír a novou lepší rovnováhu politických a národnostních mocí, 18 roků po vraždě v Sarajevě vane totéž válečné ovzduší a opětovně vyvstávají na dolním Dunaji tato nebezpečná mračna.

Pánové, nepomůže žádné zdráhání naší hospodářské tísni, naší nezaměstnanosti, naší finanční tísni můžeme se dostati na kloub jen tehdy, jestliže jihovýchodním státům v dohodě s Německem a Rakouskem poskytneme pomoci, jestliže se společně s Německem postavíme proti expansi Italie.

Jestliže se nyní v tomto novém paktu všem státům nabízí přistoupení, pak může to býti docela hezké, ale odpoví se nám: Co nám můžete poskytnouti? Jste skutečně, vy tři dohromady, hospodářskou velmocí? Ještě před 4 roky nebyl by se nikdo odvážil této otázky, neboť tehdy mohly tyto státy poskytnouti ještě velmi mnoho. A jestliže také dnes ještě čítají miliony koupěchtivých a producentů, pak je přece situace světového hospodářství od té doby úplně změněna. Nechci se o tom šířiti, nýbrž chci jen konstatovati: světové hospodářství od té doby se tolik ztenčilo, že se zbytkem nutno velmi pečlivě spořiti, a zde nastává sprosté, šeredné, ale pochopitelné rozlišování mezi velkými, vysoce vyvinutými a tudíž konsumně silnými trhy a mezi trhy malými, méně vyvinutými a tudíž méně konsumně silnými, a zde stojíme zase před skutečností, že velké státy jakožto veliká území světového hospodářství mají mnohem větší zájem na tom, aby zbytky světového hospodářství udržely s jinými velkými státy nežli s malými trhy.

Československo samo o sobě je velmi cenným trhem, nikoli však oba druhé spojenecké státy, jejichž výrobky - není tomu bohužel jinak - celkem se staly zbytečnými Neboť máme dnes taková obrovská množství obilí, dobytka a jiných potřebných plodin již ve vlastní zemi tolik, že vlastně tyto obory již nevědí, kam se svými výrobky. Proto pravím: Význam sjednocení hospodářského území v tomto novém paktu neznamená posílení hospodářské posice Československa, nýbrž oslabení, a zde jest Achillova pata obnovené Malé Dohody: Nemožnost, pro státně a národně politické zájmy najíti společného jmenovatele se zájmy hospodářskými.

Zazlívalo se svého času pánům Schoberovi a Curtiusovi tak velice, že svůj plán německo-rakouské celní unie vydali bez vyjednávání s ostatními státy, a označovalo se jako domýšlivost, že pak teprve druhým státům ponechali na vůli přistoupiti. Zcela totéž činí nyní náš ministr zahraničních věcí, který svůj plán uvedl v život bez jednání se sousedy a teprve potom zve jiné státy k přistoupení. Myslím, že se dožije téhož, jako Schober a Curtius, přímého odřeknutí, a budeme moci býti rádi, zůstane-li při odřeknutí, nevyvine-li se z toho odvetný hospodářský blok. Poněvadž také tuto novou fasi zahraniční politiky považujeme jen za průtah nevyhnutelné všeobecné změny systému, budeme hlasovati proti rozpočtu. (Potlesk.)

Místopředseda dr. Hruban (zvoní): Dalším řečníkem je pan sen. Filipínský. Uděluji mu slovo.

Sen. Filipínský: Vážený senáte! Jednání o rozpočtu ministerstva nár. obrany bývá nám vhodnou příležitostí, abychom pronesli své názory na stálé armády, abychom znovu a důrazně vyjadřovali své přesvědčení, že válka je nejhroznějším zlem, jakým mohlo býti lidstvo postiženo. A toto své přesvědčení musíme zdůrazňovati stále, protože lidé, i ti, kteří trpěli, rádi zapomínají. Je-li možno, aby dnes, kdy uplynulo pouhých 14 let od skončení nejhroznější války, jakou historie znala, se zase již mluvilo o možnostech nové války, pak je to opravdu příznakem více než povážlivým.

Nevěřili jsme sice výrokům diplomatů a politiků světového jména, kdy-ž světovou válku označovali za poslední vražedné zápolení lidí; věděli jsme, že jsou to jen cukrlátka, jimiž se má osladiti příliš hořké sousto lidem, kteří se již stávali netrpělivými, ale tolik jsme aspoň doufali, že vraždění milionů vykupuje řadu příštích generací od nebezpečí války. Věřili jsme, že léta 1914 až 1918 budou zapsána v historii tak krvavě, že tato krev nebude připomínati jejich hrůzu jenom současníkům, nýbrž že bude křičeti výstrahu na celá staletí. Věřili jsme, že se nenajde krvelačného člověka, který by si ještě v tomto století chtěl tak hrozně zahráti s lidskou krví; nevěřili jsme, že by mohl někdo podniknouti jediný krok, naznačující snad jen z daleka nebezpečí nové války. Byli jsme přesvědčeni, že bestie, která se tehdy v člověku probudila, našla tolik potravy, že mohla býti nasycena na staletí.

A nyní po 14 letech sýčkové se již znovu ozývají. Ještě nejsou statistikové hotovi se závratnými číslicemi ztrát na lidských životech a zdraví lidí, ještě nejsou přesně sečteny všechny škody na majetku a vystřílené miliardy a již se zase vyskytují hlasy nevylučující možnost nového střetnutí se lidí, hlasy napovídající, jak asi bude ta příští válka vypadati. Dovídáme se, že jsme vlastně prožili od 1914 do r. 1918 jakousi zkoušku, kterou se měla dokázati jen nemožnost a neúčinnost válčení podle dosavadních metod. Slyšíme, že poslední válka byla jen výslednicí staré nemožné techniky a že nová technika, technika racionalisace a kvapu, ukáže nám teprve, jak se dá válkou snadno a rychle změniti starý svět v úplně nový, jak v několika dnech se smete dnešní zastaralá kultura s jejími tvůrci nebo obdivovateli a jak na troskách starého světa nová technika vybuduje svět nový a novou kulturu. Jak jinak to zní, než že válka je nezbytně nutnou, má-li se všech pokroků techniky využíti, má-li se zrychlené tempo života, jak se již dnes jeví, doplniti také urychleným tempem umírání, má-li kvap tvoření vyvrcholiti ve kvap zkázy. A nepochybujeme, že se najdou blázni, kteří půjdou za hlasem té vražedné techniky, a nebudou-li rázně zakřiknuti, že vydají svět, jeho lidi i kulturu strašlivým třaskavinám a otravným plynům. Pak opravdu by se čtyřletá světová válka ztrácela v historii na místě podřadném, pak teprve by se mohlo říci, že to byl nezdařilý pokus o uplatnění zastaralých metod válečných a že budoucnost si získali ti, kdož nejlépe vyzbrojili techniku a dovedli ji také nejlépe využíti.

Statistika Mezinárodního úřadu práce o ztrátách ve světové válce je nejspolehlivější, ač zcela přesná také nebude. Ale její číslice ze všech statistik nejvíce odpovídají, nebo se alespoň blíží skutečnosti. Podle této statistiky šlo na válečné pole 70 milionů mužů. Více než polovina stala se válečným státům nepotřebnou následkem usmrcení, zranění anebo zajetí. Ze 70 mil. válečníků vrátilo se zdravých domů hned po válce 34 mil. a u značného procenta z nich projevily se následky válečných útrap teprve později. 10. mil. lidí bylo na frontách zavražděno. Každý sedmý muž zaplatil svým životem hazardní hru válečných dobrodruhů. 14 lidí ze sta bylo zastřeleno rodičům, manželkám, dětem jedině proto, že důvtip diplomatů nenalezl ve sporných otázkách jiného řešení než válku. 6,300.000 lidí bylo zmrzačeno, takže se stali nezpůsobilými práce. Skoro každý desátý vrátil se domů bez některého údu, slepý či jinak zle znetvořený. Ještě dalších 14 mil. lidí bylo zraněno, ale zranění u nich nezanechalo tak hrozných následků. 6 milionů lidí bylo zajato anebo se stalo nezvěstnými a možno říci, že značná část z nich rozmnožila řady mrtvých neznámých vojínů. Číslice zabitých zvýší se tím jistě na 12 mil. Světová válka trvala celkem 1.550 dní a připadá tedy na každý den 7.742 mrtvých, čili každou hodinu umíralo na frontách 323 lidí. Zraněno bylo denně 13.095 mužů, čili 545 za každou hodinu. Přimyslíme-li si k tomu ještě hmotné škody, jež odhadl býv. americký president Hoover číslicí 400 miliard dolarů, což by bylo deset bilionů Kč, máme obrázek hrozné spouště, jež podle předpovědi inženýrů byla pouhou hračkou proti válce, kterou prý možno očekávati. My, sociální demokraté, ovšem tuto válku neočekáváme, budeme však připraveni a budeme na stráži. Víme dobře, kam míří vypjatý nacionalismus ve všech státech, a stavíme proti němu mezinárodní dorozumění všeho proletariátu. Nevěříme, že válku znemožní nejdokonalejší ničivé prostředky, nevěříme také, že ti, kdož dosud mají moc nad světem, kapitalisté a jich přisluhovači, se umoudří. A zejména mezinárodní kapitál ve své hrabivosti nezná sentimentality, za zlatem jde přes hranice a ovšem také přes mrtvoly. A tento fakt, že ve válkách jde jen o kůži chudých, ale o zájmy bohatých, stavíme a budeme dále vytrvale stavěti před oči dělnictvu všech národů a všech států. Proletariát, tento hlavní pilíř světa, musí si jednou uvědomiti, že dělník v dělníku nemá nepřítele, i když pracuje na druhé straně zemské hranice a mluví jinou řečí.

Socialismus sbližuje dělnictvo a sblíží také národy. Socialisté nemají nepřátel národních, mají jen nepřítele třídního. Toho společným úsilím musí poraziti a tím znemožní i války.

Vzpomínám mohutného mezinárodního sjezd-u válečných invalidů, konaného loni ve Vídni. Váleční poškozenci jsou jistě v prvé řadě oprávněni, promluviti slovo výstrahy do nacionálního běsnění, z něhož nejdříve může válka vzejíti. Jsou to lidé, kteří již jednou v takovém dobrodružství nedobrovolně prolévali krev a přivodili si újmu na zdraví. Jsou to lidé, kteří viděli umírati své kamarády a slyšeli jejich proklínání války. Viděli smrt kositi hromadně mezi zdravými a silnými lidmi, viděli také, jak majetek jejich bližních propadá zkáze válečného běsnění a jak nevinní lidé jsou přiváděni na mizinu. A tyto válečné oběti volaly na svém sjezdu ve Vídni jakoby jedním hrdlem základní heslo lidskosti: "Válku válce!" A jejich hrdly volalo zároveň těch 20 milionů vojínů na frontách zraněných, i těch 34 milionů mužů, kteří se sice z války vrátili nezraněni, ale válečné útraty nesli s sebou.

A volaly s nimi to svaté heslo i miliony socialistů všech států. Ty miliony lidí byly za jedno Nerozumí si snad jazykově, ale rozumí si srdcem, vědí, že jsou všichni lidmi na světě a dovedou se dohodnouti. Zcela rozličný obrázek skýtal jiný mezinárodní kongres. Byla to všeobecná odzbrojovací konference, mezi jejímiž účastníky bylo málo lidí, kteří poznali válku na vlastním těle. A tito pánové se nemohli dohodnout. Rozešli se, aniž by učinili konkrétního usnesení, na něž čekaly ty miliony lidí. Nejsou i tyto dva momenty školním příkladem toho, že mírové dohody nebudou sjednávány u zelených stolů, ale v těch masách, mezi těmi miliony drobných lidí, kteří sice k oficielním konferencím nejsou zváni, ale bez nichž se jednou ani válka nesvede? Ještě jiná manifestace dokázala loni toto naše přesvědčení.

V Dixmuidenu shromáždilo se 200.000 Vlámů z Belgie, Holandska a severní Francie, aby tam manifestovali pro světový mír. Byla to obrovská mírová pouť občanů z míst, kudy šla válka se svými hrůzami. Manifestanti nesli v průvodu rakev s tělesnými pozůstatky padlých vojáků a do celého světa volali své heslo, jež je také vytesáno na podstavci obrovského pomníku: "Již nikdy válku!" A jakou ozvěnu má takové volání drobných lidí v kruzích oficielních? Jak připravují trvalý mír jednotlivé státy? O tom nechme mluvit zase číslice.

V ročence Svazu národů budou jistě číslice autentické a ty dokazují značný vzrůst zbrojení i po válce. Na světové zbrojení vydalo se: V r. 1925 3.497 mil. dolarů, v r. 1926 3.557 mil. dolarů, v r. 1927 3.873 mil. dolarů, v r. 1928 3.950 mil. dolarů, v r. 1929 4.107 mil. dolarů, v r. 1930 4.128 mil. dolarů. Za další léta nejsou dosud statistické výkazy hotovy, ale můžeme býti jisti, že tendence vzestupná jeví se dále přes to, že hospodářská krise neblaze působí také na hospodářství všech národů.

Za 6 poválečných let, kdy na všech stranách zvonilo se na mírové zvony, vydalo se na světové zbrojení 23.112,000.000 dolarů, což v naší valutě činí 762 miliard Kč.

Od počátku r. 1925 do konce loňského roku přehouplo se mírové zbrojení již přes bilion Kč. Může potom někdo věřiti v upřímnost odzbrojovacích hesel jednotlivých států? Připravuje se takto všeobecné odzbrojení a světový mír? A to ještě zní nám v uších rachot děl ze světové války. To ještě armády zmrzačených lidí připomínají nám ty válečné hrůzy. A to ještě stále cítíme tu mravní bídu, kterou válka s sebou přinesla.

Teprve přednedávnem zaznamenala anglická kriminální statistika číslice, jež o morálních úspěších války nijak nesvědčí. V r. 1930 stoupl totiž velmi povážlivě počet mladistvých odsouzenců. Ba zjistilo se, že 66% odsouzených osob nedovršilo dosud 30 rok svého věku. To znamená, že v době války nebyli tito lidé ani 16 roků staří a 2/5 z nich byli dokonce děti pod 10 let.

Je to nad slunce jasnější důkaz toho, že těmto dětem v době války nedostávalo se potřebné péče a výchovy. Jak se jim jí také mohlo dostati, když otcové byli na vojně a matky musily je nahraditi v továrnách?

A přece se najdou ještě na směrodatných místech lidé, kterým ohromné škody majetkové, fysické i morální nijak nevadí v tom, aby pokračovali dále ve válečné politice. Neříkám to proto, že bych snad chtěl dobrodružnou válečnou politiku i u nás, toho jsem dalek, a nás soc. demokraty jistě těší, že u nás v Československu nemáme k tomu důvodů.

Ale jak jsem se zmínil již v úvodu své řeči, nemůžeme při příležitosti projednávání rozpočtu nevyzvednouti své mírové stanovisko a nepoukázali včas na propast, do níž by se svět se svou kulturou řítil vyvoláním nového válečného dobrodružství.

Nemohu nechati bez zmínky slova pana presidenta Masaryka, pronesená k zástupci říšskoněmeckého listu. Pan president prohlásil, jak si představuje armádu, když v dnešních mezinárodních poměrech je nutná. Armáda má býti doplňkem školního zdělání, prostředkem k pěstování ducha, kamarádství a solidarity. Pan president zdůraznil zase svůj ideál věčného míru, jenž je vlastně naším národním ideálem. Prohlásil také, že mírumilovnost neznamená připouštění násilností. Obranu - nikoliv útok - považuje pan president za mravně dovolenou a nutnou a ke zmírnění nebezpečí militarismu považuje za důležité zkrácení všeobecné presenční služby. V další rozmluvě vyslovil důvěru v mladou generaci ve všech státech a také v Německu, že další vývoj půjde v míru a přátelském soužití národů. Že tato slova p. presidentova byla upřímná, o tom nikdo na světě nebude pochybovati.

Chci se také krátce zmíniti o naší národní obraně. Vojenský rozpočet čsl. státu byl letos snížen a třeba že toto snížení daleko ještě neodpovídá našim přáním, přece je vítáme jako další, jistě výmluvný dokument československé mírové politiky. A tím vítanější je nám tato úspora v rozpočtu národní obrany, že v souvislosti s ní bylo také již letos provedeno dávno slibované snížení vojenské služební doby. Československo dokazuje tímto svým krokem, že nemá útočných úmyslů a že svou obranu chce stavěti také na jiných základech, než výhradně jen na branné moci.

Sociální demokracie již dávno volala po zkrácení vojenské služby, ježto nynější cvičební metody i zkušenosti získané ve světové válce mluví samy proti dalšímu držení branců v presenční službě. Sociální demokracie také při této příležitosti kvituje svůj další úspěch do tohoto resortu spadající. Je to zabránění snížení vojenského žoldu, jímž by byli nejchudší vojáci velmi značně postiženi. Stavěli jsme se již proti prvému snížení tohoto žoldu, a došlo-li k němu přece, musili jsme se energicky postaviti proti plánům směřujícím k novému, tentokráte již opravdu nepochopitelnému a nemožnému útoku na vojenský žold.

Budeme ovšem i nadále domáhati se reforem, jež by učinily z naší národní obrany instituci opravdu demokratickou. Budeme žádati zejména zrušení vojenských soudů, ježto tato instituce staví vojáky před ostatní občany i ve věcech spravedlnosti. A právě aspoň po této stránce mají býti vojáci rovnoprávní s ostatními občany republiky, když se jim již vzalo volební právo a když se jim z důvodu kázně a pořádku upírají občanské svobody, kterých před vojnou měli a kterých po skončení vojenské služby zase nabudou. Spravedlnost má býti pro všechny občany stejná, před zastřenýma očima spravedlnosti nemá se znáti rozdílu mezi osobami civilními a vojenskými. Proto náš požadavek po zrušení vojenských soudů stále platí, a doufáme-li, že v brzké době voják demokratické republiky bude postaven na úroveň ostatním občanům, věříme také, že tato rovnoprávnost začne se v soudnictví.

Žádáme také, aby se s vojáky zacházelo lidsky se strany představených. Ani tento náš požadavek není nijak nový a volali jsme po lidském zacházení s vojáky již za Rakouska. Stala se sice v tomto směru také jistá náprava, zejména pokud se týče umožňování stížností vojáků a stíhání i trestání představených, kteří překročily hranice vojenské přísnosti. Sám jsem měl možnost upozorniti pana ministra národní obrany na případy krutého jednání představených s vojíny a mohu konstatovati, že se mně vyšlo vstříc a že případy byly důkladně vyšetřeny a také viníci náležitě potrestáni.

Ale všichni týraní vojáci neobracejí se snad prostřednictvím svých příbuzných na členy zákonodárných sborů a všichni si také netroufají proti svým trýznitelům vystupovati služební cestou stížnostmi na příslušných místech. A tak mnoho případů týrání vojáků zůstává dosud utajeno mezi stěnami kasáren a mnoho vojáků tiše si popláče někde v koutku nad tvrdou vojenskou službou. Ale nejen to. Jistě vyskytnou se i takoví vojáci, kteří pod tíhou zlého nakládání se strany představených sáhnou si na život. Dovoluji si toto tvrditi i přes to, že pan ministr národní obrany loni ve své odpovědi na interpelaci soc. demokratických poslanců uvedl některé číslice o příčinách sebevražd vojáků. Byly mezi těmito důvody uvedeny neutěšené rodinné a soukromé poměry, byla mezi nimi nešťastná láska, nervové a jiné nemoci a nechuť k životu. Byly zjištěny také příčiny ve strach u před trestem za delikty ve strážní službě, za porušení subordinace, nebo ve strachu před kázeňským trestem za nesnášení vojenské služby a nechuť k ní.

I o jiných důvodech se pan ministr ve své odpovědi zmínil, ale uvedl také, že pronásledování se strany představených nebylo v jediném případě příčinou zoufalství vojínů, a to za řadu let od r. 1927 do r. 1931. Zato je za tuto dobu uvedeno 57 případů, kdy nebylo možno příčinu sebevraždy zjistiti. Stávají se takové případy i při sebevraždách lidí v občanském životě a je proto možno, že také u vojenských osob zůstaly příčiny zoufalství nezjištěny. Ale pan ministr sám tyto příčiny nezjišťoval a byl odkázán jen na to, co mu zjistili druzí. Je možno, že mezi těmito 57 nezjištěnými případy a snad vůbec mezi všemi 390 sebevraždami za uvedenou dobu bylo také příčinou několika zoufalství týrání vojáků, jež nebylo dosud z naší armády vymýceno.

Upozorňujeme proto znovu a důrazně, aby se s vojáky zacházelo tak, aby jejich těžká povinnost nebyla ještě více ztěžována a aby jejich vzpomínky na dobu vojenské služby nebyly jen trudné. Vojenští představení, jichž se tyto výtky týkají, musejí si uvědomiti, že voják nemůže býti rozhodně objektem, na němž by se vybíjela jejich špatná nálada. Musí uvážiti, že rána nebo příkré slovo, jež míří na vojáka, postihuje do jisté míry i instituci národní obrany, protože uhozený a ve svých citech uražený voják nemá v nenávisti jen svého trýznitele, nýbrž i ono zřízení, jež takové zlé nakládání umožňuje nebo trpí. A že voják, jejž pálí na tváři políček představeného nebo v srdci tvrdá urážka, mohl by býti lepším obráncem státu než voják cvičený vlídnými slovy shovívavého představeného, o tom si dovoluji pochybovati, a vy všichni mi dáte za pravdu.

Dejte proto vojákovi výcvik, který od něho systém dnešní národní obrany žádá, takovým způsobem, abyste nedocílili výsledků zcela opačných, než jakých má býti dosaženo. Není to jen válka, která žádá od vojáka jistých obětí na zdraví a snad i na životě vůbec. I v míru je potřebí jeho neohroženosti a pohotovosti, jež nesmí býti zešněrována nepředloženými výsledky přemrštěné kázně. I v míru naskytne se příležitost, aby se voják postavil na obranu demokratických principů republiky proti jejich vnitřnímu nepříteli.

A tu nemohu nechati bez zmínky událost, jež právě v poslední době rozrušila naši veřejnost a neobešla se bez jistých reflexů i na veřejnost zahraniční. Je to útok na Svatoplukovy kasárny v Židenicích, útok dobře promyšlený i plánovitě provedený, i když část tisku snaží se jej kvalifikovati jako akci šílenců, jež prý předem svou organisací byla odsouzena k neúspěchu. Takto se na fašistický puč z 22. ledna nesmíme dívati. Nesmíme věřiti, že do židenických kasáren vnikli v noční době lidé nepříčetní, jež by snad jejich duševní stav mohl zbavovati odpovědnosti. To bychom potom mohli podceňovati všechny takové puče a tak dlouho bychom jim odpírali význam, až by se jednou fašistická akce zdařila a podlomila demokratickou základnu Československé republiky. Příprav pro takový podnik bylo již vykonáno dosti a o lákavé příklady ciziny také není nouze.

Je přece známo, že celá politická strana vzala si za svůj konečný cíl zničení československé demokracie a nastolení reakčního režimu, jehož dobrodružné tendence musily by rozhodně znamenati i ohrožení samostatnosti tohoto státu. Víme všichni, že proti této straně nepostupovalo se tak rázně, jak toho v zájmu státu a jeho republikánsko-demokratické formy bylo potřebí.

Vyskytli se i v řadách státotvorných politikové, kteří si říkali: Zaplať Pánbůh za fašismus - a nečinně se přihlíželo na to, jak tito živlové se svými nebezpečnými zásadami rozlézají se i na místech nejodpovědnějších. Jak dlouho musili jsme poukazovati na tuto podvratnou činnost politických dobrodruhů, než se nám podařilo přesvědčiti směrodatné činitele, že sám šéf generálního štábu československé branné moci je zároveň vůdcem fašistického hnutí! Dlouho nebyl náš hlas slyšen a za tuto dobu mohl tento vysoký vojenský hodnostář soustřediti kolem sebe takový počet svých politických přívrženců, který snad již stačil k provedení jeho záměru. Pravda, uvěřilo se nám skoro v hodině dvanácté a náčelník generálního štábu šel do pense. Ale nepátralo se po tom, kolik jeho přátel zůstává v aktivní službě a jaké nebezpečí armádě a demokratickému zřízení státu zůstává tím dále akutní.

A zůstalo v armádě mnoho přátel fašismu. Mnoho zakrytých a proto tím nebezpečnějších a mnoho takových, kteří se tím nikterak netají a o nichž je to známo. Právě na tyto své přátele v armádě spoléhali fašističtí úderníci, kteří přišli v noci na 22. ledna obsaditi Svatoplukovy kasárny v Židenicích. Jistě neměli jen bláznivý nápad dobýti jedněch kasáren a zmocniti se tam několika pušek a kulometů. Věděli dobře, že jediné kasárny, i když by se získalo jejich vojsko, ještě převrat neudělají. Ale věřili, že v kritické chvíli ozvou se i jejich vlivní přátelé v armádě a že z jejich malé jiskry vzplane velký oheň. Může se i v tomto jistě velmi výmluvném případě opakovati stará historie? Může zůstati jen při zatčení několika lidí, kteří byli právě při činu dopadeni, aniž by se pátralo také po těch, kteří byli jejich záštitou, jejich nadějí a proto i nepřímými, ale stejně nebezpečnými účastníky puče? Podle zpráv pomohlo si s fašistickými pučisty několik prostých vojáků a poddůstojníků. Což kdyby byli zůstali tito drobní lidé kasáren v kritické chvíli bezradnými a kdyby se fašisté skutečně byli stali pány kasáren? Nebyli by se potom objevili na scéně někteří důstojníci, kteří při zápolení o kasárny chyběli? Zdůrazňuji, že někteří, protože všechny důstojníky nelze viniti z fašismu. Ale i ti někteří jsou velkým nebezpečím armádě i státu, a je proto v zájmu pořádku a klidného vývoje republiky tyto některé důstojníky zjistiti a učiniti neškodnými. Je nutno učiniti to dříve, než bude pozdě, a je potřebí provésti toto čistění velmi důkladně. Vojenská správa vede v dobré patrnosti soukromou činnost příbuzných svých důstojníků. O tom není sporu. Nemohla by se stejnou, ba zvýšenou péčí zjišťovati činnost důstojníků samých? Aspoň těch, jejichž fašistickým smýšlením se fašisté civilní nikterak netají? Že by se to nedalo zjistiti? Myslím, že při dobré vůli ano.

Uvedu jen příklad zatčeného praporčíka Tesáka. Jel jsem s ním v tramvaji. Viděl jsem ho po prvé a již podle jeho vystupování učinil jsem si o něm svůj úsudek a sdělil hned svému známému, s nímž jsem jel v tramvaji. Musil upozorniti na sebe svým okázalým, přímo demonstračním čtením fašistických novin. Po prvé jsem ho viděl a řekl jsem si, že je to fašista. A tu se opravdu musím diviti, že lidé, kteří s ním tak často ve službě i v soukromém jednání přicházejí do styku, za několik let Tesáka nepoznali. Tento fašista rozdával na ulici veřejně fašistické letáky civilistům a při tom žvanil, kdo všechno je na jeho straně a kdo s fašisty sympatisuje. Takových Tesáků je v čsl. armádě mnoho. Také ovšem mezi důstojníky, a ne jen mezi těmi nejnižšími.

Obdivujeme-li proto hrdinství prostých vojáků a poddůstojníků, kteří si s fašisty sami bez důstojníků věděli rady, musíme také důrazně žádati, aby armáda byla zproštěna živlů nebezpečných státu a jeho demokratickým základům. Při tom nemusíme klásti důraz ani na to, že k ochraně Svatoplukových kasáren velmi a rychle byla zalarmována policejní pohotovost a naproti tomu že se v souvislosti s obranou kasáren vyskytla jen dvě jména důstojníků. Bude věcí vojenské správy, aby pro podobné případy vymezilo se určité pole působnosti i důstojníkům. Ale rozhodně musíme trvati na tom, aby si nechovala přátele takových pučů armáda sama ve svém středu, aby se jich rázně a co nejdříve zbavila, tak jako před časem dovedla se zbaviti šéfa generálního štábu, jenž nyní v souvislosti s fašistickým pučem byl také zatčen. Očistěte armádu od reakčních živlů uvnitř a tím zabráníte dalším možným dobrodružstvím, jež nám neprospívají ani doma, ani v cizině.

Vážený senáte, mohu o tomto případu, poněvadž jsem jej z blízka pozoroval, vysloviti zde varovný hlas a říci, že židenický případ musí býti mementem pro vojenskou správu, neboť kdyby byl, řekněme, Kobzínek přitáhl s několika sty úderníky, lehko se mohl zmocniti židenických kasáren, odzbrojiti těch několik málo nováčků, zmocniti se skladiště, které bylo přeplněno zbraněmi, v bezprostřední blízkosti je brněnská Zbrojovka a kousek dále jsou kasárna pluku čís. 10, takže tento vpád do Brna mohl míti velice vážné následky. Pozoruhodno je, že z Bučovic, to je od Brna 34 km, jelo několik nákladních aut proti předpisům, neboť podle předpisů nesmí žádné nákladní auto voziti osoby. 34 km jelo několik osobních autobusů z Bučovic do Židenic bez jakékoliv překážky a tu bylo by potřebí, aby se vyšetřily četnické stanice na této trati. (Sen. dr. Winter: Četníci dvakráte hlásili, že se to připravuje ve Vicemilicích a Bučovicích, a nic se nestalo!) Ano, nic se nestalo. Proto zdůrazňuji, že by měly býti četnické stanice vyzvány, aby se vyjádřily, byla-li na 22. nebo 23. ledna někde pohotovost.

Tedy ještě jedenkráte opakuji: Tento případ budiž výstrahou pro vojenskou správu a nejen pro vojenskou správu, nýbrž adresuji tuto výstrahu do všech ministerstev, poněvadž, jak se nám podávají zprávy, je tento rozkladný živel všude zahnízděn a proto je nutno rázné a důkladné čistění, aby jedenkráte na to republika strašlivě nedoplácela. (Potlesk.)

Místopředseda dr. Hruban (zvoní): Přerušuji jednání.

Oznamuji, že dal jsem dovolenou sen. Nentvichovi.

Dále oznamuji, že

do výboru rozpočtového za sen. Fr. Nováka z lidového klubu nastupuje sen. J. J. Krejčí,

do výboru iniciativního za sen. dr. Reyla nastupuje sen. Fr. Novák z lidového klubu a

do výboru zahraničního za sen. Kavana nastupuje sen. Fr. Novák z téhož klubu.

Navrhuji, aby se příští schůze konala ve středu dne 22. února 1933 o ¹/₂10. hod. s

pořadem:

1. Zpráva rozpočtového výboru o usnesení poslaneckej snemovne (tisk 976) k vládnemu návrhu štátneho rozpočtu republiky Československej a finančného zákona pre rok 1933. Tisk 990.

2. Zpráva rozpočtového výboru o státním závěrečném účtu republiky Československé za rok 1931 spolu s účty státního bytového fondu a dávky z majetku. Tisk 980.

Jsou nějaké námitky? (Nebyly.) Námitek není.

Zůstává při tom, co jsem prohlásil a končím schůzi.

Konec schůze ve 20 hod. 22 min.