Navrhujeme, aby senát Národního shromáždění usnesl se na tomto zákoně:

ze dne ..............

Národní shromáždění republiky Československé usneslo se na tomto zákoně:

§ 1.

Vládě republiky se ukládá, aby obci pražské poskytla pro budovanou moderní nemocnici v Praze VIII. na Bulovce z prostředků státních subvenci v obnosu 60 milionů Kč.

§ 2.

Subvence tato je splatna ve čtyřech za sebou následujících ročních splátkách po 15 milionech Kč, z nichž prvá bude honorována během roku 1930.

§ 3.

Zákon tento provede ministr financí s ministrem zdravotnictví a ministrem sociální péče.

Obec pražská buduje na Bulovce v Praze VIII. novou moderní nemocnici, jejíž dosavadní náklad přesahuje jedno sto milionů. Má-li být odpomoženo vážnému nedostatku nemocničních lůžek ve Velké Praze, byla tato stavba nezbytností. Praha tím vykonala opatření, aby za cenu přístupnou, nejširší vrstvy obyvatelstva nalezly lékařského ošetření s použitím všech vymožeností moderní vědy lékařské. Při těžkém nedostatku, který znemožňuje nemocniční léčení v trvalé řadě i nejvážnějších případů, je samozřejmo, že ono rozumné opatření obce pražské v praksi nabude významu daleko přes lokální rámec sahajícího.

Tohoto velkolepého díla podjala se obec pražská zcela dobrovolně vedena jedině snahou zlepšiti zdraví lidu když následkem stálého přeplnění všech nemocnic pražských celá řada nemocných musila zůstati buď bez lékařské péče, aneb z ní předčasně býti propuštěna, a když veškerá snaha obce aby stát sám vybudováním nové nemocnice, jak vlastně bylo jeho povinností svízelům těmto odpomohl, zůstávala stále bezvýslednou.

Na četné žádosti obce pražské za podporování tohoto díla udělením vydatné subvence dostalo se obci pražské jediné subvence ve výši 2.000.000 Kč, udělené jí výnosem ministerstva veřejného zdravotnictví v Praze ze dne 31. prosince 1926, čj. 34.710, která však až dosud zcela vyplacena není. Jest na bíledni, že vzhledem k nepatrným kvotám, ve kterých tato subvence je obci vyplácena, je pro skutečné ulehčení břemena, jež obec pražská na sebe vzala, téměř bez významu.

Finanční situace obce pražské trvale se zhoršuje rok od roku, zejména od počátku působnosti druhé finanční novely ze dne 15. července 1927. č. 77 Sb. z. a n., takže jenom s krajním napětím svých finančních sil pokračuje v započatém díle, jež se stává nebezpečím pro stabilitu rozpočtu obecního neboť jenom úroky ze zápůjček, jež by na stavbu celé nemocnice musily býti kontrahovány ve výši 100 mil. Kč a jejich amortisace zatěžovaly by řádný rozpočet obecní po celou řadu let téměř 10 mil. Kč ročně. Toto břemeno úrokové mělo by za následek zvýšení přirážek obecních ve značné výši, což znamenalo by zhoršení hospodářských poměrů celého obyvatelstva pražského.

Poněvadž v případě daném obec pražská přejala a vykonala dílo cenné povinnosti nesporně státní, navrhují podepsaní úhradu v obnosu uvedeného v § 1 z výnosu zdravotní přirážky, po případě z prostředků rozpočtových.

V Praze, dne 19. února 1930.

Polsko se k této úmluvě nepřipojilo, jelikož se jeho zájem nesl toliko k Těšínsku, což však při jednání o této úmluvě na váhu nepadá protože mezi Československem a Polskem byla již o těchto otázkách sjednána úmluva ve Varšavě dne 6. prosince 1921, která byla recipována do právně-finanční úmluvy ze dne 23. května 1925. č. 56/26 Sb z. a n., čímž byla otázka úpravy autonomních pensí těmito státy vyřízena.

Jelikož mezi Československem a Rakouskem vznikl spor o výklad věty článku 2. úmluvy č. 1., která zní: ťPlacení bude převzato správou části obvodu, ke které pensista náležíŤ, bylo jednáno s Rakouskem až do roku 1928 o sjednání dohody v této záležitosti, a dospělo se konečně k dohodě, podle níž budou řešeny případy, o něž jde (na Vitorazsku a Valčicku), individuelně. Na tomto základě došlo dne 28. ledna 1929 k ústnímu jednání ve Vídni, jež skončilo podpisem

Na základě této dodatečné úmluvy bylo zjištěno, že se jedná mezi Československem a Rakouskem o zaopatření sedmdesáti osob, které byly individuelně rozděleny ve dvě stejně početné skupiny: Československou a Rakouskou, a do každé z nich bylo individuelně zařaděno 35 osob, jichž jména jsou v těchto skupinách uvedena. Tyto dva seznamy jmen jsou dodatečné úmluvě s Rakouskem připojeny, čímž i tato záležitost jest vyřízena.

Výbor zahraniční uznává, že obě tyto úmluvy přispějí k žádoucímu uspořádání poměrů Československa se státy o nichž úmluvy ty jednají jakož i k zabezpečení pensí zaměstnanců autonomních svazků pohraničních a činí proto návrh:

Slavný senáte, račiž se usnésti:

Národní shromáždění republiky Československé souhlasí s

1. Úmluvou mezi Rakouskem, Italií, Rumunskem, královstvím Srbů Chorvatů a Slovinců a Československem o úpravě pensí zemských obecních a okresních, sjednanou ve Vídni dne 30. listopadu 1923, a

2. Dodatečnou úmluvou mezi Československou republikou a republikou Rakouskou k úmluvě pod 1. uvedené, podepsanou ve Vídni dne 3. února 1929.

V Praze, dne 19. února 1930.

III.

Zásady o placení t. zv. pensí autonomních, t. j. zaměstnanců autonomních svazků byly projednány na konferenci římské v roce 1922 a vtěleny do dvou úmluv: italsko-rakouské a italsko-jugoslávské. Podle zásad těchto dvou úmluv byla v roce 1923 na pensijní konferenci vídeňské sjednána úmluva mezi státy, jak je pod číslem 1. uvedeno.

Poněvadž při výkladu čl. 2 (1. věty) této úmluvy vznikly mezi Československem a Rakouskem rozpory, byla s posléze uvedeným státem sjednána dodatečná úmluva, jak je uvedeno pod číslem 2.

Úmluva ze dne 30. listopadu 1923 týká se v čl. 1. autonomních svazků nerozdělených a spočívá na zásadách teritoriality resp. služebního místa. Autonomní svazky, jejichž území nebylo mírovými smlouvami rozděleno, budou platit pense svým vlastním veřejným zaměstnancům, kteří se podle mírových smluv stali příslušníky jiného smluvního státu, a to ve stejné výši jako ostatním pensistům, kteří se stali příslušníky státu, v němž jsou zmíněné autonomní svazky. Stejné platí také pro zaměstnance, kteří pozbyli místo v důsledku nabytí nového státního občanství a nebyli převzati do aktivních služeb.

V čl. 2. týká se úmluva autonomních svazků rozdělených a spočívá jednak na zásadě státního občanství a jednak služebního místa.

Placení pensí přejímá správa části obvodu, ke které pensista náleží a kde nabyl státního občanství podle mírových smluv.

Stal-li se pensista příslušníkem třetího státu, t. j. jiného než ku kterému připadly části obvodu, platí pense ona část obvodu, kde pensista vysloužil největší počet let.

Další články jsou formální povahy.

Dodatečná úmluva s Rakouskem o této věci vznikla pro různost výkladu 1. věty článku 2 svrchu uvedené pensijní úmluvy. Věta ta zní:

Placení bude převzato správou části obvodu ke které pensista náleží. Jde tu o Vitorazsko a Valčicko, oddělené od Dolních Rakous.

Československo hájilo výklad slovný, podle něhož by přicházeli v úvahu pouze pensisté z obvodu býv. Dolních Rakous, kteří podle mírových smluv náležejí domovským právem k územním úsekům Vitorazska a Valčicka.

Rakousko naproti tomu hájilo názor, že v úvahu přicházejí i pensisté, kteří stali se československými příslušníky na základě domovského práva, a to i mimo Vitorazska a Valčicka, tudíž také v Čechách, na Moravě a p.

Pro tyto rozpory byla ratifikace úmluvy odložena. V roce 1928 dospělo se k dohodě v ten smysl, že případy, o něž jde, budou řešeny individuelně bez praejudice pro sporná stanoviska obou stran. Jde celkem asi o 70 osob, jež byly individuelně rozděleny v početně stejné skupiny, t. j. seznam A (českoslovenští percipienti a seznam B. rakouští).

Ostatní články zvláštní dohody s Rakouskem jsou povahy formální.

Poněvadž jsme mírovými smlouvami zavázáni platiti pense a jiné zaopatřovací požitky také zaměstnancům autonomních svazků, pokud se stali příslušníky našeho státu, doporučuje rozpočtový výbor plenu senátu schválení obou úmluv, jak jsou otištěny v sen. tisku č. 71.

V Praze, dne 20. února 1930.