Národní shromáždění republiky Československé souhlasí s

1. Úmluvou mezi Rakouskem, Italií, Rumunskem, královstvím Srbů, Chorvatů a Slovinců a Československem o úpravě pensí zemských, obecních a okresních. sjednanou ve Vídni dne 30. listopadu 1923 a

2. Dodatečnou úmluvou mezi Československou republikou a republikou Rakouskou k úmluvě pod 1. uvedené, podepsanou ve Vídni dne 3. února 1929.

I.

Úmluvy tyto směřují k úpravě poměrů pensistů ve státech na území bývalé monarchie rakousko-uherské, a to pensistů zemí, obcí a okresů, tedy celků samo správných. Poměry pensistů státních byly již upraveny na konferenci římské r. 1922 a vídeňské r. 1923 a vešly v platnost zákona. Při vídeňské konferenci r. 1923 došlo také k této úmluvě (1) o pensích autonomních ale tato úmluva nebyla dosud ratifikována. Vedle toho ukázal se rozpor mezi stanoviskem Československa a Rakouska ve výkladu jedné věty (první) čl. 2. úmluvy, následkem čehož se ratifikace pozdržela, až teprve loňského roku došlo k úmluvě druhé (2.), kterouž se řeší otázka těchto pensí se zřetelem k situaci způsobené připojením bývalých území rakouských Vitorazska a Valčicka k Československu.

Polsko se k těmto úmluvám nepřipojilo, protože tyto otázky už má s části rozřešeny, za to však by vztahy pensistů mezi Československem (na Slovensku) a Maďarskem naléhaly na úpravu ale Maďarsko nejeví pro jejich řešení zájmu.

Jádro úmluvy 1 - tvoří dva články. V článku 1. ukládá se jednotlivým státům povinnost, aby obce, země a okresy, jež zůstaly mírovými smlouvami nerozděleny, platily jen se svým zaměstnancům, kteří se v důsledku mírových smluv stali státními příslušníky jiného státu je však třeba, aby toto státní příslušenství vyplývalo z mírových smluv a nikoli ze samovolného osobního aktu. V článku 2. upravují se poměry autonomních pensistů tam, kde samosprávné celky změnou hranic byly rozděleny, jako na př. země tyrolská nebo štýrská. Pro naši republiku padá tu v úvahu jediné Vitorazsko a Valčicko, ale při výkladu znění tohoto článku došlo mezi oběma státy k rozdílu v nazírání. Kdežto naše vláda trvala na tom, že československých pensí se má do stávati oněm pensistům ze jmenovaných připojených obvodů, jejichž státní pří slušnost československá se zakládá na jejich domovském právu na území Vitorazska a Valčicka, podle nazírání rakouské ho měli přicházeti v úvahu i ti kteří měli domovské právo na kterémkoli území československém i mimo Vitorazsko a Valčicko.

Diference tato byla odklizena tím, že podle úmluvy 2. bylo vybráno 70 konkretních případů, na něž se tato úmluva vztahuje, a těmto 70 lidským existencím zaručena pense, a to tak, že 35 z nich, tj. polovině z nich dostane se pense československé a druhé polovině pense rakouské, čímž otázka ta to bude rozřešena. Pro případ, že by se vyskytly ještě další případy, jest naše vláda ochotna je spravedlivě vyšetřiti a bude-li třeba ještě další takové pense poskytnouti.

Protože ti, jichž se úmluva týče, naléhavě očekávají již výplatu, jest brzká ratifikace obou smluv žádoucí.

Ústavně-právní výbor doporučuje proto senátu, aby schválil obě uvedené úmluvy.

V Praze, dne 19. února 1930.

II.

Úmluva č. 1. má za účel:

a) Zajistiti pensi zaměstnancům a učitelům autonomních svazků, to jest zemí, okresů a obcí, které v základě mírových smluv připadly buď celé anebo jejich části státům nástupnickým a tím zabezpečiti jejich sociální poměry; a

b) upraviti povinnosti ku placení těchto pensí navzájem mezi nástupnickými státy.