Senát Národního shromáždění R. Čs. r. 1930.

III. volební období.

1. zasedání.

Tisk 127.

Navrhujeme, aby senát Národního shromáždění usnesl se na tomto zákoně:

Národní shromáždění republiky Československé usneslo se na tomto zákoně:

Počínaje dnem účinnosti tohoto zákona, není-li smluvena výpovědní lhůta delší nebo není-li příznivějšího zvyku místního, může býti služební poměr zrušen výpovědí šestitýdenní.

Při služebním poměru trvajícím 5 roků činí výpovědní lhůta osm týdnů; při služebním poměru, trvajícím 10 roků, činí výpovědní lhůta tři měsíce.

Výpovědní lhůta končí vždy kalendářním čtvrtletím.

Ustanovení tohoto zákona vztahuje se i na zaměstnance, jichž výpověď byla dosud stanovena § 14 zákona ze dne 13. července 1922, č. 244 Sb. z. a n., kterým se upravily právní poměry mezi zaměstnavateli a zaměstnanci na Slovensku a Podkarpatské Rusi.

Právo k předčasnému zrušení služebního poměru dle §§ 26 a 27 zákona ze dne 16. ledna 1910, č. 20 ř. z. a §§ 20 a 21 zákona ze dne 13. července 1922, č. 244 Sb. z. a n. zůstává tímto zákonem nedotčeno.

Práva z toho zákona plynoucí nemohou býti smlouvami ani zrušena, ani omezena.

Zákon tento nabývá účinnosti dnem vyhlášení. Jeho provedením pověřuje se ministr spravedlnosti.

V únoru roku 1919 bylo vydáno nařízení vlády č. 108 Sb. z. a n., jímž se zásadně stanovila výpovědní lhůta pro zaměstnance, podléhající zákonu o obchodních pomocnících ze dne 16. ledna 1910, č. 20 ř. z. na dobu šesti týdnů, končící vždy kalendářním čtvrtletím. Pro zaměstnance, jejichž služební poměr trval již 10 roků, stanovena byla výpovědní lhůta tříměsíční.

Důvodem pro vydání tohoto vládního nařízení byly neurovnané a nejisté hospodářské poměry, které silně ohrožovaly existenci soukromých zaměstnanců. Protože však tyto poměry se nelepšily, naopak služební postavení soukromých zaměstnanců stávalo se čím dále labilnějším, bylo citované vládní nařízení stále prodlužováno až do dne 31. května 1923, kdy jeho platnost přestala. Vládní nařízení sloužilo tedy k ochraně služ. poměru soukromých zaměstnanců po dobu hospodářské krise. Když pak zástupci odborových organisací zaměstnanců dožadovali se dalšího prodloužení vládního nařízení, bylo jim tehdejším ministrem spravedlnosti dr Dolanským závazně prohlášeno, že toho není třeba, že s určitostí bude do půl roku předložen k parlamentnímu projednání nový zákon o soukromých zaměstnancích ve vyšších službách, v němž bude minimální výpovědní lhůta šestinedělní kvartální a dále též proto, že vláda nehodlá již používati zmocňovacího zákona č. 337 z r. 1920, na jehož základě bylo požadované vládní nařízení vydáváno.

Nebylo však dodrženo jedno ani druhé: Zmocňovacího zákona bylo ještě tentýž rok použito pro věc mnohem důležitější, pro vydání vládního nařízení č. 173/23 o hospodaření lihem a zákon o soukromých zaměstnancích ve vyšších službách nejen že nebyl dosud předložen, ale není ještě vůbec - po šesti létech - ani připraven.

Pokud máme informace, byly zákony o služební smlouvě soukromých zaměstnanců upravovány po roce 1918 v Německu, Rakousku, Polsku, Belgii, Řecku a Itálii. Výpovědní lhůta byla stanovena někde na dobu až šesti měsíců vedle současného vyplacení odbytného. U nás je jednoměsíční lhůta téměř pravidlem, i když zaměstnanec je třeba 20 roků v místě. Je příznačným, že Rakousko již v roce 1921 uznalo rakousko-uherský zákon z r. 1910 nedostatečným a nahradilo jej zákonem novým, zatím co u nás platí dosud.

Nejen to, pro vydání navrhovaného zákona mluví tytéž důvody, které platily pro vydání vládního nařízení v r. 1919 a v létech dalších, důvody, spočívající v současné hospodářské krisi. Že krise, ohrožující i služební postavení soukromých zaměstnanců tu je, není zapotřebí zvlášť dokazovati.

Počet nezaměstnaných stále roste a jak >Zprávy národní banky československéprokazují, dá se očekávati další pokles hospodářské aktivity a tím izaměstnanosti.

Je snadno pochopitelné, že v době hospodářské krise a velké nezaměstnanostinezaměstnaný těžko najde zaměstnání nové, zejména když jde o osobu starší.Odborové zprostředkovatelny práce mohou prokázati, že jen nepatrné procento mladýchuchazečů umístí se během jednoměsíční výpovědní lhůty, že tedy jdou zjednoho místa do druhého; všichni ostatní však musí prožívati kruté dnynezaměstnanosti, často i po několik měsíců. Jsou pak, pokud jsou odborověorganisováni, odkázání na nepatrný státní příspěvek k podporám vnezaměstnanosti, které vyplácí odborová organisace.

To dokazuje, že výpovědní lhůta jednoměsíční nestačí; je příliš krátkáhlavně v době špatné hospodářské konjunktury a tím je jednou z příčin velkénezaměstnanosti. Delší výpovědní lhůta je naproti tomu obranou proti vzrůstunezaměstnanosti.

Uskutečnění návrhu zákona není spojeno s nižádným výdajem pro státnísprávu; proto navrhujeme, aby byl vzat do souboru otázek, jež budou řešeny jakoobrana proti nynější hospodářské krisi.

Dále navrhujeme, aby byl ihned předložen výboru sociálně - politickému kprojednání.

V Praze dne 27. února 1930.

Pánek, Šolc,
dr Klouda, dr Veselý, Šťastný, Klofáč, Pichl, Komrs,Vaněček, Hubka, Berkovec, ing. Marušák, Riedl, Merta, dr Milota.