Senát Národního shromáždění R. Čs. r. 1930.

III. volební období.

2. zasedání.

Tisk 189.

Navrhujeme, aby senát Národního shromáždění se usnesl na tomto zákoně:

ze dne.......,

Národní shromáždění republiky Československé usneslo se na tomto zákoně:

§ l.

Zřizovati a vydržovati chorobince jsou povinny okresy.

§ 2.

Pokud byly již zřízeny chorobince obcemi, přecházejí do správy místně příslušných okresních zastupitelstev. Budovy však zůstávají vlastnictvím obcí a vrátí se do jejich správy, jakmile jich nebude používáno k účelům chorobinecké péče.

§ 3.

Náklady na zbudování a vnitřní zařízení chorobince hradí z jedné poloviny stát, z jedné čtvrtiny země a z jedné čtvrtiny okres.

O zřízení chorobince rozhoduje okresní zastupitelstvo, jehož usnesení potřebuje schválení zemského zastupitelstva.

§ 4.

Chorobince jsou veřejné ústavy. Právo býti přijat do okresního chorobince má v prvé řadě každý příslušník okresů, které jsou zřizovateli a udržovateli ústavu, jestliže jeho choroba vyžaduje trvalého ošetření a léčení a není-li stižen nakažlivou nemocí, po případě pokud v důsledku pokročilého stáří potřebuje ústavního ošetření.

Předpokladem je nemajetnost a že si trvale nemůže opatřiti prostředků k obživě a léčení.

Dokud požívá důchodu, přesahujícího peníz 500 Kč ročně, je povinen obnos 500 Kč přesahující odváděti do fondu chorobince.

Správa chorobince je oprávněna cestou administrativní vymáhati příspěvek na pobyt a léčení ošetřovaného na osobách k alimentaci povinných.

§ 5.

Provozovací náklady chorobince hradí z jedné třetiny domovská obec, z jedné třetiny okres a z jedné třetiny země.

§ 6.

Pokud jde o osoby, kvalifikované podle § 4, ale postižené nakažlivou nemocí, jsou povinny země vybudovati pro ně zvláštní ústavy.

§ 7.

Podrobnosti upraví vládní nařízení.

§ 8.

Zákon tento provedou ministři vnitra, sociální péče a zdravotnictví.

Nedostatek chorobinců v Československé republice jest notoricky znám a bylo naň již mnohokráte upozorňováno, posledně zvláštní akcí a obsáhlým memorandem Československého Červeného kříže.

Chorobince jsou zřizovány bez ohledu na věk pro nemocné nezhojitelnými nebo dlouho trvajícími chorobami, potřebující ošetření.

Podle dosavadního zákonného stavu jsou souřadné nemocnicím. Do nemocnic jsou však přijímáni choří nemocemi akutními a vyléčitelnými, kdežto v chorobincích mají býti zaopatřováni chronikové. Počet chroniků, postrádajících ústavního ošetřování je značný.

Podle statistiky, kterou provedl, pokud se týká země České, zemský správní výbor v Čechách r. 1928, činí počet osob, jež by bylo nutno umístiti v chorobincích, jen v Čechách okrouhle 24.000, při čemž jde vesměs o osoby, mající nárok na chudinské zaopatření.

Z tohoto počtu připadá 6,5% na stížené padoucnicí, 1,9% na stížené následky spavé chřipky, 24,2% na slabomyslné a klidné choromyslné, 19% na imobilní mrzáky, 9,30% na hluchoněmé a 39,1% na stižené jinými chronickými chorobami. Na osoby do 14 let (u hluchoněmých do 8 let, aby byly podchyceny osoby výchovy schopné) připadá 6,6%, na osoby starší 14 let (u hluchoněmých nad 8 let) 93,4%.

Naproti potřebě 24.000 lůžek pro osoby potřebující ústavní péče chorobinecké jen v Čechách, disponují chorobince v zemi České, ústavy pro choré dospělé a ústav pro dětské choré, který existuje v Čechách, pouze 4.000 lůžky, v celé Československé republice 6.151 lůžky.

Celkem je v Československé republice v činnosti 67 chorobinců a stavba 6 chorobinců se dokončuje. Z tohoto počtu je 57 chorobinců okresních a 16 obecních. Vedle chorobinců jsou zde ještě 4 ústavy pro choré dospělé a 1 ústav pro dětské choré. Celkem lze počítati v celé Československé republice se 6.151 lůžky v chorobincích a pod. ústavech.

Stejně neutěšené poměry jako v Čechách panují v tomto ohledu i v ostatních zemích republiky a zvláště na Podkarpatské Rusi, kde je pouze jediný zaopatřovací ústav.

Z uvedeného je zřejmo, že nutná péče ústavní je většinou nemožná. Individuální podpory - ať z prostředků veřejných nebo soukromých - nepostačují, živly asociální brzdí nutný vývoj a elementy antisociální, k nimž nutno počítati zejména osoby slabomyslné, stávají se zhusta faktorem, ohrožujícím zdravé jádro národa.

Ale nedostatkem chorobinců jsou postiženi nejen sociálně slabí nešťastníci, trpící nevyléčitelnou nemocí, nýbrž i veřejné nemocnice, jimž jsou nevinnou přítěží a chudinské fondy obcí, jež jsou jimi neúčelně vyčerpávány.

Jelikož ustanovení dosavadního chudinského zákonodárství nedostačují změněným komplikovaným sociálním poměrům dnešní doby, navrhujeme, aby problémy tyto byly řešeny samostatným zákonem o chorobinecké péči, jehož osnovu předkládáme.

Úkol zřizovati a vydržovati chorobince připadl by napříště okresům. K účelům společného zřizování a vydržování chorobinců, event. k jejich nutné specialisaci, mohly by se okresy sdružovati v rámci příslušných ustanovení zákona o organisaci politické správy.

Navrhujeme, aby náklady na zbudování a vnitřní zařízení chorobinců hradil z poloviny stát, jenž zákonem č. 76 z r. 1919 stejně přislíbil, že péči chudinskou převezmou vyšší svazky samosprávné anebo stát sám, čtvrtinu těchto nákladů ponesou země a zbývající čtvrtinu okresy.

Podle našeho návrhu jsou chorobince ústavy veřejnými. To znamená, že právo na přijetí do těchto ústavů nesmí býti odepřeno nikomu, kdo vyhovuje podmínkám § 4 návrhu.

Domovská obec byla by vázána nésti třetinu provozovacích nákladů, která se zřetelem k tomu, že péče chorobinecká vyžaduje poměrně nepatrného nákladu, byla by jistě méně tíživá, nežli povinnost, ukládaná obcím § 21 zákona č. 77 z r. 1927.

Náklady z provádění tohoto zákona uhradí se, pokud připadají na stát, z prostředků ministerstva sociální péče a veřejného zdravotnictví.

V Praze, dne 29. dubna 1930.

Riedl, Berkovec, Pánek, Pichl,
Šolc, Hubka, Plamínková, Vaněček, inž. Marušák, Klofáč, Merta, Šťastný, dr Klouda.