Senát Národního shromáždění R. Čs. r. 1930.

III. volební období.

2. zasedání.

Tisk 199.

ze dne ...........................

Národní shromáždění republiky Československé usneslo se na tomto zákoně:

§ 1.

(1) Právo veřejnosti nemocnicím přiznává a odnímá vláda k návrhu, jejž učiní ministerstvo veřejného zdravotnictví a tělesné výchovy v dohodě s ministerstvem vnitra a s ministerstvem financí vyslechnuvší prve příslušné zemské zastupitelstvo.

(2) Tím pozbývají platnosti ustanovení § 7, odst. 3, a § 19, odst. 1, zákona ze dne 5. března 1888, č. 19 čes. z. z., o úpravě veřejně-právních poměrů všeobecných veřejných nemocnic v Čechách, a mění se jednak výnos ministerstva vnitra ze dne 4. prosince 1856, č. 26641, pokud jest jím upravena příslušnost pro přiznávání a odnímání práva veřejnosti nemocnicím v nynější zemi Moravskoslezské, jednak § 56 zák. čl. XIV/1826, o úpravě veřejného zdravotnictví.

(3) Jinak zůstávají předpisy vztahující se k přiznávání a odnímání práva veřejnosti nemocnicím nezměněny.

§ 2.

Tento zákon nabývá účinnosti dnem vyhlášení a provede jej ministr veřejného zdravotnictví a tělesné výchovy v dohodě s ministrem vnitra a s ministrem financí a pokud jde o nemocnice, v nichž umístěný jsou kliniky, též v dohodě s ministrem školství a národní osvěty.

I.

Přiznávání a odnímání práva veřejnosti nemocnicím jest po stránce pří slušnosti v jednotlivých zemích republiky Československé dosud upraveno takto:

a) veřejně-právní poměry všeobecných veřejných nemocnic v Čechách jsou uspořádány zákonem ze dne 5. března 1888, č. 19 čes. z. z.

§ 7, odst. 3 tohoto zákona obsahuje ustanovení: >Právní povaha všeobecně a veřejné nemocnice nadále udělovati se bude v každém jednotlivém případě zákonem zemským<.

Dalšími předpisy cit. zákona jsou pak blíže stanoveny jednak podmínky, které sluší dříve. prokázati, aby se některé nemocnici mohlo právo veřejnosti uděliti, jednak práva a povinnosti nemocnic, jimž právo veřejnosti bylo přiznáno. Na posléze zmíněných přepisech nemá býti předloženou osnovou zákona nic změněno.

Ohledně odnětí práva veřejnosti všeobecným veřejným nemocnicím v Čechách obsahuje § 19 cit. zákona předpis, >že se té které všeobecné veřejné nemocnici může k návrhu zemského výboru neb politického úřadu právo veřejnosti odejmouti zákonem zemským<.

Jak tedy patrno, bylo jak k propůjčení tak k odnětí práva veřejnosti některé nemocnici v Čechách třeba zvláštního zákona zemského.

Vzhledem k změněným ústavním poměrům nelze ovšem nyní právo veřejnosti některé nemocnici v Čechách uděliti resp. odníti zákonem zemským. Poněvadž pak zákonem ze dne 9. dubna 1920, č. 280 Sb. z. a n., o zvláštních opatřeních v oboru samosprávy v Čechách, na Moravě a ve Slezsku, nebyla otázka přiznávání a odnímání práva veřejnosti nemocnicím v Čechách zvláště upravena, jest k udělení práva veřejnosti té které nemocnici v Čechách, resp. k případnému odnětí tohoto práva zapotřebí osud zvláštního zákona, na kterém by se usneslo arci Národní shromáždění republiky Československé.

b) Na Moravě a ve Slezsku nebyly veřejnoprávní poměry všeobecných veřejných nemocnic jako v Čechách upraveny zvláštním zákonem, a platí proto pro zemi Moravskoslezskou dosud výnos ministerstva vnitra ze dne 4. prosince 1856, č. 26641, o všeobecných veřejných ústavech léčebných a o náhradě ošetřovacích výloh (viz. Mayerhofer. III. svazek, stránka 171; Daimer: Handbuch der österreichischen Sanitätsgesetze, I. díl, stránka 606), jímž byly mezi jiným jednak blíže stanoveny podmínky, za kterých možno uděliti té které nemocnici, právo veřejnosti, jednak upravena i otázka příslušnosti.

Ve směru kompetenčním určuje odstavec 4. tohoto výnosu, že >zemské úřady malí posouditi a stanoviti, které nemocnice jejich správního obvodu mají býti považovány vzhledem k tomu, že vyhovují, příslušným podmínkám, za všeobecné veřejné nemocnice a které tudíž mají nárok na výhody, plynoucí z výnosu ministerstva vnitra ze dne 6. března 1855, č. 6382/54, t. j. nárok na náhradu nedobytného léčebného ze zemských fondů<.

Prakse vyvinula se však od let devadesátých minulého století způsobem s v tom směru odlišným, že právo veřejnosti nebylo na Moravě a ve Slezsku udělováno zemským úřadem, nýbrž ministerstvem vnitra, nyní tedy ministerstvem veřejného zdravotnictví a tělesné v výchovy. Při tom byla vždy (ačkoliv tak určitou positivní právní normou předepsáno nebylo) zemské samosprávě, hlavně se zřetelem na finanční důsledky plynoucí zemským fondům z práva veřejnosti určité nemocnici propůjčeného, poskytována příležitost k zamýšleným opatřením tohoto druhu zaujmouti stanovisko. (Tak se stalo při udělení práva veřejnosti nemocnici v Mor. Třebové, v Šumperku, ve Dvorcích na Moravě, ve Frýdku a p.)

V zemi Moravskoslezské došlo tak k podstatnému nesouladu mezi právní normou, formálně dosud platnou, a praksí, jež se za dlouhé doby vyvinula a ustálila z důvodů zajisté velmi závažných.

Pokud jde o otázku odnětí práva veřejnosti některé veřejné nemocnici v zemi Moravskoslezské, není záležitost ta sice vy řešena výslovným positivním předpisem, jako tomu bylo v Cechách, avšak ze stylisace výnosu ministerstva vnitra ze dne 4. prosince 1856 č. 26641, již uvedeného, nutno dojíti k úsudku, že k podobnému opatření byl by příslušným týž úřad. V praksi se ovšem podobný případ dosud nevyskytl.

c) Na území Slovenska a Podkarpatské Rusi upravena jest kompetence ohledně udělování práva veřejnosti nemocnicím v § 56 zák. čl. XIV/1826, o úpravě veřejného zdravotnictví, podle něhož mohou veřejné i soukromé nemocnice na Slovensku a v Podkarpatské Rusi býti zřizovány jen s povolením ministra vnitra po slyšení municipia.

Dalšími předpisy tohoto zákona a normativního nařízení býv. uh. min. vnitra č. 35.000/1902 a 140.000/1907, o nemocnicích, ústavech léčebných, zotavovnách a útulcích pro nevyléčitelné nemocné, stanoveny jsou pak jednalo bližší podmínky, jimž dlužno vyhověti, aby té které nemocnici právo veřejnosti mohlo býti přiznáno, jednak jsou upraveny poměry nemocnic na Slovensku a v Podkarpatské Rusi i ve směrech jiných. Předpisy posléze zmíněné mají zůstati i nadále v platnosti.

Pro případné odnětí práva veřejnosti některé nemocnici na Slovensku a Podk. Rusi není sice rovněž výslovného zákonného předpisu, jest však nepochybno, že k odnětí práva veřejnosti by byl příslušným týž úřad, jemuž přísluší nemocnici propůjčovati právo veřejnosti.

Předloženým vládním návrhem sjednocují se předpisy kompetenční na celém území státním tak, že právo veřejnosti nemocnicím přiznává a odnímá vláda k návrhu, jejž učiní ministerstvo veřejného zdravotnictví a tělesné výchovy v dohodě s ministerstvem vnitra a financí, vyslechnuvši prve příslušné zemské, zastupitelstvo.

II.

Propůjčení práva veřejnosti za podmínek, které sou příslušnými právními normami předem přesně stanoveny, jest ve své podstatě aktem správním, a bylo tudíž jen přirozeným a odpovídajícím povaze správního aktu, o který jde, že provádění těchto opatření bylo jak na Moravě a ve Slezsku tak i na Slovensku a v Podkarpatské Rusi ponecháno moci výkonné.

Výjimkou platí toliko pro Čechy dosud ustanovení shora uvedené, že k propůjčení resp. odnětí práva veřejnosti nemocnicím v této zemi jest zapotřebí zvláštního zákona, na kterém by se pro ten který individuelní případ mělo usnésti Národní shromáždění.

Ustanovení však, aby sbory zákonodárné se zabývaly záležitostmi povahy vlastně čistě administrativní v individuelních konkrétních případech jediné země t. j. v Čechách, možno považovati také za ne dosti odůvodněné zatěžování činnosti sborů zákonodárných, a to uvážili se zejména, že již zemským zákonem z roku 1888 stanoveny jsou pro touž zemi přesné podmínky, jimž musí býti předem vyhověno, aby té které nemocnici právo veřejnosti mohlo vůbec býti přiznáno neb odňato. Jest proto změna vládním návrhem navrhovaná, aby propůjčení a odnímání práva. veřejnosti bylo i v Čechách přenecháno moci výkonné, zcela odůvodněna povahou opatření samotného, které jest v podstatě individuelním aktem správním.

K odůvodnění vládního návrhu zákona. aby příslušnost pro přiznávání a odnímání práva veřejnosti ve všech zemích republiky Československé byla přiznána vládě, se povšechně uvádí dále toto:

Vysoce důležitý význam, jak dnes mají veřejné nemocnice v oboru veřejné správy zdravotní, je všeobecně uznáván. Z původních nemocnic let padesátých minulého století, které byly zařízeny co nejprimitivněji a plnily vlastně spíše a z valné části úkoly chudinské péče, staly se postupným vývojem dokonale vybavené ústavy léčebné, zařízené na velký počet lůžek, v nichž pacientům bez rozdílu příslušnosti a bez ohledu na pravidelné jejich bydliště se dostává pečlivého a odborného lékařského ošetření, jemuž slouží veškeré vymoženosti a zařízení moderní vědy lékařské. Veřejné nemocnice přestaly již také dávno býti institucemi významu místního, omezenými na obyvatelstvo místa, v němž nemocnice jest zřízena, a jeho nejbližšího okolí.

Veřejné nemocnice staly se naopak nezbytnou složkou celostátní organisace veřejné péče zdravotní. Při hodnocení významu a dosahu působnosti všeobecných veřejných nemocnic dlužno ovšem přihlížeti netoliko k jejich důležité a rozsáhlé činnosti v dobách normálních, nýbrž nutno bráti také zřetel na služby, konané v zájmu celého státu a všeho jeho obyvatelstva při potírání infekčních nemocí, jmenovitě v boji proti rozšíření nebo zavlečení epidemií, jakož i na jejich důležité poslání pro případ války. S ohledem na celostátní dosah významu jednotlivých veřejných nemocnic bude proto nutno bráti také náležitý zřetel na to, aby síť veřejných nemocnic po celé oblasti republiky Československé byla upravena podle programu žádoucího s hlediska celého státu.

Vzhledem na tuto velikou důležitost a celostátní dosah správního aktu, jímž jest propůjčení resp. odnětí práva veřejnosti některé nemocnici, jakož i se zřetelem na ostatní závažné okolnosti, jak byly vylíčeny, je odůvodněno, aby rozhodnutí o tom, zda a které nemocnici bude právo veřejnosti přiznáno (odňato), bylo vyhrazeno vládě.

Z povahy věci samé přirozeně plyne, že předkládáním příslušných návrhů vládě k rozhodnutí nutno pověřiti za modalit ve vládním návrhu uvedených ministerstvo veřejného zdravotnictví a tělesné výchovy jako příslušný ústřední úřad resortní. Dlužno jmenovitě poukázati zde na to, že ministerstvu veřejného zdravotnictví přísluší již na základě zákona ze dne 30. dubna 1820, č. 68 ř. z., o organisaci veřejné služby zdravotní a zák. čl. XIV/1826, o úpravě veřejného zdravotnictví, nejvyšší dohled na veřejnou službu zdravotní, a že podle zákona ze dne 9. dubna 1920, č. 242 Sb. z. a n., o prozatimní úpravě právních poměrů ústavů léčebných a humanitních v republice Československé, přísluší tomuto ministerstvu vrchní dozor na všechny veřejné i soukromé ústavy léčebné po stránce lékařské a správní v celé oblasti republiky.

III.

Propůjčení neb odnětí práva veřejnosti určité nemocnici jest také aktem., který má značný význam i s hlediska úpravy, veřejné služby zdravotní v té které zemi, a každé takové opatření jest proto zároveň událostí velké důležitosti pro veškeré obyvatelstvo dotyčné země.

Mimo to dlužno poukázati, pokud jde o zemi Českou a Moravskoslezskou, zvláště na to, že propůjčením práva veřejnosti některé nemocnici v těchto zemích vzniknou zemskému zastupitelstvu podle příslušných specielních předpisů závazná práva a povinnosti vůči nové veřejné nemocnici. Ve směru tom nutno dále poukázati na povinnost k náhradě nedobytného léčebného veřejným nemocnicím za osoby do těchto zemí příslušné ze zemského fondu českého resp. moravskoslezského.

Proto vládním návrhem zákon a zajišťuje se příslušnému zemskému zastupitelstvu, že musí před rozhodnutím o udělení či odnětí práva veřejnosti býti slyšeno.

Po stránce právní opírá se ustanovení toto o předpis §u 59 zákona ze dne 14. července 1922, č. 125 Sb. z. a n.,, o organisaci politické správy.

IV.

Ministerstvo veřejného zdravotnictví a tělesné výchovy bude povinno dříve než učiní příslušný návrh vládě, dohodnouti se se všemi ministerstvy a specielně s ministerstvy nejvíce zúčastněnými, jimiž jsou ministerstva v §u 1, odst. 1. a v §u 2 uvedená, a to s ministerstvem vnitra, jakožto nejvyšším dohlédacím úřadem nad finančním hospodářstvím svazků územní samosprávy, a s ministerstvem financí vzhledem k důsledku, jaké nutně sebou přináší zřizování nových veřejných nemocnic pro veřejné finance.

Za účelem bližšího odůvodnění zvláštního zájmu, jaký v naznačených směrech má vždy na propůjčení (odnětí) práva veřejnosti některé nemocnici ministerstvo vnitra resp. ministerstvo financí, se poznamenává zejména toto:

Jak již bylo uvedeno, vyžaduje stavba a zařízení každé nové, požadavkům doby a vědy lékařské vyhovující nemocnice nákladu několika milionů Kč. Právě s ohledem na tento velmi značný finanční náklad jsou veřejné nemocnice zřizovány téměř výhradně různými svazky územní samosprávy (obcemi, okresy, zeměmi). Úhrada těchto stavebních a zařizovacích nákladů činí ovšem nutným, aby zřizovateli veřejných nemocnic byla podniknuta celá řada důležitých finančních opatření, která přirozeně malí velmi závažný vliv na rozpočty těchto svazků územní samosprávy.

Rovněž bylo již dříve uvedeno, že tak zv. nedobytné léčebné hradí se veřejným nemocnicím z prostředků veřejných, a to pokud jde o ošetřovací výlohy za příslušníky země České a Moravskoslezské ze zemského fondu českého resp. moravskoslezského, pokud pak jde o příslušníky země Slovenské a Podkarpatoruské, z pokladny státní.

Na nedobytné léčebné, vzniklé v jednotlivých veřejných nemocnicích ČSR, jsou dále podle §u 21 zák. ze dne 15. června 1922, č. 77 Sb., z. a n., o nové úpravě finančního hospodářství svazků územní samosprávy, a podle prováděcího nařízení č. 157/1927 Sb. z. a n. k němu vydaného povinny obce na úhradu nedobytných ošetřovacích útrat vzešlých za jejich příslušníky - pokud nejde o ošetřovací náklady za léčení chorob nakažlivých - přispívati 20 % příslušných nedobytných ošetřovacích nákladů. Rovněž tato povinnost uložená domovským obcím má samozřejmý dosah pro finanční hospodářství jednotlivých obcí.

V.

Předloženým vládním návrhem zákona dosaženo bude v otázce kompetence pro udílení resp. odnímání práva veřejnosti nemocnicím žádoucí unifikace v oblasti celé republiky Československé. Vládní návrh tento nemá ovšem za účel unifikovati veřejně-právní poměry nemocnic na území republiky Československé i ve směrech ostatních. Žádoucí unifikace ostatních veřejnoprávních poměrů veřejných nemocnic vyžadovati bude zvláštního zákona vyčerpávajícího zevrubně celou příslušnou materii, která dosud v jednotlivých zemích jest upravena zvláštními předpisy, a to namnoze způsobem dosti odlišným. Na osnově tohoto unifikačního zákona, jímž by veřejnoprávní poměry veřejných nemocnic byly jednotně upraveny i v těchto směrech, se již v ministerstvu veřejného zdravotnictví a tělesné výchovy v rámci celkové organisace veřejného zdravotnictví pracuje, vzhledem k rozsáhlosti látky a různorodým poměrům v jednotlivých zemích bude však možno příslušný vládní návrh předložiti Národnímu shromáždění teprve v době pozdější.

Podání přítomného vládního návrhu zákona o přiznávání a odnímání práva veřejnosti nemocnicím již v této době vyvoláno bylo akutní potřebou, jež nastala jmenovitě v Čechách, vzhledem k projektovaným a namnoze již dokončeným stavbám některých nových nemocnic (pražská městská nemocnice na Bulovce, okresní nemocnice v Berouně, městská nemocnice v Aši a pod. ), pro jejichž případné zveřejnění by bylo jinak třeba specielních zákonů v každém jednotlivém případě zvlášť. Samozřejmě sledován byl i účel ten, aby alespoň v této kompeteční otázce došlo k žádoucí unifikaci poměrů v celé oblasti republiky Československé.

Prováděním tohoto zákona nevzniknou státní správě nové náklady.

Vláda projevuje přání, aby tento jetí návrh zákona byl přikázán v senátě výboru sociálně-politickému, v poslanecké sněmovně pak výboru zdravotnickému k podání zprávy ve lhůtě co nejkratší.

V Praze, dne 9. května 1930.

Předseda vlády:
Udržal v. r.

Ministr veřejného zdravotnictví
a tělesné výchovy:
Dr Spina v. r.