Senát Národního shromáždění R. Čs. r. 1930.

III. volební období.

2. zasedání.

Tisk 212.

J. K. Strakatý, zodpovědný redaktor >Národních Listů< podal dne 10. prosince 1928 u krajského soudu trestního v Praze jako soukromý žalobce návrh na stíhání senátora V. J. Klofáče jako pisatele článku >Br. senátor Klofáč nám píše<; otištěného v čísle 279 roč. XX ze dne 29. listopadu 1928 periodického tiskopisu >České Slovo< pro tento jeho obsah:

>Vedení spolku žalářovaných a internovaných upozorňovalo mne, abych vzhledem ku svému oprávněnému nároku požádal si o malou zálohu, jako už žádala řada jiných, jimž záloha ta skutečně byla také vyplacena. A slyšel jsem jména z toho táboru, který mne nyní napadá! Jestliže mne, který nikdy ani haléře neobdržel, napadají >Národní Listy<, jichž lidé o odškodnění žádali a tisícové zálohy na to skutečně obdrželi, pak je to trochu hloupé, na nestoudné útoky tohoto tisku mlčeti.<

>Mám právo žádat, aby byli vyjmenováni redaktoři listů, které mne napadly, pokud o odškodnění a o zálohy žádali a je skutečně dostali. Prostě aby byl jmenován každý nár. demokrat (vím i o redaktoru >Nár. Listů< p. Strakatém) a každý příslušník agrární strany, který na účet rakouské odškodňovací povinnosti o výpomoc se ucházel a mnoho-li dostal. Sám bych toho nikomu nevytýkal - vždyť vláda do rozpočtu dala na to slušný obnos - ale jsem-li napadán nestoudně já, potom by bylo žádoucno vyjmenovat všechny nár. demokraty a dnešní příslušníky agrární strany, kteří o náhradu za uvěznění nebo internování žádali a až desetitisícové zálohy dostávali.<

K odůvodnění svého návrhu uvádí soukromý žalobce toto:

Inkriminovaným článkem cítím se na své cti hrubě dotčen, neboť jsem obviňován jednak jmenovitě, jednak znameními na mne připadajícími, že jsem se ucházel o náhradu škod, které jsem si sám způsobil svojí mnohaletou žurnalistickou činností, která vždy byla namířena proti Rakousku. Byl-li jsem za války internován a vězněn, pak stalo se tak podle platných rakousko-uherských zákonů právem pro moji revoluční činnost. Jest činem nečestným, dáli si někdo své služby pro osvobození národa zaplatiti, tím spíše předstírá-li, že byl odsouzen nevinně a nezákonně, ač musí si býti vědom, že byl odsouzen proto, poněvadž rakouský stát bránil se podle platných zákonů. jeho rozkladné činnosti. Jest činem dvojnásob nečestným, dá-li si někdo škody, které si sám způsobil svojí revoluční činností, nahraditi státem, proti kterému jeho revoluční činnost směřovala nebo učiní-li pokus o dosažení takovéto náhrady.

Každý, kdo za války byl v protirakouském odboji činným, musel si býti a byl-li vůbec jen normálním člověkem také si byl vědom risika: které na sebe bere, jakož i toho, že vydává v nebezpečí ne-li svůj život, tedy jistě existenci svoji i své rodiny. Nejen význam a hodnota vlasteneckého činu, nýbrž i mravní hodnota a čest jednotlivce nezbytně utrpí tím, dá-li si svůj čin zaplatiti, nebo utrpěnou škodu nehraditi. Právě v tom spočívá rozdíl mezi revolucionářem a námezdníkem.

Jest ovšem přivozeno, že při živelném odporu československého národa proti císařství rakousko-uherskému, docházelo k přehmatům a že byli internováni, konfinováni a vězněni lidé, kteří žádnou protistátní činnost nevyvíjeli, o různé politické a revoluční akce se nezajímali, tedy lidé nevinní. Proto zákonem ze dne 15. dubna 1920, Sb. z. a n. č. 333, byla vláda zmocněna, aby ze státních peněz poskytla přiměřenou náhradu státním příslušníkům republiky Československé nebo jejich pozůstalým, pokud ve válce r. 1914 až 1913 byli protiprávně z důvodů politických internováni, konfinováni, drženi ve vazbě zajišťovací vyšetřovací nebo trestní atd. Podle zákona z 21. března 1918, č. 109 ř. z., má nárok na náhradu škody za újmy majetkoprávní ten, kdo utrpěl škodu nesprávným odsouzením, což však předpokládá, že po obnově trestního řízení bylo toto zastaveno nebo obžaloba s konečnou platností zamítnuta, nebo dotyčný dodatečná osvobozen neb odsouzen dle mírnějšího trestního zákona mírnějšímu trestu.

Žádný z těchto případů nebyl v mém případě dán, neboť nebyl jsem internován protiprávně, nýbrž za platnosti rakouských zákonů a s hlediska rakouského státu a zákonodárství plným právem v důsledku své žurnalistické činnosti, rovněž neučinil jsem žádných kroků podle zákona z 21. března 1918, č. 109 ř. z. Kdybych tedy byl o náhradu žádal nebo dokonce tuto obdržel, bylo by to činem nečestným, poněvadž žádal bych od státu něco, nač bych neměl nároku.

Statistiku a evidenci všech, kdo byli žalářováni a internováni, vedl Spolek žalářovaných a internovaných. Tento spolek provedl soupis všech internovaných a žalářovaných, kterým rozeslal formuláře, kde byly obsaženy různé rubriky. Formulář tento jsem sice vyplnil, avšak ani žádost o náhradu škody nebo o vyplacení zálohy jsem nepodal, rovněž žádnou takovouto náhradu nebo zálohu neobdržel.

Jest tudíž člunek pokud mne se týká objektivně nepravdivý a jediným účelem jeho bylo, abych byl sdělováním smyšlených a převrácených skutků, zejména i znameními na mne připadajícími křivě obviněn z takového nepočestného nebo nemravného činu, který by mne v obecném mínění mohl v opovržení uvésti nebo snížiti.

Senátor Václav Klofáč slyšen jsa před imunitním výborem doznal, že jest pisatelem článku, ujistil však, že článkem tím nechtěl urážeti, nýbrž se brániti v době voleb.

Imunitní výbor návrhu je, aby senát nedal souhlas k trestnímu stíhání senátora Václava Klofáče pro přečin proti bezpečnosti cti spáchaný tiskem, jsa toho názoru, že senátor Klofáč tvrdil o soukromém žalobci, že týž užil svého práva, a tvrzení takové není trestným, i kdyby neodpovídalo skutečnosti, zvláště když senátor Václav Klofáč prohlásil, že nechtěl urážeti, nýbrž toliko se brániti v době volební.

V Praze, dne 29. dubna 1930.

Wilhelm Niessner v. r.,
místopředseda.

Dr Otakar Havelka v. r.,
zpravodaj.