Senát Národního shromáždění R. Čs. r. 1930.

III. volební období.

2. zasedání.

Tisk 223.

Vládní návrh zákona, kterým se má poskytnouti zvláštní zesílená ochrana osobám oprávněným požadovati výživu, výchovu nebo zaopatření, usiluje vyplniti citelnou mezeru v právním řádě. Občanské právo upravuje sice dostatečným způsobem právní základ tohoto nároku, avšak uplatnění jeho se setkává ve skutečnosti se značnými obtížemi. Tyto obtíže jsou zaviněny tím, že osoba povinná nalézá v mezích platných zákonů dosti způsobů, aby unikla svému závazku a aby znemožnila osobě oprávněné realisování jejího práva, i když bylo soudním rozsudkem zjištěno a exekuční jeho vymáhání povoleno. A přece společnost má eminentní zájem na tom, aby závazek byl plněn. Je-li oprávněná osoba zbavena prostředků ke své, výživě nebo zaopatření, upadá často do nouze a bídy, nebo vyrůstá-li bez náležité výchovy, stává se méně cenným členem lidské společnosti. Z obojího vzniká nebezpečí nepříznivých sociálních jevů, a zvláště jsou bída a zanedbané vychování z předních činitelů zločinnosti. Kromě toho ten, kdo neplní svůj řečený závazek, způsobuje, že společnost tuto jeho povinnost často musí převzíti sama na sebe, čímž jí vznikají výdaje, které by jí mohly býti na jiném místě prospěšné.

Z těchto důvodů uznal ústavně-právní výbor nutnost navrhovaného zákona. Od vládní osnovy se však poněkud odchýlil, zachovávaje jinak úplně jeho ideovou základnu i tendence, a navrhuje senátu, aby zákon byl přijat ve znění, které je uvedeno na konci této zprávy.

Nejprve je ústavně-právní výbor mínění, že je záhodno dáti v čelo zákona jako § 1 jasně vyslovenou normu, o kterou se vládní návrh ve svých ustanoveních mlčky opírá. V ní se prohlašuje dosavadní, pouze etická povinnost konati takovou výdělečnou práci, aby z jejího výtěžku bylo možno řádně plniti závazek, za povinnost právní, která pak v dalším dostává sankci civilně právní a do určité míry i trestní. Ovšem taková výdělečná činnost může býti uložena jen tomu, kdo jinak nemá dostatečných příjmů, aby z nich dostál úplně svému závazku, a také jen v takové míře, pokud je mu to za daných okolností možno a pokud je toho schopen. To je stylisací této normy jasně řečeno.

V § 2 je stanovena sankce civilně-právní pro případ, který uvádí vládní osnova v § 2. Odchylky (kromě stylistické úpravy) jsou tyto:

Domněnka právní, zde stanovená, má platiti nejen pro vymáhání závazku, jak má na mysli vládní návrh, nýbrž také již pro jeho určení soudním rozsudkem aneb usnesením. Pokud jde o vymáhání, nejsou tímto ustanovením dotčeny zákonné předpisy o existenčním minimu, které je i v tomto případě v mezích těchto předpisů nezabavitelné. To výslovně uvésti nepokládal ústavně-právní výbor za nutné, neboť jde to najevo z toho, že se tu stanoví pouze domněnka, která má platiti pro vymáháni závazku, kdežto vymáhání samo se řídi předpisy všeobecnými, ježto zde žádná výjimka z nich normována není.

Břímě důkazní na vyvrácení právní domněnky ukládá se podle odst. 3. zaměstnavateli, ježto je obyčejný případ, že zaměstnavatel jedná v dohodě se zaměstnaným a ježto by jinak ustanovení § 2 bylo v mnohých případech ilusorní.

Z podobného důvodu byla v odst. 4. vyloučena kompensace se vzájemnou pohledávkou zaměstnavatelovou vůbec, i když se dá dokázati veřejnou nebo veřejně ověřenou listinou (jak to připouští vládní návrh). I kdyby kompensační pohledávka vznikla v době, kdy se ještě nevědělo o závazku povinné osoby, pak přece výživa, výchova nebo zaopatření je tak důležitým právem, dotýkajícím se často i zájmů samé společnosti, že mu musí ustoupiti materiální zájem blízkých osob zavázaného.

Ústavně-právní výbor uvažoval, zda vládní návrh nejde příliš daleko, když dovoluje, aby pro alimentační závazek mohla býti vedena exekuce na takovou mzdu neb odměnu, která náleží zavázanému podle jeho předběžného vzdělání a schopností. Avšak uznal, že je nutno zaujmouti toto stanovisko a že nelze vzíti zde za základ jen práci skutečně konanou, neboť by, jinak oprávněný, který podle svého vzdělání a schopností by mohl najíti výnosné zaměstnání, měl možnost pohodlným zaměstnáním u osoby blízké znemožniti uplatnění nároků oprávněného. Nebezpečí, které by snad z toho mohlo vznikati pro případ, že osoba blízká ho podporuje jen proto, že právě nemůže nalézti zaměstnání sobě přiměřené, odstranil ústavně právní výbor tím, že odkazuje v odst. 1. výslovně na § 1, takže podmínky tam uvedené platí i zde a na toho, kdo v tomto smyslu neporuší svoji povinnost, tam stanovenou, se § 2 vztahovati nemůže.

Ustanovení § 3 se srovnává celkem s § 1 vládního návrhu. Mohlo býti stručněji formulováno tím, že je možno se odvolati na normu § 1. Ústavně-právní výbor souhlasí s vládou, že je nutno stanoviti zde ručení solidární, neboť při subsidiárním ručení realisování nároku oprávněného by mohlo býti příliš oddalováno.

Ručení nestíhá podle vládního návrhu i podle usnesení ústavně-právního výboru jedině toho, kdo jednal bona fide. Výslovně uložiti jemu důkaz toho není zapotřebí, neboť ho břemeno důkazní stíhá již podle všeobecných předpisů. Bona fides je vyloučena u toho, kdo zavinil svoji nevědomost nedbalostí. Tím však nemá zákon uložiti povinnost nějaké zvláštní opatrnosti. Povinnost se náležitě informovati se může posuzovati tak jako v jiném případě jen podle okolností případu a soud uzná zajisté na zanedbání této povinnosti jedině tehdy, když ten, kdo poskytuje podporu, mohl z těchto okolností při obyčejné bedlivosti poznati, že podporovaný má řečené závazky.

Odchylka znění § 4 od § 3 vládní osnovy je v podstatě jen stylistická. Ústavněprávní výbor pouze vyloučil užití ustanovení § 4 v případě, že zavázaný měl důležitou příčinu vzdáti se svých majetkových výhod anebo výnosného zaměstnání, za to však je rozšířil i na případ, že se zavázaný vzdal bez důležité příčiny výnosnějšího zaměstnání a přijal méně výnosné proto, aby jeho závazek byl stanoven mírněji. Kdy je příčina důležitá, musí uvážiti ovšem soud.

Pokud jde o § 5, 6 a 7, srovnávají se s ustanovením § 4, 5 a 6 vládního návrhu, kterážto ustanovení byla přijata z důvodů uvedených ve vládním návrhu, zejména z ohledu na práva platné na Slovensku a Podkarpatské Rusi. Změny byly v nich učiněny jen stylistické.

V § 8 usnesení ústavně-právního výboru je obsažena trestní sankce na porušení povinnosti, která je základem tohoto zákona, podobně jako to obsahuje § 7 vládního návrhu.

V tomto směru, bylo ústavně-právnímu výboru nejprve uvážiti, zda není nutno postihnouti trestem již porušení povinnosti k výdělečné činnosti, stanovené v § 1, samo o sobě. K tomu však ústavně-právní výbor v souhlase s vládním návrhem nemohl přivoliti, ježto by zde bylo nebezpečí, že by se tohoto ustanovení zneužívalo k ukájení nenávisti, která tu někdy bývá, mezi stranami, zejména mezi rozvedenými manžely. Po této stránce dostačí sankce civilně-právní, v předešlých paragrafech obsažená.

Jinak je tomu však v případě, kde zor nedbáním povinnosti alimentační je oprávněný vydán nouzi nebo že musí býti jeho nouze odvrácena přispěním jiné osoby nebo korporace. Tu je již dotčen zájem veřejný, neboť jednak přesunuje vinník svoji povinnost na jiné a zatěžuje hlavně instituce sociální, jednak hrozí, jak shora řečeno, z nouze toho, kdo má býti vyživován anebo zaopatřen, značné nebezpečí sociální.

Trestní sankci na porušení povinnosti k výchově ústavně-právní výbor zde vyloučil, podobně jako je tomu ve vládním návrhu, nikoli však proto, že by neuznával její potřebu, nýbrž protože úprava její se stane vhodněji v rámci zákona o trestání mládeže, jehož osnovu vláda právě předkládá Národnímu shromáždění.

Skutková podstata tohoto trestného činu byla v celku upravena podle návrhu vlády a také případy vyloučené trestnosti, uvedené v odstavci 2. vládního návrhu, byly přijaty z důvodů tam uplatněných. Pouze byl čin označen jako soudně trestný přestupek, ježto tato kvalifikace podle přesvědčení ústavně-právního výboru je přiměřená, jak hledíc na povahu činu, tak i na trest naň stanovený. Za to byla ztráta volebního práva předepsána jako trest vedlejší bez ohledu na to, zda byl spáchán z pohnutky nízké a nečestné, neboť obviněný porušením své alimentační povinnosti v tomto případě porušuje i svoji povinnost ke společnosti a dává tím na jevo, že není proto hoden zúčastniti se řízení věcí veřejných jako řádný občan.

Ustanovení o pokusu nebylo z vládního návrhu převzato, ježto jde o delikt omisivní a pokus je proto pojmově vyloučen.

Ostatní ustanovení § 9 a 10 byla převzata z § 8 a 9 vládního návrhu. Zejména bylo schváleno ustanovení o pominutí trestnosti pro účinnou lítost (odst. 3.), ježto se tím často dosáhne úplného splnění alimenačních závazků lépe než trestem a předejde se přílišnému pronásledování zavázaného osobou oprávněnou, proti němu nenávistně zaujatou.

V Praze, dne 4. června 1930.

Dr Witt v. r.,
předseda.

Dr Milota v. r.,
zpravodaj.

ze dne................................

Národní shromáždění republiky Československé usneslo se na tomto zákoně:

§ 1.

Kdo je právně zavázán vyživovati, vychovávati nebo zaopatřiti jiného a nemá jmění nebo stálých příjmů, aby z nich mohl úplně nahraditi potřebný náklad, je povinen vykonávati podle možnosti a podle svých schopností takovou činnost, aby z jejího výtěžku mohl řádně dostáti tomuto svému závazku.

§2.

(1) Porušuje-li někdo povinnost uvedenou v § 1 a koná-li trvale neb občasně práce nebo služby osobě blízké, platí pro stanovení jeho závazku a pro jeho vymáhání, že byla smluvena mzda neb odměna podle předběžného jeho vzdělání a schopností, splatná v obvyklých obdobích.

(2) Za osoby blízké se pokládají manžel a osoby, které s povinným nebo s jeho manželem jsou příbuzny v pokolení přímém nebo v pokolení pobočném včetně až do bratrance (sestřenice) nebo které žijí s ním v životním společenství nebo jsou v poměru osvojitelů a osvojenců nebo pěstounů a schovanců.

(3) Domněnka stanovená v odstavci 1. neplatí pro dobu, o které zaměstnavatel prokáže, že nevěděl ani věděti nemusil o závazku zaměstnaného.

(4 ) Právní jednání odporující tomuto ustanovení jsou proti oprávněnému bezúčinná. Zaměstnavatel nemůže zejména namítati, že vy platil osobě zavázané mzdu neb odměnu napřed ani že má vzájemnou pohledávku za ní.

§3.

(1) Kdo nemaje zákonné povinnosti nebo kdo nad tuto povinnost podporuje poskytováním výživy nebo jiných prostředků jiného, takže si nehledí výdělečné činnosti uložené mu v § 1, je zavázán s ním rukou společnou a nerozdílnou oprávněné osobě za dávky příslušející jí za dobu, po kterou poskytoval tuto podporu.

(2) Tuto odpovědnost nemá, kdo nevěděl ani věděti nemusil o závazku podporovaného ani o tom, že svou podporou maří, ztěžuje neb omezuje stanovení nebo splnění tohoto závazku.

§4.

Jestliže ten, kdo má závazek uvedený v § 1, v posledních třech letech před tím, než oprávněná osoba se soudně domáhala stanovení tohoto závazku, se zřekl právním jednáním neb opominutím jakýchkoli majetkových práv nebo výhod nebo jestliže se vzdal bez důležité příčiny dosavadní výdělečné činnosti nebo bez takové příčiny zaměnil svoji činnost za méně výnosnou, přihlédne soud, když stanoví jeho závazek a plnění, k majetkovým a výdělečným jeho poměrům v době, než tak učinil.

§5.

Kdo se domáhá, aby soud stanovil nárok na výživu, výchovu nebo zaopatření nebo plnění z něho jdoucí, může navrhnouti proti zavázanému (§ 1) k zajištění dávek, splatných v jednom roce, zatímně opatření podle § 379 a d. exekučního řádu ze dne 27. května 1896, čís. 79 ř. z. nebo podle § 223 a d. exekučního zákona čl. LX/1881 ve znění § 50 zák. čl. LIV/1912 a čl. V, č. 20 a 21 zákona ze dne 19. ledna 1928, č. 23 Sb. z. a n., aniž je mu třeba prokázati listinou svoji pohledávku a osvědčiti, že by se jinak dobytí dávek zmařilo nebo značně ztížilo.

§ 6.

(1) K zajištění nároku uvedeného v § 5 může býti povolen výkon exekučních úkonů (zajišťovací exekuce), jakmile se zahájí nebo již dříve se zahájila proti dlužníku exekuce k vydobytí některé dospělé dávky. Zajištění smí býti pokaždé povoleno jen pro dávky, které dospějí v jednom roce.

(2) Zajišťovací exekuci lze povoliti podle kteréhokoliv exekučního titulu opravňujícího k vymáhání dávek z uvedeného nároku a není třeba, aby bylo osvědčeno, že je ohroženo jejich dobytí (§ 5).

(3) Nastalou dospělostí jednotlivých dávek přeměňuje se zajišťovací exekuce sama sebou v exekuci uhrazovací.

§7.

Řízení, ve kterém se někdo domáhá stanovení nároku uvedeného v § 5 nebo plnění, z něho jdoucího, buď provedeno s největším urychlením. Soudní prázdniny nemají na ně účinku.

§ 8.

(1) Kdo úmyslně nebo z hrubé nedbalosti neplní svoji povinnost vyživovati nebo zaopatřiti jiného, takže oprávněný je vydán nouzi nebo že musí, aby nebyl vydán nouzi, býti podporován odjinud, budiž potrestám soudem za přestupek tuhým vězením od jednoho týdne do šesti měsíců; vedle trestu na svobodě budiž vyslovena ztráta volebního práva do obcí.

(2) Trestný není:

a) kdo mohl důvodně spoléhati, že nouze bude odvrácena podporou jiné osoby, k tomu způsobilejší a podle ustanovení soukromého práva alespoň podpůrně povinné,

b) kdo nemohl nouzi odvrátiti bez ohrožení výživy vlastní nebo výživy osoby alespoň stejně blízké jako osoba ohrožená, leč by porušení své povinnosti zavinil tím, že úmyslně zanedbal výdělečnou činnost k jejímu splnění potřebnou, nebo tím, že úmyslně možnost jejího splnění zmařil nebo ztížil.

§ 9.

(1) Trestný čin uvedený v § 8 se stíhá veřejnou obžalobou, ale jen na návrh. K návrhu je oprávněna osoba, která má právo na výživu nebo zaopatření. Není-li oprávněná osoba svéprávná, je místo ní oprávněn k návrhu poručenský (opatrovnický) soud (úřad).

(2) Dokud oprávněný neučinil návrh na stíhání, je jakékoli stíhání vyloučeno. Návrh může býti odvolán, dokud soud první stolice nepočal prohlašovati rozsudek. Zřekl-li se oprávněný svého práva k návrhu neb odvolal-li jej, nemůže pak již pro tento čin návrh platně učiniti.

(3) Trestnost činu uvedeného v § 8 pomíjí, jestliže čin neměl trvale nepříznivých následků a pachatel napravil veškerou skutečnou škodu z něho vzešlou dříve, než soud první stolice počal prohlašovati rozsudek.

§ 10.

Provésti tento zákon se ukládá ministrům spravedlnosti a národní obrany v dohodě se zúčastněnými ministry.