Národní shromáždění republiky Československé souhlasí s Mezinárodní Úmluvou o odstranění dovozních a vývozních zákazů a omezení, podepsanou v Ženevě dne 8. listopadu 1927, jakož i s jejím Protokolem z téhož data, a s Dodatkovou Dohodou k Mezinárodnímu Ujednání o odstranění dovozních a vývozních zákazů a omezení, podepsanou v Ženevě dne 11. července 1928, jakož i s jejím Protokolem z téhož data; konečně souhlasí s dopisy šéfa československé delegace na mezinárodní konferenci, na níž výše uvedená Dohoda byla smluvena. kteréž dopisy se týkají československého vývozního režimu křemence a chmelových sazenic, jsou adresovány jednak delegaci rumunské, německé a delegaci Království Srbů, Chorvatů a Slovinců, jednak Generálnímu tajemníku Společnosti Národů a jsou datovány dnem 9., 10. a 11. července 1928.

Mezinárodní hospodářská konference, která se konala v květnu 1927 v Ženevě, žádala uzavření mezinárodní dohody, která by likvidovala válečný a poválečný systém vývozních a dovozních zákazů a omezení. K jednání o tuto dohodu svolala Společnost Národů v říjnu 1927 do Ženevy diplomatickou konferenci států, členů a nečlenů Společnosti Národů. Dne 8. listopadu 1927 podepsalo Československo Mezinárodní Úmluvu o odstranění dovozních a vývozních zákazů a omezení a její Protokol; dne 11. července 1928 pak Dodatkovou Dohodu k Úmluvě a její Protokol.

Tato Dodatková Dohoda rozhodla o připuštění výhrad z volnosti obchodu, které mohly státy podle článku 6. výše zmíněné Konvence přihlásiti do 1. února 1928, dále o tom. jaký počet ratifikací musí býti dosažen, aby Úmluva vstoupila v platnost a které státy v tomto počtu musí býti, a konečně o tom, kdy Úmluva má vstoupiti (po dosažení podmínky sub b) v platnost.

Stručný obsah obou ujednání je tento: Smluvní státy se zavazují, že do šesti měsíců po vstoupení této konvence v platnost zruší vůči zboží, dováženému z území některého smluvního státu či vyváženému do území některého smluvního státu, veškeré stávající dovozní a vývozní zákazy a omezení, a že nezavedou nových. (Článek 2. Úmluvy). Pro Československo nastane tato povinnost již dnem 1. července t. r., poněvadž mezi většinou signatářů Úmluvy právní platnost Úmluvy byla stanovena datem 1. ledna 1930. Ze všeobecné zásady zrušení zákazů a omezení připouští Úmluva určité výjimky, takže smluvní státy mohou i po vstoupení této Úmluvy v platnost volně upravovati dovoz i vývoz

a) všeho druhu zboží v případě výjimečných a nenormálních poměrů k záchraně životních zájmů státu (čl. 5);

b) v případě tak zvaných klasických výjimek, to jest výjimek, které existovaly a i smluvně byly uznávány již před válkou, a podle kterých smluvní stát může zakázati vývoz nebo dovoz určitého zboží z důvodů veřejné bezpečnosti, morálních a humanitních, vojenských, zdravotních (ochrana lidí, zvířat i rostlin), historických a archeologických; dále smluvní státy mohou volně upravovati dovoz i vývoz zlata, mincí a bankovek, zboží, které jest ve vnitrozemí předmětem monopolu atd. (podrobně viz článek 4. Konvence);

c) zboží, jehož volnost byla každému jednotlivému státu vyhrazena přímo v Úmluvě (čl. 6.). Ve smyslu tohoto ustanovení ponechána Československu po dobu tří let volnost v úpravě dovozního i vývozního režimu kamenného uhlí, koksu, rašeliny, hnědého uhlí a briket, a v úpravě režimu vývozního starého železa a odpadků jiných kovů a slitin; dále po dobu 5ti let volnost úpravy vývozního režimu chmelových sazenic (čl. 18. odst. IV. Dodatkového Protokolu), a konečně po dobu časově neomezenou v režimu vývozním volnost pro křemenec, čímž se však neruší československé závazky oproti sousedním státům v obchodních smlouvách nebo jinakou úpravou převzaté.

Výhrady tyto jsou úměrné výhradám, které byly ponechány ostatním státům. Německu byla povolena výhrada uhlí a starého železa, Rakousku, Belgii, Francii, Itálii, Rumunsku a Lucembursku železa, Velké Britanii výhrada syntetických barviv, Itálii železné rudy a pšenice při vývozu. Ostatní povolené výhrady jsou méně důležité a nedotýkají se nikterak našich dovozních a vývozních zájmů.

Výhrady na tři léta resp. na 5 let povolené nezaniknou za tři léta automaticky; státy mohou však Úmluvu vypověděti vůči onomu státu, který i po třech letech si podrží tyto výhrady.

Původní lhůta, do které měly býti složeny v Ženevě ratifikace této Úmluvy, byla Československu a Polsku prodloužena do 31. května t. r. Poněvadž však ani do této lhůty nebylo lze ratifikaci provésti, požádalo Československo prostřednictvím generálního sekretáře Společnosti Národů signatární státy o další prodloužení lhůty do 20. června t. r. Stejnou žádost podalo i Polsko. Poněvadž bez těchto dvou států nemůže Úmluva nabýti účinnosti u velké většiny signatářů, není pochyby, že lhůta Československu prodloužena bude.

Úmluvy vstoupí v Československu v účinnost jen za současného vstupu v účinnost nejméně dvaceti států, které již konvenci ratifikovaly a v jichž počtu jsou veškeré státy pro Československo hospodářsky důležité. Československá ratifikace může býti podmíněna i ratifikací Polska, které dosud jediné z důležitějších států Úmluvu neratifikovalo.

O významu Mezinárodní Úmluvy o odstranění dovozních a vývozních zákazů a omezení s Dodatkovou Dohodou, a o jejich vlivu na československé národní hospodářství a československý zahraniční obchod lze stručně uvésti toto:

Odstranění dovozních a vývozních zákazů a omezení, které bude nutno v důsledku těchto ujednání provésti, jeví se organickým pokračováním pozvolného odstraňování československého povolovacího režimu, který vznikl z poměrů poválečných, cestou autonomní.

Československu se nepodařilo prosaditi všecky ohlášené výhrady. V zájmu dojednání Úmluvy a poněvadž Československo nemohlo se vystaviti naprosté isolaci, bylo se spokojiti tím, že povolené výjimky z volnosti obchodu berou zřetel aspoň k nejdůležitějším státním zájmům československého národního hospodářství, a to za poměrů normálních i mimořádných.

Nutno zde v této souvislosti zdůrazniti skutečnost, že Konvence nedotýká se celní volnosti státu.

Československému vývozu přinesou tato ujednání nesporný zisk ve státech, které dosud používají povolovacího řízení větší měrou a je přísněji aplikují než Československá republika. Vůči státům, které smluvní stranou nebudou, zachovává se podle textu Konvence úplná volnost úpravy obchodu.

Zvláště však nutno zdůrazniti, že zákazy a omezení, byvše rozhodně odsouzeny Mezinárodní hospodářskou konferencí, stávají se zbraní s účinností velmi problematickou. Jejich zrušením Československo se postaví po bok ostatním státům, které již mezi sebou vyloučily tento prostředek obchodní politiky.

O vlivu vstupu v účinnost této Úmluvy na československé hospodářství resp. na československé povolovací řízení možno uvésti toto:

Ratifikací ženevské konvence o zrušení dovozních a vývozních zákazů a omezení resp. jejím uvedením v platnost se uvolní povolovací režim, který je dosud v platnosti podle zákona 418/20 až na některé výhrady výslovně nebo mlčky konvencí přiznané.

Československu výslovně přiznané výhrady byly již výše jmenovány.

Konvence připouští však i další výhrady — kromě již výše zmíněných t. zv. výhrad klasických a výhrad nutných s hlediska životního zájmu státu (veřejná bezpečnost, mravnost, důvody humanitní atd.) — a to pro t. zv. standartní výrobky, jejichž vývoz některé země podrobují určitým podmínkám o jakosti, aby jednak zajistily dobré jméno těchto výrobků a jednak aby daly záruku cizímu kupci. Do této kategorie patří zejména zboží jablonecké, a to hlavně skleněné kroužky, u nichž povolovací řízení ve vývozu bude ponecháno. Na základě této výhrady lze ovšem zavésti povolovací řízení v budoucnu i pro jiné standartní výrobky, u nichž by se ukázala toho potřeba (na př. šunky, slad, jiné kategorie jabloneckého zboží a pod.).

Konvence se dále netýká zboží, jehož dovoz nebo vývoz je upraveny speciálními zákony (rádio, lihoviny, jetel).

U řady zboží, které nelze zahrnouti pod uvedené výhrady, kde však uvolnění povolovacího režimu znamenalo by vážné hospodářské škody, lze zavésti tak zv. náhradní opatření, t. j. monopolisovati je, nebo sáhnouti k ochraně celní. V Československu bude praktické však jen zavedení nebo zvýšení celní ochrany, na př. u dříví, automobilů. minerálních olejů a odpadků.

V celku však lze konstatovati, že ratifikace ženevské konvence, i když se podrží některé nutné výhrady, znamená podstatné uvolnění proti dnešnímu stavu, třebaže povolovací režim se nyní omezoval už jen na malou skupinu zboží, kde byl odůvodněn převážně zřetely obchodně-politickými.

Zahraniční výbor pojednal o vládním návrhu ve své schůzi dne 12. června 1930 a doporučuje slavnému senátu, aby shora zmíněnou Mezinárodní Úmluvu o odstranění dovozních a vývozních zákazů a omezení s jejím Protokolem, jakož i Dodatkovou dohodu k Mezinárodní Omluvě o odstranění dovozních a vývozních zákazů a omezení, s jejím Protokolem a dopisy šéfa československé delegace schválil.

V Praze, dne 12. června 1950,

Výbor živnostensko-obchodní navrhuje přijetí návrhu v nezměněném znění přes to, že nepodařilo se zástupcům Československé republiky prosaditi všechny svoje ohlášené výhrady, jejichž uplatnění bylo diktováno národohospodářskou nutností a jest si vědom, že zřeknutím se jich znamená nesporně značnou obět našeho hospodářství.

V zájmu dojednání úmluvy, která je organickým odstrašováním povolovacího řízení, bylo nutno spokojiti se tím, že povolené výjimky z volného obchodu. berou zřetel aspoň k nejdůležitějším státním zájmům i k zájmům československého národního hospodářství a to za poměrů normálních i mimořádných. Úmluvou je vedle tak zv. klasických výjimek ponechána Československé republice volnost po dobu tří let v úpravě dovozního i vývozního režimu kamenného uhlí, koksu, rašeliny, hnědého uhlí a briket a v úpravě vývozního režimu starého železa a odpadků jiných kovů a slitin, dále po dobu pěti let volnost úpravy vývozního režimu chmelových sazenic.

Toto poslední opatření bylo v zájmu našeho chmelařství a jeho světové známky zejména velmi nutné.

V Praze, dne 12. června 1950.