Podepsaní navrhují, senáte račiž se usnésti:

ze dne......................,

Národní shromáždění republiky Československé usneslo se na tomto zákoně:

§ 1.

§ 82 živnostenského řádu (zákon ze dne 8. března 1885, č. 22 ř. z.) mění se takto:

Dříve než uplyne výslovně nebo mlčky ujednaná doba pracovního poměru, může býti pomocný pracovník propuštěn bez výpovědi v následujících případech:

a) když byl pro zločin nebo přečin ze ziskuchtivosti nebo proti veřejné mravopočestnosti pravoplatně odsouzen,

b) když bez omluvy nebo bez důležitého důvodu, nepřítomnost omlouvajícího, nedostaví se do práce. Zmeškání práce pro stávku nebo výluku není důvodem pro zrušení pracovního poměru,

c) když se tvrdošíjně zpěčuje konati práce výslovně ujednané nebo když se protiví příkazům zaměstnavatele nebo jeho zástupce, které se vztahují na ujednané pracovní výkony nebo které jsou oprávněné,

d) když bez zvláštní příčiny překážky po uplynutí zákonem předepsaných lhůt v případě konání vojenské služby nebo po skončení nemoci nezahájí zase včas práci,

e) když se dopustí násilného útoku proti svému zaměstnavateli, jeho zástupci nebo svým spolupracovníkům.

§ 2.

Provedením tohoto zákona pověřují se ministr obchodu a ministr vnitra.

§ 82 živn. řádu, který jedná o zrušení služebního a pracovního poměru bez výpovědi, byl již často předmětem naléhavých žádostí po úplné změně. Jednotlivá ustanovení tohoto paragrafu jsou netoliko úplně zastaralá, nýbrž také zbytečná a částečně také nemorální. Odporují netoliko sociálně pokrokovému duchu, nýbrž částečně také jiným zákonitým ustanovením. Při tom budiž jen poukázáno k tomu, že se odst. a) § 82 živn. řádu (ve znění vyhlášky ze dne 16. srpna 1907 č. 199 ř. z.) vztahuje ještě na pracovní knížky, které již zákonem ze dne 17. října 1919, č. 571 Sb z. a n. byly odstraněny. Tato, jakož i další ustanovení § 82 jsou zastaralá, dobou předstižená a tudíž úplně zbytečná. Jiná ustanovení, jako ustanovení o opilství, o neschopnosti ke smluveným pracem, výkonu vedlejšího zaměstnání, nehodnosti důvěry majitele živnosti, jsou ve svém znění netoliko zastaralá, nýbrž také nejasná a poskytují tím kdykoli příležitost propustiti pomocného pracovníka bez dlouhých okolků a při nepatrných příležitostech bez jakékoli lhůty. Zcela obzvláště neblahý účinek však projevuje dosavadní odstavec h) § 82 na sta a tisíce dělníků tím, když praví, že podnikatel může propustiti každého dělníka svého podniku bez výpovědi, který je nezaviněně déle než 4 týdny nemocen. Nehledě vůbec k tomu, že dělník právě v nynější hospodářsky těžké době potřebuje zvláštní ochrany a obzvláště po dobu své nemoci má býti zbaven starosti o ztrátu svého pracovního místa, odporují ustanovení odstavce h) také § 3, odst. b) zákona ze dne 12. srpna 1921, č. 330 Sb. z. a n.. o závodních výborech a zákonu ze dne 3. dubna 1925 o dělnických dovolených. Totéž dlužno konstatovati pokud jde o § 1154 obč. zák., který výslovně praví, že dělníku za dobu od 3. do 8. týdne nemoci náleží úplata a tím vyslovuje závazek podnikatele až do 8. týdne nemoci. Zároveň vysvítá z uvedených zde zákonitých ustanovení dosti zřetelně, že zákonodárství doby poválečné nebere zřetele k obsahu § 82 a že znění jeho považuje za zastaralé a nedostatečné. Již tím se projevuje, kterak nynější znění § 82 živn. řádu potřebuje reformy a změny.

Z tohoto oprávněného požadavku tedy vzniká také předložený návrh zákona, který obsahuje změnu zákonitých ustanovení o zrušení služebního a pracovního poměru ve smyslu nové doby a který tím sleduje také přizpůsobení k ostatnímu poválečnému zákonodárství.

V ohledu formálním se navrhuje, aby návrh byl přikázán sociálně-politickému výboru senátu.

V Praze, dne 5. června 1930.

dr Hilgenreiner, Teschner, Böhr, dr Feierfeil, Stolberg, Fr. Scholz, dr Jesser,

Wenzel, dr Grosschmid, Böhm.

Die Unterzeichneten stellen den Antrag, der Senat wolle beschließen:

vom.............,

Die Nationalversammlung der Čechoslovakischen Republik hat folgendes Gesetz beschlossen:

§ 1.

Der § 82 der Gewerbeordnung (Gesetz vom 8. März 1885.R. G. Bl. Nr. 22) wird wie folgt abgeändert:

Vor Ablauf der ausdrücklich oder stillschweigend bedungenen Dauer des Arbeitsverhältnisses kann ein Hilfsarbeiter ohne Kündigung in folgenden Fällen entlassen werden, wenn er:

a) wegen eines Verbrechens oder Vergehens aus Gewinnsucht oder gegen die öffentliche Sittlichkeit rechtskräftig verurteilt wurde,

b) unentschuldigt oder ohne einem, das Ausbleiben entschuldigenden wichtigen Grund von der Arbeitsleistung fernbleibt. Versäumnisse in der Arbeitsleistung infolge Streik oder Aussperrung bilden keinen Grund zur Auflösung des Arbeitsverhältnisses,

c) sich beharrlich weigert, ausdrücklich vereinbarte Arbeiten zu verrichten oder sich den auf die vereinbarten Arbeitsleistungen bezughabenden oder gerechtfertigten Anordnungen des Arbeitgebers oder dessen Stellvertreter widersetzt,

d) ohne besonderen Hinderungsgrund nach Ablauf der vorgesehenen gesetzlichen Fristen im Falle militärischer Dienstleistung, oder nach Beendigung einer Krankheit nicht rechtzeitig die Arbeit wieder aufnimmt,

e) sich eines täglichen Angriffes gegen seinen Arbeitgeber, dessen Stellvertreter oder seine Mitarbeiter schuldig macht.

§ 2.

Mit der Durchführung dieses Gesetzes wird der Handelsminister und der Minister des Innern betraut.

Der § 82 der Gewerbeordnung, der die Auflösung des Dienst- und Arbeitsverhältnisses ohne Kündigung vorsieht, war schon des öftern Gegenstand dringender Forderungen nach vollständiger Abänderung. Einzelne Bestimmungen dieses Paragraphen sind nicht nur völlig veraltet. sondern auch überflüssig und teils auch unmoralisch. Sie stehen nicht nur mit einem sozialfortschrittlichen Geiste, sondern teilweise auch mit anderen gesetzlichen Bestimmungen im Widerspruch. Hiebei sei nur darauf verwiesen, daß der Absatz a) des § 82 der Gewerbeordnung (in der Fassung der Kundmachung vom 16. August 1907, R. G. Bl. Nr. 199) sich noch auf Arbeitsbücher bezieht, die bereits durch das Gesetz vom 17. Oktober 1919, Slg. d. G. u. V. Nr. 571 abgeschafft wurden. Diese, wie auch weitere Bestimmungen des § 82 sind veraltet, überholt und daher völlig überflüssig. Andere Bestimmungen, so jene über Trunksucht, über Unfähigkeit zu vereinbarten Arbeiten, Ausübung von Nebengeschäften, Unwürdigkeit in Bezug auf das Vertrauen des Gewerbeinhabers, sind in ihrer Fassung nicht nur veraltet, sondern auch unklar und bieten dadurch jederzeit Gelegenheit, Hilfsarbeiter ohne viel Umstände und bei geringfügigen Anlässen fristlos zu entlassen. Ganz besonders unheilvoll aber wirkt sich der bisherige Absatz h) des § 82 an hunderten und tausenden von Arbeitern aus, in dem er besagt, daß der Unternehmer jeden Arbeiter seines Betriebes ohne Kündigung entlassen kann, der sich unverschuldet länger als vier Wochen im Krankenstande befindet. Ganz abgesehen davon, daß der Arbeiter gerade in der gegenwärtigen wirtschaftlich schweren Zeit eines besonderen Schutzes bedarf und insbesondere während seiner Krankheit von der Sorge um den Verlust seines Arbeitsplatzes befreit sein soll, stehen die Bestimmungen des Absatzes h) auch mit dem § 3 Absatz b) des Gesetzes vom 12. August 1921, Slg. d. G. u. V. Nr. 530, über Betriebsausschüsse und dem Gesetze vom 3. April 1925 über Arbeiterurlaube im Widerspruche. Ein Gleiches ist mit Bezug auf den § 1154 a. b. G. festzustellen, der ausdrücklich besagt, daß dem Arbeiter für die Zeit von der 3. bis S. Krankheitswoche ein Entgelt gebührt und damit eine Verpflichtung des Unternehmers bis zur achten Krankheitswoche ausspricht. Gleichzeitig geht aus den hier angezogenen gesetzlichen Bestimmungen deutlich genug hervor, daß die Gesetzgebung der Nachkriegszeit auf den Inhalt des § 82 keine Rücksicht nimmt und die Fassung desselben als veraltet und unzureichend betrachtet. Schon dadurch kommt zum Ausdruck, wie reform- und abänderungsbedürftig die gegenwärtige Fassung des § 82 der Gewerbeordnung ist.

Dieser berechtigten Forderung entspringt denn auch der vorliegende Gesetzsantrag, der die Abänderung der gesetzl. Bestimmungen über die Auflösung des Dienst- und Arbeitsverhältnisses in einem neuzeitlichen Sinne beinhaltet und damit auch die Anpassung an die übrige Nachkriegsgesetzgebung anstrebt.

In formaler Hinsicht wird die Zuweisung des Antrages an den sozialpolitischen Ausschuß des Senates beantragt.

Prag, den 5. Juni 1930.

Dr. Hilgenreiner, Teschner, Böhr, Dr. Feierfeil, Stolberg, Fr. Scholz, Dr. Jesser,

Wenzel, Dr. Grosschmid, Böhm.