Senát Národního shromáždění R. Čs. r. 1930.

III. volební období.

2. zasedání.

Tisk 249.

1. sen. Janíka a spoločníkov na vládu Č. S. R, ohľadom nedodržovania v niektorých rezortech u čsl. št. železnic zákona o 8. hod. pracovnej době

2. sen. Kotrby, Thoře, Pastyříka, Trčky, Kianičky, Slámy a druhů na pana ministra sociální péče ohledně noční práce v pekařství

3. sen. inž. Havlína, dr Havelky a druhů na pana ministra financí v záležitostí nesprávného postupu některých berních správ pří vyměřování daně činžovní

4. sen. dr Korlátha a druhou ministrovi spravedlnosti vo vecí sriadenia maďarskej komisie pre zkúšky advokátske

5. sen. Jekla, Beutela, dr Hellera a soudr. na pana ministra národní obrany stran katastrof způsobených v posledních dnech výbuchem

 Výpravčí vlakov na hlavných tratiach a pridelení na menších staniciach so silnou vlakovou frekvenciou konajú službu dľa turnusu 18 hodín s nasledovným 30hodinovým voľnom. Služba sa nastupuje o 13. hodine odpoludnia a trvá do nasledujúceho dňa 7. hodiny rána. Tak zvané vystriedanie podľa zákona poskytuje sa zamestnancom, o ktorých tu ide, raz za 3 týždne. Ked'že, po 18hodinovej službe dostávajú týto zamestnanci 30 hodin volna, vystriedanie podla zákona raz za 3 týždne dostávajú po pravidel'nej 18hodinovej službe 36 liodín. Po tomto vystriedaní, rešpekt. obrátenej 18hodinovcj službe. má výpravčí už len 24hodinové voľlno: po ktorom zase nastupuje 18hod. služba atď.

Podľa tohoto turnusu, týto výpravčí vlakov, miesto 192 hodím konajú službu mesačne skoro do 300 hodín, čo odporuje zákonu a 8hodinovej pracovnej dobe. Či, snáď sa máme domnievať, že výhody zákona o 8hod. pracovnom čase pro týchto zamestnancov neplatia?

Spomenutí výpravčí konajíc túto zodpovednú službu na menších staniciach, ležiacích ale na hlavných tratiach, preto sú tieto stanice tak silno vlakovo frekventované, ako aj stanice velké. Okrem dopravnej služby, vykonávajú ešte bez pomocných sil službu telegrafnú, osobného a nákladného pokladníka, s tým spojené účty a výkazy, dalej službu skladnícku, posun vedúceho, vozopisára, konečne aj službu dozornú atď. Takto zapriahnutý výpravčí vlakov cez 18hodinovú službu nemá žiadnej prestávky k oddychu; jeho 5 ľudských smyslov musí byť cez celých 18 hodin úplne nápiatých v zodpovednej službe. Každá vyčerpanost a zákmit únavy môže tu spôsobiť katastrofálne následky tak čo do osobnej bezpečnosti cestujícich, ako i štátneho majetku. Právom sa môže tvrdiť, že výpravčí, ako aj výhybkári, sú v tejto vyčerpávajúcej službe bez zodpovedného odpočinku ustavične jednou nohou v hrobe, druhou v kriminále. Výpravčí vlakov s výhybkárom musí konať každého druhého poldňa a celú noc službu. Tieto každodruhonočné služby najviac vyčerpávajú z duševných a telesných síl týchto zamestnancov a proto takéto časté nočně služby bez predbežného náležitého odpočinku sú pre dopravu najnebezpečnejšie. Zvlášť ešte, keď uvážime, že týto zamestnanci následkom nedostatku vhodných naturálnych bytou nemôžu si riadne odpočinúť, ani pred, ani po službe. Za takýchto okolností šetrenie, ktoré sa tu železničnou správou vyvíja, není na mieste; vyplývajúce úspory tu z nedodržiavania zákona o 8hod. čase sa vyvažujú ťažkými ztratami, jak na ľudských životoch, tak na štátnom majetku.

Zákon o 8hodinovom prac. čase posial v ČSR platí, aby sme sa však nemuseli domnievať, že platí len na papieri, potrebné je, aby bol aj v každom odvetví čsl. železničnej správy dodržiavaný a nie obchádzaný, prekrútaný a porušovaný. Že sa v oboro železničnom v ČSR tento zákon posial nedodržuje, konštatoval to už niekoľko rázy aj medzinárodný úrad práce a prejavil nad tým svoju neľubosť verejne v svojom úradnom časopisé >Informations sociales<. Kým v iných štátoch, modernou dobou a racionalizáciou práce robia sa prípravy pre zavedenie 6hodinovej pracovnej doby - náš štát, ktorý sa honosí demakratizmom, humanitou a socialnými vymôženostiami - nedodržuje ešte v obore železničnom ani zákon o 8hodinovom pracovnom čase.

Zákon o 8hod. prac. čase v ČSR., č. 91, zo dňa 19. decembra 1918, bol vynesený ešte Revolučným Národným shromáždením, na výslovné želanie p. prezidenta T. G. Masaryka, ktorý sa o ňom viackrát zmienil ako o svojom diele. Ten, kto toto dielo obchádza, prekrúta, porušuje - zneucťuje tým vlastne najvyššiu hlavu nášho štátu a ako taký mal by byť každý, nakoľko je štátnym úradníkom, z tohoto úradu odstránený. A to, od vysokej vlády právom aj žiadame a očakávame!

1. či je ochotná nariadiť ministerstvu železnic, aby v obore železničnom prísne sa dodržiaval zákon o 8hod. prac. čase, ako sa dodržuje v súkromných a iných verejných podníkoch?

2. Či je ochotná nariadiť na všetkých tratiach čsl. št. železnic pre výpravčích, výhybkárov a hradlárov zavedenie 12hod. služby s 24hod. voľnom, aby tak bolo zadosťučinené zákonu o 8hodinovom pracovnom čase?

3. Ak nie, pre aké príčiny a ktoré sú to?

V Prahe, dňa 11. júna 1930.

Interpelace

Podle rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 14. června 1939 č. 11.958/29 může majitel pekařské živnosti pracovati i v noci, koná-li tuto práci sám, nebo s příslušníky své rodiny, neboť předpisem zákona o noční práci a maximální době pracovní jsou myšleny toliko práce osob, jsoucích v námezdním poměru, tedy zaměstnanci, a netýká se v žádném případě zaměstnavatelů.

Ministerstvo sociální péče však vyložilo uvedené ustanovení zákona 91/1918 ve svých výnosech ze dne 21. března 1919 č. j. 4751/III-1919 a ze dne 30. srpna 1921 č. j. 2650/III/G-1921 v ten smysl, že zákaz noční práce se vztahuje na podniky, resp. živnosti vůbec, tedy bez ohledu na to, zaměstnává-li podnik pomocné dělníky čí nikoliv a ponechalo citované výnosy v platnosti i po vydání uvedeného výnosu Nejvyššího správního soudu. A vzhledem k tomuto poslednímu výnosu ministerstva sociální péče vyzývá zemský úřad všechny okresní úřady, aby podle citovaných výnosů postupovaly i na dále.

Maloživnost pekařská byla povděčná rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, neboť byla jím umožněna existence těchto drobných výrobců, o své bytí v dnešních neutěšených poměrech krušně zápasící. Bylo jim umožněno tímto rozhodnutím, v kterém zřeli bezpečnou právní oparu, vlastním přičiněním a prací svou, resp. členů rodiny, obstarati svoji výrobu, a býti s ní hotov v časných hodinách ranních, kdy jest hlavní a namnoze i jediný prodej pečiva. Rozhodnutí Nejvyššího soudu bylo plně spravedlivé a sociálně podložené.

Přihlédneme-li ke všem státům, vyjma sovětského Ruska, a jich právnímu zřízení, neshledáváme nikde, že by majitel živnosti i kdokoli jiný nesměl si vydělávati chléb svou vlastní poctivou prací kdykoliv, příp. se členy rodiny. Jen v Českoslov. republice zakazuje se práce a to ještě výhradně v odboru pekařském. Kterýkoli živnostník může pracovati i v noci, nezaměstnává-li k tomu námezdních sil, aniž by mu v tom mohlo býti po právu bráněno.

Podepsaní se táží:

1. Jsou panu ministru sociální péče předeslané okolnosti známy?

2. Jest p. ministr ochoten respektovati rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, spravedlivé vůči malým mistrům pekařským a odvolati své nařízení podle něhož se pekařům zakazuje obživovati se poctivou prací a hrozí se jim tresty a pokutami, naproti čemuž však se na nich žádají horentní daně a veřejnoprávní dávky v takové výši, že pod nimi klesají?

3. Srovnává p. ministr sociální péče se svým posláním, aby sociálně a hospodářsky byli ničeni ti, kteří těžce se svými rodinami pracují, aby se ve svých skrovných živnostech obživili?

V Praze, dne 11. června 1930.

V posledních létech zavdává postup některých berních správ při vyměřování daně činžovní příčinu k znepokojení a stížnostem mezi majiteli domů, neboť objevuje se v této příčině různost praxe u mnohých úřadů, čími zavládá nejistota, případně i nespokojenost u poplatníka. Zákonem číslo 48/1925 a 44/1928 Sb. z. a n. připuštěno bylo zvýšení nájemného určitými sazbami, avšak současně byly stanoveny částky tohoto zvýšení, jež se do vyměřovacího základu daně činžovní nezapočítávají. Částky tyto, činící ze zvýšení nastalého v r. 1925 až 1929 průměrně 70% základního nájemného, nemají býti počítány do vyměřovacího základu, neboť patrně byl zde úmysl zákonodárců, nahraditi tímto ustanovením § 10 zákona č. 44/1928 Sb. z. a n. majitelům domů dříve již zrušené oprávnění rozvrhovati náklad na potřebné opravy doma učiněný na nájemníky. Tento úmysl zákonodárcův byl nade vší pochybnost vysloven ve vládním nařízení ze dne 26. ledna 1928 č. 15 Sb. z. a n., čl. VI. § 1 odst. 2. in fine, kdež se praví, že >částky, o které bylo nájemné (nájemní hodnota) od 1. ledna 1928 zvýšeno, nejsou základem pro vyměření dávky<. Veškerá ustanovení dříve uvedených zákonů, jakož i tohoto vládního nařízení nutno jest vykládati zajisté souhlasně.

Překvapuje tudíž jistě měrou nemalou, jestliže některé berní správy odepírají vzíti v úvahu při výměře základu daně činžovní výše uvedenou 70%ní srážku základního nájemného z celkového obnosu přiznané činže, přesahuje-li tato následkem vzájemné dobrovolné dohody mezi majitelem domu a nájemníkem obnos podle Š§ 9 a 12 zákonů čís. 48/1925 a 44/1928, Sb. z. a n. přípustný a předpisu jí zcela bezohledně činžovní daň z celého přiznaného obnosu nájemného.

Počínání takové není správným a odporuje ustanovením platných zákonů a nařízení, jež neobsahují nikde jakékoliv výslovné omezení tohoto částečného osvobození daně činžovní. Nemůže býti a není v intencích zákona mařiti dobrou vůli mezi domácím a nájemníkem a přistoupil-li nájemník dobrovolně na větší zvýšení nájemného, než jak byl podle zákona povinen, zajisté stalo se tak jen v těch případech, kde základní nájemné bylo příliš nízké. A takto dobrovolně stanovené nájemné nutno jest zajisté považovati za nájemné v mezích zákona. Na nějaké přemrštěné nebo násilně vynucované zvýšení nájemného přes zákonitou míru by jistě dnes žádný nájemník nepřistoupil, ježto ví, že ve sporných případech o zvyšování nájemného rozhoduje toliko a výlučně soud k tomu určený a jen k žádosti strany. Jistě že tedy ve smyslu platných zákonu a nařízení i od takovéto vyšší činže jest při stanovení základu daně činžovní odečísti 70% základního nájemného a teprve z obdrženého zbytku vyměřiti daň i eventuelní přirážky. Kde jest v užívání vadný postup v předu naznačená, jest vlastně majitel domu trestán pokutou, jež jest rozdílem mezi zbytky nájemného po srážce daně činžovní a přirážek. Příklad osvětlí celou věc nejlépe: 1. Dejme tomu, že základní nájemné z bytu v r. 1914 obnášelo 100.- Kč (mimo obecní dávky): poslední zvýšení činí celkem 90% základního nájemného, tudíž dnešní činže Kč 190.-. Z toho se odrazí 70% základního nájemného Kč 70.-, čímž se obdrží základ daně činžovní Kč 120.-. Činžovní daň vyměřená 8% z tohoto základu s přirážkami na př. 387% činí dohromady Kč 46.25, majiteli domu zbude tudíž z celé činže obnos Kč.115.25. 2. V tom samém případě majitel se však dohodl s nájemníkem, že tento bude platiti nájemné Kč 200. Ježto tato činže jest o Kč 10.- vyšší než zákonem přípustná, odepře berní správa 70% srážka ze základního nájemného, vyměří činžovní daň a svrchu uvedenou přirážku z celého obnosu, jež činí pak dohromady Kč 77.92, takže majiteli domu zbude pouze Kč 122.08, tedy o Kč 21.12 méně než v případě prvním.

To jest jistě neudržitelný a nemožný stav, ježto při větším nájemném rostou i tyto diference do povážlivé velikostí. A přece v zájmu věci samé jest, aby dobrovolně uzavřené dohody mezi majitelem doma a nájemníkem nebyly takovýmto způsobem tangovány, případně i mařeny.

Poněvadž tedy není jednotnosti ve způsobu vyměřování daně činžovní s přirážkami, což pravděpodobně zaviněno jest nedostatkem řádného všeobecného pravidla prováděcího, nebo mylným výkladem v té příčině vydaných zákonů a nařízení, táží se podepsaní:

Jest pan ministr financí ochoten vydati neprodleně náležité nařízení všem berním správám, v němž by jasně byla stanovena zásada, že z přiznané hodnoty nájemní nutno jest vzhledem k ustanovením citovaných zákonů odrážeti nezdanitelnou kvotu 70% základního nájemného při stanovení záhadu daně činžovní?

Jest pan ministr ochoten současně naříditi, aby všude tam, kde mylným postupem byla předepsána činžovní daň nesprávně, vypočtené přebytky byly převedeny a konto nového předpisu daně činžovní co vyrovnatelné přeplatky?

V Praze dne 11. června 1930.

Je známym faktom, že v území republiky Československej môžu českí advokátskí kandidáti skladať zkúšku v jazyku českom, slovenskí advokátski kandidáti v jazyku slovenskom a nemeckí advokátski kandidáti v jazyku nemeckom, iba maďarskí advokátski kandidáti sú proti ústavnéanu zákonu pozbavení možnosti, aby advokátsku zkúšku mohli skladať vo svojom jazyku materinskom, kedže maďarská komisia pre zkúšku advokátsku v území republiky nepôsobí.

Táto prax diametrálne protiví sa tomu ústanoveniu ústavného zákona, ktorým sa zabezpečuje volnosť učenia, avšak protiví sa ona i zákonu jazykovému (ktorý je tiež zákonom ústavným) a jeho prevádzaciemu. nariadeuiu, ktoré už beztoho veľmi úzkoprse odbavujú menšiny. Toto nariadénie totíž vo svojom §e 69 obsahuje to ustanovenie >o jazyku zkúšok<, že taxatíve uvádza zkúšky, ktoré treba složiť v jazyku československom. Zkúška advokátska v tomto taxatívnom výpočte nefiguruje. Z toho znejme následuje, že zkúšky neuvedené v §e 69 - a tedy i zkúšky advokátske - môžu kandidáti skladať vo svojom materinskom jazyku. Pre advokátskych kandidátovi materinského jazyka nemeckého je sriadené viac nemeckých komisií pre zkúšku advokácie, naproti tomu maďarskej komisie pre zkúšky advokácie meto.

Takéto príkré rozlišovanie národností deje sa na úkor rovnoprávnosti zabezpečenej ústavným zákonom.

Keď som sa v letnom období 1927 v dôsledku istého konkrétneho prípadu obrátil s touto sťažnosťou maďarských kandidátov advokácie na bývalého ministra spravedlnosti Mayr-Hartinga obdržal som od neho túto písomnú odpoveď:

>Na základe §u 2 zák. čl. LIII/1913, ktorý dosiaľ na Slovensku platí, možno advokátske zkúšky skladať iba v jazyku štátnom. Tento zákon tedy nedovoľuje, aby advokátski kandidáti maďarskej národnosti mohli skladať zkúšku len alebo i vo svojom jazyku materinskom.

Uznávam, že toto ustánovenie zákona nie je v súlade s duchom ústavného zákona, ktorý chráni jazyky národných menšin. Jazykové nariadenie (vládne nariadeníe č. 17/1926) nedotýka sa zkúšok advokátskych. Nieto dosiaľ prevádzacích noriem, ktoré by v súlade s intonciou ústavy uznávaly rozsah práva jazyka menšinového tíež čo do týchto zkúšok. Keďže tu ide o zmenu predpisu zákona, mohlo by sa to stať iba v ceste zákona. Čo do advokátskeho riadu pripravuje sa zákon nový. Je mojim úmyslom použit tejto príležitosti k tomu, aby do tohoto návrhu zákona pojaté boly tiež ustanovenia o jazyku zkúšok advokátskych, ktoné by boly pre oblasť celého štátu stejné.<

Naprosto zbytočné je dovolávat sa zák. článku LIII/1913, lebo o niekoľko riadkov ďalej dopis uznáva, že toto ustanovenie toho zákona >nie je v súlade s duchom ústavného zákona. ktorý chráni jazyky menšinové<, správne: protiví sa tomuto a preto je neplatný. Práve tak nemožným je tiež ten výklad zákona, že vraj >nieto dosial' prevádzacích noriem, ktoré by v súlade s intenciou ústavy uznávaly rozsah práva jazyka menšinového tiež čo do týchto zkúšok, lebo oproti tomu pravdou je to, že je norma v §e 64 jazykového nariadenia o tom, ktoré zkúšky nutno složit v jazyku československom. Jestliže medzi zkúškami, ktoré nutno složit v jazyku československom, nefiguruje zkúška advokátska, vtedy podľa zdravého rozumu nasleduje z toho len to, že nemecký kandidát advokácie môže skladať zkúšku v nemčine, maďarský kandidát advokácie však v maďarčine a asi v činštine. Je tedy nesprávnom poznámka, že tu treba učinit opatrenie zákonom, lebo veď ešte i vládne nariadenie je zbytočné a stačí pokyn ministerstva spravedlnosti v tom smysle, aby pri vrchných súdoch v Košiciach a Bratislave boly sriadené tiež maďarské komisie pre zkúšku advokátov. Kľudným svedomím odvážím sa ručit za to, že takéto ministerské nariadenie by nikoho nepobúrilo a nikto by sa nad ním nepozastavil.

Čakať na novellu advokátskeho riadu, to znamená, že ministerstvo túto pálčive nutnú vec zamýšľa odložiť ad graecas calendas.

Na základe predneseného tážeme sa pána ministra spravedlnosti:

Či je ochotný učiniť bezodkladné opatrenie, aby sriadná bola maďarská komisia pre zkúšky advokátske?

V Prahe, dňa 10. júna 1930.

Közismert tény, hogy a Csehszlovák köztársaság területén a cselt ügyvédjelöltek cseli, a szlovák ügyvédjelöltek szlovák s a német ügyvédjelöltek német nyelven tehetnek vizsgát, csak a magyar ügyvédjelöltek vannak megfosztva alkotmánytörvényellenes módon az ügyvédi vizsgának anya-nyelvükön vaki letehetésétől, mert magyar nyelvű ügyvédvizsgáló bizottszág a köztársaság területén nem müködik.

Fz a gyakorlat merőben ellenkezik m alkotmánytörvénynek a tanszabadságot biztosító intézkedéseivel, de ellenkezik még a kisebbségeket nagyon is szűkkeblűen elintéző nyelvtörvény-el (mely szintén alkotmánytörvény) s ennek végrehajtási rendeleteivel. Ez utobbinak 69§-a ugyanis >a vizsgálatok nyelvéről< olyképpen intézkedik, hogy taxative felsorolja azokat a vizsgálatokat, amelyeket csehszlovák nyelven kell letenni. Az ügyvédi vizsga a taxativ felsorolásban nem szerepel. Ebitől pedig nyilván az következik, hogy- a 69§-ban fel nem sorolt vizsgákat - tehát az ügyvédi vizsgát is - a jelöltalt a szíját anyanyelvükőn tehetik le. A német anyanyelvű ügyvécljelčiltek számára több németnyelvű ügyvéd vizsgáló bizottság is van.- ellenben magyarnyelvű ügyvédvizsgáló bizottság nincs.

A nemzetiségek ilyen sulyos megkülönböztetése az alkotmánytörvényben biztositott jogegyenlőség rovására történik.

Amidőn egy konkrét esetből kifolyólag 1927 nyarán a magyar ügy-édjelöltek eme panaszával Mayr Hanting volt igazságügyi miniszterhcz fordultam, tőle irasban ezt a választ kaptam:

>Az 1913 évi LIII. t. r. 2§-a alapján, amely eddig Szlovenszkon érvényben van, az ügyvédi vizsgákat csak államnyelven lehet letenni. Ez a törvény tehát nem engedi meg. hogy a magyar nemzetiségű ügyvédjelöltalt csak vagy saját anyanyelvükön is vizsgáztassanak.

Elismerem, hogy a törvénynek ez a rendelkezése nincs összhangban a nemzeti kisebbségek nyolcét védő alkotmánytörvény szellemével. A nyelvrendelet (1926 évi 17 sz. kormányrendelet) nem érinti az ügyvédi vizsgáltat. Nincsenek ezideig végrehajtó normák, amelyek Szlovenszkón ezekre a vizsgákra vonatkozólag megállapitanák a kisebbségi nyelvjogok terjedelmét az alkotmány tendenciájával egybehangzóan. Ez, mivel a törvény előirásának megváltoztatásáról van szó, csalt a törvény utján történhetne. Az ügyvédi rendtartásra, vonatkozólag uj törvény készíttetik elő. Szándékom van ezt az alkalmat fölhasználni és belekapcsolni ebbe a törvény,javaslatba az ügyvédi vizsgák nyelvérc vonatkozó rendelkezéseltet. amelyek az egész állanwa vonatkozólag egyöntetűek Iennének<

Az 1913: LIII te.-re való hivatkozás teljesen fölösleges, mert hiszen néhány sorral alzább a levél leismeri, hogy a törvény e rendelkelése >nincs összhangban a nemzeti kisebbségek nyelvét védő alkotmánytörvény szellemével <, recte: azzal elenfétben áll s így hatálytalan. Ugyancsak lehetetlen törvénymagyarázat az is, hogy >ezideig nincsenek végrehajtó normák, amelyek Szlovenszkón ezekre a vizsgákra vonatkozólag megállapitanák a kisebbségi nyelvjogok terjedelmét az aIkotmány tendenciájával egybehangzóan<, mert ezzel szemben való igazság az, hogy van norma - a nyelvrendelet 64§-ában - arról, hogy mely vizsgákat kell csehszlovák nyelven letenni. I-Ia a csehszlovák nyelven teendő vizsgák között az ügyvédi vizsga nem szerepel, agy ebből józan ésszel csak az követi;czil:, hogy a német ügyvédjelölt németül. a magyar ügyvéd jelült magyarul és nem kinaiul vizsgázhat. I-Ielytelen telát az az észrevétel, hogy itt törvénnyel való intézkedés szükséges, mert még kormányrendelet is fölösleges, elegendő az igazságügyi minisztériumnak oly értelmü utäsitása. hogy a,kassai és pozsonyi felsőbiróságok mellett magyar nyelvü ügyvédvizsgáló hizottságok is megszervezendők. Nyugodt lélckkel merem garantálni, hogy az ily minisztériumi utasitás nem lázitana fel senkit, azon senki sem ütköznék meg.

Az ügyvédi rendtartás novellájára várni, azt jelenti. hogy a minisztérium ezt az égetően sürgető ügyet ad graecas calendas kivánja halasztani.

Az előadottak alapján kérdezzük az igazságügyi miniszter urtól:

Ha,jlandó-e haladéktalanul intézkedni a magyar nyelvü ügyvédvizsgáló bizottság megszervezéséről?

Prága, 1930 junins 10.

Mimo katastrofu, způsobenou výbuchem na cvičišti v Hrdlořezích, která si vyžádala dvě oběti smrti a počet těžce a lehce zraněných, udály se skoro současně,ještě další rovněž hluboce rozrušující výbuchy.

Koncem května došlo v dílně dělostřeleckého pluku č. 109 k výbuchu, který přivodil smrt dělostřeleckého mistra l. baterie Heřmana Steinitze. Za příčinou nastávajícího polního cvičení ve střelbě bylo mužstvo v dílně zaměstnáno prohlídkou granátů. Dílna má výměru asi 5x5 m a nalézají se tam 3 svěráky. Otevřením ventilů přesvědčovali se o tom, jak granáty drží. Větší množství bylo již prohlédnuto, jeden granát však bylo možno jen těžce otevříti. Byl sevřen do svěráku. Rychlý pohyb měl asi v zápětí, že se vzňal, takže cele obsah Jeho zasáhl Steinitze a smrtelně ho zranil. Náboj měl délku asi 55 cm, průměr 15 cm, sílu stěny 8 mm, modré barvy, z lité ocele. Tlakem výbuchu byli ostatní vojíni mrštěni dílem k zemi, dílem ke zdi. Hluboká soustrast platí starým rodičem, tím spíše, že jiný syn před lety rovněž následkem úrazu v době vojenské služby stal se invalidou.

Druhý výbuch udál se na cvičišti v Neředíně u Olomouce. Čtrnáctiletý Josef Horač, syn železničního zaměstnance v Neředíně, nalezl na poli lesklý předmět, s kterým si na cestě domu hrál. Nebezpečná hračka - byl to ruční granát - náhle vybuchla. Detonace byla tak prudká, že všechny děti byly vrženy k zemi. Kdežto ostatní vyšly bez poranění, byla Horačovi levá ruka do poloviny utržena.

Toto neštěstí, jehož příčinou jest opětovně zjištěné lajdáctví při takovýchto o sobě bezúčelných cvičeních, vzbudilo u všeho obyvatelstva oprávněné rozhořčení.

Tážeme se pana ministra: Jest ochoten

a) zakázati cvičení s ostrým střelivem a omeziti je na používání attrap?

b) podati zprávu o tom, jaká opatření se stala, aby takovéto nehody byly znemožněny?

c) postarati se o žijící oběti, jejichž výdělečná schopnost byla zmenšena nebo které jí úplně pozbyly. a nahraditi příslušníkům obětí těchto výbuchů vzniklé výlohy a škody?

V Praze, dne 12. června 1930.