Druhý odstavec ukládá státu koncesnímu povinnost užívati práv udělených mu v cizím přístavu ve shodě s ustanoveními statutu, t. j. na př., bylo-li mu poskytnuto zvláštní pásmo pro usnadnění transitu jeho zboží, musí do tohoto pásma připustiti za stejných podmínek lodi všech států smluvních, pokud povezou zboží z tohoto státu pocházející neb jemu určené.

Odstavec třetí naproti tomu ukládá povinnost státu koncedujícímu, který ve svém přístavu udělí zvláštní práva nějakému státu nesmluvnímu, aby smluvně zavázal tento stát říditi se ustanoveními statutu.

připouští obdobně jako čl. 7. statutu o svobodě transitu a čl. 19. statutu o mezinárodním

režimu vodních cest - výjimečně a zcela přechodné úchylky od základních ustanovení statutu (čl. 2. až 7.) v případech vážných událostí, ohrožujících bezpečnost neb životní zájem státu. Rozumí se, že takové úchylky musí býti uplatněny za stejných podmínek vůči všem smluvním státům stejně.

Každému státu je sice ponecháno uvážiti, je-li jeho bezpečnost neb životní zájem ohrožen, avšak případné spory o tom, zda a do jaké míry bylo přes to možno zachovati zásady statutu, spadaly by do kompetence Společnosti národů.

ponechává smluvním státům určitou volnost jednání v otázkách transitu, dovozu a vývozu za podmínky, že této volnosti nebude zneužito k nerovnému nakládání.

V 1. odstavci přejímá se znění 1. odstavce čl. 5. statutu o svobodě transitu a doplňuje se obdobným ustanovením pro dovoz a vývoz. Rovněž třetí odstavec je téměř doslovně převzat z 3. odstavce čl. 5. statutu o svobodě transitu s jistým rozšířením.

odpovídá přesně znění čl. 8. statutu o svobodě transitu a čl. 15. statutu o mezinárodním režimu vodních cest.

týká se smluv a koncesí platných v den podpisu statutu a nepotřebuje bližšího výkladu.

Ustanovení toto odpovídá čl. 20. statutu o režimu vodních cest mezinárodního významu. Vztahuje se na výhody poskytnuté jak v minulosti tak i v budoucnosti, při čemž rozumějí se tu výhody v nejširším slova smyslu.

Zde jest třeba osvětliti zejména smysl tohoto ustanovení, pokud jde o právní situaci přístavů námořních, ležících současně na řece mezinárodního významu (jako na př. Hamburk na Labi nebo Štětín na Odře). Tyto přístavy podléhají jak i ustanovením tohoto statutu, tak i statutu o režimu vodních cest mezinárodního významu (čl. 9.). Případné rozpory, jež by mohly vzniknouti z této situace, jsou odstraněny ustanovením čl. 20. v tom smyslu, že z obdobných ustanovení obou těchto statutů platí ono, jež poskytuje plavbě větší, výhody.

Tak jako všechny mezinárodní úmluvy dopravní sjednané působením Společnosti národů, tak i tento statut obsahuje ustanovení o způsobu řešení sporů vzniklých mezi státy pro jeho výklad neb provádění. Řešení usnesené na konferenci je výsledkem kompromisu mezi dvěma směry, z nichž jeden žádal povinné předkládání sporů Stálému dvoru mezinárodní spravedlnosti v Haagu a druhý pokládal tuto cestu za příliš zdlouhavou. Přijatý kompromis má tu výhodu, že dává stranám možnost voliti jeden z několika možných prostředků. Především je možna přímá dohoda mezi stranami neb i jakýmkoliv jiným smírným způsobem. Nelze-li ji docíliti, mohou (ale nemusí) strany požádati o dobré zdání poradní a technickou komisi při Společnosti národů pro dopravu a transit. Nepodaří-li se spor tímto způsobem odstraniti, jsou strany povinny podrobiti se rozhodčímu řízení buď před Stálým dvorem mezinárodní spravedlnosti, dohodnou-li se na tom, nebo před tříčlenným rozhodčím soudem, jehož složení a řízení je blíže stanoveno v čl. 22.

Vznikne-li spor o provedení ustanovení čl. 8., mají obě strany právo obrátiti se na Stálý dvůr mezinárodní spravedlnosti, který rozhodne zkráceným řízením.

obsahuje tak zv. koloniální klausuli a je převzat téměř doslovně ze statutu o svobodě transitu (čl. 15.). Ustanovení jeho kryje též případ území pohraničních, jsoucích pod svrchovaností neb autoritou téhož suverenního státu, a která pro účinky tohoto statutu musí býti považována jakožto část jediného státu.

Některé delegace se obávaly, že ustanovení čl. 23. mohlo by býti příliš široce vykládáno ohroziti tak uplatnění statutu v četných koloniálních přístavech ve prospěch států mateřských a na úkor zájmů druhých států, provozujících obchod s těmito koloniemi. Japonská delegace prohlásila, že dle jejího mínění článek 23. nemění v ničem práv a povinností ostatních smluvních států, obsažených v tomto statutu.

Konference přijala ještě jednomyslně následující resoluci:

"Konference vyslovuje naději, že smluvní státy vynasnaží se zajistiti co možná nejširší uplatnění ustanovení úmluvy o režimu námořních přístavů v koloniích, zámořských državách, protektorátech a zámořských územích, jsoucích pod jejich svrchovaností nebo pravomocí, nebudou-li tomu na překážku zvláštní okolnosti, a že prozatím zajistí spravedlivé zacházení lodím smluvních států, jich cestujícím a zboží, zachovávajíce výhody, jež jsou jim nyní uděleny ve velkých koloniálních přístavech otevřených mezinárodnímu obchodu."

Také tento článek byl převzat doslovně z barcelonských úmluv dopravních a byl postaven na konec statutu, aby bylo zřejmo, že v případě rozporu mezi Paktem Společnosti národů a tímto statutem jsou rozhodující ustanovení Paktu.

Má-li býti oceněn Statut o mezinárodním režimu námořních přístavů jako celek, je nutno především poukázati na různost zájmů a názorů hájených na ženevské konferenci. Na jedné straně zastoupeny byly státy s velmi vyvinutým vlastním námořním obchodem a s dlouholetou liberální tradicí i praksí, které se přirozeně domáhaly co největších výhod a co nejúplnějšího uplatnění zásady rovného nakládání s loďmi všech smluvních států. V druhém táboře stál početnější státy s méně vyvinutými dopravními organisacemi, které neměly zájmu usnadňovati soutěž svým mocnějším soupeřům skupiny prvé a obávaly se, že poskytnutí velkých výhod plavebním společnostem cizích států znemožní neb aspoň zpomalí doma rozvoj jejich vlastních podniků námořních. Za těchto okolností, mělo-li dojíti k sjednání úmluvy, jež by byla přijatelna velkému počtu států, nezbývalo než hledati kompromis mezi oběma tábory, což se také po značných námahách podařilo.

Úloha Československa v tomto střetnutí se zájmů byla jednoduchá. Nemajíc vlastních námořních přístavů, může Československá republika pouze užívati všech výhod, jež úmluva poskytne lodím - dosud velmi sporým - plujícím pod vlajkou československou v námořních přístavech všech ostatních smluvních států, aniž by byla zavázána k jiným protislužbám než oněm, jež jí předpisuje čl. 5. statutu pro případ, že nabude provedením čl. 363. Versailleské smlouvy zvláštních námořních pásem v přístavech hamburském a štětínském.

Rozhodnutím tříčlenné komise podle čl. 364. mírové smlouvy Versaillesské, Nájemní smlouvou mezi Československem a Hamburkem o nájem prostor v hamburském přístavě podle článků 363 a 364 mírové smlouvy Versaillesské, jakož i Protokoly I a II o Zvláštních ujednáních, jež byla sjednána mezi československou a německou vládou při vydání Rozhodnutí podle článků 363 a 364 mírové smlouvy Versaillesské (tyto dokumenty byly podepsány v Hamburku dne 2. listopadu 1929 a schváleny československou vládou dne 11. dubna 1930), nabylo československo jen nájemního pásma pro vnitrozemskou plavbu ve svobodném přístavě hamburském. Kdyby se však v budoucnosti ukázala nutnost zříditi námořní pásmo v Hamburku nebo ve Štětíně, zaručuje Československu jednak Rozhodnutí, jednak Protokol I uspokojení všech rozumných potřeb v tomu směru. Přistoupením k Úmluvě a Statutu o mezinárodním režimu námořních přístavů dostane se tudíž Československu, jež nemůže zatím poskytnouti ani částečnou reciprocitu, o které mluví článek 15. Statutu, jednostranných výhod.

Posuzujeme-li nyní blíže výsledek konferenčních prací se stanoviska svobody a rozvoje námořní plavby, jest nutno uznati, že v podstatě uhájeny byly zásady, jichž uplatnění bude míti blahodárný vliv na tento rozvoj za předpokladu, že úmluva bude ratifikována co největším počtem států, jichž zástupci ji v Ženevě r. 1923 odhlasovali. Zásady ty byly ovšem již obsaženy v četných předválečných obchodních a plavebních smlouvách a byly často uplatňovány v praksi i tam, kde nebylo smluvních závazků. Přes to jich kodifikace ve formě světové mezinárodní úmluvy znamená veliký pokrok a zároveň značné zjednodušení poválečného systému smluvní obchodní politiky.

Vláda předkládajíc tento návrh oběma sněmovnám Národního shromáždění projevuje po stránce formální přání, aby tato předloha byla projednána v poslanecké sněmovně výborem zahraničním a výborem technicko-dopravním a v senátě výborem zahraničním a výborem technicko-dopravním.

Opis textů Úmluvy a Statutu se přikládá ve zvláštním exempláři v původním znění francouzském a anglickém a československém překladu.

V Praze, dne 2. října 1930.

Předseda vlády:

Udržal v. r.

AND PROTOCOLE OF SIGNATURE.

Germany, Belgium, Brazil, the British Empire (with New Zealand and India), Bulgaria, Chile, Denmark, Spain, Esthonia, Greece, Hungary, Italy, Japan, Lithuania, Norway, the Netherlands, Salvador, Kingdom of the Serbs, Croats and Slovenes, Siam, Sweden, Switzerland, Czechoslovakia and Urugay.

Desirous of ensuring in the fullest measure possible the freedom of communications mentioned in Article 23 (e) of the Covenant by guaranteeing in the maritime ports situated under their sovereignty or authority land for purposes of international trade equality of treatment between the ships of all the Contracting States, their cargoes and passengers;

Considering that the best method of achieving their present purpose is by means, of a general convention to which the greatest possible number of States can later accede;

And whereas the Conference which met at Genoa on April 10th, 1922, requested in a resolution which was transmitted to the competent organisations of the League of Nations with the approval of the Council and the Assembly of the League, that the International Conventions relating to the Regime of Communications provided for in the Treaties of Peace should be concluded and put into operation as-soon as possible, and whereas, Article 379 of the Treaty of Versailles and the corresponding articles of the other Treaties provide for the preparation of a General Convention on the International Regime of Ports;

Having accepted the invitation of the League of Nations to take part in a Conference which met at Geneva on November 15th, 1923;

Desirous of bringing into force the provisions of the Statute relating to the International Regime of Ports adopted thereat, and of concluding a General Convention for this purpose, the High Contracting Parties have appointed as their plenipotentiaries:

Consul-General at Geneva;

Minister of Railways, Mercantile Marine, Posts, Telegraphs and Telephones of Belgium, Delegate at the Second General Conference on Communications and Transit;

Commandant-Major E. Leitäo de Carvalho,

Staff Officer, Professor at the Staff College of Rio de Janeiro, Delegate at the Second General Conference on Communications and Transit,

and

Member of the Advisory and Technical Committee for Communications and Transit, Delegate at the Second General Conference on Communications and Transit;

Sir Hubert Llewellyn Smith,

G. C. B., Chief Economic Adviser of the British Government, Delegate at the Second General Conference on Communications and Transit;

The Hon. Sir James Allen,

K. C. B., High Commissioner for New Zealand in the United Kingdom;

The Hon. Lord Hardinge of Penshurst,

K. G., G. C. B., G. C. S. I., G. C. M. G., G. C. I. E., G. C. V. O., I. S. O., Privy Councillor, former Viceroy, former Ambassador;

Charge d'Affaires at Berne;

Envoy Extraordinary and Minister Plenipotentiary to the Swiss Federal Council, to the President of the Czechoslovak Republic, to the President of the Austrian Federal Republic and to His Serene Highness the Governor of Hungary, Delegate at the Second General Conference on Communications and Transit;

Director of Section at the Ministry of Public Works, Member of the Advisory and Technical Committee for Communications and Transit, Delegate at the Second General Conference on Communications and Transit;

Inspector-General of Roads, Canals and Ports, Member of the Advisory and Technical Committee for Communications and Transit, Delegate at the Second General Conference on Communications and Transit;

Envoy Extraordinary and Minister Plenipotentiary to the President of the French Republic, Member of the Advisory and Technical Committee for Communications and Transit, Delegate at the Second General Conference on Communications and Transit;

Technical Representative of the Hellenic Government in Paris, Delegate at the Second General Conference on Communications and Transit,

and

Captain in the Hellenic Navy, Delegate at the Second General Conference on Communications and Transit;

Ministerial Counsellor at the Royal Hungarian Ministry for Foreign Affairs, Delegate at the Second General Conference on Communications and Transit;

former Under-Secretary of State, former Member of the Chamber of Deputies, Delegate at the Second General Conference on Communications and Transit;

Counsellor of Embassy, Assistant Head of the Japanese League of Nations Office in Paris, Delegate at the Second General Conference on Communications and Transit;

Counsellor at the Lithuanian Legation in Paris, Delegate at the Second General Conference on Communications and Transit;

Delegate at the Second General Conference on Communications and Transit;

Professor at the University of Leyden, Member of the Advisory and Technical Committee for Communications and Transit, Delegate at the Second General Conference on Communications and Transit;

Envoy Extraordinary and Minister Plenipotentiary to the President of the French Republic and to His Majesty the King of Italy, Delegate at the Second General Conference on Communications and Transit;

Director of the State Railways, Delegate at the Second General Conference on Communications and Transit;

Envoy Extraordinary and Minister Plenipotentiary to His Majesty the King of Spain and to His Majesty the King of Italy, Delegate at the Second General Conference on Communications and Transit;

Envoy Extraordinary and Minister Plenipotentiary to the Swiss Federal Council;

Director of the Railway Division of the Federal Department of Posts and Railways, Member of the Advisory and Technical Committee for Communications and Transit, Delegate at the Second General Conference on Communications and Transit;

Minister Plenipotentiary and Head of the Economic Department of the Ministry for Foreign Affairs;

Envoy Extraordinary and Minister Plenipotentiary to His Majesty the King of Spain, Chairman of the Advisory and Technical Committee for Communications and Transit;

who, after communicating their full powers, found in good and due form, have agreed as follows:

The Contracting States declare that they accept the Statute on the International Regime of Maritime Ports, annexed hereto, adopted by the Second General Conference on Comunications and Transit which met at Geneva on November 15th, 1923.

This Statute shall be deemed to constitute an integral part of the present Convention.

Consequently, they hereby declare that they accept the obligations and undertakings of the said Statute in conformity with the terms and in accordance with the conditions set out therein.

The present Convention does not in any way affect the rights and obligations arising out of the provisions of the Treaty of Peace signed at Versailles on June 28th, 1919, or out of the provisions of the other corresponding Treaties, in so far as they concern the Powers which have signed, or which benefit by, such Treaties.

The present Convention of which the French and English texts are both authentic, shall bear this day's date, and shall be open for signature until October 31st, 1924, by any State represented at the Conference of Geneva, by any Member of the League of Nations and by any State to which the Council of the League of Nations shall have communicated a copy of the Convention for this purpose.

The present Convention is subject to ratification. The instruments of ratification shall be deposited with the Secretary-General of the League of Nations, who shall notify their receipt to every State signatory of or acceding to the Convention.

On and after November 1st, 1924, the present Convention may be acceded to by any State represented at the Conference referred to in Article 1, by any Member of the League of Nations, or by any State to which the Council of the League of Nations shall have communicated a copy of the Convention for this purpose.

Accession shall be effected by an instrument communicated to the Secretary-General of the League of Nations to be deposited in the archives of the Secretariat. The Secretary-General shall at once notify such deposit to every State signatory of or acceding to the Convention.

The present Convention will not come into force until it has been ratified in the name of five States. The date of its coming into force shall be the ninetieth day after the receipt by the Secretary-General of the League of Nations of the fifth ratification. Thereafter, the present Convention will take effect in the case of each Party ninety days after the receipt of its ratification or of the notification of its accession.

In compliance with the provisions of Article 18 of the Covenant of the League of Nations, the Secretary-General will register the present Convention upon the day of its coming into force.

A special record shall be kept by the Secretary-General of the League of Nations showing, with due regard to the provisions of Article 9, which of the Parties have signed, ratified, acceded to or denounced the present Convention. This record shall be open to the Members of the League at all times; it shall be published as often as possible, in accordance with the directions of the Council.

Subject to the provisions of Article 2 above, the present Convention may be denounced by any Party thereto after the expiration of five years from the date when it came into force in respect of that Party. Denunciation shall be effected by notification in writing addressed to the Secretary-General of the League of Nations. Copies of such notification shall be transmitted forthwith by him to all the other Parties, informing them of the date on which it was received.

A denunciation shall take effect one year after the date on which the notification thereof was received by the Secretary-General, and shall operate only in respect of the notifying State.

Any State signing or acceding to the present Convention may declare at the moment either of its signature, ratification or accession, that its acceptance of the present Convention does not include any or all of its colonies, overseas possessions, protectorates, or overseas territories, under its sovereignty or authority, and may subsequently accede, in conformity with the provisions of Article 5, on behalf of any such colony, overseas possession, protectorate or territory excluded by such declaration.

Denunciation may also be made separately in respect of any such colony, overseas possession, protectorate or territory, and the provisions of Article 8 shall apply to any such denunciation.

The revision of the present Convention may be demanded at any time by one-third of the Contracting States.

In faith whereof the above-named plenipotentiaires have signed the present Convention.

Done at Geneva the ninth day of December, one thousand nine hundred and twenty-three, in a single copy which shall remain deposited in the Archives of the Secretariat of the League of Nations.

ÚMLUVA A STATUT

O MEZINÁRODNÍM REŽIMU NÁMOŘNÍCH PŘÍSTAVŮ

A PODPISOVÝ PROTOKOL.

Německo, Belgie, Brasilie, Říše Britská (s Novým Zélandem a Indií), Bulharsko, Chile, Dánsko, Španělsko, Estonsko, Řecko, Maďarsko, Italie, Japonsko, Litva, Norsko, Nizozemí, Salvador, Království Srbů, Chorvatů a Slovinců, Siam, Švédsko, Švýcarsko, Československo a Uruguay,

přejíce si zajistiti v míře co možná největší svobodu dopravy, o níž jedná1 článek 23 e) Úmluvy o Společnosti národů, zaručujíce v námořních přístavech, podléhajících jejich svrchovanosti nebo pravomoci, pro potřeby mezinárodního obchodu rovné naskládání s loďmi všech smluvních států, jejich zbožím a cestujícími;

jsouce toho názory, že nejlepší způsob k dosažení tohoto cíle jest sjednání všeobecné mezinárodní úmluvy, k níž může později přistoupiti co možná největší počet států;

majíce na zřeteli, že konference, jež se sešla 10. dubna 1922 v Janově, žádala v resoluci zaslané příslušným orgánům Společnosti národů se souhlasem Rady a shromáždění Společnosti, aby byly co nejdříve sjednány a v účinnost uvedeny mezinárodní úmluvy o dopravním režimu, o nichž jednají mírové smlouvy, a že článek 379. versaillesské smlouvy a jemu odpovídající články ostatních smluv zamýšlely vypracování všeobecné úmluvy o mezinárodním režimu přístavním;

přijavše pozvání Společnosti národů k účasti na konferenci shromážděné v Ženevě dne 15. listopadu 1923;

jsouce starostlivy toho, aby uvedly v účinnost ustanovení přijatého tam statutu, platného pro mezinárodní režim námořních přístavů, a sjednaly k tomu cíli všeobecnou úmluvu, jmenovaly Vysoké smluvní strany svými plnomocníky:

pana Gottfrieda Aschmanna,

generálního konsula v Ženevě;

p. Xavera Neujeana,

belgického ministra železnic, námořnictva, pošt, telegrafů a telefonů, delegáta na druhé všeobecné konferenci dopravní a transitní;