Senát Národního shromáždění R. Čs. r. 1930.

III. volební období

3. zasedání.

Tisk 302.

1. ministra financí na interpelaci sen. inž. Havlína, dr Havelky a druhů o nesprávném postupu některých berních správ při vyměřování daně činžovní (tisk 249/3)

2. ministra národní obrany na interpelací sen. Jokla a soudr. stran sebevraždy vojína Aloise Stece p. pl. 34 v Opavě (tisk 232/7)

3. vlády na interpelaci sen. Janíka a spol. ohledně nedodržování v některých resortech u československých státních železnic zákona o 8 hod. pracovní době

4. ministra financí na interpelaci sen. Wenzela a soudr. stran potíží, které se činí při zavádění autobusové dopravy (tisk 146/5)

Podle § 10, odst. 1., lit. a) a d) zákona ze dne 28. března 1928, č. 44 Sb. z. a n., nezapočítává se do vyměřovacího základu daně činžovní část obecně přípustného zvýšení nájemného v tomto paragrafu blíže uvedená, jež při vyměřování daně činžovní na r. 1929 činila 70 % základního nájemného, zmíněného v § 8, odst. 2. cit. zák. Ustanovení toto platí i v případech, kde dojde dobrovolnou dohodou mezi vlastníkem domu a nájemníkem ku zvýšení nájemného přes míru připuštěnou cit. zákonem; nevztahuje se však na případy nájemních smluv zmíněných v § 14 cit. zákona ani na nájemní objekty zmíněné v § 31 cit. zákona.

Provedeným šetřením u podřízených úřadů bylo zjištěno, že převážná většina vyměřovacích úřadů postupovala správně podle výše uvedených zákonných ustanovení, vylučujíc při vyměřování daně činžovní na r. 1929 z vyměřovacího základu zmíněných 70% základního nájemného i v případech, kde skutečně placené nájemné bylo vyšší, než to zákon o ochraně nájemníků připouští. Pokud se tak nestalo, bude náprava zjednána v cestě odvolací. Podřízeným úřadům bylo uloženo, aby odvolání z uvedeného důvodu i opozděně podaná byla meritorně projednána.

V Praze dne 30. září 1930.

Ministr financí

Dr. Engliš v. r.

Ministerstvo národní obrany věnuje intensivní pozornost sebevraždám v armádě a zkoumá zevrubně každý případ, snažíc se čeliti těmto neblahým zjevům.

O každém případu sebevraždy jsou ministerstvu národní obrany předkládány podrobné zprávy, doložené protokolárními výpověďmi osob vojenských i občanských, se kterými se v poslední době sebevrah stýkal, jakož i zanechanými dopisy. Opisy těchto zpráv s originály protokolů a dopisů zasílají se v každém případě příslušnému vojenskému prokurátorovi, který zavádí trestní řízení, aby bylo i soudně zjištěno, zda snad smrt nebyla zaviněna osobou třetí.

Výsledkem těchto statistických pozorování je prokázáno, že ve velké většině případů vedou k sebevraždám příčiny a pohnutky rázu nevojenského.

Sebevražednost ve vojsku je ustálený zjev, který souvisí se sebevražedností obyvatelstva vůbec. Také vojenská správa, ačkoliv usiluje všemi prostředky, aby co nejvíce snížila sebevražednost ve vojsku, stojí proti tomuto zjevu ve značné míře bezmocna.

Pokud se týká případu v interpelaci uvedeného, bylo zjištěno, že vojín Stec dne 31. května 1930 při povelu, aby četa nastoupila, samovolně vystoupil z řady a ostentativně odepřel cvičiti, po návratu do kasáren byl upozorněn, že velitel na něj podá trestní oznámení a že bude dán do vyšetřovací vazby. Vojín Stec, využiv chvíle, kdy všichni vojíni opustili světnici, střelil se v sebevražedném úmyslu do prsou. Byl převezen do zemské nemocnice v Opavě, kde bylo zjištěno, že má prostřelený žaludek. Zranění nebylo smrtelné. Byl podroben ihned úspěšné operaci a měl naději na uzdravení. Měl však podle lékařské rady klidně ležeti a nepíti vodu. Stec proti přísnému zákazu vstal a napil se vody přímo z vodovodu. Následkem toho dostavily se těžké komplikace a Stec druhého dne zemřel.

Šetřením bylo zjištěno, že Stec byl již od svého mládí mravně zanedbán, doma se mu nedostalo řádného vychování a vlastní otec posílal jej dokonce na krádeže. Před nastoupením vojenské služby byl sedmkrát trestán pro krádeže a tuláctví. Byl povahy nepřístupné a revoltující proti každé autoritě. Byl velmi vznětlivý a rozkazy vykonával s odporem, ne pro věc samu, nýbrž proto, že nesnášel, aby se mu poroučelo. K představeným choval se hrubě, odmlouval a službu konal takřka jen z přinucení. Podle sdělení své matky zabýval se sebevražednými úmysly již před nastoupením presenční služby.

Tvrzení, že spáchal sebevraždu z hladu, neodpovídá skutečnosti. Vojíni za dnešních poměrů netrpí hladem, jelikož stravní porce jsou vydatné, dobře stravitelné, a přizpůsobeny potřebám těžce pracujícího člověka. Vojíni, nadprůměrní jedlíci, mohou dostati i druhou dávku, jelikož strava po rozdělení obyčejně zbývá. Bylo však zjištěno, že vojín Stec nikdy o druhou dávku se nehlásil. Ani o chleba nemohl míti nouzi, poněvadž bylo zjištěno, že jej prodával civilním osobám.

Vzhledem k tomu nutno míti za to, že ani v tomto případě nebyly pravou příčinou sebevraždy pohnutky rázu vojenského, nýbrž daleko spíše neutěšené poměry rodinné, již z domova přinesená nechuť k životu a podrážděnost, jakož i z toho resultující zvláštní duševní stav, který pak při nepatrné pohnutce zatemnil mysl sebevrahovu a vedl ke katastrofě.

V Praze dne 16. září 1930.

Ministr národní obrany:

Dr. Viškovský v. r.

Das Ministerium für nationale Verteidigung widmet den Selbstmorden in der Armee intensive Aufmerksamkeit und untersucht in dem Bestreben, diesen verhängnisvollen Erscheinungen entgegenzutreten, jeden einzelnen Fall genau.

Über jeden Fall eines Selbstmordes werden dem Ministerium für nationale Verteidigung ausführliche, mit den protokollarischen Aussagen der Militär- und Zivilpersonen, mit welchen der Selbstmörder in der letzten Zeit verkehrte, als auch mit den hinterlassenen Briefen belegte Berichte vorgelegt. Die Abschriften dieser Berichte mit den Originalen der Protokolle und der Briefe werden in jedem Falle dem zuständigen Militärprokurator übermittelt, welcher das Strafverfahren einleitet, damit auch gerichtlich festgestellt werde, ob der. Tod nicht etwa durch eine dritte Person verschuldet wurde.

Durch das Ergebnis dieser statistischen. Beobachtungen erscheint nachgewiesen, daß in der großen Mehrzahl der Fälle Ursachen und Beweggründe nichtmilitärischer Natur zu Selbstmorden führen.

Die Selbstmordsucht beim Militär ist eine stabile Erscheinung, welche mit der Selbstmordsucht der Bevölkerung überhaupt zusammenhängt. Auch die Militärverwaltung, wiewohl dieselbe mit allen Mitteln bestrebt ist, die Selbstmordsucht beim Militär tunlichst herabzusetzen, steht dieser Erscheinung in großem Maße machtlos gegenüber.

Was den in der Interpellation angeführten Fall betrifft, so wurde sichergestellt, daß der Soldat Stec am 31. Mai 1930 beim Kommando, daß der Zug anzutreten habe, eigenmächtig aus der Reihe ausgetreten ist und es ostentativ abgelehnt hat, mitzuüben. Bei der Rückkehr in die Kaserne wurde er aufmerksam gemacht, daß der Kommandant gegen ihn die Strafanzeige erstatten und daß er in die Untersuchungshaft eingeliefert werden wird. Der Soldat Stec benützte einen Augenblick, wo alle Soldaten das Zimmer verlassen hatten, und schoß sich in selbstmörderischer Absicht in die Brust. Er wurde in das Landesspital in Troppau überführt, wo ein Durchschuß des Magens konstatiert wurde. Die Verwundung war nicht tötlich. Er wurde unverzüglich einer erfolgreichen Operation unterzogen und hatte Hoffnung auf Genesung. Er sollte jedoch über ärztliches Anraten ruhig liegen und kein Wasser trinken. Stec stand gegen das strenge Verbot auf und hat direkt aus der Wasserleitung Wasser getrunken. Infolgedessen traten schwere Komplikationen ein und Stec verschied am zweiten Tage.

Durch die gepflogenen Erhebungen wurde sichergestellt, daß Stec schon von seiner Jugend an moralisch vernachläßigt war, zu Hause keine ordentliche Erziehung genoß und daß ihn der eigene Vater sogar auf Diebstahl zu schicken pflegte. Vor Antritt des Militärdienstes wurde er siebenmal wegen Diebstahl und Landstreicherei gestraft. Er war von unzugänglicher und gegen jegliche Autorität revoltierender Natur. Er war sehr reizbar und vollzog die Befehle mit Widerwillen, nicht wegen der Sache selbst, sondern deshalb, weil er es nicht vertrug, daß man ihm befehle. Den Vorgesetzten gegenüber benahm er sich grob, widersprach und versah den Dienst sozusagen nur gezwungen. Laut Mitteilung seiner Mutter befaßte er sich mit Selbstmordgedanken schon vor Antritt des Präsensdienstes.

Die Behauptung, daß er den Selbstmord aus Hunger begangen habe, entspricht nicht den Tatsachen. Die Soldaten leiden unter den heutigen Verhältnisen keinen Hunger, da die Portionen ausgiebig, gut verdaulich und den Bedürfnissen eines schwer arbeitenden Menschen angepaßt sind. Soldaten, die mehr als durchschnittliche Esser sind, können auch eine zweite Portion bekommen, da nach der Verteilung gewöhnlich noch Essen übrig bleibt. Es wurde jedoch sichergestellt, daß sich der Soldat Stec um eine zweite Portion nie gemeldet hat. Selbst an Brot konnte er keinen Mangel haben, zumal sichergestellt wurde, daß er es an Zivilpersonen verkauft hat.

Mit Rücksicht darauf ist anzunehmen, daß auch in diesem Falle die wahre Ursache des Selbstmordes nicht Beweggründe militärischer Natur waren, sondern vielmehr unerquickliche Familienverhältnisse, schon von Haus aus mitgebrachte Lebensunlust und Gereiztheit, sowie der daraus resultierende besondere Geisteszustand, welcher sodann bei einem geringfügigen Anlasse den Geist des Selbstmörders verdunkelte und zur Katastrophe geführt hat.

Prag, am 16. September 1930.

Der Minister für nationale Verteidigung:

Dr. Viškovský m. p.

Ministerstvo železnic dbá přísně toho, aby ustanovení zákona o 8 hodinové době pracovní byla ve všech odvětvích železniční služby přesně dodržována. Také v oboru služby staniční postupuje železniční správa při rozvrhu pracovních směn podle platných norem, které se zřetelem na zvláštní povahu a potřeby železničního podnikání dovolují, aby se střídání doby pracovní s dobou volna upravilo na podkladě čtyřnedělního období a aby pravidelná doba pracovní mohla býti prodloužena, jestliže doba skutečné práce nečiní v uvedeném období přípustných 192 hodin, nýbrž úhrnem pouze 144 hodiny, (§ 7, bod 3. zák. čís. 91 Sb. z. a n. ex 1918).

Poněvadž intensita skutečné práce řídí se ve stanicích hustotou dopravy, vyskytuje se nepřetržitá práce jen ve stanicích dopravně silných, a to jen ještě u několika málo skupin. V oněch stanicích, kde jsou časté přestávky a kde skutečná práce nečiní více než 6 hodin denně, nemůže býti zaměňována služební doba zaměstnanců staniční služby s jejich skutečnou dobou pracovní a nelze proto také požadovati, aby pracovní doba, představovaná z části pouhou pohotovostí k práci, trvala pouze 192 hodin.

Ježto interpelace neuvádí případů, z nichž by bylo konkretně patrno, že i ve stanicích dopravně zvláště silných jsou turnusy ve službě staniční sestavovány na podkladech předvídaných zákonem pro stanice dopravně slabší, nemá vláda podnětu učiniti požadované opatření.

V Praze dne 10. října 1930.

Předseda vlády

Udržal v. r.

Dávka z jízdného za osobní dopravu autobusy byla zavedena zákonem o silničním fondu ze 14. července 1927, č. 116 Sb. z. a n. s úmyslem, aby osobní doprava autobusy, pokud je činitelem konkurujícím železnicím, byla zatížena stejnou dávkou dopravní, jako je zatížena železniční doprava osobní, t. j. 30%ty z jízdného. Výnos této dávky, která nemá fiskálního charakteru a kterou finanční správa pouze administruje, tvoří jeden z běžných příjmů silničního fondu, zřízeného při ministerstvu veřejných prací.

Majitelé autobusů nebo provozovatelé autobusové dopravy jsou tudíž na základě zákona povinni vybírati od cestujících a odváděti zásadně 3%ní dávku z poplatných příjmů na jízdném, a to bez rozdílu, zda provozují autobusovou dopravu na trati, pro kterou jim byla udělena koncesse či na trati, pro kterou jim koncesse udělena nebyla, nebo zda jde o dopravu pravidelnou podle stanoveného jízdního řádu, či o dopravu příležitostnou na objednávku. Ministerstvo financí může v dohodě s ministerstvem železnic a s ministerstvem pošt a telegrafů dávku zcela nebo z části prominouti pro autobusy, obstarávající spojení v krajích, kde není souběžného železničního spojení. Na podkladě tohoto zákonného zmocnění přiznává ministerstvo financí skutečně v dohodě se zmíněnými resorty pro všechny autobusy, které obstarávají spojení v krajích, kde není vůbec souběžného železničního spojení, nebo kde jest takové spojení v určitých úsecích, úplné nebo částečné osvobození od placení dávky z jízdného. Nelze ovšem přiznati úlevy pro autobusové tratě které železnicím konkurují, vytvořujíce kratší nebo výhodnější spojení určitých míst a pod. Rovněž nepřipouští povaha dávky, aby při poskytování úlev byl brán zřetel na platební způsobilost podnikatele nebo na výnosnost určité tratě, nýbrž jediným kriteriem jest, zda autobus obstarává spojení v krajích, kde není souběžného spojení železničního.

Není mi známo, že by nebylo těchto zásad dbáno. Při projednávání úlev, týkajících se autobusových tratí v průmyslovém území severozápadních Čech, jakož i obcí v Rudohoří a Středohoří. Má-li býti provedeno ministerstvem financí šetření v tomto směru, bylo by nutno, aby mu byly oznámeny konkrétní případy, při nichž se snad činí autobusové dopravě potíže.

Ke konci poznamenávám, že zákon o silničním fondu, ani prováděcí nařízení k němu neobsahují ustanovení, jež by byla v jakékoli spojitosti s předpisy o povolování autobusových tratí a že finanční správa není ani jinak kompetentní požadovati, aby udělování oprávnění k provozu autobusové dopravy na určité trati bylo podmiňováno placením 30%ní dávky z vybraného jízdného, o němž musí býti samostatně podle svrchu uvedených zásad rozhodováno.

V Praze, dne 11. října 1930.

Ministr financí

Dr Engliš v. r.

Die Abgabe vom Fahrpreise für den Personentransport durch Autobuse wurde mit dem Gesetze über den Straßenfonds vom 14. Juli 1927, Nr. 116 S. d. G. u. V. mit der Absicht eingeführt, den Personentransport durch Autobuse, sofern er einen mit den Eisenbahnen konkurierenden Faktor bildet, mit der gleichen Verkehrsabgabe, mit welcher der Personentransport durch Eisenbahnen belastet ist, d. i. mit 30% des Fahrpreises, zu belasten. Der Ertrag dieser Abgabe, welche keinen fiskalischen Charakter trägt und welche die Finanzverwaltung nur verwaltet, bildet eine der laufenden Einnahmen des beim Ministerium für öffentliche Arbeiten errichteten Straßenfonds.

Die Besitzer von Autobusen oder diejenigen Personen, welche den Verkehr durch Autobuse betreiben, sind daher auf Grund des Gesetzes verpflichtet, von den Reisenden grundsätzlich eine 30%ige Abgäbe von den steuerpflichtigen Einnähmen an Fahrpreisen einzuheben und abzuführen, und zwar ohne Unterschied, ob sie den Autobusverkehr auf einer Strecke, für welche ihnen die Konzession erteilt wurde, oder auf einer Strecke, für welche ihnen die Konzession nicht erteilt wunde, betreiben, oder ob es sich um einen regelmäßigen Verkehr nach einer festgesetzten Fahrordnung oder um einen gelegentlichen Verkehr auf Bestellung handelt. Das Finanzministerium kann im Einvernehmen mit dem Eisenbahnministerium und mit dem Ministerium für Post- und Telegraphenwesen die Abgabe für Autobuse, welche eine Verbindung in Gegenden besorgen, in denen keine parallele Eisenbahnverbindung besteht, ganz oder teilweise nachsehen. Auf Grund dieser gesetzlichen Ermächtigung gewährt das Finanzministerium tatsächlich im Einvernehmen mit den erwähnten Ressorts für alle Autobuse, welche die Verbindung in solchen Gegenden besorgen, in welchen überhaupt keine parallele Eisenbahnverbindung oder in welchen eine solche Verbindung in bestimmten Abschnitten besteht, die gänzliche oder teilweise Befreiung von der Entrichtung der Abgabe vom Fahrpreise. Erleichterungen können allerdings solchen Autobuslinien nicht zuerkannt werden, welche mit den Eisenbahnen dadurch konkurieren, daß sie eine kürzere oder vorteilhaftereVerbindung zwischen bestimmten Orten u. dgl. herstellen. Desgleichen läßt es der Charakter dei Abgabe nicht zu, bei der Bewilligung von Erleichterungen auf die Zahlungsfähigkeit des Unternehmers oder auf die Rentabilität einer bestimmten Linie Rücksicht zu nehmen, sondern das einzige Kriterium bildet die Erwägung, ob der Autobus die Verbindung in Gegenden besorgt, in welchen keine parallele Eisenbahnverbindung besteht.

Es ist mir nicht bekannt, daß diese Grundsätze bei der Verhandlung über Erleichterungen, welche die Autobuslinien im nordwestböhmischen Industriegebiete sowie in den Gemeinden des Erz- und Mittelgebirges betreffen, nicht beachtet würden. Sollten seitens des Finanzministeriums in dieser Richtung Erhebungen gepflogen werden, so wäre es notwendig demselben konkrete Fälle zur Anzeige zu bringen, in welchen dem Autobusverkehr etwa Schwierigkeiten gemacht werden.

Zum Schluße bemerke ich, daß weder das Gesetz über den Straßenfonds noch die Durchführungsverordnung zu demselben Bestimmungen enthalten, welche in irgendwelchem Zusammenhange mit den Vorschriften über die Bewilligung von Autobuslinien stehen würden, und daß die Finanzverwaltung auch sonst nicht kompetent ist zu verlangen, daß die Erteilung der Berechtigung zum Betriebe des Autobusverkehrs auf einer bestimmten Linie durch die Entrichtung der 30%igen Abgabe vom eingehobenen Fahrpreise bedingt werde, über welche nach den oben angeführten Grundsätzen selbständig zu entscheiden ist.

Prag, am 11. Oktober 1930.

Der Finanzminister

Dr. Engliš m. p.