Senát národního shromáždění R. Čs. r. 1930.

III. volební období.

3. zasedání.

Tisk 314.

Národní shromáždění republiky Československé souhlasí s Úmluvou a Statutem o mezinárodním režimu námořních přístavů, podepsanými v Ženevě dne 9. prosince 1923.

Úmluva opírá se o čl. 379 mírové smlouvy Versaillské. Rozšiřuje platnost zásad stanovených předtím úmluvou barcelonskou z r. 1921 pro přístavy na mezinárodních vodních cestách, na všechny námořní přístavy smluvních států, stanovíc zejména i pro ně zásadu rovného nakládání s loďmi všech smluvních států, s některými odchylkami, danými zvláštními poměry a potřebami jednotlivých států. Z nich má pro naší republiku zejména význam výjimka článku 12. statutu, podle kterého může stát vyhraditi své nebo některé cizí vlajce dopravu svých vystěhovalců. Náš stát podle výslovného ustanovení v podpisovém protokole požívá všech výhod z této úmluvy přesto, že nemá vlastního přístavu námořního; nepostihují ho však závazky z úmluvy, neboť prostory, které získal nájmem v přístavu hamburském a které by mohl ještě získati v přístavu štětínském, jsou určeny jen pro plavbu vnitrozemskou. Úmluva upravuje také urovnání sporů o výklad nebo provádění úmluvy, uznává však také právo retorse v případě porušení úmluvy. Výpověď úmluvy je přípustna až po pěti letech od té doby, kdy nabyla pro stát účinnosti.

Zahraniční výbor navrhuje, aby senát projevil souhlas s Úmluvou a Statutem, jak byly vládou předloženy.

V Praze, dne 5. listopadu 1930.

Václav Donát v. r.,

předseda.

Dr Fáček v. r.,

zpravodaj.

Zabezpečení mezinárodní dopravy vyžaduje vzájemných úmluv o svobodě transitu a používání vodních cest, železnic a přístavů. Úmluvy o transitu a vodních cestách byly sjednány na první všeobecné konferenci dopravní, konané v r. 1921 v Barceloně, byly Československou republikou podepsány a ratifikovány, takže nabyly pro ni platnosti.

Problém mezinárodního režimu přístavů byl projednán a schválen na druhé všeobecné dopravní konferenci, konané v Ženevě od 15. listopadu do 8. prosince r. 1933. Dosažená dohoda sestává ze dvou částí a to: z Úmluvy, obsahující 10 článků a ze Statutu, obsahujícího 24 články. Úmluva zabývá se hlavně stránkou povšechnou a formální. V ní smluvní státy prohlašují, že přijímají připojený Statut o mezinárodním režimu námořních přístavů a že tento Statut bude považován za nerozlučitelnou součást této Úmluvy. Dále se v ní praví, že se nedotýká práv a povinností vyplývajících z ustanovení mírové smlouvy, podepsané 28. června 1919 ve Versailles, nebo z ustanovení ostatních smluv obdobných.

Úmluva dává možnost, aby k ní přistoupily všechny státy, zastoupené buď na konferenci, nebo jsoucí členy společnosti národů, jakož i ony státy, jimž byl výtisk Úmluvy za tím účelem zaslán. Úmluva stanoví povinnost ratifikace smluvními státy, zabývá se možností výpovědi jak pro smluvní státy tak pro jejich kolonie a konečně stanoví předpoklad pro revisi smlouvy, který nastává v případě, že za to požádá aspoň jedna třetina smluvních států. Ve smyslu čl. 6 nabyla Úmluva mezinárodní účinnosti dnem 26. července 1926.

Statut připojený k Úmluvě definuje přístavy, na které se Úmluva vztahuje. Jsou to přístavy, jež jsou normálně navštěvovány námořními loďmi a které slouží zároveň zahraničnímu obchodu mateřské země. Pokud této podmínce vyhoví, spadají pod ustanovení Statutu také rejdy, jakož i přístavy nouzové a přístavy, ležící při ústí mezinárodních řek, např. Dunaje, Rýna, Labe a Odry, dále také přístavy, ležící uvnitř země na jezerech sladkovodních, spojených s moři umělými průplavy. Vyjmuty jsou přístavy rybářské. Další ustanovení Statutu zaručuje zásadu rovného nakládání s loďmi všech smluvních států přístavu používajících, jak co do dávek, poplatků, cel, železničních tarifů pro zboží do přístavů a od nich dopravované, tak co do používání stejného řádu policejního a provozního. Otázka pobřežní plavby námořní, t. zv. kabotáž, Statutem upravena nebyla, byla však provedena určitá definice, shrnující v sobě názor, co nelze za kabotáž považovati. Statut ponechává dále státem volnost organisovati vlečnou službu a službu lodivodní za povinnosti poskytování stejných práv a povinností všem smluvním státům. Úprava dopravy vystěhovalců byla vyhrazena vlastním státům. Výhody ze Statutu plynoucí nevztahují se však na lodi válečné a vojenské, policejní nebo kontrolní a rybářské. Řešení případných sporů, vzniklých mezi státy pro výklad Statutu nebo jeho provádění, má se díti buď přímou dohodou, anebo poradní a technickou komisí při společnosti národů pro dopravu a transit anebo tříčlenným rozhodčím soudem v Haagu. V případě sporu mezi Paktem společnosti národů a tímto Statutem jsou rozhodující ustanovení Paktu.

Zástupce Československé republiky podepsal Úmluvu s výhradou práva o vystěhovalectví podle čl. 12 tohoto Statutu. Československá republika podle čl. 363 a 364 mírové smlouvy versaillské obdržela od Německa závazek, že jí na 99 let budou pronajaty prostory v přístavech Hamburku a Štětíně pro transit zboží původu neb určení československého. V důsledku toho uzavřelo Československo nájemní smlouvu s Německem, podepsanou 2. listopadu 1929 o pronájmu pásma v Hamburku pro vnitrozemskou plavbu. Kdyby se ukázala nutnost zříditi námořní pásmo v Hamburku nebo ve Štětíně, má Československo na to mírovými protokoly nárok. Prozatím však přistoupením k úmluvě a Statutu o mezinárodním režimu námořních přístavů dostane se Československu dle čl. 15 Statutu jednostranných výhod, jež jsou velmi cenné. Po stránce všeobecné nutno Úmluvu uvítati jako další veliký pokrok pro zjednodušení poválečného systému smluvní i obchodní politiky.

Technicko-dopravní výbor doporučuje slavnému senátu přijetí vládního návrhu ve znění vládou předloženém.

Technicko-dopravní výbor vítá zároveň vládní návrh zákona o vodohospodářském fondu, jejž považuje za prvou etapu pro vybudování průplavu Dunaj-Labe-Odra za účelem dosažení přímého vodního spojení našeho státu se zámořím.

V Praze, dne 6. listopadu 1930.

Art. Pavelka v. r.,

předseda.

Ing. Karel Marušák v. r.,

zpravodaj