Senát Národního shromáždění R. Čs. r. 1930.

III. volební období.

3. zasedání.

Tisk 322.

1. sen. Nedvěda a soudr. panu ministru sociální péče v záležitosti odepření podpory Marii Zelenkové, matce po padlém vojínu

2. sen. Hakena a soudr., ministru vnitra o nezákonné četnické prohlídce v bytě senátora Ivana Lokoty ve Vel. Bočkově,

3. sena Nedvěda, Hakena a soudr. panu ministru vnitra ve věci protizákonného jednání policejních strážníků na policejním ředitelství pražském

4. sen. Köhlera a soudr. na pana ministra sociální péče stran vypracování osnovy zákona o práci žen před slehnutím a po něm

Marie Zelenková, 77 roků stará, bytem ve Střechově č. 33, pošta Soutice, měla 2 syny, kteří v r. 1914 oba narukovali do světové války. Jeden ze synů padl a druhý se vrátil jako mrzák, má svou vlastní rodinu a žije v bídě. Mimo to má dceru 52 roků starou, nemocnou, takže ji ani ošetřovat nemůže. Bydlí v dřevěné boudě, která je na spadnutí, nemá vůbec žádných příjmů, je odkázána na milosrdenství chudých lidí a těžce nemocná. Již po 3 roky je upoutána na lůžko a nemůže si povolati ani lékaře, protože ten zadarmo nejde. A této ubohé ženě jest odpírána renta předka podle zákona o válečných poškozencích.

Její stav nejlépe líčí její vlastní dopis, který zaslala na klub poslanců a senátorů KSČ a jehož znění je následující:

"Vážení poslanci a senátoři KSČ!

Roku 1914 povolala vlast mé dva syny na srbské bojiště. Srbský šrapnel rozdrtil mého syna, každý úd je jinde. Když syn padl, dostávala jsem od rakouské vlády po dobu války podporu. Po skončení války byla mně podpora českými úřady odejmuta, takže jsem upadla do největší bídy. Je tomu 12 let, co osvobozená vlast šetří na sestárlé, 77 roků staré a již třetí rok nemocné matce, třetí rok jsem upoutána na lůžko, třetí rok nemohu povolat lékaře, neb bez peněz lékař nejde. Druhý syn se vrátil po 9leté vojenské službě jako válečný invalida, nyní se stará o svoji rodinu, takže mu není možno, aby mne podporoval, když majetek žádný nemá, má jen chromé ruce a těmi musí pracovat jako dělník. Dcera jest 52 roků stará a stále nemocná, takže mne ani ošetřiti nemůže. K tomu nás četnická stanice mnohokráte vyzvala, abychom se vystěhovali, neb naše obydlí je dřevěná bouda, chatrná, hrozí spadnutím a nebezpečím ohně. Jako matka 50 roků jsem pracovala u hospodářů ve Střechově, za denní mzdu 40 hal., těžko mi bylo vychovati dva syny a dceru, vychovala jsem je v tom přesvědčení, že až nebudu moci pracovat, že mne budou podporovat. 50 roků jsem pracovala u hospodářů nyní mi žádný nepodá ani kus chleba.

Vážení poslanci a senátoři, obracím se k vám s prosbou, byste mně, ubohou stařenu, vdovu, vzali v ochranu, když moji synové konali jen svojí povinnost k vlasti, můj život byl a je jenom řetězem dření a bídy.

V hluboké úctě

Marie Zelenková, Střechov čp. 33, pošta Soutice,"

Podepsaní táží se pana ministra sociální péče:

Jest panu ministrovi tento případ úžasné bezcitnosti a nelidskosti znám?

Jest pan ministr ochoten případ dáti přísně vyšetřiti a postarati se o to, aby staré ženě Marii Zelenkové ihned byla vyplacena řádná podpora za dobu od 28. října 1918 až do nynější doby a do budoucnosti?

Jest pan ministr ochoten postarati se o to, aby takovéto případy odmítání podpory se strany úřadů byly znemožněny?

v Praze, dne 31. října 1930.

Dne 3. října t. r. vnikli četnický strážmistr poručík Syrovátka a strážmistr Hladký do bytu nepřítomného senátora N. S. Ivana Lokoty ve Velkém Bočkově. V bytě bylo přítomno pouze děvče, sestra ženy sen. Lokoty.

Bez předložení jakéhokoli výměru konali v bytě úplně beze svědků důkladnou domovní prohlídku. Senátorovi Lokotovi není známo, zdali četníci něco zabavili.

Ptáme se pana ministra vnitra:

Je pan ministr vnitra ochoten dáti tento případ porušení imunity člena N. S. okamžitě vyšetřiti, vinníky potrestati a opakování porušování imunity členů N. S. znemožniti?

V Praze, dne 22. října 1930.

ve věci protizákonného jednání policejních strážníků na policejním ředitelství pražském.

Dělník Bohumil Kočí nesl v sobotu, dne 18. října vězni Hrnčířovi na policejní ředitelství potraviny. Prošel branou kolem službu konajícího strážníka o 2. hodině odpolední, ale bylo mu řečeno, že jídla se přijímají pro vězně od 3 hodin. Proto vycházel opět ven a pomýšlel na to, že ve 3 hodiny se tam vrátí. Strážník, konající službu ve bráně při východu na něho zařval: "Proč se u mně nehlásíš! Koukej táhnout!" Bohumil Kočí odpověděl: "Vždyť jste mně viděl, když jsem šel dovnitř! Vy jste nějak příliš komisní". Tato odpověď a to oprávněná odpověď, rozčílila strážníka, chytil Bohumila Kočího za límec a vtáhl jej do strážnice. Sotva ho tam dostal, kopl do něho až se zapotácel. Bohumil Kočí se otočil, aby zjistil jeho číslo, ale v tom udeřil B. Kočího do hlavy pěstí jiný uniformovaný muž, kterého titulovali "pane inspektore". Na to hned ho odsoudili podle prügelpatentu k 14ti dennímu policejnímu vězení pro urážku stráže a ihned odvedli do cely, aby si trest odseděl. Boh. Kočí trpí již delší dobu zápalem močového měchýře a žádal proto o povolení jíti na záchod, jelikož v cele záchod vůbec nebyl, ale bylo mu to odepřeno. Příštího dne hlásil se k lékaři, načež byl předveden na kliniku, kde lékaři, kteří ho znají a léčí, potvrdili jeho těžkou chorobu a teprve potom byl propuštěn.

Podepsaní táží se pana ministra vnitra:

Jest Vám pane ministře tento případ....... vystupování Vašich strážníků znám?

Jste ochoten, pane ministře, tento případ přísně a nestranně vyšetřiti, dotyčné strážníky ihned suspendovati a po skončeném vyšetřování potrestati a propustiti ze služby?

Co hodláte pane ministře učiniti, aby takovéto..... se strany policejních orgánů byly pro budoucnost zamezeny?

V Praze, dne 23. října 1930.

Rok od roku vzrůstá počet žen zaměstnaných v našem průmyslu, a to především v textilním

průmyslu, tabákových továrnách atd. Budiž poukázáno především na skutečnost, že čím většího rozsahu nabývá zmechanisování výrobního procesu, tím více se používá práce žen v průmyslu. Obrovským počtem žen, které si mzdovou prací musí vydělávati na své živobytí, neustále se zmenšuje počet žen, které mohou dostáti svým mateřským povinnostem v kruhu rodinném. Tím více však vzrůstá povinnost společnosti a státu vůči pracujícím ženám, které vzdáleny jsouce od své rodiny musí vydělávati svůj chléb.

Pro krátké vylíčení významu ochrany žen budiž poukázáno k tomu, že podle sčítání lidu z r. 1921 bylo v samotném textilním průmyslu zaměstnáno více než jedna čtvrtina milionu osob, z nichž bylo na 150.000 žen, což tedy činí asi dvě třetiny všech zaměstnaných. Ve státní tabákové režii je až do 90 % zaměstnanců ženského pohlaví. Ale také jiná odvětví průmyslová vykazují stále vzrůstající počet žen jako dělnic. Odborový svaz německých dělníků poukázal již v pamětním spise ministerstvu sociální péče na tuto skutečnost.

Chrániti tyto pracující ženy v době před slehnutím a po něm jest jedním z nejdůležitějších sociálních a národních úkolů přítomnosti. Na ochranu těchto žen musí se státi vše, co je může ochrániti před škodami z přepracování v době před slehnutím a po něm. Podle zákona o sociálním pojištění, a to podle § 95 mají ženy ovšem nárok na podporu po dobu 6 týdnů před porodem a dalších 6 týdnů po porodu. Pracovní řády v jednotlivých podnicích a především § 82 živnostenského řádu odst. h) zní, že dělník může býti ihned propuštěn, jestliže nezaviněná neschopnost k práci trvá déle než 4 týdny. Císařským nařízením ze dne 4. ledna 1917, č. 7 ř. z. resp. zákonem ze dne 3. prosince 1917, č. 475 byl poslední odstavec § 94 živnostenského řádu změněn v ten smysl, že se šestinedělek smí k pravidelnému živnostenskému zaměstnání používati teprve po uplynutí šesti týdnů po slehnutí. Naproti tomu není dosud řeči o nějakém zákazu pracovního zaměstnání před slehnutím ani v § 94, ani v § 82 živnostenského řádu.

Zůstává tedy podnikatelům úplně na vůli, těhotné ženy před slehnutím a rovněž tak po slehnutí po uplynutí 4 neděl propustiti a odhlásiti je u příslušné nemocenské pojišťovny. Dokud § 82, odst. h) nebude příslušným způsobem změněn, mohou se podnikatelé nadále na těhotných ženách dopouštěti těžkého bezpráví. Nová úprava zákonodárství o ochraně matek jeví se tudíž naléhavě nutnou, ježto již Washingtonská úmluva má na mysli otázku ochrany matek. Jest naléhavě nutno shrnouti všechny ženské zaměstnance, nemocenskému pojištění podléhající, do oboru platnosti zákona o ochraně žen před slehnutím a po něm. Podle tohoto zákona musí býti těhotné ženy oprávněny odepříti práce, jež podle pracovní smlouvy mají konati, mohou-li lékařským vysvědčením prokázati, že patrně do šesti neděl očekávají své slehnutí. Ale také šest neděl po svém slehnutí musí ženy býti chráněny tím, že po tuto dobu nesmějí býti zaměstnány a jejich opětné nastoupení práce muselo by zákonem býti vázáno podmínkou, že od jejich slehnutí uplynulo alespoň 6 týdnů. Nad to musely by tyto ženy také ještě po dalších 6 týdnů býti podle zákona oprávněny odepříti práce, jež podle pracovní smlouvy mají konati, jestliže lékařským vysvědčením prokáží, že jim v práci brání nemoc, která je následkem jejich těhotenství nebo slehnutí, nebo která by se tím mohla podstatně zhoršiti. Kojícím matkám mělo by se na jejich žádost po dobu 6 měsíců po slehnutí během pracovní doby dáti volno pro čas potřebný ke kojení až dvakrát půl hodiny nebo celou hodinu denně.

V době šesti týdnů před slehnutím až do 12 týdnů po něm muselo by zrušení pracovního poměru (výpověď) podnikatelem býti bezúčinné. Byla-li dána výpověď v době, která spadá do ochranné lhůty, prodlužuje se doba skončení pracovní smlouvy o dobu trvání této ochranné lhůty.

Tato hlediska obsahují nejdůležitější zásady, podle kterých by se měl říditi moderní zákon na ochranu pracujících žen.

Tážeme se tudíž pana ministra sociální péče:

1. Jest ochoten předložiti Národnímu shromáždění k usnesení zákon na ochranu pracujících žen před slehnutím a po něm?

2. Jest pan ministr dále ochoten svolati zástupce jednotlivých odborových svazů k anketě, ve které má býti projednávána otázka ochrany pracujících žen před slehnutím a po něm, a ve které by jim byla poskytnuta příležitost sděliti ministerstvu sociální péče své zkušenosti v tomto oboru při připravování dotyčné osnovy zákona?

V Praze, dne 6. listopadu 1930.

dr Hilgenreiner, Stolberg, Böhr, F. Scholz, dr Feierfeil, dr Jesser, Tschapek, Leo Wenzel, Teschner, Böhm.

Eine von Jahr zu Jahr zunehmende Zahl von Frauen wenden in unserer Industrie und zwar vorwiegend in der Textilindustrie, den Tabakfabriken etc. beschäftigt. Es sei zunächst auf die Tatsache hingewiesen, je umfangreicher die Mechanisierung des Erzeugungsprozesses wird, desto grössere Massen werden zur Frauenarbelt in der Industrie verwendet. Durch die gewaltige Zahl jener Frauen, welche durch Lohnarbeit ihren Unterhalt verdienen müssen, wird die Zahl jener Frauen, welche ihren Mutterpflichten im häuslichen Kreise nachkommen können, immer geringer. Desto grösser aber wird die Verpflichtung der Gesellschaft und des Staates den arbeitenden Frauen gegenüber, die aurseshalb ihrer Familie dem Broterwerb nachgehen müssen.

Um die Bedeutung, des Frauenschutzes kurz darzututh sei darauf verwiesen, dass nach der Volkszählung vom Jahre 1921 in der Textilindustrie allein mehr als eine viertel Million Personen beschäftigt waren von welchen gegen 150.000 weiblichen Geschlechtes waren, was also rund zwei Drittel aller Beschäftigten ausmacht. In der staatlichen Tabakregie sind bis zu 90% der Beschäftigten weiblichen Geschlechtes. Aber auch andere Industriezweige weisen eine immer grösser werdende Anzahl von Frauen als Arbeiterinnen auf. Der Gewerkschaftsverband deutscher Arbeiter hat bereits in einer Denkschrift an das Ministerium für soziale Fürsorge auf diese Tatsache hingewiesen.

Diese arbeitenden Frauen in der Zeit vor und nach der Niederkunft zu schüfzen ist eine der wichtigsten sozialen und nationalen Aufgaben der Gegenwart. Zum Schutze dieser Frauen muss alles geschehen, was sie vor den Schäden der Ueberarbeitung in der Zeit vor und nach der Niederkunft bewahren kann. Nach dem Sozialversicherungsgesetze und zwar nach § 95 haben die Frauen allerdings Ausspruch auf Unterstützung in der Dauer vön 6 Wochen vor der Entbindung und weiterer 6 Wochen nach der Entbindung. Die Arbeitsordnungen in den einzelnen Betrieben und vor allen der § 82 der Gewerheordnung, Absatz h) lautet, dass ein Arbeiter sofort entlassen werden kann wenn die unverschuldete Arbeitsunfähigkeit mehr als vier Wochen dauert. Durch kaiserliche Verordnung vom 4. Jänner 1917, R. G. Bl. Nr. 7 beziehungsweise durch das Gesetz vom 3. Dezember 1917, Nr. 475 wurde der letzte Absatz des § 94 der Gewerbeordnung dahin abgeändert, dass Wöchnerinnen erst nach Verlauf von sechs Wochen nach ihrer Niederkunft zu regelmässigen gewerblichen Beschäftigungen verwendet werden dürfen. Dagegen ist bis heute von einem Verbote der Arbeitsbeschäftigung vor der Entbindung weder im § 94 noch im § 82 der Gewerbeordnung die, Rede.

Es bleibt also den Unternehmern vollkommen überlassen schwangere Frauen vor der Niederkunft und ebenso nach der Niederkunft nach Ablauf von vier Wochen zu entlassen und sie bei der zuständigen Krankenversicherungsanstalt abzumelden. Solange der § 82, Absatz h) nicht in entsprechender Weise abgeändert sein wird, können die Unternehmer an den schwangeren Frauen weiter schweres Unrecht ausüben. Eine Neuregelung der Mütterschutzgesetzgebung erscheint daher dringend geboten, da schon das Washingtoner Abkommen die Frage des Mutterschutzes vorsieht. Es ist dringend notwendig alle weiblichen Arbeitnehmer, welche der Krankenversicherung unterliegen, in den Geltungsbereich eines Gesetzes zum Schutze der Frauen, vor und nach der Niederkunft einzubeziehen. Diesem Gesetze zufolge müssen die Schwangeren berechtigt sein, die ihnen aus dem Arbeitsvertrage obliegenden Arbeitsleistungen zu verweigern, wenn sie durch ärtzliches Zeugnis nachweisen können, dass sie voraussichtlich binnen sechs Wochen ihre Niederkunft erwarten. Aber auch sechs Wochen nach ihrer Niederkunft müssten die Frauen dadurch geschützt sein, dass sie innerhalb dieser Zeit nicht beschäftigt werden dürfen und ihr Wiedereintritt in die Arbeit müsste gesetzlich an die Bestimmung geknüpft werden, dass seit ihrer Niederkunft wenigstens sechs Wochen verflossen sind.

Darüber hinaus müssten diese Frauen auch noch weitere sechs Wochen hindurch gesetzlich berechtigt sein die ihnen nach dem Arbeitsvertrage obliegenden Arbeiten zu verweigern, wenn sie durch ärtzliches Zeugnis, nachweisen, dass sie wegen einer Krankheit, welche die Folge ihrer Schwangerschaft oder Niederkunft ist, oder die dadurch eine wesentliche Verschlimmerung erfahren könnte, an der Arbeit verihindert sind. Den stillenden Müttern wäre über ihr Verlangen während sechs Monaten nach der Niederkunft die zum Stillen erforderliche Zeit bis zu zweimal eine halbe Stunde oder eine ganze Stunde täglich während der Arbeitszeit freizugeben.

In der Zeit von sechs Wochen vor bis 12 Wochen nach der Niederkunft müsste die Auflösung des Dienstverhältnisses (Kündigung) durch den Unternehmer unwirksam sein. Wenn für einen solchen Zeitpunkt gekündigt wurde, welcher in die Schutzfrist fällt, so wird der Zeitpunkt der Beendigung des Arbeitsvertrages um die Dauer dieser Schutzfrist verlängert.

Diese Gesichtpunkte enthalten die wichtigsten Grundsätze nach welchen sich ein modernes Gesetz zum Schutze der arbeitenden Frauen zu richten hätte. Wir richten daher an den Herrn Minister für soziale Fürsorge die Fragen:

1. Ist er bereit ein Gesetz zum Schutze der arbeitenden Frauen vor und nach der Niederkunft der Nationalversammlung zur Beschlussfassung zu unterbreiten?

2. Ist der Herr Minister ferner bereit die Vertreter der einzelnen Gewerkschaftsverbände zu einer Enquete einzuberufen in welcher die Frage des Schutzes der arbeitenden Frauen vor und nach der Niederkunft behandelt werden soll und in der ihnen Gelegenheit gegeben würde ihre Erfahrungen auf diesem Gebiete bei der Vorbereitung des diesbezüglichen Gesetzentwurfes dem Ministerium für soziale Fürsorge zur Kenntnis zu bringen.

Prag, am 6. November 1930.

Dr. Hilgenreiner, Stolberg, Böhr, Fr. Scholz, Dr. Feierfeil, Dr. Jesser, Tschapek, Leo Wenzel, Teschner, Böhm.