Senát Národního shromáždění R. Č. r. 1930.

III. volební období.

3. zasedání.

Tisk 368.

Používání ostrého střeliva a výbušin při vojenských cvičeních jest nezbytné a nemůže býti omezeno na používání atrap. Tímto výcvikem získávají vojíni důvěru k bojovým prostředkům, naučí se s nimi zacházeti a prakticky jich používati. Naproti tomu atrapa neposkytuje zkušeností o účelném použití různých druhů střel, ani skutečného obrazu o jich účinnosti. Mimo to postupem času výroba střeliva se jednak zdokonaluje, jednak střelivo samo nezabranitelnými vlivy povětrnostními a pod. podléhá různým změnám, jak v chemickém, tak i v technickém složení, takže jest nutno v určitých obdobích střelivo vystříleti.

Z těchto ryze vojenských důvodů nelze cvičení ostrými střelami a výbušinami odstranit.

Při opatrném a služebními předpisy přísně nařízeném zacházení jest pravděpodobnost úrazu vyloučena. Služební předpis D-XVI-3a, § 5 (doprava střeliva a výbušných látek vozidly a soumary po cestách a silnicích) obsahuje podrobné předpisy o zacházení s trhavinami, výbušinami a ostrým střelivem. Mimo to, dříve než se přikročí ke cvičení, jsou vojíni individuelně poučováni, jak s výbušinami zacházeti, nabádáni k opatrnosti, teoreticky školeni a teprve takto náležitě připraveni přistupují k ostré střelbě.

Jestliže přesto dojde tu a tam k ojedinělým neštěstím, nelze tyto případy generalisovati, neboť nejsou pravidlem, nýbrž v celé armádě, která neustále s výbušinami zachází, je uskladňuje nebo přivádí k výbuchu, jsou řídkým zjevem, které však v největší části případů nutno přičísti na vrub neopatrnosti, mladické nerozvážnosti nebo i lehkomyslnosti, při které mladý vojín snadno překročí meze nutné a předpisy přísně vymezené opatrnosti.

Pokud se týká civilního obecenstva, jsou učiněna nejrozsáhlejší bezpečnostní opatření, aby neštěstí způsobená nevybuchlými střelami byla zamezena.

Samozřejmě jest především zakázán přístup na území střelnic, resp. cílových ploch, na kterých jedině možno nevybuchlé střely nalézti. Území střelnic (cílových ploch) jest tak vymezeno, že jest vyloučeno, aby střela nebo její část (střepina, zapalovač) se octla vlastní silou mimo území střelnice.

Vedle toho rozesílá vojenská správa všem obecním úřadům a školním správám ležícím v okruhu střelnice oběžníky, obsahující zevrubné poučení o nebezpečí dotýkati se nalezených střel, zapalovačů a střepů. Tyto oběžníky jsou vyvěšovány v obcích, obecním strážníkem ústně vyhlašovány a ve školách předčítány. Území střelnice jest ohraženo a opatřeno výstražnými tabulkami. Po skončení každé střelby jest prostor, kam střely dopadají, pečlivě prohledán a nevybuchnuté střely zničeny. Při střelbě samotné jest vždy jeden důstojník určen k tomu, aby kontroloval, které střely nevybuchly. Podle předpisu musí býti všechny nevybuchnuté střely nalezeny a zničeny.

Jen výjimečně se může státi, že při výbuchu nebo při ničení střely nevybuchlé odletí nepatrná částka s malým množstvím náplně stranou (arciť na území střelnice), což může ujíti pozornosti důstojníka nebo pyrotechnika, poněvadž zvukový efekt v tomto případě jest stejný, jakoby vybuchla střela úplně. Někdy při sebe bedlivějším prohledávání cvičiště může pak býti taková částka střely přehlédnuta, zejména zapadla-li do trávy, písku, bláta a p. Tu jest pak na obecenstvu samém, aby se řídilo vyhláškami, výstražnými tabulkami a p. - Bohužel setkávají se tato upozornění velmi často s nepochopením. Při všech dosavadních neštěstích bylo zjištěno, že k němu došlo z viny nebo i trestuhodné nedbalosti a svévole postižených nebo jiných občanských osob. Tak na př. pokud se týká cvičiště v Olomouci, jest zjištěno, že děti přelézají ostnatý plot cvičiště a sbírají granátové střepiny, patrně aby je mohli prodati. V jiném případě bylo na místě neštěstí nalezeno kladivo, dláto a průbojník, což dokazuje, že postižený nalezenou střelu násilně rozebíral.

Pokud se týká požadavků interpelace, aby bylo postaráno o postižené a nahrazeny jim vzniklé výlohy a škody, dovoluji si uvésti:

O zaopatření vojínů v činné službě, kteří přišli k úrazu neb jich pozůstalých platí zákon čís. 41/1922 Sb. z. a n., podle kterého přísluší péče o tyto osoby ministerstvu sociální péče.

Jinak platí § 92 ústavní listiny, který ustanovuje, že o ručení státu za škodu způsobenou nezákonným výkonem veřejné moci platí zvláštní zákon. Takového zákona v oboru vojenské správy, který by ukládal povinnost náhrady za škody způsobené explosí vojenských střel, bomb atd. doposud není. Jinak je tomu na Slovensku. Nejvyšší soud rozhodl v nálezu čís. CG XVII-565/23/15, že stát i po vydání ústavní listiny na Slovensku ručí za zavinění svých orgánů veřejné správy a to na základě dosavadní právotvorné soudní činnosti, která má na Slovensku platnost zákona.

Ministerstvo národní obrany však nepřihlížejíc k těmto teritoriálním odchylkám právního stavu, přiznává z důvodů ekvity i na území mimo Slovensko soukromým osobám náhradu za úrazy vzniklé výbuchem ručních granátů, střel a pod. - aniž by ovšem uznávalo náhradní povinnost - zjistí-li se, že k úrazům došlo bez vlastního zavinění poškozených.

V těchže případech, jde-li o nezaviněné usmrcení vojína, poskytuje vojenská správa pozůstalým úhradu převozních a pohřebních výloh.

K jednotlivým případům, o kterých se interpelace zmiňuje, dovoluji si uvésti:

O neštěstí, které bylo způsobeno výbuchem nášlapné miny v Hrdlořezích dne 5. června 1930 podal jsem zevrubnou zprávu v branném výboru poslanecké sněmovny dne 6. června 1930. V tomto případě bylo s největší pravděpodobností zjištěno, že příčinou neštěstí byla neopatrnost cvičících vojínů.

Dne 26. května 1930 došlo k politováníhodnému neštěstí u děl. pluku 109 v Bratislavě. Vojín Heřman Steinitz toho dne zkoušel dvoulitrovou kovovou láhev s olejem pod tlakem 200 atmosfér (nikoli ostrý granát, jak jest uvedeno v interpelaci). Přišrouboval k láhvi manometr a pokoušel se uvolniti ventil. To se mu rukou nepodařilo a proto zašrouboval ruční kolečko ventilu do svěráku a snažil se otočením lahve ventil otevříti. V tom okamžiku došlo k výbuchu, jímž byla láhev roztržena a vojín Steinitz usmrcen.

Příčina neštěstí byla zkoumána nejen ohledáním místa a výslechem očitých svědků, nýbrž i odborným zkoumáním zbytků láhve ve vojenském technickém ústavě. Při metalografické zkoušce byly sice v kovu zjištěny určité nečistoty a o něco slabší tloušťka dna a stěny blíže lomu láhve, ale nelze s bezpečností říci, že právě tyto vady byly příčinou výbuchu, poněvadž láhev byla dne 9. září 1925 zkoušena u zbrojně-technického úřadu v Plzni pod tlakem 300 atmosfér a obstála. Není vyloučeno, že podnět k výbuchu mohl stejně zavdati i rychlý pohyb nebo úder, způsobený vojínem Steinitzem.

V případě 14letého školáka Josefa Voráče (nikoli Horáče) z Neředína, bylo zjištěno, že hoch dne 8. července 1930 v průvodu 15letého Jakuba Homoly rovněž z Neředína, našel - podle vlastního údaje mimo vojenské cvičiště - zapalovač ručního granátu vejčitého tvaru vz. 21. s horní polovinou plechového obalu granátu bez tritolové náplně. Ostrý zapalovač obsahoval ještě rozbušku s roznětkou. Homola varoval Voráče, aby věc nebral do ruky, ale Voráč přes to zapalovač zvedl a odnášel domů, aby jej prodal. Zapalovač vybuchl teprve asi po půl hodině, když si hoch s ním hrál a tím přivedl roznětku i rozbušku k výbuchu. Výbuchem byly mu utrženy 4 prsty levé ruky a bylo pak nutno v zemské nemocnici v Olomouci amputovati mu celé zápěstí. Podle lékařského dobrozdání jest rána nyní zhojena.

Pokud se týká tohoto neštěstí, byla ihned vyslána komise, aby na místě samém zkoumala, zdali mohl zapalovač býti vymrštěn silou výbuchu až za hranice cvičiště. Přeměřila celou oplocenou plochu cvičiště a zjistila, že jeho rozměry jsou mnohem větší než jak předpisuje služební předpis. Šířka jest 163 m a celková délka 152 m. Vzdálenost od stanoviště pro házení granátu až k plotu ve směru vrhu jest 115 m, od nalezeného nejvzdálenějšího dolíku po výbuchu granátu k plotu ve směru vrhu jest ještě 56 m. Komise po uvážení všech okolností dospěla k názoru, že jest vyloučeno, aby nevybuchlý granát nebo jeho část dopadla až za ohraničený prostor drátěným plotem. Z toho vyplývá, že Voráč buď nalezl zapalovač na cvičišti samém, kam přelezl přes plot proti přísnému zákazu, nebo učinil tak někdo jiný a pohodil jej mimo cvičiště. V každém případě nelze než dedukovati, že i Voráč způsobil si úraz vlastní neopatrností a lehkomyslností.

Přes to, že, jak již uvedeno, jest dosavadními předpisy dostatečně postaráno o bezpečnost při zacházení s ostrými náboji, výbušinami atd. učinil jsem opatření, aby znovu všem velitelům bylo připomenuto, že při cvičení ostrými náboji, výbušinami a pod. jest šetřiti největší opatrnosti a že vojíni smějí přikročiti k ostré střelbě teprve po důkladné přípravě a s bezvadnou znalostí techniky zbraně. Pokud se týká nevybuchlých střel (střepin) nařizuji současně, aby ve smyslu platných předpisů byla po střelbě cvičiště co nejpečlivěji prohledávána a nevybuchle střely a střepiny co nejdůkladněji ničeny.

V Praze, dne 22. října 1930.

Ministr národní obrany:

Dr Viškovský v. r.

Senát Národního shromáždění R. Č. r. 1930.

III. volební období.

3. zasedání.

Tisk 368.

auf die Interpellation der Senatoren H. Jokl, F. Beutel, Dr K. Heller und Genossen

Die Verwendung scharfer Munition und Explosivstoffe bei militärischen Übungen ist unvermeidlich und kann nicht auf die Verwendung von Attrappen beschränkt werden. Durch diese Ausbildung gewinnen die Soldaten Vertrauen zu den Kampfmitteln, sie lernen mit ihnen umgehen und dieselben praktisch anwenden. Demgegenüber bietet die Attrappe keine Erfahrung über die zweckmäßige Anwendung verschiedener Arten von Geschossen noch ein tatsächliches Bild über deren Auswirkung. Außerdem wird die Erzeugung der Munition mit der Zeit einerseits verbessert, andererseits unterliegt die Munition selbst infolge der unabwendbaren Einflüsse der Witterung u. dgl. verschiedenen Veränderungen sowohl bezüglich der chemischen als auch der technischen Zusammensetzung, so daß es notwendig ist, die Munition in bestimmten Zeitabschnitten zu verschießen.

Aus diesen rein militärischen Gründen erscheint es nicht möglich, die Übungen mit scharfer Munition und Explosivstoffen zu beseitigen.

Bei einer vorsichtigen und in den Dienstvorschriften streng angeordneten Manipulation ist die Wahrscheinlichkeit eines Unfalles ausgeschlossen. Die Dienstvorschrift D-XVI-3a, § 5 (Transport der Munition und Explosivstoffe durch Fahrzeuge und Tragtiere auf Wegen und Straßen) enthält ausführliche Vorschriften über die Manipulation mit Sprengstoffen, Explosivstoffen und scharfer Munition. Außerdem werden die Soldaten, bevor zur Übung geschritten wird, individuell über die Manipulation mit den Explosivstoffen belehrt, zur Vorsicht ermahnt, theoretisch, geschult, und erst auf diese Art gehörig vorbereitet schreiten sie zum Scharfschießen.

Wenn sich dessen ungeachtet hie und da vereinzelte Unglücksfälle ereignen, so können diese Fälle nicht generalisiert werden, zumal sie keine Regel bilden, sondern in der ganzen Armee. welche ununterbrochen mit Explosivstoffen manipuliert, dieselben einlagert oder zur Explosion bringt, eine seltene Erscheinung sind, welche jedoch in der Mehrzahl der Fälle der Unvorsichtigkeit, jugendlichen Unbesonnenheit oder auch Leichtfertigkeit zuzuschreiben sind, bei welcher der junge Soldat leicht die Grenzen der notwendigen und durch die Vorschriften streng umgrenzten Vorsicht überschreitet.

Was die Zivilbevölkerung betrifft, so sind die umfangreichsten Sicherheitsmaßnahmen getroffen, um Unglücksfällen durch Blindgänger vorzubeugen.

Selbstredend ist vor allem der Zugang zum Terrain der Schießplätze resp. zu den Zielflächen verboten, auf welchen einzig die Blindgänger zu finden sind. Das Terrain der Schießplätze (Zielflächen) ist derart umgrenzt, daß es ausgeschlossen erscheint, daß ein Geschoß oder ein Teil desselben (Sprengstücke, Zünder) durch eigene Kraft außerhalb des Terrains des Schießplatzes geraten würde.

Außerdem versendet die Militärverwaltung an alle im Umkreise des Schießplatzes gelegenen Gemeindeämter und Schulleitungen Zirkulare, welche eine ausführliche Belehrung über die Gefahr des Berührens gefundener Geschosse, Zünder und Sprengstücke enthalten. Diese Zirkulare werden in den Gemeinden angeschlagen, vom Gemeindewachmann mündlich verlautbart und in den Schulen vorgelesen. Das Terrain des Schießplatzes ist umzäunt und mit Warnungstafeln versehen. Jedesmal nach Beendigung des Schießens wird der Raum, wo die Geschosse einschlagen, sorgfältig abgesucht und die Blindgänger vernichtet. Beim Schießen selbst ist jedesmal ein Offizier bestimmt, um zu kontrollieren, welche Geschosse nicht explodieren. Laut Vorschrift müssen alle Blindgänger gefunden und vernichtet werden.

Nur ausnahmsweise kann es geschehen, daß bei der Explosion oder bei der Vernichtung eines Blindgängers ein unbedeutender Teil mit einer kleinen Menge Füllung abseits (allerdings auf denn Terrain des Schießplatzes) wegfliegt, was der Aufmerksamkeit des Offiziers oder des Pyrotechnikers entgehen kann, weil der Schalleffekt in diesem Falle der gleiche ist, als ob das Geschoß zur Gänze explodiert wäre. Bei noch so sorgfältiger Durchsuchung des Übungsplatzes kann manchmal ein solcher Teil des Geschosses übersehen werden, namentlich wenn er ins Gras, in den Sand, Kot u. dgl. gefallen ist. Es ist sodann Sache des Publikums selbst, sich nach den Kundmachungen, Warnungstafeln u. dgl. zu richten. Leider stossen diese Warnungen sehr oft auf Unverständnis. Bei allen bisherigen Unglücksfällen wurde sichergestellt, daß dieselben aus Verschulden oder auch aus sträflicher Fahrlässigkeit und Mutwillen der Betroffenen oder anderer Zivilpersonen erfolgt sind. So z. B. wurde bezüglich des Übungsplatzes in Olmütz sichergestellt, daß die Kinder über den Stachelzaun des Übungsplatzes kriechen und Granatsplitter sammeln, offenbar um sie verkaufen zu können. In einem anderem Falle wurde am Unglücksorte ein Hammer, ein Meißel und ein Durchschläger gefunden, was beweist, daß der Betroffene das Geschoß mit Gewalt auseinanderlegte.

Was die Forderungen der Interpellation betrifft, für die Betroffenen zu sorgen und ihnen die erwachsenen Ausgaben und Schäden zu ersetzen, erlaube ich mir nachstehendes anzuführen:

Bezüglich der Versorgung der Soldaten im aktiven Dienste, welche einen Unfall erlitten haben, bezw. bezüglich deren Hinterbliebenen, findet das Gesetz Nr. 41/1922, Slg. d. G. u. V. Anwendung, nach welchem die Fürsorge für diese Personen dem Ministerium für soziale Fürsorge obliegt.

Sonst gilt § 92 der Verfassungsurkunde, welcher bestimmt, daß bezüglich der Haftung des Staates für den durch gesetzwidrige Ausübung der öffentlichen Gewalt verursachten Schaden ein besonderes Gesetz Anwendung findet. Ein derartiges Gesetz auf dem Gebiete der Militärverwaltung, welches die Verpflichtung zum Ersatze der durch Explosion von Militärgeschossen verursachten Schäden festlegen würde, besteht bisher nicht. Anders verhält sich die Sache in der Slowakei. Das oberste Gericht hat in seinem Erkenntnisse Z. CG XVII-565/23/15 entschieden, daß der Staat auch nach Erlassung der Verfassungsurkunde in der Slovakei für das Verschulden seiner Organe der öffentlichen Verwaltung haftet, und zwar auf Grund der bisherigen rechtsbildenden Tätigkeit der Gerichte, welche in der Slovakei Gesetzeskraft besitzt.

Das Ministerium für nationale Verteidigung gewährt jedoch ohne Rücksicht auf diese territorialen Abweichungen des Rechtszustandes aus Gründen der Gerechtigkeit auch auf dem Gebiete außerhalb der Slovakei privaten Personen den Ersatz für Unfälle, welche durch Explosion von Handgranaten, Geschossen u. dgl. entstanden sind - ohne Allerdings eine Ersatzpflicht anzuerkennen - falls sichergestellt wurde, daß der Unfall ohne eigenes Verschulden des Beschädigten erfolgt war.

In gleichen Fällen, wenn es sich um eine nichtverschuldete Tötung eines Soldaten handelt, gewährt die Militärverwaltung den Hinterbliebenen den Ersatz der Überführungs und Bestattungskosten.

Zu den einzelnen in der Interpellation erwähnten Fällen erlaube ich mir nachstehendes anzuführen:

Über den Unglücksfall, welcher in Hrdlořezy am 5. Juni 1930 durch Explosion einer Tretmine (Flattermine) verursacht wurde, habe ich im Wehrausschusse des Abgeordnetenhauses am 6. Juni 1930 ausführlichen Bericht erstattet. In diesem Falle werde mit größter Wahrscheinlichkeit sichergestellt, daß die Ursache des Unglücksfalles in der Unvorsichtigkeit der übenden Soldaten lag.

Am 26. Mai 1930 kam es zu einem bedauernswerten Unglücksfall beim Artillerieregiment 109 in Bratislava. Der Soldat Hermann Steinitz prüfte an diesem Tage eine Metallflasche von 2 L Inhalt mit Öl unter dem Drucke von 200 Atmosphären (keine scharfe Granate, wie es in der Interpellation angeführt erscheint). Er schraubte an die Flasche ein Manometer an und versuchte das Ventil zu lockern. Dies gelang ihm mit der Hand nicht und er klemmte daher das kleine Handrad des Ventils in den Schraubstock und bemühte sich durch Umdrehen der Flasche das Ventil zu öffnen. In diesem Augenblicke erfolgte die Explosion, durch welche die Flasche zerrissen und deu Soldat Steinitz getötet werde.

Die Ursache des Unglücksfalles wurde nicht nur durch Lokalaugenschein und Einvernahme der Augenzeugen, sondern auch durch fachmännische Prüfung der Flaschenreste in der militär-technischen Anstalt erhoben. Bei der metallografischen Prüfung wurden zwar im Metalle gewisse Unreinheiten und eine um etwas schwächere Stärke des Bodens und der Wand in der Nähe des Bruches der Flasche sichergestellt, es kann jedoch mit Sicherheit nicht gesagt werden, daß gerade diese Mängel die Ursache der Explosion gebildet haben, zumal die Flasche am 9. September 1925 beim waffentechnischen Amte in Pilsen unter dem Drucke von 300 Atmosphären geprüft wurde und ausgehalten hat. Es ist nicht ausgeschlossen, daß die Veranlassung zur Explosion in gleicher Weise auch eine rasche Bewegung oder ein vom Soldaten Steinitz verursachter Schlag geben konnte.

Im Falle des 14jährigen Schülers Josef Voráč (nicht Horáč) aus Neretein wurde sichergestellt, daß der Knabe am 8. Juli 1930 in Begleitung des 15jährigen Jakob Homola, gleichfalls aus Neretein - laut eigener Angabe außerhalb des Militärübungsplatzes - den Zünder einen eierförmigen Handgranate M 21 mit der oberen Hälfte der Blechhülle der Granate ohne Tritolfüllung gefunden hat. Der scharfe Zünder enthielt noch die Zündkapsel und Zündstoff. Homola warnte den Voráč, die Sache nicht in die Hand zu nehmen, aber Voráč hob trotzdem den Zünder auf und trug ihn nach Hause, um ihn zu verkaufen. Der Zünder explodierte erst etwa nach einer halben Stunde, als der Knabe damit spielte und dadurch die Zündkapsel samt Zündstoff zur Explosion brachte. Durch die Explosion wurden ihm vier Finger der linken Hand abgerissen und es war dann notwendig, ihm im Landesspitale in Olmütz die ganze Handwurzel zu amputieren. Laut ärztlichen Gutachtens ist die Wunde dermalen verheilt.

Was diesen Unglücksfall betrifft, so wurde unverzüglich eine Kommission entsendet, um an Ort und Stelle zu prüfen, ob der Zünder durch die Kraft der Explosion bis über die Grenzen des Übungsplatzes geschleudert werden konnte. Sie hat die ganze umzäunte Fläche des Übungsplatzes abgemessen und sichergestellt, daß die Ausmaße desselben viel gröber sind als es die Dienstvorschrift vorschreibt. Die Breite beträgt 165 m und die Totallänge 152 m. Die Entfernung vom Standorte für das Werfen der Granaten bis zum Zaune in der Wurfrichtung beträgt 115 m, von der vorgefundenen entferntesten Sprengmulde nach Granatenexplosionen zum Laune in den Wurfrichtung sind noch 56 m. Die Kommission gelangte nach Erwägung sämtlicher Umstände zu der Ansicht, daß es ausgeschlossen sei, daß ein Handgranatenblindgänger oder ein Teil desselben bis hinter den mit Drahtzäun umgrenzten Raum zu Boden fallen würde. Hieraus ergibt sich, daß Voráč den Zünder entweder am Übungsplatze selbst, wohin er gegen das strenge Verbot über den Zaun hinübergekrochen war, gefunden hat, oder daß dies jemand anderer tat und ihn außerhalb des Übungsplatzes weggeworfen hat. Jedenfalls erübrigt nichts als die Deduktion, daß auch Voráč den Unfall durch eigene Unvorsichtigkeit und Leichtsinn verursacht hat.

Ungeachtet dessen, daß, wie bereits angeführt, durch die bisherigen Vorschriften genügend um die Sicherheit bei der Manipulation mit scharfen Geschossen, Explosivstoffen u. s. w. gesorgt erscheint, habe ich veranlaßt, daß allen Kommandanten neuerlich in Erinnerung gebracht wird, daß bei Übungen mit scharfen Geschossen, Explosivstoffen u. dgl. die größte Vorsicht zu beobachten ist und daß die Soldaten zum Scharfschießen erst nach gründlicher Vorbereitung und mit tadelloser Kcnntnis der Waffentechnik schreiten dürfen. Was die Blindgänger (Sprengstücke) anbelangt, so ordne ich gleichzeitig an, daß im Sinne der geltenden Vorschriften die Übungsplatze nach dem Schießen sorgfältigst durchsucht und die Blindgänger und Sprengstücke gründlichst vernichtet werden.

Prag, am 22. Oktober 1930.

Der Minister für nationale Verteidigung:

Dr Viškovský m. p.