Senát Národního shromáždění R. Č. r. 1931.

III. volební období.

3. zasedání.

Tisk 374.

Poslanecká sněmovna Národního shromáždění republiky Československé schválila v 96. schůzi dne 16. prosince 1930 tuto osnovu zákona:

ze dne.......................................................,

Národní shromáždění republiky Československé usneslo se na tomto zákoně:

(1) Osoby, které v době spáchaného činu nedovršily čtrnáctého roku svého věku (nedospělí), nejsou odpovědné podle trestních zákonů.

(2) Dopustí-li se nedospělý činu jinak trestného, učiní poručenský soud (§ 54) výchovná nebo léčebná opatření, jichž vidí potřebu. Před rozhodnutím může si vyžádati odborný posudek, zejména s hlediska pedagogického nebo lékařského. Zvláště může soud:

nedospělého pokárati, nikoliv však tělesně, nebo zůstaviti jeho potrestání rodině nebo škole,

naříditi, aby nedospělý byl umístěn v jiné rodině neb aby byl dán do léčebného nebo jiného vhodného ústavu,

naříditi ochranný dozor neb ochrannou výchovu (§ 11 a 12), jeví-li se to nezbytným k zamezení hrozícího zpustnutí nebo k nápravě nedospělého.

(3) Dopustí-li se nedospělý starší než dvanáct let činu, na který zákon stanoví trest smrti nebo doživotní ztráty svobody, nařídí poručenský soud jeho ochrannou výchovu ve výchovně neb umístění v léčebném ústavě.

(4) Kromě toho může poručenský soud uděliti napomenutí osobám, kterým náleží pečovati o nedospělého.

(5) Jsou-li tu podmínky uvedené pro jednotlivá opatření podle odstavce (2) a (4), může poručenský soud naříditi takové opatření také, přesvědčí-li se z jakéhokoliv podnětu, že je toho zapotřebí na prospěch ohroženého nedospělého.

(1) Osoby, které v době spáchaného činu dovršily čtrnáctý, ale nedokonaly osmnáctého roku svého věku (mladiství), jsou, ačli tento zákon nestanoví odchylek, trestné podle zákonů trestních.

(2) Mladistvý není však trestný také, nemohl-li pro značnou zaostalost v době činu rozpoznati jeho bezprávnost nebo říditi své jednání podle správného rozpoznání.

(1) Trestný čin spáchaný ve věku mladistvém nazývá se proviněním.

(2) Závisí-li příslušnost soudní neb užití jiných ustanovení zákonných na rozlišení zločinů, přečinů a přestupků, rozhoduje označení činu v zákonech trestních.

(1) Byl-li mladistvý zproštěn a jsou-li tu podmínky některého opatření uvedeného v § 1, odst. (2) a (4), může, a je-li tu podmínka uvedená v § 1, odst. (3), má poručenský soud učiniti takové opatření. Totéž platí, bylo-li trestní řízení zastaveno aneb od stíhání upuštěno, anebo přesvědčí-li se soud z jakéhokoliv podnětu, že je takového opatření zapotřebí na prospěch ohroženého mladistvého.

(2) Jeví-li se naléhavá potřeba takového opatření, má je zatímně učiniti sám soud trestní, zejména i soudce konající vyhledávání, a to i tehdy, když pokračuje v trestním řízení proti mladistvému.

(1) Uzná-li soud mladistvého vinným, může:

upustiti od potrestání,

odsouditi ho k trestu podmíněně,

odsouditi ho k trestu nepodmíněně.

(2) Ve všech těchto případech může soud naříditi ochranný dozor neb ochrannou výchovu podle ustanovení tohoto zákona (§ 11 a12).

(3) Z uvedených možností zvolí soud v mezích dalších ustanovení tu, kterou uzná nejúčelnější pro mravní vývoj mladistvého. Při tom uváží zejména povahu činu, okolnosti, za kterých byl spáchán, pohnutky, které mladistvého k činu vedly, dále poměry, ve kterých vyrostl a byl vychován, posavadní způsob jeho života, jeho povahu i věk i stupeň jeho rozumové vyspělosti a mravní zkaženosti.

(4) Kromě toho může soud usnesením uděliti napomenutí osobám, kterým náleží pečovati o mladistvého.

(1) Soud odsuzující mladistvého může upustiti od uložení trestu:

jde-li o čin menšího významu, jehož se mladistvý dopustil z nerozvážnosti nebo vlivem jiné osoby nebo sveden byv příležitostí nebo hospodářskou tísní,

dopustil-li se činu z omluvitelné neznalosti právních předpisů,

měl-li by mu soud uložiti toliko nepatrný trest na penězích nebo na svobodě.

(2) Upustí-li soud od uložení trestu, může zůstaviti potrestání mladistvého rodině nebo škole nebo dáti mu důtku.

(3) Výrok uvedený v odstavci (1) a (2) má účinky prominutí trestu; od propadnutí věci upustí soud jedině, nebrání-li tomu zřetele veřejné nebo důležité zřetele soukromé.

(4) Takové odsouzení se nezapisuje do rejstříku trestů.

O podmíněném odsouzení platí ustanovení zákona o podmíněném odsouzení a o podmíněném propuštění ze dne 17. října 1919, č. 562 Sb. z. a n., s těmito úchylkami:

1. Podmíněné odsouzení lze vysloviti, i když byl uložen trest delší než jeden rok, ne však delší než tři roky.

2. Podmíněné odsouzení lze vysloviti usnesením dodatečně, a to i když výkon trestu se již započal, zjistí-li se okolnosti je odůvodňující, které tu nebyly nebo nebyly soudu známy v době, kdy rozhodoval.

3. Předcházející, i opětovné potrestání není na překážku.

4. Nebyla-li zároveň nařízena ochranná výchova, musí býti dán mladistvý pod ochranný dozor; od tohoto opatření lze upustiti, jde-li o čin nepatrného významu a je-li o náležitý dozor jinak postaráno.

5. Je-li přes to, že se mladistvý neosvědčil (§ 6, čís. 2 až 4 zákona č. 562/1919 Sb. z. a n.), důvodná naděje na jeho polepšení hledíc na výjimečné okolnosti, zejména na to, že o jeho řádnou výchovu je postaráno, může soud vysloviti, že podmíněný odklad výkonu trestu zůstává v platnosti; při tom může prodloužiti lhůtu zkušebnou, ne však více než o dvě léta, a může také naříditi ochranný dozor neb ochrannou výchovu, ačli se tak již nestalo.

(1) Na místo trestu smrti nebo trestu na svobodě stanoveného trestními zákony uloží se mladistvému trest zavření bez jakéhokoliv zostření.

(2) Závisí-li užití některých zákonných ustanovení na druhu trestu na svobodě, rozhoduje druh trestu, který na čin stanoví zákony trestní.

(3) Hořejší a dolejší hranice sazby dočasných trestů na svobodě, stanovené trestními zákony, se snižují na polovici; hořejší hranice snížené sazby však nesmí činiti více než pět let a dolejší ne více než jeden rok.

(4) Stanoví-li trestní zákony na trestný čin trest smrti nebo doživotní ztráty svobody, uloží se trest zavření mezi jedním až deseti lety, a byl-li vinník v době trestného činu starší než šestnáct let, mezi dvěma až patnácti lety. Snížení trestu pod uvedené dolejší hranice je nepřípustné.

(1) Hořejší hranice trestu peněžitého, stanovené trestními zákony, se snižují na polovici; dolejší hranice neplatí.

(2) K zaplacení peněžitého trestu může býti povolána lhůta nejvýše jednoho roku od právní moci rozsudku. Také lze povoliti jeho splácení po částkách tak, aby byl zaplacen do téže doby.

(3) Uložiti náhradní trest na svobodě pro případ nedobytnosti peněžitého trestu nelze.

(4) Ukáže-li se peněžitý trest nedobytným, nařídí soud usnesením některé z opatření uvedených v § 6, odst. (2), nebo nařídí, aby mladistvý byl střežen a přiměřeně zaměstnán nepřetržitě po dobu tří až šesti hodin mezi devátou a patnáctou hodinou v příhodné místnosti, nikoliv však ve věznici.

(1) Následky odsouzení stanovené trestními nebo jinými zákony nenastávají při odsouzení za čin spáchaný ve věku mladistvém. Rovněž nemohou býti vysloveny přípustnost policejního dohledu, přípustnost dodání do nucené pracovní kolonie nebo do donucovací pracovny, ztráta úřadu a újmy na právech občanských. Uveřejnění rozsudku přípustné podle zákonů trestních může býti nařízeno jen tehdy, má-li jím býti poskytnuto zadostučinění osobě soukromé.

(2) Soud může vysloviti vypovědění nebo vyhoštění z celé republiky pouze proti cizinci, je-li přípustné podle zákonů trestních; při tom má soud přihlédnouti též k rodinným poměrům odsouzeného a dbáti toho, aby tímto opatřením nebyl mladistvý vydán nebezpečí zpustnutí.

(1) Uzná-li soud, že prospěch mladistvého vyžaduje, aby se dohlíželo na jeho řádnou výchovu v jeho vlastní rodině nebo v rodině, v níž žije, dá ho pod ochranný dozor. Při tom může mu uložiti omezení, pokud jde o způsob života.

(2) Politické, národní, sociální nebo náboženské smýšlení mladistvého, jeho rodiny nebo rodiny, v níž žije, anebo způsob výchovy mladistvého po této stránce nemůže býti důvodem, aby se nařídil ochranný dozor.

(3) Ochranný dozor potrvá, pokud toho vyžaduje jeho účel, nejdéle však do dokonaného dvacátého prvého roku věku. Nepostačuje-li, může býti změněn v ochrannou výchovu.

(4) O výkonu ochranného dozoru platí ustanovení zákona o ochranné výchově, leč by zákon o trestním soudnictví nad mládeží stanovil jinak.

(1) Nelze-li nedostatek řádné výchovy odstraniti ve vlastní rodině mladistvého nebo v rodině, v níž žije, nařídí soud ochrannou výchovu mladistvého. Ustanovení § 11, odst. (2), platí také o ochranné výchově.

(2) Ochranná výchova vykonává se v rodině, která je k tomu způsobilá a ochotná, nebo ve výchovně a potrvá, pokud toho vyžaduje její účel, nejdéle však do dokonaného dvacátého prvého roku věku.

(3) Není-li možné ochrannou výchovu ihned vykonati, zavede soud zatím ochranný dozor.

(4) Ochranná výchova může býti kdykoliv změněna v ochranný dozor a naopak nebo výchova rodinná ve výchovu ústavní a naopak.

(5) O výkonu ochranné výchovy platí ustanovení zákona o ochranné výchově, leč by zákon o trestním soudnictví nad mládeží stanovil jinak.

(1) Trest zavření do šesti měsíců se vykonává v soudních věznicích určených k tomu ministrem spravedlnosti. Má-li po takovém trestu následovati ochranná výchova ve výchovně nebo má-li se takový test vykonati na osobě, která byla dána do výchovny, budiž trest podle možnosti vykonán ve výchovně. Ministr spravedlnosti může vůbec povoliti, aby trest zavření do šesti měsíců byl vykonáván v některé výchovně.

(2) Ministr spravedlnosti určí věznice krajských soudů, ve kterých mají býti v samostatných odděleních soustředěni mladiství, jichž trest převyšuje šest týdnů, i když byli odsouzeni jinými soudy.

(3) Trest zavření delší než šest měsíců se vykonává v polepšovně. Vězňové jsou tu rozděleni ve tři třídy kázeňské. Postup do vyšší třídy může býti upraven podle systému známkového. Za polepšovnu může ministr spravedlnosti určiti také samostatné oddělení některé trestnice.

(4) Ministr spravedlnosti může naříditi, aby také tresty zavření delší než tři měsíce byly vykonávány v polepšovně, pokud to je hledíc na poměry možné a účelné.

(5) Je-li podle předcházejících ustanovení místo výkonu trestu závislé na jeho délce, rozhoduje délka trestu, který má býti skutečně ještě vykonán po odečtení vazby započtené do trestu.

(6) Ustanovení daná v § 15 až 18, § 20, odst. (2) až (5), § 21 až 23 a § 59 pro polepšovny platí přiměřeně také pro samostatná oddělení soudních věznic uvedená v odstavci (2).

(1) Při výkonu trestu zavření je dbáti toho, aby vězňové byli zaměstnáni užitečně hledíc na jejich budoucí povolání a aby bylo pečováno o jejich výchovu tělesnou i duševní.

(2) Vykonává-li se trest zavření v samostatném oddělení trestnice určeném za polepšovnu nebo v samostatném oddělení soudní věznice, budiž znemožněn styk mladistvých s trestanci a vyšetřovanci, kteří nejsou umístěni v tomto oddělení. Také v ostatních soudních věznicích budiž dbáno toho, aby byl znemožněn styk mladistvých, na nichž se vykonává trest zavření, s vězni a vyšetřovanci staršími než osmnáct let.

(3) Vyžaduje-li toho prospěch vězně samého nebo spoluvězňů, může býti trest zavření výjimkou vykonán částečně neb úplně v samovazbě, souhlasí-li ústavní lékař.

(1) Představenými i úředníky a jinými zaměstnanci v polepšovnách buďtež ustanovováni jen ti, kdož se zvláště hodí pro tento úřad svými vlastnostmi, svou povahou a odborným vzděláním.

(2) O odborný výcvik úředníků a ostatních zaměstnanců budiž pečováno účelně zařízenými kursy.

(3) Mezi zaměstnanci ústavu má býti zkušený pedagog a lékař, podle možnosti se vzděláním psychiatrickým.

(1) Na výkon trestu zavření ve výchovně dohlíží komisař, na výkon trestu zavření v polepšovně dohlíží komisař a dozorčí rada.

(2) Dozorčí rada skládá se z komisaře jako předsedy, člena státního zastupitelství a dvou přísedících.

(3) Komisaře i ostatní členy dozorčí rady, jakož i jejich náhradníky jmenuje na dobu čtyř let ministr spravedlnosti, když byl o jmenování přísedících vyslechl příslušné ústřední organisace pro péči o mládež.

(4) Komisařem může býti ustanoven jen soudce.

(5) Každý přísedící vykoná před nastoupením svého úřadu do rukou presidenta krajského soudu, v jehož obvodě polepšovna leží, slib těmito slovy: “Slibuji, že se budu při svém rozhodování říditi jen zákonem, že budu hlasovati podle svého nejlepšího vědomí a svědomí a že zachovám přísnou mlčelivost o obsahu jednání dozorčí rady.”

(6) Jinak platí ustanovení § 33 a 34 o přísedících senátu mládeže také o přísedících dozorčí rady. Rozhodnutí, která jsou tam vyhrazena radní komoře (žalobnímu senátu), přísluší činiti radní komoře (žalobnímu senátu) krajského soudu, v jehož obvodě polepšovna leží.

(1) Úkolem dozorčí rady je kromě jiných úkonů, uložených jí tímto zákonem, pomáhati radou při správě a zdokonalování ústavu a upozorňovati ministerstvo spravedlnosti na získané zkušenosti.

(2) Dozorčí rada se usnáší nadpoloviční většinou hlasů všech svých členů. Nejprve hlasují přísedící, a to věkem mladší před starším, a po nich člen státního zastupitelství. Předseda hlasuje naposled. Jinak platí o hlasování dozorčí rady přiměřeně ustanovení trestního řádu o hlasování soudu.

(3) Dozorčí rada může přibrati k svému sedění představeného a kteréhokoliv jiného zaměstnance polepšovny neb ústavního lékaře, aby se zúčastnil sedění s hlasem poradním.

(1) Poruší-li vězeň, na němž se vykonává trest zavření, kázeň a nestačí-li ani napomenutí ani výstraha před spoluvězni, lze odníti mu povolené výhody nejdéle na čtrnáct dnů, odkázati jej do samovazby nejdéle na tři dny a podle okolností zostřiti ji po dobu jednoho dne postem a tvrdým lůžkem.

(2) Má-li představený polepšovny za to, že k nápravě vězně nebo k zabezpečení kázně je třeba přísnějšího potrestání nebo dopustí-li se vězeň činu trestného, předloží představený věc dozorčí radě, která může odníti vězni povolené výhody nejdéle na měsíc, odkázati ho do samovazby nejdéle na čtrnáct dnů a podle okolností samovazbu zostřiti týdně nejvýše dvakrát postem a dvakrát tvrdým lůžkem ve dny oddělené. Potrestal-li představený vězně sám podle ustanovení odstavce (1), může dozorčí rada trest v uvedených mezích zvýšiti. Dozorčí rada může též vysloviti, že doba ztrávená v samovazbě se do trestu zcela nebo částečně nezapočítává.

(3) Byl-li vinník potrestán podle odstavce (2), nemůže pro týž čin býti stíhán, leč by šlo o čin, který je jinak zločinem nebo přečinem nenáležejícím ku příslušnosti okresních soudů. Dojde-li k odsouzení pro takový čin, započítá se odsouzenému do trestu doba ztrávená v samovazbě, pokud mu nebyla započítána do trestu zavření.

(4) Odkázání do samovazby a zostření postem staniž se jen se souhlasem ústavního lékaře.

(5) Byl-li vězeň odkázán do samovazby, nemůže před vykonáním tohoto kárného trestu býti propuštěn.

O podmíněném propuštění z trestu zavření platí ustanovení zákona č. 562/1919 Sb. z. a n. s těmito úchylkami:

1. O podmíněném propuštění jakož i o jeho odvolání rozhoduje dozorčí rada.

2. Podmíněné propuštění je přípustné jen při trestech, které i po odečtení vazby započtené do trestu převyšují dobu šesti měsíců.

3. Vězeň může býti podmíněně propuštěn jen z nejvyšší kázeňské třídy, když v ní ztrávil nepřetržitě aspoň čtvrtinu trestu a si odbyl aspoň polovinu trestu, nejméně však šest měsíců.

4. Zkušebná doba rovná se zbytku trestu, nesmí však činiti méně než rok.

5. Nezavede-li se ochranná výchova, musí býti mladistvý dán pod ochranný dozor.

6. Nedokonal-li podmíněně propuštěný v době, kdy se neosvědčil (§ 14 zákona č. 562/19 Sb. z. a n.), osmnáctého roku svého věku, může dozorčí rada, hledíc na výjimečné okolnosti případu, vysloviti, že podmíněné propuštění zůstává v platnosti; při tom může prodloužiti zkušebnou dobu podle svého uvážení, ne však o více než dvě léta.

7. Opětné podmíněné propuštění z téhož trestu není vyloučeno; podmínky uvedené pod č. 2. a 3. posuzují se podle zbytku trestu, který má býti vykonán.

8. Byla-li žádost za podmíněné propuštění zamítnuta, nemůže býti znovu podána dříve než za šest měsíců od té doby, kdy byla pravoplatně zamítnuta, leč by dozorčí rada ve svém zamítavém rozhodnutí určila lhůtu kratší.

(1) V polepšovně lze vykonati trest zavření toliko do dokonaného dvacátého prvního roku věku odsouzeného. K výkonu po dokonaném dvacátém prvním roku může svoliti dozorčí rada jedině, má-li býti vykonán již jen krátký zbytek trestu a není-li se obávati zhoubného působení na spoluvězně.

(2) Působí-li vězeň v polepšovně na spoluvězně tak zhoubně, že by jeho vlivem byl ohrožen jejich mravní vývoj, může se dozorčí rada usnésti, že trest zavření nemá býti na něm nadále vykonáván v tomto ústavě. Toto ustanovení platí také o vězních, kteří nepřekročili osmnáct let.

(3) Má-li býti podle předchozích ustanovení zbytek trestu zavření vykonán jinde než v polepšovně, ustanoví ministr spravedlnosti, ve kterém trestním ústavě se tak má státi.

(4) Rovněž rozhodne ministr spravedlnosti, zda trest zavření má býti vykonán v polepšovně či v jiném ústavě, nenastoupil-li jej odsouzený před dokonaným devatenáctým rokem svého věku.

(5) Má-li býti v případech uvedených v odstavci (3) a (4) trest vykonán jinde než v polepšovně, řídí se výkon trestu předpisy platnými pro ústav, v němž trest má býti vykonán, a vykonává-li se v něm trest vězení, předpisy danými pro výkon trestu tuhého vězení. O podmíněném propuštění rozhoduje v těchto případech komise pro podmíněné propuštění z trestu, řídíc se ustanoveními zákona č. 562/ 1919 Sb. z. a n.

(1) Vězňové, kteří pro duševní nebo tělesné vady nemohou býti podrobeni kázni zavedené v polepšovně, buďtež, je-li toho třeba, od ostatních odděleni a výkon trestu budiž přizpůsoben jejich stavu.

(2) Odbyl-li si takový vězeň aspoň šest měsíců trestu a uzná-li dozorčí rada, vyžádajíc si dříve posudek pedagogický i lékařský, že pro vadu vězně nelze očekávati dalších výsledků výchovných, že však také není svému okolí nebezpečný, může jej podmíněně propustiti, třeba tu nebyly ostatní podmínky pro to předepsané.

(3) Nečiní-li v případě uvedeném v odstavci (2) doba odbytého trestu aspoň jeho polovinu, je k podmíněnému propuštění potřebí jednomyslného usnesení dozorčí rady.

(4) Podmíněné propuštění budiž odvoláno také, ukáže-li se ve zkušebné době, že propuštěný je svému okolí nebezpečný.

(1) Představený polepšovny učiní před každým propuštěním vězně v dohodě s dozorčí radou nebo s jejím členem k tomu určeným a po slyšení zákonného zástupce vězně včas vhodné kroky, aby propuštěný byl na svobodě řádně umístěn. Při tom má užíti podle možnosti pomoci některého sdružení nebo zařízení pro ochrannou péči o mládež.

(2) Nelze-li naprosto učiniti takové aniž jiné vhodné opatření včas a hrozí-li vážné nebezpečí, že by bez něho vězeň znova se octnul na scestí, může jej představený polepšovny v dohodě s dozorčí radou nebo s jejím členem k tomu určeným ponechati v ústavě po zcela krátkou dobu, nejdéle po čtrnáct dnů, je-li pravděpodobné, že se do této doby zlepší naděje na jeho opatření.

(1) Před každým propuštěním vězně z polepšovny rozhodne dozorčí rada podle výsledku výkonu trestu, má-li býti vězeň po propuštění dán pod ochranný dozor nebo do ochranné výchovy (§ 11 a 12).