(1) Při hlavním přelíčení s mladistvým budiž pečováno o to, aby nepřišel do styku s provinilci staršími než osmnáct let. To platí také o jiných úředních jednáních s mladistvými.

(2) Nebyl-li mladistvý při hlavním přelíčení slyšen, nelze pod zmatečností vynésti rozsudek.

(3) Před senátem mládeže nelze pod zmatečností konati hlavní přelíčení v nepřítomnosti obhájce mladistvého.

(4) Zákonný zástupce a zástupce pomocného zařízení pro soudní péči o mládež má právo vždy býti přítomen při hlavním přelíčení a ujmouti se u něho slova.

(5) Soud může mladistvému rozkázati, aby opustil soudní síň při některých částech hlavního přelíčení, zejména při řeči obhájcově a při výslechu přezvědných osob, svědků a znalců o osobě mladistvého, lze-li se obávati, že by tato část líčení mohla na něho působiti nepříznivě. Nové okolnosti při tom najevo vyšlé, které odůvodňují podezření proti obviněnému, buďtež mu před ukončením průvodního řízení oznámeny, aby se o nich mohl vyjádřiti.

(1) Soud vyloučí se souhlasem obhájce nebo zákonného zástupce veřejnost při hlavním přelíčení, když je to na prospěch obviněného. Ustanovení trestního řádu, podle kterých může býti veřejnost vyloučena také z jiných důvodů, nejsou tím dotčena.

(2) K neveřejnému hlavnímu přelíčení může soud povoliti přístup osobě nezúčastněné jedině, je-li to na prospěch mladistvého nebo v zájmu veřejném. Rodičům, pěstounům, poručníkovi, ochrannému dozorci a funkcionářům institucí pro péči o mládež, jakož i obhájcům z povolání nelze přístup odepříti.

(3) Tato ustanovení platí také pro ústní líčení o opravném prostředku.

(1) O ochranném dozoru (§ 11) a ochranné výchově (§ 12), rozhodne soud usnesením, jež, je-li to možné, připojí hned k rozsudku. Před rozhodnutím vyslechne o tom, nestalo-li se tak již při hlavním přelíčení nebo dříve, obviněného, jeho zákonného zástupce, veřejného žalobce, obhájce a zástupce pomocného zařízení (§ 45).

(2) Toto rozhodnutí náleží soudu první stolice, i když k odsouzení došlo teprve ve stolici vyšší.

(3) Usnesení, kterým byl nařízen ochranný dozor neb ochranná výchova, pozbývá platnosti, byl-li odsouzený mladistvý k opravnému prostředku pravoplatně zproštěn nebo bylo-li trestní řízení zastaveno. Počalo-li se však již s výkonem takového ochranného opatření, zruší se teprve, když poručenský soud pravoplatně rozhodne, že takového opatření není potřebí (§ 4, odst. 1.).

(1) Opravné prostředky mohou podle ustanovení platných pro obviněného podati v jeho prospěch také jeho manžel, rodiče, zákonný zástupce, obhájce, pomocné zařízení uvedené v § 45 a veřejný žalobce; proti vůli obviněného však pouze jeho otec, matka, zákonný zástupce, obhájce a pomocné zařízení uvedené v § 45.

(2) Rozhodnutí a opatření, proti kterým mohou osoby uvedené v odstavci (1) podati opravný prostředek, buďtež jim doručena; byly-li však při jejich prohlášení přítomny, staniž se tak jen tehdy, když za to žádají.

(3) Lhůta k podání opravného prostředku se posuzuje u veřejného žalobce, zákonného zástupce a obhájce samostatně, u ostatních osob uvedených v odstavci (l) podle lhůty platné pro obviněného.

(1) Kromě rozhodnutí a opatření, na něž si lze stěžovati podle trestního řádu, je možné stěžovati si také:

1. na rozhodnutí soudu a dozorčí rady o ochranných opatřeních (§ 23, 24 a 49),

2. na rozhodnutí soudu podle § 9, odst. (4),

3. na rozhodnutí dozorčí rady o podmíněném propuštění z trestu a jeho odvolání (§ 19 a 21), vyjímajíc rozhodnutí, k němuž se vyžaduje podle § 21, odst. (3), jednomyslného usnesení dozorčí rady,

4. na rozhodnutí dozorčí rady, že se doba ztrávená v kárné samovazbě nezapočítává do trestu (§ 18, odst. 2).

(2) Proti jiným rozhodnutím dozorčí rady, než která jsou uvedena v odstavci (1), není opravných prostředků.

(3) Osoby oprávněné podávati opravné prostředky ve prospěch obviněného mohou si stěžovati také na to, že některé ochranné opatření nebylo nařízeno nebo že od výkonu ochranné výchovy bylo upuštěno nebo že její výkon byl podmíněně odložen.

(1) V případech uvedených v § 51, odst. (1), č. 1 až 4, má se stížnost podati u soudu neb u dozorčí rady, které vydaly rozhodnutí, a to do osmi dnů od jeho oznámení (§ 50, odst. 2). Stížnost má odkladný účinek, leč by soud nebo dozorčí rada jí takový účinek odepřely, protože odklad výkonu rozhodnutí by byl na škodu mladistvého.

(2) Byla-li stížnost podána z toho důvodu, že nebylo nařízeno vůbec žádné ochranné opatření nebo že od výkonu ochranné výchovy bylo upuštěno nebo že její výkon byl podmíněně odložen, mohou soud první stolice nebo dozorčí rada samy změniti své usnesení. Na jejich nové rozhodnutí lze si opět stěžovati.

(3) O stížnosti proti rozhodnutí dozorčí rady rozhoduje s konečnou platností senát mládeže krajského soudu, v jehož obvodě ústav leží.

(4) Je-li vedle stížnosti proti rozhodnutí o ochranném opatření podán i opravný prostředek proti rozsudku, rozhodne o ní soud příslušný rozhodovati o tomto opravném prostředku.

(1) Odsuzujícímu rozsudku, kterým bylo od potrestání upuštěno (§ 6), lze odporovati odvoláním ve prospěch obviněného toliko, pokud jde o výrok o vině, v neprospěch obviněného pak kromě toho pouze proto, že soud upustil od potrestání.

(2) Rovněž lze odvoláním odporovati odsuzujícímu rozsudku proto, že soud neupustil od potrestání (§ 6).

(1) Poručenským soudem rozumí se v tomto zákoně příslušný soud poručenský neb opatrovnický nebo poručenský úřad.

(2) Je-li poručenský soud (úřad) v cizině a nelze-li vyčkati jeho rozhodnutí, náleží, nestanoví-li mezinárodní smlouvy něco jiného, zatímně činiti ona opatření, ke kterým je podle ustanovení tohoto zákona povolán soud poručenský, onomu tuzemskému soudu (úřadu), který je příslušný zříditi nedospělému nebo mladistvému, o něhož jde, poručníka neb opatrovníka.

(1) Sezná-li některý soud nebo správní úřad jakýmkoliv způsobem, že jest potřebí nějakého opatření poručenského soudu na prospěch osoby mladší než osmnáct let, má to ihned oznámiti tomuto soudu a podle možnosti i osobám uvedeným v § 37, odst. (3).

(2) Jeví-li se naléhavá potřeba takového opatření, má je soud nebo správní úřad učiniti podle možnosti zatímně sám a zpraviti o tom soud poručenský.

(1) Ustanovení zákona ze dne 19. března 1923, č. 51 Sb. z. a n., o státním soudě, nejsou tímto zákonem dotčena. V řízení ve věcech náležejících k jeho příslušnosti budiž však užito, pokud jde o mladistvého, ustanovení § 37 až 39, 40, odst. (2) až (5), § 45 a 47, odst. (5), tohoto zákona. Rozhodnouti o ochranných opatřeních (§ 49), naříditi výkon rozsudku a činiti veškerá další rozhodnutí a opatření, která po právní moci rozsudku náležejí krajskému soudu v sídle státního soudu, přísluší senátu mládeže tohoto krajského soudu a jeho předsedovi.

(2) K příslušnosti okresních soudu náležejí též

přestupky podle § 64 přest. zák. čl. XL/1879,

přestupky podle § 66 až 68 a 70 přest. zák. čl. XL/1879 a podle § 1 zák. čl. XXI/1913 o veřejně nebezpečných zahálečích, byly-li spáchány osobami mladistvými,

přestupky podle § 66 přest. zák. čl. XL/1879, byly-li spáchány na osobách mladších než osmnáct let.

K výslechu osoby nedospělé nebo mladistvé může soud přibrati jejího otce nebo matku nebo jinou způsobilou osobu, dá-li se očekávati, že se tím výslech usnadní, nebo jde-li o výslech svědecký, že to přispěje ke zjištění pravdy.

(1) Ministerstvům spravedlnosti a sociální péče náleží se přičiniti o to, aby při soudech mládeže (§ 35, odst. 2) působila vždy, při ostatních soudech podle potřeby pomocná zařízení pro soudní péči o mládež (úřadovny pro péči o mládež).

(2) Zástupcové a orgány pomocných zařízení pro soudní péči o mládež požívají, pokud vykonávají úkony, k nimž byli soudem povoláni, stejné ochrany jako orgány veřejné (§ 68 tr. z., § 5 zák. čl. XL/1914).

(1) Zaměstnání učednickému nebo pomocnickému sluší pokládati za rovné také zaměstnání v polepšovně nebo ve výchovně při takových pracích, které jsou předmětem živností řemeslných, děje-li se toto zaměstnání za návodu osoby, která má průkaz způsobilosti pro příslušnou živnost nebo jinak dostatečné odborné vzdělání, a je-li postaráno o všestrannou a stejně důkladnou výuku jako u učňů a pomocníků na svobodě. Z vysvědčení i jiných průkazů nesmí býti patrné, že osoba, jíž se průkaz vydává, byla držána v polepšovně nebo ve výchovně.

(2) Doba ztrávená ve výchovně při takových pracích má býti mladistvému, hledíc k jeho povaze, chování v ústavě a způsobu jeho zaměstnání, započtena do doby, potřebné k řemeslné výuce podle obecných předpisů, zcela nebo z části; doba ztrávená při takových pracích v polepšovně vždy však jen z části.

(3) Podrobná ustanovení budou vydána vládním nařízením; jím bude též určeno, pro které řemeslné výkony v uvedených ústavech platí ustanovení odstavce (1), jaká doba může vězňům v polepšovně býti nejvýše započtena, kterému úřadu přísluší o započtení rozhodovati a jakým způsobem má býti podán průkaz způsobilosti, vyučí-li se mladistvý v polepšovně nebo ve výchovně.

(1) Kdo uveřejní zprávu o trestném činu spáchaném osobou mladistvou nebo zprávu z trestního řízení proti mladistvému provinilci, uveda jeho jméno nebo jiné okolnosti, z nichž lze usuzovati na jeho osobu, nebo kdo uveřejní podobiznu mladistvého provinilce, budiž potrestán pro přečin peněžitým trestem od 100 Kč do 5000 Kč nebo vězením od tří dnů do jednoho měsíce.

(2) Čin není trestný, stalo-li se uveřejnění toliko k účelům trestního řízení nebo se svolením soudu nebo státního zastupitelství.

(1) Kdo poruší úmyslně nebo z hrubé nedbalosti svou povinnost pečovati o osobu mladší než osmnáct let tak, že je vydána v nebezpečí zpustnutí, budiž na návrh poručenského soudu potrestán soudem pro přestupek vězením od jednoho týdne do tří měsíců.

(2) Byl-li čin spáchán z pohnutky nízké a nečestné, budiž vinník potrestán tuhým vězením od čtrnácti dnů do šesti měsíců a ztrátou volebního práva do obcí.

Kdo vědomě zmaří nebo ztěžuje výkon ochranného dozoru neb ochranné výchovy, které nařídil soud nebo příslušný úřad proti jinému,

kdo svádí jiného, aby se vymkl takovému opatření, nebo kdo mu při tom pomáhá,

budiž na návrh poručenského soudu potrestán, nejde-li o čin přísněji trestný, soudem pro přestupek vězením od jednoho týdne do šesti měsíců.

Výkon ochranného dozoru a ochranné výchovy, nařízených podle tohoto zákona, jakož i otázka nákladů na ně budou na tu dobu, dokud nenabude účinnosti zákon o ochranné výchově, upraveny vládním nařízením podle těchto zásad:

1. Ochranný dozor vykonává a nad výkonem ochranné výchovy v rodině bdí příslušný soud poručenský nebo na jeho požádání poručenský soud, v jehož obvodě se mladistvý trvale zdržuje; při tom užije pomocného zařízení pro soudní péči o mládež nebo pomoci důvěrníka (ochranného dozorce), jehož sám zřídí. Právo podávati opravné prostředky přísluší také pomocnému zařízení pro soudní péči o mládež a ochrannému dozorci.

2. Ochranná výchova ústavní budiž vykonávána v ústavech veřejných; se svolením ministerstva sociální péče může býti vykonávána též v ústavech soukromých.

3. Nad výkonem ochranné výchovy v takovém ústavě (čís. 2) bdí dozorčí rada, která se skládá ze soudce jako předsedy a dvou osob činných v ochranné péči o mládež jako přísedících. Předseda dozorčí rady a jeho náhradníka ustanoví ministr spravedlnosti, přísedící a jejich náhradníky zvolí zemský výbor, v jehož obvodě se ústav nalézá, přihlížeje k návrhům ústředních organisací pro péči o mládež svého obvodu.

4. Kárné tresty a péče o propuštěné buďtež upraveny podle obdoby § 18 a 22.

5. Dozorčí rada rozhoduje o propuštění mladistvého z ochranné výchovy ústavní neb o její změně. Totéž právo přísluší poručenskému soudu, jde-li o ochranný dozor nebo rodinnou ochrannou výchovu nebo jde-li o dodatné rozhodování o ochranných opatřeních (§ 24), nařízených poručenským soudem.

6. Propuštění z ochranného dozoru nebo z ochranné výchovy může se státi také podmíněně na přiměřenou dobu zkušebnou. Ustanovení § 19, čís. 8 platí i tu.

7. Ochranný dozor a ochranná výchova nebuďtež vykonávány po dobu činné služby vojenské. Vystoupí-li osoba, jejíž ochranný dozor neb ochranná výchova byly nařízeny, z činné služby vojenské před dokončením dvacátého prvního roku svého věku, budiž o tom podána zpráva soudu nebo dozorčí radě, které nařídily ochranné opatření.

8. Proti usnesení dozorčí rady o propuštění z ochranné výchovy a její přeměně je přípustná stížnost, o níž platí přiměřeně ustanovení § 52.

9. Náklad na ochrannou výchovu odsouzeného mladistvého náleží k nákladům trestního řízení, které zakládá stát. Za tento náklad ručí ten, kdo má podle ustanovení občanského práva hraditi útraty výchovy mladistvého, a to do té částky, kterou by tato výživa a výchova jej stála za dobu, po kterou ochranná výchova trvá; zavinil-li však zpustnutí mladistvého, ručí za celý náklad ochranné výchovy. O ručení a jeho výši rozhodne soud, který vydal odsuzující rozsudek v první stolici. Proti výroku o ručení a jeho výši lze podati stížnost nebo, je-li obsažen v rozsudku, odvolání.

10. Náklad na ochrannou výchovu lze dobývati na tom, kdo je povinen jej hraditi, i na tom, kdo za něj ručí, jedině, není-li tím ohrožena jeho výživa nebo výživa jeho rodiny neb osob, kterým je po zákonu povinen poskytovati výživu.

Ustanovení zákona z 24. května 1885, č. 90 ř. z., o donucovacích pracovnách a polepšovnách, se mění na dobu, dokud nenabude účinnosti zákon o ochranné výchově, takto:

1. § 7 až 10, § 11, odst. 1. a § 16, odst. 1. neplatí, pokud jednají o dodání osob nedokonavších osmnáctého roku do polepšovny.

2. Dosavadní polepšovny budou se nazývati výchovnami.

3. Do výchovny mohou býti přijaty toliko osoby, u nichž soud nebo dozorčí rada polepšovny (věznice) nařídily ochrannou výchovu ústavní. Kromě těchto případů mohou býti přijaty do výchovny osoby nedokonavší osmnáctý rok toliko na návrh zákonného zástupce se souhlasem poručenského (opatrovnického) soudu.

4. Rozhodnouti o tom, má-li býti nařízená ochranná výchova vykonána v zemské výchovně, a dáti ji tam vykonati přísluší zemské výchovné radě, zřízené u zemského úřadu. Skládá se ze dvou úředníků zemského úřadu, jmenovaných jeho presidentem, člena zemského výboru, soudce a přísedícího. Soudce jmenuje ministr spravedlnosti; přísedícího jmenuje z osob činných v ochranné péči o mládež ministr sociální péče. Zřídil-li výchovnu okres neb obec, může zemský úřad zmocniti k rozhodování o přijetí do výchovny výchovnou radu, zřízenou u okresního úřadu podle obdoby zemské výchovné rady. Podrobná organisace a jednací řád výchovných rad budou upraveny vládním nařízením.

5. Nejvyšší dozor na výchovny po stránce výkonu ochranné výchovy přísluší ministerstvu sociální péče v dohodě s ministerstvem vnitra.

(1) Ustanovení tohoto zákona budiž, vyjímajíc ustanovení § 60 až 62, užito také na trestné činy spáchané před jeho účinností, o nichž trestní řízení u soudu první stolice nebylo ještě skončeno neb o nichž tento soud znovu jedná.

(2) O odvoláních z rozsudků okresních soudů a z konečných rozhodnutí soudů mladistvých, která nebyla vyřízena do účinnosti tohoto zákona, náleží rozhodnouti senátu mládeže jako soudu odvolacímu.

(3) Rozhoduje-li odvolací soud znova o otázce viny (otázce skutkové), užije při tom ustanovení hlavy první.

(1) Rozsudky trestních soudů o osobách, které spáchaly trestný čin před dokonaným čtrnáctým rokem, nejsou vykonatelné vyjímajíc výrok o propadnutí věcí a o nárocích soukromoprávních a odsouzení pro takové trestné činy se považují za zahlazená (§ 6 zákona ze dne 14. června 1928, č. 111 Sb. z. a n., o zahlazení odsouzení).

(2) Tresty na svobodě uložené pro trestné činy spáchané ve věku mladistvém, s jejichž výkonem se dosud nepočalo nebo jejichž zbytek převyšuje šest týdnů, buďtež vykonávány podle ustanovení § 13 a 14.

(1) Následky odsouzení, které zákon dosud spojoval s odsouzením nebo které byly vysloveny v rozsudku, pomíjejí, jde-li o čin spáchaný před dokonaným osmnáctým rokem. Rovněž tak pomíjí nařízené uveřejnění rozsudku, leč by jím mělo býti poskytnuto zadostučinění osobě soukromé, a nejde-li o cizince, i vypovědění a vyhoštění.

(2) Policejní dohled, jehož přípustnost byla soudem vyslovena, nemůže býti nařízen a nařízený policejní dohled pomíjí.

(1) Polepšovací ústavní výchova, kterou nařídil nebo jejíž přípustnost vyslovil soud (poručenský úřad) podle zákona ze dne 24. května 1885, č. 89 a 90 ř. z., nebo podle zákonných článků XXXVI/1908 a VII/I913, se mění v ochrannou výchovu podle tohoto zákona, nechť v době, kdy nabyl účinnosti, bylo s jejím výkonem již počato čili nic.

(2) Totéž platí o polepšovací ústavní výchově vykonávané na žádost zákonného zástupce.

(1) Pro občanské osoby podrobené pravomoci vojenských soudů (§ 14 vojenského trestního řádu z 5. července 1912, č. 131 ř. z., § 14 zák. čl. XXXIII/1912), které v době spáchaného činu nedokonaly osmnáctého roku, platí ustanovení tohoto zákona s těmito odchylkami:

1. Trestní řízení koná se podle vojenského trestního řádu; ustanovení § 37 až 39 tohoto zákona jest však užíti.

2. Rozhodnouti o ochranných opatřeních (§ 49), naříditi výkon rozsudku a činiti veškerá další opatření a rozhodnutí po právní moci rozsudku, vyjímajíc rozhodování o žádosti za milost a o návrhu na obnovu řízení, přísluší senátu mládeže krajského soudu, příslušného podle § 29, odst. (2), a jeho předsedovi.

(2) Pro jiné osoby podrobené pravomoci vojenských soudů, než které jsou uvedeny v odstavci (1), platí z tohoto zákona toliko § 1, odst. (1), § 2, odst. (2), § 8, odst. (3) a (4), § 10, 60 až 62 s těmito odchylkami:

1. Místo trestu zavření uloží soud osobě mladistvé trest na svobodě toho druhu, jaký stanoví vojenské trestní zákony.

2. Stanoví-li zákon na trestný čin trest smrti zastřelením, uloží se mladistvému trest žaláře mezi jedním až pěti lety.

3. Jako následek nebo zostření trestu může býti vysloveno toliko prosté odnětí vojenské hodnosti, a jako následek též ztráta vojenských vyznamenání.

(3) Ustanovení přechodných (§ 65 až 68) budiž užito přiměřeně hledíc k odchylkám uvedeným v odstavcích (1) a (2).

Ministr spravedlnosti může úkony, k nimž je povolán podle § 13, 16, 20, 31, 34, 40, 63 a 64, přenésti zcela nebo z části na presidenty vrchních soudů.

Zrušují se zejména:

§ 2, lit. d), § 237, 269 až 273 trestního zákona ze dne 27. května 1852, č. 117 ř. z.,

§ 8 zákona č. 89/1885 ř. z.,

§ 14 zákona č. 90/1885 ř. z.,

§ 3 lit. d), § 6 vojenského trestního zákona ze dne 15. ledna 1855, č. 19 ř. z.,

§ 15 až 31, 33 až 35 trestní novely zák. čl. XXXVI/1908,

zákon o soudech mládeže zák. čl. VII/1913 s výjimkou § 75.

(1) Tento zákon nabude účinnosti za šest měsíců po vyhlášení.

(2) Ustanovení § 36 nabude v zemi Slovenské a Podkarpatoruské účinnosti teprve dnem, který ustanoví vládní nařízení.

(3) Provésti tento zákon ukládá se ministrům spravedlnosti, sociální péče a vnitra v dohodě se zúčastněnými ministry.

J. Malypetr v. r.,
předseda.

Dr. Říha v. r.,
sněm. tajemník.

J. Dubický v. r.,
zapisovatel.