Senát Národního shromáždění R. Č. r. 1931.
III. volební období.
3. zasedání.
Tisk 386.
Vládní návrh,
kterým se předkládá Národnímu shromáždění Mezinárodní obchodní úmluva ze dne 24. března 1930 a Protokol k ní z téhož dne.
Návrh usnesení.
Národní shromáždění Československé republiky souhlasí s přístupem k Mezinárodní obchodní úmluvě ze dne 24. března 1930, jakož i s Protokolem k ní z téhož dne.
Důvodová zpráva.
X. Shromáždění Společnosti Národů, aby urychlilo provedení resolucí Mezinárodní hospodářské konference z r. 1927, doporučilo v září 1929, aby se přikročilo ke zvláštní kolektivní akci států - členů Společnosti Národů a oněch států - nečlenů, které se budou chtíti účastniti. Podle znění příslušné resoluce cílem této akce bylo sjednati plurilaterální dohodu, v níž by se státy zavázaly, že se po určitou dobu zdrží každého zvyšování platných ochranných cel a zavádění ochranných cel nových. Tato myšlenka byla původně označována stručným názvem celního příměří. Toto celní příměří mělo pak zaručiti vhodnou atmosféru pro další společné akce Společnosti Národů, které měly uvésti v život resoluce Mezinárodní hospodářské konference z roku 1927.
K sjednání tohoto ”celního příměří”, jakož i k zahájení společné hospodářské akce byla svolána v únoru 1930 generálním sekretářem Společnosti Národů I. konference pro společnou hospodářskou akci, která skončila své práce dne 24. března 1930 podepsáním dvou aktů, z nichž jeden má název Mezinárodní obchodní úmluva. Tento akt představuje výsledek usilování o celní příměří.
Její stručný obsah jest tento: Smluvní strany se zavazují nepoužíti před 1. dubnem 1931 své možnosti vypověděti bilaterální obchodní smlouvy, které mezi sebou sjednaly a které jsou v platnosti v den podpisu úmluvy, t. j. dne 24. března 1930 (Čl. I.).
O zvláštní výhradě ve prospěch Československa jest zmínka níže v náčrtu obsahu protokolu.
V dalších závazcích smluvních stran nutno činiti rozdíl mezi státy, které praktikují snižování celních sazeb cestou smluvní a mezi státy, které přidržují se liberální obchodní politiky, aniž by vázaly výši svých cel v bilaterálních obchodních smlouvách. Protokol k Úmluvě jmenuje státy této druhé skupiny; jsou to Velká Britanie, Dánsko, Norsko, Holandsko a Portugalsko.
Jestliže státy první skupiny (do nichž patří i Československo) chtějí zvýšiti cla nad stav platný 24. března 1930 nebo zavésti nová cla, která tohoto dne neexistovala, a mohou-li tato cla vážně poškoditi některou ze smluvních stran, může poškozený stát žádati do dvou měsíců od doby, kdy mu o tom byla podána zpráva, aby s ním bylo o věci přátelsky jednáno za tím účelem, aby porušená rovnováha hospodářských styků se vyrovnala. Nepovedou-li tato jednání do dvou měsíců k cíli, může stát, který jednání vyvolal, vypověděti s jednoměsíční lhůtou Obchodní úmluvu, a to buď vůči všem smluvním stranám, nebo jen vůči státu, který cla zvýšil, nebo zavedl nová (Čl. II.). Smluvní strana musí oznámiti zvýšení nebo zavedení cel ostatním smluvním stranám nejméně 20 dní před jejich použitím ve všech případech, ve kterých je to možné. Není-li to možno, musí tak oznámiti v okamžiku jejich použití (Čl. III.).
Závazek druhé skupiny států jest širší: zavazují se po dobu platnosti Úmluvy nezvyšovati ochranných cel dosavadních a nezaváděti ochranných cel nových (Čl. IV.). Zvýší-li nebo zavedou-li cla fiskální, jsou podrobeny celkem stejným závazkům, jako první skupina při všech svých clech (Čl. V.).
Všechny státy se dále zavazují, že neztíží ode dne 24. března 1930 svůj platný režim dovozních a vývozních zákazů a omezení, a učiní-li tak, že se podrobí řízení článků II. a III. této Úmluvy (Čl. VI.).
Bilaterální obchodní smlouvy, na něž se vztahuje závazek nevypovídati podle článku I., mohou býti po dobu platnosti Úmluvy měněny nebo nahrazeny jinými. Vyplynou-li však jako důsledek výpovědi zvýšená cla, použije se řízení, o němž mluví čl. II.
Úmluva jest sjednána na dobu 1 roku počínaje 1. dubnem 1930.
Před 1. únorem 1931 může každá strana oznámiti, že vypovídá Úmluvu k 1. dubnu 1931. Neučiní-li toho, zůstane pro ni Úmluva v platnosti pro další dobu 6 měsíců. I po uplynutí této doby se Úmluva vždy na dalších 6 měsíců obnovuje, není-li vypověděna dva měsíce před uplynutím příslušné lhůty (Čl. IX.).
Úmluva měla býti podepsána do 15. dubna 1930 a ratifikována do 1. listopadu 1930 (Čl. XII.).
Každý stát může zaslati generálnímu sekretáři Společnosti Národů žádost o přístup k této Úmluvě.
V této žádosti uvede, zda si přeje, aby se na něho aplikovala ustanovení článku II. nebo
IV., to jest, do které z obou výše zmíněných skupin států se přihlašuje. Jakmile konvence vstoupí v platnost podle ustanovení čl. XIII., generální sekretář předloží věc státům - stranám Úmluvy. Přístup se stane definitivním jeden měsíc po konstatování jejich souhlasu (Čl. XIV.).
Protokol k Úmluvě obsahuje důležitou výhradu ke čl. I.: Maďarsko zde prohlašuje, že přijímá reservu Československa a Rakouska, podle které se ustanovení této Úmluvy nevztahuje na obchodní smlouvu československo-maďarskou a rakousko-maďarskou. Stejné prohlášení zde činí Československo vůči Rakousku o obchodní smlouvě československo-rakouské. Kdyby z jednání těchto tří zemí, nebo z výpovědi některé z jejich vzájemných smluv vzniklo zvýšení cel, může ji každá strana Úmluvy vypověděti s jednoměsíční lhůtou, a to buď vůči všem stranám Úmluvy, neb jen vůči oné, která cla zvýšila.
Datum vstupu v platnost Úmluvy a event. podmínky mají se určiti na pozdější konferenci, která se měla sejíti po 1. listopadu 1930 (Čl. XIII.).
Konference, která se ve smyslu tohoto článku sešla 17. listopadu 1930 v Ženevě, přenechala rozhodnutí o vstupu Úmluvy v platnost nové konferenci, jejíž datum určí generální sekretář Společnosti Národů v dohodě s předsedou zmíněné konference. Státy, které Mezinárodní úmluvu do 1. listopadu 1930 ratifikovaly, rozhodly se zároveň pokládati ratifikace nebo žádosti o přístup, které se uskuteční po tomto datu, avšak před 25. lednem 1931, jako kdyby byly provedeny před 1. listopadem 1930.
Mezinárodní obchodní úmluva byla podepsána v ustanovené lhůtě (do 15. dubna 1930) těmito státy: Německem, Rakouskem, Velkou Britanií a Severním Irskem, Dánskem, Estonskem, Finskem, Francií, Řeckem, Italií, Lotyšskem, Lucemburskem, Holandskem, Polskem, Rumunskem, Švédskem a Švýcarskem.
Ratifikována byla dosud těmito státy: Norskem, Belgií, Švýcarskem, Italií, Lucemburskem, Velkou Britanií a Severním Irskem, Dánskem, Finskem, Lotyšskem a Švédskem. Podle oficielních sdělení delegátů jednotlivých států na druhé konferenci, konané v listopadu 1930, jest do 25. ledna 1931 očekávati ratifikaci Německa, Francie a řady jiných států.
Československo úmluvu v ustanovené lhůtě, t. j. do 15. dubna 1930 nepodepsalo. Může k ní však přistoupiti.
Pro přístup Československa k Úmluvě mluví tyto důvody:
Cílem Mezinárodní obchodní úmluvy jest stabilisace sítě platných obchodních smluv, čímž se mají sjednati příznivější podmínky a záruky pro mezinárodní obchod, neboť možnost zvyšování cel jest do značné míry omezena. Třebaže Úmluva nevylučuje oprav celních sazeb v hospodářsky zdůvodněných případech, sleduje cíl, aby těmito opatřeními nebyl porušen přátelský poměr mezi státy a rovnováha výhod jejich smluvního obchodně-politického poměru.
Pro Československo pak - jako stát se značnými vývozními zájmy - je, jak v oboru výroby průmyslové, tak v oboru výroby zemědělské velmi důležito, aby podmínky zahraničního obchodu byly pokud možno ustáleny. Naopak zase závazky z Úmluvy Československu plynoucí pro obor vlastního celního sazebníku možno bez obav přijati vzhledem k tomu, že sama Úmluva obsahuje v Protokolu ke článku I. lit. C a ke článku II. lit. A výslovný souhlas s opatřeními, na jejichž aktivování byl s československé strany kladen zvláštní důraz.
Tato Mezinárodní úmluva a Protokol k ní potřebuje souhlasu Národního Shromáždění podle paragrafu 64, odst. 1. ústavní listiny, jelikož jde tu o smlouvu obsahující určité zásady pro uzavírání a vypovídání obchodních smluv, tudíž o smlouvu spadající pod pojem obchodní smlouvy ve smyslu ústavní listiny.
Předkládajíc tuto úmluvu a její Protokol oběma sněmovnám Národního shromáždění vláda projevuje po stránce formální přání, aby tato předloha byla projednána současně poslaneckou sněmovnou a v ní zahraničním a živnostensko-obchodním výborem a senátem a v něm zahraničním a národohospodářským výborem, a žádá, aby o ní podaly zprávy v době co nejkratší.
V Praze dne 23. ledna 1931.
Předseda vlády:
Udržal v. r.
Convention Commerciale.
Le Président du Reich allemand; le Président fédéral de la République d’Autriche; Sa Majesté le Roi des Belges; Sa Majesté le Roi de Grande-Bretagne, d’Irlande et des Territoires britaniques au delà des mers, Empereur des Indes; Sa Majesté le Roi du Danemark; le Gouvernement de la République d’Estonie; le Président de la République de Finlande; le Président de la République française; le Président de la République hellénique; Sa Majesté le Roi d’Italie; le Président de la République de Lettonie; Son Altesse Royale la Grande-Duchesse de Luxembourg; Sa Majesté le Roi de Norvège; Sa Majesté la Reine des Pays-Bas; le Président de la République de Pologne; Sa Majesté le Roi de Roumanie; Sa Majesté le Roi de Suède; le Conseil fédéral suisse,
Desireux d’assurer aux résolutions de la Conférence économique internationale de 1927 une application rapide et efficace et de créer, pour l’action concertée envisagée par l’Assemblée de la Société des Nations au cours de sa dixième session, des bases stables et une atmosphère de confiance, ont décidé de conclure entre eux un accord à cet effet et ont désigné pour leurs plénipotentiaires, savoir:
Le Président du Reich allemand:
M. R. Schmidt,
Ministre de l’Economie du Reich.
Le Président fédéral de la République d’Autriche:
M. E. Pflügl,
Envoyé extraordinaire et Ministre plénipotentiaire; Délégué permanent auprès de la Société des Nations.
Sa Majesté le Roi des Belges:
M. J. Brunet,
Envoyé extraordinaire et Ministre plénipotentiaire; Membre du Comité économique de la Société des Nations;
M. A. L. J. Janssen,
Directeur général des Douanes et Accises.
Sa Majesté le Roi de Grande-Bretagne, d’Irlande et des Territoires britanniques au delà des mers, Empereur des Indes:
Pour la Grande-Bretagne et l’Irlande du Nord, ainsi que toutes parties de l’Empire britannique non membres séparés de la Société des Nations:
Sir Sydney Chapman, K. C. B., C. B. E.,
Principal Conseiller économique du Gouvernement de Sa Majesté en Grande-Bretagne.
Sa Majesté le Roi de Danemark:
M. W. Borberg,
Délégué permanent près de la Société des Nations.
Le Gouvernement de la République d’Estonie:
M. A. Schmidt,
Ministre adjoint des Affaires étrangères.
Le Président de la République de Finlande:
M. K. Järvinen,
ancien Ministre du Commerce et de l’Industrie; Député; Professeur à l’Ecole des Hautes Etudes commerciales.
Le Président de la République française:
M. P. E. Flandin,
Ministre du Commerce et de l’Industrie;
M. R. Serot,
Sous-Secrétaire d’Etat à l’Agriculture.
Le Président de la République hellénique:
M. R. Raphaël,
Délégué permanent auprès de la Société des Nations; Chargé d’affaires à Berne.
Sa Majesté le Roi d’Italie:
M. G. de Michelis,
Sénateur; Ambassadeur.
Le Président de la République Lettonie:
M. C. Duzmans,
Délégué permanent auprès de la Société des Nations; Envoyé extraordinaire et Ministre plénipotentiaire près Sa Majesté le Roi de Yougoslavie.
Son Altesse Royale la Grande-Duchesse de Luxembourg:
M. A. Calmes,
Membre du Conseil supérieur de l’Union économique belgo-luxembourgeoise.
Sa Majesté le Roi de Norvège:
M. Hersleb Birkeland,
Délégué permanent près la Société des Nations.
Sa Majesté la Reine des Pays-Bas:
Le Docteur L. J. A. Trip,
ancien Trésorier général du Département des Finances; ancien Président de la Banque de Java.
Le Président de la République de Pologne:
M. F. Sokal,
Envoyé extraordinaire et Ministre plénipotentiaire; Délégué permanent auprès de la Société des Nations.
Sa Majesté le Roi de Roumanie:
M. C. Antoniade,
Envoyé extraordinaire et Ministre plénipotentiaire près la Société des Nations.
Sa Majesté le Roi de Suède:
M. K. I. Westman,
Envoyé extraordinaire et Ministre plénipotentiaire près le Conseil fédéral suisse.
Le Conseil fédéral suisse:
M. E. Schulthess,
Conseiller fédéral; Chef du Département de l’Economie publique;
M. W. Stucki,
Directeur de la Division du Commerce au Département fédéral de l’Economie publique;
M. A. Gassmann,
Directeur général des Douanes,
LESQUELS, après avoir communiqué leurs pleins pouvoirs trouvés en bonne et due forme, sont convenus des dispositions suivantes:
Article I.
Les Hautes Parties contractantes s’engagent à ne pas faire usage, avant le Ier avril 1931, de la faculté de dénonciation des traités de commerce bilatéraux que chacune d’elles a conclus avec l’une quelconque des autres Hautes Parties contractantes et qui sont en vigueur à la date de ce jour.
Article II.
Si l’une des Hautes Parties contractantes, autre que celles visées à l’article IV, se trouve dans l’obligation de procéder, avant l’expiration de la présente Convention, à des augmentations de droits de douane au-dessus du niveau des droits existants à la date de ce jour ou à l’établissement de droits de douane non existants à la date de ce jour qui soient de nature à porter une atteinte sérieuse aux intérêts de l’une quelconque des autres Hautes Parties contractantes, la Partie qui s’estime lésée aura la faculté, dès la notification prévue à l’article III, et dans les deux mois qui suivent cette notification, de demander l’ouverture de négociations amiables pour rétablir l’équilibre ainsi rompu.
Au cas où, dans un délai de deux mois à dater de la demande, ces négociations n’auraient pas abouti, la Partie qui en a demandé l’ouverture aura la faculté de dénoncer la présente Convention, sans délai, pour lui faire prendre fin, en ce qui la concerne, un mois après notification au Secrétaire général de la Société des Nations. Cette dénonciation pourra intervenir soit à l’égard de toutes Les Hautes Parties contractantes, soit seulement à l’égard de celle qui aura procédé à l’augmentation de droits ou à la création de droits nouveaux.
Les modifications de droits de douane faites en vertu de lois ou de circonstances urgentes qui imposent l’application immédiate de ces modifications ne sont pas soumises aux dispositions ci-dessus relatives aux négociations. Toutefois, la faculté de dénonciation prévue au deuxième alinéa du présent article demeure acquise à la Haute Partie contractante qui s’estimerait lésée.
Article III.
Chacune des Hautes Parties contractantes auxquelles s’applique l’article II s’engage à donner communication aux autres Hautes Parties contractantes des augmentations de droits de douane existant ou des nouveaux droits de douane qu’elle serait amenée à établir vingt jours avant l’application de ces mesures dans tous les cas où ce sera possible, ou, à défaut, au moment où les mesures en question seront publiées en vue de leur application.
Il demeure entendu que les lois qui prévoient l’application immédiate des modifications de droits de douane autorisent à ne pas donner le préavis visé ci-dessus.
Article IV.
Les Hautes Parties contractantes qui ne pratiquent pas ou ne pratiquent que dans des cas exceptionnels la consolidation contractuelle des droits de douane s’engagent à ne pas procéder, avant l’expiration de la présente Convention, à des augmentations de droits protecteurs au-dessus du niveau des droits protecteurs existants à la date de ce jour ou à l’établissement de droits protecteurs non existants à la date de ce jour.
Article V.
Au cas où l’une des Hautes Parties contractantes visées à l’article IV procéderait, avant l’expiration de la présente Convention, à des augmentations de droits fiscaux ou à l’établissement de droits fiscaux non existants à la date de ce jour qui seraient de nature à porter une atteinte sérieuse aux intérêts de l’une quelconque des autres Hautes Parties contractantes, la Partie qui s’estime lésée aura la faculté de dénoncer, sans délai, la présente Convention pour lui faire prendre fin, en ce qui la concerne, un mois après notification au Secrétaire général de la Société des Nations.
Article VI.
Sans préjudice des obligations plus étendues qui résulteraient pour chacune des Hautes Parties contractantes de la mise en vigueur de la Convention internationale du 8 novembre 1927 sur l’abolition des prohibitions et restriction à l’importation et à l’exportation, les Hautes Parties contractantes n’aggraveront pas le régime en vigueur en cette matière à la date de ce jour, faute de quoi la procédure prévue aux articles II et III de la présente Convention serait applicable.
Article VII.
Au cas où l’une quelconque des Hautes Parties contractantes ferait usage de la faculté de dénonciation prévue aux articles II, V, VI de la présente Convention, et au Protocole de signature ad article I-C, 5me alinéa, toute autre Haute Partie contractante qui estimerait que la dénonciation ainsi intervenue est de nature à modifier profondément, à son égard, l’équilibre de la présente Convention, pourra dénoncer celle-ci, sans délai, pour lui faire prendre fin, en ce qui la concerne, un mois après notification au Secrétaire général de la Société des Nations.
Article VIII.
a) Les traités de commerce bilatéraux dénoncés avant la date de ce jour sont exceptés de la disposition de l’article I.
Les relèvements tarifaires qui pourraient résulter de cette dénonciation ne feront pas l’objet de la procédure prévue à l’article II.
b) Les traités de commerce bilatéraux signés avant la date de ce jour, mais qui ne sont pas encore en vigueur, pourront être substitués, pendant la durée de la présente Convention, aux traités existants; ils tomberont dans ce cas sous l’application de l’article I.
Les relèvements tarifaires qui pourraient résulter de la substitution visée à l’alinéa précédent ne feront pas l’objet de la procédure prévue à l’article II.
c) Les accords provisoires substitués à des traités de commerce dénoncés avant la date de ce jour et en vigueur à ladite date pourront être remplacés, pendant la durée de la présente Convention, par des traités définitifs ou d’autres accords provisoires. L’article I séra applicable à ces derniers traités ou accords.
Toutefois, s’il résultait de ces nouveaux traités ou accords des relèvements tarifaires, ceux-ci pourront faire l’objet de la procédure prévue à l’article II.
d) Les traités de commerce bilatéraux auxquels s’applique l’article I pourront être modifiés ou remplacés, en tout ou en partie, pendant la durée de la présente Convention, par de nouveaux accords.
Toutefois, pour qu’il puisse être tenu compte des intérêts des autres Hautes Parties contractantes, notamment de celles visées à l’article IV, il est convenu que, s’il résultait de ces nouveaux accords des relèvement tarifaires, ceux-ci pourraient faire l’objet de la procédure prévue à l’article II.
Article IX.
La présente Convention est conclue pour une durée d’un an à partir du 1er avril 1930.
Avant le 1er février 1931, chacune des hautes Parties contractantes pourra notifier au Secrétaire général de la Société des Nations son intention de se retirer de la Convention à la date du 1er avril 1931.
A défaut d’une notification de l’espèce, la Convention restera en vigueur pour une nouvelle période de six mois; et ainsi de suite de six en six mois. Deux mois avant l’expiration de chacune de ces périodes de six mois, chacune des Hautes Parties contractantes pourra notifier au Secrétaire général de la Société des Nations son intention de se retirer de la Convention à l’expiration de la période en cours.
Article X.
Si l’une des Hautes Parties contractantes faisait usage de la faculté de se retirer de la Convention prévue aux articles précédents, chacune des Hautes Parties contractantes pourrait provoquer, en s’adressant à cet effet au Secrétaire général de la Société des Nations, une consultation de toutes les Hautes Parties contractantes à l’effet de statuer sur le sort de la Convention. Si le Secrétaire général le juge nécessaire, il convoquera une réunion des Hautes Parties contractantes, lesquelles s’engagent à y participer.