Senát národního shromáždění R. Čs. r. 1931.

III. volební období.

4. zasedání.

Tisk 413.

Vládní návrh

Zákon

ze dne...............................,

kterým se upravuji některé služební poměry soudců.

Národní shromáždění republiky Československé usneslo se na tomto zákoně:

Část I.

Povinnosti soudců.

§ 1.

(1) Soudce jest povinen býti věren Československé republice, pevně zachovávati její zákony a zejména při neodvislém výkonu svého soudcovského úřadu dbáti ustanovení § 98, odst. 1. a § 102 ústavní listiny. Úřadu a povolání má se věnovati s plnou silou a s veškerou horlivostí, povinnosti spojené se svým služebním postavením má plniti přesně, svědomitě, nestranně i nezištně a dbáti při tom v mezích zákonů i veřejného zájmu.

(2) Soudce jest povinen vyvarovati se všeho, co by přímo nebo nepřímo mohlo míti jakýkoliv nepříznivý vliv na řádný chod činnosti soudu, nebo co by mohlo býti na újmu řádnému chodu soudních věcí. Věci u soudu zahájené vyřizuj s všemožným urychlením.

§ 2.

(1) Vyřizuje úkoly justiční správy nebo takové věci, které nerozhoduje jako samostatný soudce, má se soudce říditi i služebními pokyny svých představených.

(2) Stížnosti do služebních pokynů představených (odst. 1) nemají odkladného účinku.

§ 3.

(1) Soudce má své chování a vystupování v úřadě i mimo úřad zaříditi vždy tak, aby nezavdávalo podnět k pochybnosti o jeho naprosté nestrannosti a nepředpojatosti ve výkonu úřadu a služebních povinností. V chování v úřadě i mimo úřad, zejména též při výkonu svých občanských práv, má zachovávati stavovskou vážnost i důstojnost a vyvarovati se všeho, co by mohlo ohroziti nebo zmenšiti úctu a důvěru, jichž jeho postavení vyžaduje.

(2) K nadřízeným chovej se soudce s úctou, ve styku s ostatními zaměstnanci soudu a s podřízenými slušně. Ve služebním styku se stranami zachovávej vážnost i slušnost a vycházej jim v přípustných mezích ochotně vstříc.

§ 4.

Žádá-li toho potřeba služby, musí soudce k příkazu svých představených u soudu, u kterého jest činný, přechodně vyřizovati i věci, které nepatří do okruhu jemu přikázaných pravidelných služebních úkonů; dále je povinen zastávati i uložené funkce, které podle zákona mohou vykonávati jen soudcové.

§ 5.

(1) Soudce jest povinen zachovávati přísnou mlčelivost o všech věcech, které poznal při vykonávání služby nebo v souvislosti se svým služebním postavením, a které v zájmu státu, úřadu nebo zúčastněných osob nebo z jiných závažných důvodů vyžadují, aby byly chovány v tajnosti, nebo které mu výslovně byly označeny za důvěrné. Průběh porad soudu a hlasování při nich, jsou vždy věci důvěrné.

(2) Služební tajemství zachovávej vůči každému, komu není povinen dáti o takových věcech služební zprávu.

(3) Povinnost šetřiti služebního tajemství trvá nezměněně také po dobu dovolené a v době výslužby, jakož i po rozvázání služebního poměru.

(4) Výjimka z ustanovení předchozích odstavců nastává jen tehdy, když byl soudce pro určitý případ ministrem spravedlnosti zproštěn povinnosti šetřiti služebního tajemství.

(5) Soudce, který jest povolán k účasti nebo k rozhodování ve věcech stran, nesmí projevovati před rozhodnutím věci svůj názor o ní nebo o jejím pravděpodobném výsledku.

§ 6.

Soudce má si osvojiti dokonalou znalost předpisů týkajících se oboru soudnictví a musí tuto znalost stále doplňovati a prohlubovati. Za tím účelem jest povinen také se zúčastniti kursů, cvičení a přednášek, jichž návštěvu justiční správa uloží.

§ 7.

(1) Soudcové z povolání nesmějí zastávati jiných funkcí placených stálých nebo občasných, pokud zákon nestaví výjimky (§ 100 ústavní listiny). Není li to na újmu službě, mohou se svolením nadřízených úřadů přednášeti na vysokých nebo odborných školách a býti členy komisí pro theoretické neb odborné zkoušky.

(2) Soudce nesmí přijímati nebo vykonávati žádnou stálou neb občasnou funkci v peněžních ústavech, akciových společnostech, výdělečných společnostech a společenstvech (družstvech) nebo pravovárečných měšťanstvech, a to vesměs bez rozdílu, jde-li o funkci placenou čili nic.

(3) Mimořádně může ministr spravedlnosti povoliti soudci, aby zastával bezplatné funkce v stavebních družstvech, jejichž výlučným nebo převážným účelem jest opatřování bytů pro státní nebo jiné veřejné zaměstnance. Svolení, jež bylo uděleno, lze kdykoliv odvolati.

(4) Vedle svého úřadu nesmí soudce provozovati, a to ani přímo ani nepřímo, žádné zaměstnání ani přijmouti postavení, které vzhledem k jeho služebním povinnostem by mohlo vzbuditi domněnku podjatosti při vykonávání úřadu, nebo které by nebylo v souladu s vážností a důstojností jeho povolání, nebo které by mu mohlo překážeti v úplném a přesném plněni jeho služebních povinností.

(5) Soudce nesmí bez povolení nadřízených úřadů podati mimosoudní znalecký posudek ve věcech, které souvisejí s úkoly jeho povolání. Povolení se udělí, je-li podle předmětu a účelu posudku a se zřetelem k postavení a okruhu působnosti soudce vyloučeno ohrožení služebního zájmu.

(6) Soudce musí každé stálé výdělečné vedlejší zaměstnání ohlásiti ihned svému představenému.

§ 8.

(1) Soudci jest zakázána účast ve spolku, příčí-li se nebo mohla-li by se příčiti pro snahy spolkové nebo pro způsob spolkové činnosti povinnostem soudcovým.

(2) Rovněž jest soudci zakázáno vstupovati ve svazky, které mají účelem způsobovati poruchy nebo zvolňování úředních a služebních výkonů.

(3) Žádný soudce nesmí býti členem zahraniční společnosti sledující cíle politické.

§ 9.

(1) Soudce nesmí přijímati žádných darů nebo majetkových prospěchů, které zřetelem k výkonu jeho úřadu jsou kýmkoliv nabízeny přímo nebo nepřímo jemu nebo jeho příslušníkům; rovněž nesmí přijímati nebo zjednávati si zřetelem k svému úřadu pod jakoukoliv záminkou jiné výhody. Tím nejsou dotčeny přídavky, odměny a jiné výhody, které se podle platných předpisů soudci poskytují vzhledem k služebnímu poměru.

(2) K přijetí čestných darů, jež se nabízejí soudci hledíc k vykonávání jeho úřadu, jest potřebí souhlasu ministra spravedlnosti.

§ 10.

Soudce ručí za náhradu škody, kterou způsobil tím, že porušil právo u konání svého úřadu (§ 104 ústavní listiny). Až do vydání nového zákona se řídí toto ručení předpisy zákona ze dne 12. července 1872, č. 112 ř. z.

§ 11.

Všechny žádosti, rozklady a stížnosti ve věcech služebních nebo v osobních věcech, které se dotýkají služebního poměru, má soudce podávati zpravidla služebně, vždy však výhradně u úřadů služebně nadřízených; tato podání buďte neprodleně poslána k dalšímu opatření příslušnému úřadu.

§ 12.

(1) Je-li soudci nemocí nebo dočasně z jiného podstatného důvodu přechodně zabráněno konati službu, jest povinen to oznámiti co nejdříve přednostovi soudu a na požádání příčinu překážky náležitě osvědčiti.

(2) Soudce, který je pro nemoc ze služby vzdálen, jest povinen podrobiti se z úředního rozkazu prohlídce úředním lékařem.

(3) Ospravedlněná nepřítomnost ve službě, zejména je-li způsobena nemocí nebo je-li odůvodněna zdravotně policejními předpisy, nezpůsobuje zmenšení služebního platu nebo vyloučení ze započítatelnosti do vyššího služného. Doba takové nepřítomnosti se nepočítá do dovolené.

(4) Vzdaluje-li se soudce o své újmě déle než tři dny služby, aniž prokáže dostatečný důvod omluvy, pozbývá po dobu neospravedlněné nepřítomnosti bez újmy své disciplinární zodpovědnosti svých služebních příjmů. Příjmy již vyplacené se srazí z nejbližší platové kvoty.

§ 13.

Vstoupí-li soudce ve stav manželský, jest povinen ohlásiti to do čtrnácti dnů přednostovi soudu. Toto ustanovení platí též pro soudce na dočasném odpočinku.

§ 14.

Soudce ve výslužbě jest povinen chovati se vždy přiměřeně stavovské vážnosti a důstojnosti.

§ 15.

Ustanovení §§ 30 a 31 zákona z 25. ledna 1914 č. 15 ř. z. (služební pragmatiky) zůstávají pro soudce v platnosti (čl. I., odst. 3 služební pragmatiky).

§ 16.

Povinnosti uložené státnězastupitelským úředníkům předpisy §§ 21-32, 34 a 35 zák. č. 15/1914 ř. z. (služební pragmatiky), zůstávají nedotčeny. Vedle těchto povinností platí pro tyto úředníky předpisy §§ 6 a 7 tohoto zákona.

Část II.

Pensionování soudců při dosažení určitého stáří.

§ 17.

(1) Skutečnost, že soudce dosáhl šedesátého osmého roku věku jest důvodem, že musí býti

dán do trvalé výslužby. Proti jeho vůli se tak může státi jen na základě pravoplatného nálezu.

(2) Věková hranice stanovená v prvním odstavci se snižuje od 1. ledna 1936 na šedesátý sedmý, od 1. ledna 1938 na šedesátý šestý a od 1. ledna 1940 na šedesátý pátý rok věku.

§ 18.

K vydání nálezu jest příslušný:

a) kárný senát nejvyššího soudu, jde-li o soudce činné u nejvyššího soudu nebo o presidenty vrchních soudů;

b) kárný soud vrchního soudu, jde-li o soudce činné u vrchního soudu mimo jeho presidenta nebo soudce činné u soudů v obvodu vrchního soudu.

§ 19.

(1) Nález, který jest vydati nejpozději do osmi dnů po dni, kterého soudce dosáhl rozhodného stáří, zjistí, kterým dnem soudce tohoto věku dosáhnul, že do toho dne nepodal žádost o své pensionování a vysloví, že z toho důvodu se provede jeho dání do trvalé výslužby z moci úřední.

(2) Nález se doručí do vlastních rukou. Proti nálezu vydanému kárným senátem nejvyššího souladu není opravného prostředku. Míní-li soudce, že skutečnosti zjištěné nálezem vydaným kárným soudem vrchního soudu neodpovídají pravdě, může do osmi dnů po doručení nálezu podati proti němu písemné odvolání u kárného senátu nejvyššího soudu, který o něm rozhodne s konečnou platností.

§ 20.

Dání do trvalé výslužby a propuštění z činné služby jest provésti nejpozději koncem měsíce následujícího přímo po měsíci, ve kterém nález nabyl právní moci a, připadne-li den pravoplatnosti nálezu na první den v měsíci, koncem téhož měsíce.

 

Část III.

Ustanovení přechodná a závěrečná.

§ 21.

(1) U soudců, kteří v den účinnosti tohoto zákona již dovršili šedesátýosmý rok věku,

počíná dnem účinnost osmidenní lhůta stanovená v první větě odstavce 1, § 19.

(2) Ustanovení předchozího odstavce platí obdobně při postupném snižování věkové hranice podle odstavce 2, § 17.

§ 22.

Ustanovení první části tohoto zákona platí též pro pomocné soudce (§ 3 zákona o organisaci soudů ze dne 27. listopadu 1896, č. 217 ř. z.). Ustanovení druhé části tohoto zákona platí jen pro soudce z povolání ve smyslu § 99, odst. 1. ústavní listiny a § 2 organisačního zákona č. 217/1896 ř. z.

§ 23.

Pro soudce nejvyššího správního soudu platí obdobně pouze ustanovení §§ 17-21 tohoto zákona s tou odchylkou, že k vydání nálezu (§ 17, odst. 1) jest příslušný kárný senát nejvyššího správního soudu, jde-li o soudce činné u tohoto soudu.

§ 24.

(1) Tento zákon nabývá účinnosti prvním dnem měsíce následujícího po jeho vyhlášení; jeho provedení se ukládá, pokud jde a ustanovení § 23 předsedovi vlády, jinak ministru spravedlnosti.

(2) Dnem účinnosti zákona pozbývají platnosti všechny předpisy, pokud jsou v rozporu s jeho ustanoveními. Zejména pozbývají platnosti předpisy §§ 45 až 51 patentu z 3. května 1853, č. 81 ř. z. (soudní instrukce).

 

Důvodová zpráva

Předmětem zákonné osnovy jest:

1. jednak kodifikovati dosud rozptýlené předpisy o povinnostech soudců, po případě je částečně přizpůsobiti změněným poměrům nebo je doplniti, a

2. provésti ustanovení § 99, odst. 1. ústavní listiny, pokud jde o stanovení věkové hranice pro přeložení soudce na trvalý odpočinek.

K č. 1.: Ustanovení o povinnostech soudců jsou obsažena jednak v předpisech §§ 45 až 51 soudní instrukce (patent z 3. května 1853, č. 81 ř. z.), pokud zůstaly v platnosti podle § 19 zákona o organisaci soudů z 27. listopadu 1896, č. 217 ř. z., jednak v § 2, odst. 2 zákona z 21. května 1868, č. 46 ř. z. (disciplinární zákon soudcovský) a v §§ 30 a 31 služební pragmatiky (zákon z 25. ledna 1914, č. 15 ř. z.), jednak konečně v některých individuelních předpisech starších, z nichž by bylo zejména uvésti dvorský dekret ze 17. srpna 1835, č. 77 sb. zák. just. o přípustnosti vedlejšího zaměstnání soudců.

Osnova zákona, přejímajíc z důvodu přehlednosti v zásadě tyto starší předpisy, nemohla z příčin na snadě jsoucích upustiti od některých jejich změn a doplňků, pokud vyplývají nutně ze změněných poměrů. Pokud nejsou odchylky nezbytně nutny pro zvláštnosti soudcovského povolání, přimyká se osnova k zásadám, kterých služební pragmatika (zákon č. 15/14 ř. z.) všeobecně užila při úpravě povinností státních úředníků pragmatikálních.

Občanstvo žádá právem od soudce nejen zvýšené odborné znalosti, nýbrž též jeho naprostou nestrannost. Ústavní listina naší republiky zaručuje soudci úplnou neodvislost; při tom však nutno trvati na zásadě, že soudce musí býti prost jakéhokoliv ovlivňování vnějšího i vnitřního a že jeho vystupování jak v úřadě, tak i mimo úřad musí býti takové, aby nikdy nevzbuzovalo u veřejnosti nedůvěru a aby - ať jest soudce jakéhokoliv politického přesvědčení - nevzcházela z jeho vystupování sebemenší obava, že bude snad přenášeti své politické smýšlení nebo jiné ovlivňování do svého úřadu. Za tím účelem osnova vytyčuje povinnosti soudcovské v úřadě i mimo úřad, upravuje dosud úplně jasně nevyřešenou otázku vedlejšího zaměstnání, resp. výdělečné činnosti, pokud by mohlo vzbuditi jakoukoliv pochybnost o nestrannosti a nezaujatosti při výkonu práva nebo v konkretních záležitostech.

Poněvadž nové zákonodárství a to zejména na poli hospodářském, sociálním i finančním, přineslo soudům nové úkoly, zdůrazňuje osnova výslovně povinnost soudce, aby své znalosti předpisů, týkajících se všech oborů soudnictví, neustále doplňoval a prohluboval.

Konceptní úředníci státnězastupitelští jsou úředníky pragmatikálními, podléhají služební pragmatice a tedy též jejím předpisům obsahujícím normy o povinnostech pragmatikálních úředníků. To výslovně zdůrazňuje i § 16 osnovy; vzhledem k určitým obdobnostem s poměry a povinnostmi soudcovskými však osnova na ně obdobně rozšiřuje platnost předpisů svých §§ 6 a 7.

K č. 2.:

a) S hlediska všeobecného:

Předpis § 99, odst. 1. ústavní listiny, zdůrazniv zásadu nesesaditelnosti a nepřesaditelnosti soudců z povolání, pamatoval současně na případy, kdy soudce může býti i proti své vůli přeložen na jiné služební místo, sesazen nebo dán do výslužby, a stanovil mimo jiné, že do výslužby může býti dán na základě pravoplatného nálezu též, když dosáhne stáří zákonem stanoveného.

Vyhovujíc tomuto ustanovení ústavní listiny, prohlašuje zákonná osnova skutečnost, že soudce z povolání dosáhl určitého roku věku za důvod, pro který jest jej dáti do výslužby. Jest nesporno, že přiměřené tělesné i duševní síly jsou nezbytným předpokladem řádného výkonu služby; jejich nedostatek má za následek, že soudce není plně se své úkoly. Zjištění tohoto nedostatku jest však mnohdy obtížné a pro soudce, o kterého jde, též namnoze nepříjemné, poněvadž jednotlivec málokdy tento nedostatek sám postihne, nebo při subjektivním posuzování svých schopností snadno se mýlí. Účelem zákona jest, aby činné službě soudcovské, nesporně velmi zodpovědné i namáhavé a konané převážnou většinou s plným porozuměním a úspěchem, vymezil určitou věkovou hranici, o které možno všeobecně říci, že spadá časově v jedno s přirozeným úbytkem nutných tělesných i duševních schopností.

Kdežto u pragmatikálních úředníků jest předpisy služební pragmatiky dána státní správě možnost, aby dala proti vůli úředníka na odpočinek po dovršení 60. roku věku, stanoví osnova u soudců věkovou hranici zásadně na rok šedesátýpátý a předpisuje současně, že pensionování jest tu obligatorní. Okamžité určení věkové hranice 65 roků mohlo by však míti (jmenovitě v obvodu vrchního soudu v Praze) v zápětí určité nevítané poruchy personální; proto stanoví osnova přechodně za věkovou hranici šedesátýosmý rok věku. Poněvadž jest naděje, že personální poměry se zlepší a ježto šedesátýosmý rok věku jest již hranicí, při které potřebná svěžest tělesná i duševní a tedy též i jimi podmíněná nutná pracovní způsobilost jest řídkou a pouhou individuelní výjimkou, snižuje se tento věk

postupně tak, aby od 1. ledna 1940 byla definitivně stanovena věková hranice na šedesátýpátý rok věku.

b) Úprava v některých státech cizích:

Z důvodů informativních budiž uvedeno, jak jest otázka, o které osnova v II. části jedná, upravena v některých sousedních státech.

V Jugoslavii stanoví článek 112 ústavy, že soudce může býti v činné službě do dovršení 65 let života, předsedové kasačního a apelačního soudu do dovršení 70. roku věku. Před touto dobou může býti soudce pensionován jen buď k vlastní žádosti, nebo je-li duševně nebo tělesně tak chorý, že nemůže vykonávati své povinnosti.

V Polsku bylo nařízeno článkem 109, § 1, písm. a) nařízení presidenta republiky ze 6. února 1928, č. 93, že soudce dokončením 70. roku věku odchází bez dalšího na odpočinek.

V Rakousku jest stanovena věková hranice pro soudce předpisem § 5 zák. č. 422/1921, jenž stanoví, že soudce odchází mocí zákona do trvalé výslužby koncem kalendářního roku následujícího po dosažení jeho 65. roku věku.

V Německu stanoví čl. 104 říšské ústavy č. 152/19, že určení věkové hranice, při jejímž dosažení soudce odchází na odpočinek, zůstavuje se zvláštnímu zákonu. Tato zásada byla provedena v § 60 a) říšského zákona č. 999/1923 ve znění zákona č. 181/1925 tím způsobem, že říšští soudcovští úředníci odcházejí do pense koncem čtvrtletí následujícího po měsíci, ve kterém dovršili 65. rok věku; u členů říšského soudu, říšského finančního dvora a říšského dvora účetního nastupuje na místě 65. roku věku rok 68.

V Prusku byl podle zmíněného ústavního říšského zákona rámcového vydán zákon č. 621/20, jímž stanovena věková hranice pro soudce na 68 roky. Později podle vzoru říšského stanoven věk 65 roků, to však bez jakékoliv výjimky pro členy nejvyšších soudů a úřadů (§ 84 restrikčního zákona č. 73/24 ).

V Maďarsku odchází podle § 17 zák. čl. IV/1869 soudce na odpočinek, jakmile dosáhne 70. rok věku; ministr spravedlnosti může však takového soudce s jeho souhlasem ponechati dále ve službě. Tato věková hranice byla ustanovením § 64 zák, čl. XI/1885 snížena všeobecně na 65 roků, avšak pro soudce nejvyššího soudu (kurie) stanovena v § 1 zák. čl. II/1892 zase na 70 let.

c) K jednotlivým ustanovením §§ 17 a násl.:

Vyhověno předpisům § 99, odst. 1. ústavní listiny, že dání soudce do výslužby proti jeho vůli při dosažení určitého stáří nenastává snad automaticky, nýbrž že jest k tomu třeba zvláštního pravoplatného nálezu.

Poněvadž jde o stanovení určité věkové hranice, nebyl stanovený věk odstupňován snad podle toho, o jakého soudce jde (na př. nebyla stanovena vyšší věková hranice pro soudce nejvyššího soudu). Byla-li za důvod pensionování prohlášena skutečnost, že dosažení určitého věku jest považovati všeobecně za časově shodné s počátkem ubývání nutných tělesných i duševních schopností, musí tento předpoklad platiti pro všechny soudce bez rozdílu, u kterého soudu nebo u které instance jsou činni. Při dosažení stanovené věkové hranice bylo nutno stanoviti pensionování obligatorní. Kdyby tomu tak nebylo a byla stanovena jen možnost dání na odpočinek, znamenalo by to průlom do ústavně zaručené nesesaditelnosti soudcovské, neboť při pouhé možnosti by bylo pak lze pensionovati soudce překročivšího věkovou hranici z jakéhokoliv libovolného jiného důvodu.

Aby bylo zabráněno pochybnostem, kdo jest příslušný vydati nález, byly v § 18 výslovně stanoveny orgány, které tak mají učiniti. Tyto orgány vydávají příslušný nález bez zavedení nebo provádění jakéhokoliv kárného vyšetřování nebo řízení, které by mělo do jisté míry i příchuť odiosnosti a bylo by celkem zbytečné, kdyžtě celé řízení se omezuje pouze na zjištění, že soudce určitého dne dosáhl stanovené věkové hranice, že do té doby nepodal sám žádost o pensionování a že proto se provede jeho pensionování z moci úřední. Ustanovení § 20 má zameziti případným průtahům, jichž zabránění bez tohoto ustanovení by nebylo možno vždy úspěšně čeliti. Předpis § 21 postihuje případy, ve kterých soudce v den, kterého vstoupí v účinnost jednotlivé etapy věkové hranice, již dosáhl předepsaného stáří. Ustanovení §§ 22 a 23 obsahují bližší předpisy o mezích působnosti zákona ve směru osobním.

Vláda doporučuje, aby tato osnova byla přikázána v obou sněmovnách Národního shromáždění výboru ústavně-právnímu k podání zprávy ve lhůtě co nejkratší.

V Praze, dne 13. března 1931.

Předseda vlády:

Udržal v. r.

Ministr spravedlnosti:

Dr. Meissner v. r.