Senát Národního shromáždění R. Čs. r. 1931.

III. volební období.

4. zasedání.

Tisk 538.

1. sen. Šelmeca, dra ing. Bottu, dra. Bačinskeho a spol. na pána ministra obchodu vo veci zmonopolizovania vývozu ovocia.

2. sen. Trnobranského a druhů panu předsedovi vlády, ministru financí a ministru věcí zahraničních ohledně náhrady škod způsobených válkou nájemcům statků, československým státním příslušníkům, hospodařícím před vypuknutím války v Haliči

3. sen. dra W. Medingera a soudr. na předsednictvo ministerské rady stran likvidace otázky staropensistů v nástupnických státech Rakousko-Uherska

538/1.

Dňom 19. kvetná 1931 na žiadosť niekoľkých väčších vývozcov zaviedlo ministerstvo obchodu na vývoz ovocia povoľovacie riadenie a žiadateľom, ktorí si k tomuto účelu zriadili spoločnosť “Čechofrukt” vyhradilo monopolné právo.

Členmi tejto spoločnosti sú len niektorí exportéri a nie sú nimi ani pestovatelia ovocia, ani dosavádni jeho vývozci, ani ministerstvo zemedeľstva, ktoré je jedine povolané k tomu, aby kontrolovalo vývoz ovocia po stránke produkčnej.

Viazaný obchod ovocím hrozí nášmu ovocinárstvu, ktoré ešte ani do dnes si nevyliečilo rany, utrpené mimoriadne prísnou zimou 1928-1929 veľkými škodami. Vylúčenie pestovateľského živlu a kontroly ministerstva zemedeľstva z exportu ovocia bude mať za následok, že monopolnou spoločnosťou budú diktované také cenové pomery, za ktorých by sa ovocinárstvo v budúcnosti vôbec nevyplácalo, najmä na Slovensku a Podkarpatskej Rusi, skade je vývoz ovocia i pre dopravné tarifné diferencie ťažšie, než zo zemí iných.

V povoľovacom riadení na vývoz ovocia vidíme zákrok rezortného ministerstva jednostranný, ktorý podporuje kapitálové silných jednotlivcov s jednej strany a ohrozuje záujmy zemedelské na strane druhej. Znemožňovanie rentabilnej prosperity ovocinárstva ubíja mladé pestovateľské organizácie, ktoré v dobe poslednej na Slovensku a v Podkarpatskej Rusi vzniky.

Uvádzajúc toto, tážeme sa pána ministra obchodu:

1.) Čí je ochotný odstrániť povoľovacie riadenie na vývoz ovocia a jeho zmonopolizovanie, ktoré ohrozuje existenčne pestovateľov ovocia všeobecne, a keď nie.

2.) čí je ochotný postarať sa, aby v spoločnosti vývozcov boli zastúpení aj pestovatelia ovocia všetkých zemí republiky a aby sa dostala ministerstvu zemedeľstva príslušná kontrola cieľom ochrany záujmov zemedeľských.

V Prahe. dňa 2. júla 1931.

538/2,

Před vypuknutím války v roce 1914 obhospodařovali někteří rolníci z Moravy pronajatá hospodářství v bývalé Haliči, aneb jinak byli tam hospodářsky činní, Průběhem války ocitli se i se svým majetkem ve válečném pásmu, a to buď v obvodu bývalé rakousko-uherské armády, aneb v obvodu armády ruské. Provedenými rekvisicemi obou válčících armád, jakož i zničením jejich nemovitého i movitého majetku utrpěli ztráty, jdoucí do milionů korun čsl. Sdružení válečných poškozenců na majetku se sídlem v Olomouci, provedlo soukromý soupis těchto škod a zjistilo, že se jedná celkem o 146 postižených. V četných státech byly nároky občanů na náhradu válečných škod již upraveny. Pouze u nás marně dovolávají se vyřešení své věci. Vládním nařízením z 5, října 1920, č. 556 Sb. z. a n. byla poskytnuta výpomoc, leč pouze v maximální výši Kč 10.000,-. Uvážíme-li, že škody způsobené dosahují u jednotlivců i částku 7,000.000 Kč. musíme uznati, že tato výpomoc jest zcela nepatrná a nedostatečná.

Otázka válečných náhrad a celková hospodář ská likvidace válečná vyřešena byla dle prohlášení pana ministra zahraničních věcí smlouvami haagskými ze dne 20. ledna 1930 a pařížskými ze dne 28. dubna 1930. Předpokládám, že při těchto mezinárodních konferencích byly předloženy a také zúčtovány nároky poškozenců československých příslušníků. A že tudíž i otázka náhrad válečných poškozenou na majetku, bývalých nájemců v Haliči, byla řešena.

Československá vláda však dosud neodhodlala se ku konečnému vyřízení této záležitostí a proto činíme na nahoře uvedené členy vlády tento dotaz.

1.) Provedlo ministerstvo financí soupis všech škod, vzniklých válečnými událostmi našim příslušníkům, kteří v roce 1914 obhospodařovali najaté polnosti, neb jinak byli hospodářsky činní v bývalé Haliči?

2.) Kolik dle úředního soupisu tyto škody obnášejí?

3.) Vykázal ministr zahraničí tyto škody při mezinárodních konferencích v Haagu a v Paříži, které projednávaly likvidaci války po stránce finanční a hospodářské, jako nárok Československa?

4.) Byl tento nárok uznán a odečten od platů na Československu žádaných?

5.) Jest vláda ochotna škody, které našim příslušníkům ve válce 1914-1918 ať již jakýmkoliv

způsobem v bývalé Haliči vznikly, nahraditi?

V Praze. dne 2. července 1931.

538 3 (překlad).

Jak známo bylo na římské konferenci nástupnických států bývalého rakousko-uherského mocnářství, konané r. 1921 a 1922. dne 6. dubna 1922 podepsáno několik likvidačních úmluv, mezí nimi úmluva o státní příslušnosti a úmluva o pensích, přiznaných bývalou rakousko-uherskou vládou. Podle čl. 1,1 posléze uvedené úmluvy přejímá každý smluvní stát pense i s drahotními přídavky a dary z milostí pro všechny civilní a vojenské pensisty, jež starorak vláda po případě společná správa rak.uher mocnářství včetně zemské správy pro Bosnu a Hercegovinu přiznaly těm oprávněným osobám, které na základě mírové smlouvy St.-Gemainské ipso facto nebo opcí, nebo reklamací staly se státními občany dotyčného smluvního státu.

K úpravě různých otázek, nerozřešených touto římskou úmluvou o pensistech, obzvláště otázky převzetí pensistů státních drah, byla dne 30. listopadu 1923 nástupnickými státy bývalého Rakouska (tedy s vyjímkou Maďarska) sjednána dodatková úmluva.

Československý zákon ze dne 1. července 1926. č. 159 Sb..z. a n.. recipuje ve svém §u 1 pravidla pro převzetí bývalých rakouských civilních státních a vojenských pensistů, sjednaná v těchto obou úmluvách o pensistech, a stanoví ve svém §u 3, že nabývá účinnosti, jakmile a pokud jmenované úmluvy o pensistech se stanou účinnými.

Za účelem úpravy pensí, jež mají platiti samosprávné územní korporace (země, okresy a obce) bývalého Rakouska, byla současně se shora zmíněnou vídeňskou dodatkovou úmluvou o státních pensistech, tedy rovněž dne 30. listopadu 1923. sjednána zvláštní úmluva o pensistech samosprávy.

Podle toho sjednaly nástupnické státy Rakouska (bohužel s výjimkou Maďarska!) mezi sebou za účelem likvidace otázek staropensistů tři úmluvy.

1.) úmluvu o státních pensistech v Římě ze dne 6. dubna 1922 (čsl. Sb. z. a n. č. 194 z r. 1926).

2.) dodatkovou úmluvu o státních pensistech ve Vídni ze dne 30. listopadu 1923 (čsl. Sb. z. a n. čís. 195 z r. 1926).

3.) úmluvu ve Vídni ze dne 30. listopadu 1923 za účelem úpravy pensí zemských, obecních a okresních (úmluva o pensistech samosprávy) (čsl. Sb. z. a n. č. 57 z r. 1930).

4.) k tomu přistupuje ještě dodatečná úmluva ze dne 30, dubna 1929 k vídeňské úmluvě o pensistech samosprávy, sjednaná pouze mezi Československem a Rakouskem (čsl. Sb. z. a n.. č. 58 z r. 1930).

Stav ratifikací je nyní tento:

K l) Římská úmluva o státních pensistech, ratifikovaná Rakouskem dne 8. března 1924. Itálií dne 11. března 1924. Československem dne 11. září 1926. byla podle vyhlášek ministra věcí zahraničních ze dne 30. listopadu 1929 (čsl. Sb. z. a n. č. 171 z roku 1929) a ze dne 27. února 1931 (čsl. Sb. z. a n. č. 33 z r. 1931) ratifikována také Polskem a dnem 6. února 1931 také Jugoslávií, takže platí nyní mezi Itálií, Rakouskem, Československem, Polskem a, Jugoslávií, Jen ratifikace Rumunska se, bohužel, dosud nedostává!

K 2.) Vídeňská dodatková úmluva o státních pensistech nabyla podle vyhlášky ministra věcí zahraničních ze dne 17. června 1930 (čsl. Sb. z. a n. č. 82 z r. 1930) ode dne 12. května 1930 účinností mezi všemi smluvními státy avšak visí v mnohých svých ustanoveních stále ještě ve vzduchu, ježto hlavní úmluva, jak zmíněno, stále ještě nebyla ratifikována Rumunskem.

K 3.) Zcela totéž platí také o vídeňské úmluvě o pensistech samosprávy podle vyhlášky ministra věcí zahraničních ze dne 17. června 1930 (čsl. Sb. z. a n. č. 83 z r. 1930), s tím však rozdílem, že Polskem již původně vůbec nebyla podepsána.

K 4.) Dodatečná úmluva k vídeňské úmluvě o pensistech samosprávy vstoupila v platnost současně s posléze uvedenou, tedy rovněž dne 12. května 1930.

II.

Pouze v rozsahu, omezeném tímto stavem ratifikací, mohou státní pensisté podle československého zákona ze dne 1. července 1926. č. 159 Sb. z. a n” pensisté samosprávy však podle čsl. zákona ze dne 10. dubna 1930. č. 59 Sb. z. a n.. uplatňovati své nároky proti tomu ze smluvních států, který dotyčného pensistu podle mírové smlouvy St. Gemainské uznal za svého vlastního státního příslušníka. Pouhé přijetí za občana neposkytuje tedy nároku na pensi. A jako tito pouze naturalizovaní nemají také bezstátní pensisté toho času u nás dosud žádné možnosti uplatňovati nárok na svou pensi.

III.

Neboť bezstátní státní pensisté bývalého Rakouska bylí článkem 5 uvedené římské úmluvy o státních pensistech sice poukázání, aby se ve lhůtě jednoho roku (!) obrátili na rozhodčí soud, příslušný pro státní příslušnost, a čl. 7 vídeňské dodatkové úmluvy o státních pensistech opětuje toto ustanovení, které podle čl. 1 vídeňské úmluvy o pensistech samosprávy platiti má také pro pensisty zemí, obcí a okresů. Rozhodčí soud však, na který tyto tři úmluvy pensisty poukazují, není nic jiného, než rozhodčí komise, stanovená článkem 4 úmluvy o státní příslušnosti, sjednané v Římě téhož dne (6. dubna 1922) mezi všemi nástupnickými státy (včetně Maďarska) (vyhlášené v rak. spolkovém zákoníku pod č. 175 z r. 1924). Tato úmluva o státní příslušností vstoupila dne 8. března 1924 v platnost mezi Itálií a Rakouskem, všemi ostatními nástupnickými státy však nebyla dodnes ještě ratifikována. Jmenované rozhodčí komise mohli se tudíž, a to do 8. března 1925. dovolávati jen takoví státní pensisté, jejichž státní příslušnost je spornou mezi Itálií a Rakouskem, nikoli však ostatní.

Československo, Polsko a Jugoslávie, které tyto tří uvedené úmluvy o pensistech ratifikovaly a vyhlásily, poukazují tedy ve své oficielní sbírce zákonů bezstátní pensisty na rozhodčí komisi, která vůbec neexistuje. Je tento stav důstojný kulturního státu?

Všechny opětovné pokusy, přiměti ostatní nástupnické státy nebo přece alespoň zdejší vládu k ratifikaci římské úmluvy o státní příslušnosti, která, jak zmíněno, tvoří nutný doplněk všech tří zmíněných úmluv o pensistech, zůstaly, bohužel, úplně bezvýsledný.

Interpelanti táží se tudíž vlády je-li ochotna působiti nejen ke stále ještě se nedostávající ratifikací římské úmluvy o státních pensistech Rumunskem, nýbrž také vzíti ještě jednou v úvahu co nejrychlejší ratifikaci římské úmluvy o státní příslušnosti, a, kdyby se neměla ukázati žádná možnost dosáhnouti ratifikace této úmluvy o státní příslušností nástupnickými státy (alespoň s výjimkou Maďarska, jež na řečené úmluvě o pensistech, bohužel, beztak vůbec není zúčastněno), uchopiti se sama bezodkladně iniciativy, aby pokud možno rychle došlo k dodatkové úmluvě ke třem na začátku zmíněným úmluvám o pensistech mezi nástupnickými státy (s vyjímkou Maďarska), tak aby konečně pro bezstátní pensisty počala působiti rozhodčí komise, o které se zmiňují tyto tři úmluvy o pensistech.

V Praze. dne 8. července 1931.

Původní znění ad 538/3.

I

Bekanntlich wurden auf der 1921 und 1922 statt gefundenen römischen Konferenz der Nachfolgestaaten der einstigen österreichisch-ungarischen Monarchie am 6. Apríl 1922 mehrere Liquidations Übereinkommen unterzeichnet, darunter das StaatsangehörigkeitsÜbereinkommen und das Übereinkommen über die von der einstigen österreichischen Regierung zuerkannten Pensionen, Laut Art. 1 des letzteren Übereinkommens übernimmt jeder Vertragsstaat die Pensionen nebst Teuerungsrulagen und Gradengaben für alle Zivil und Militärensionisten die von der altösterr. Regierung bezw. von der gemeinsamen Verwaltung der öst. ung. Monarchie einschließlich der Landesverwaltung von Bosnien und der Herzegowina jenen Bezugsberechtigten zuerkannt waren, die auf Grund des Friedensvertrages von St. Germain ipso facto oder durch Option oder Reklamation Staatsbürger des betreffenden Vertragsstaates geworden sind.

Zur Regelung verschiedener durch dieses römische Pensionisten-Übereinkommen nicht gelöster Fragen, insbesondere der Übernahme der Staatsbahnpensionisten, wurde am 30. November 1923 von den Nachfolgestaaten des einstigen Österreich (also mit Ausschluß Ungarns) ein Additional-Übereinkommen geschlossen.

Das tschechaslowakische Gesetz vom 1. Juli 1926. No. 759 der Slg. d. Ges. u. Vdg. rezipiert in seinem § 1 die in diesen beiden Pensionisten-Übereinkommen vereinbarten Regeln für die Übernahme der ehemals österreichischen Zivilstaats und Militärensionisten und verfügt in seinem § 3. daß es in Kraft tritt, sobald und insoweit die genannten PensionistenÜbereinkommen Wirksamkeit erlangen werden.

Behufs Regelung der Pensionen, die von den autonomen Gebietskörperschaften (Ländern, Bezirken und Gemeinden) des einstigen Österreich zu zahlen sind, wurde gleichzeitig mit dem oben erwähnten Wiener Staatspensionisten-Additional-Übereinkommen, also gleichfalls am 30. November 1923 ein besonderes Autonomie Pensionisten-Übereinkommen abgeschlossen.

Demnach haben die Nachfolgestaaten Österreichs (leider mit Ausschluß Ungarns!) unteeinander behufs Liquidierung der Altpensionistenfragen drei Übereinkommen abgeschlossen:

1.) Das Staatspensionisten-Übereinkommen von Rom vom 6. Apríl 1922. (Čsl. S. d. G. u. V. No. 194 v. 1926).

2.) Das Staatspensionisten-Zusatz-Übereinkommen von Wien vom 30. November 1923 (čsl.. S. d. G. u. V. No. 195 v. 1926).

3.) Das Übereinkommen von Wien vom 30. November 1923 zur Regelung der Pensionen der Länder, Gemeinden und Bezirke Autonomie-Pensionisten-Übereinkommen) (Čsl. S. G. V. No. 57 v. 1930),

4.) Dazu kommt noch das bloß zwischen der Čechoslowakei und Österreich geschlossene. Zusatz-Überein kommen vom 30. April 1929 zum Autonomie-Pensionisten-Übereinkommen von Wien (Čsl. S. G. V. No. 58 v. 1930),

Der Stand Der Ratifikationen ist derzeit folgender.

Zu 1.) Das Staatspensionisten-Übereinkommen von Rom durch Österreich am 8. März 1924, durch Italien am 11. März 1924. durch die Čechoslowakei am 11. September 1926 ratifiziert, ist laut den Kundmachungen des Ministers des Aeuss, vom 30. November 1929 (Čsl. S. G. V. No. 171 v. 1929) und vom 27. Feber 1931 (Čsl. S. G. V. No. 33 v. 1931). auch von Polen und mit 6. Februar 1931 auch von Jugoslavien ratifiziert worden, so daß es jetzt zwischen Italien, Österreich, der Čechoslowakei, Polen und Jugoslavien gilt. Nur die Ratifikation von Rumänien steht leider noch aus!

Z u 2.) Das Staatspensionisten-Zusatz-Übereinkommen von Wien hat laut Kundmachung des Ministers des Aeuss, vom_ 17. Juni 1930 (čsl. S. G. V. No. 82 v. 1930) seit dem 12. Mai 1930 zwischen, allen Vertragsstaaten. Wirksamkeit erlangt: allein es hängt in vielen seiner Bestimmungen noch immer in der Luft. da das Hauptübereinkommen. wie erwähnt, durch Rumänien noch immer nicht ratifiziert worden ist.

Zu 3. Ganz dasselbe _gilt auch vom Autonomie-Pensionisten-Übereinkommen von. Wien laut Kundmachung des Ministers des Äußern vom 17. Juni

1930 (čsl. S. G. V. No. 83 v. 1930). mit dem Unterschied jedoch, daß es von Polen schon ursprünglich überhaupt gar nicht unterzeichnet wurde.

Zu 4.) Das Zusatzübereinkommen zum Wiener Autonomie-Pensionisten-Übereinkommen ist gleichzeitig mit letzterem, also gleichfalls am 12. Mai 1930 in Kraft getreten.

II.

In dem durch diesen Stand der Ratifikationen beschränkten Umfang nur können die Staatspensionisten nach dem čsl. Gesetz vom 1. Juli 1926 S, d. G. u. V. No. 159. die Autonomie-Pensionisten dagegen nach dem čsl. Gesetz vom 10. April 1930. S. d. G. u. V. N.o. 59. ihre Ansprüche gegen jenen der Vertragsstaaten geltend machen, der den betreffenden Pensionisten kraft des Friedensvertrages von St. Germain als seinen eigenen Staatsangehörigen anerkannt hat, Eine bloße Einbürgerung gewährt also keinen Anspruch auf Pension, Und wie diese bloß Naturalisierten, haben auch die staatlosen Pensionisten derzeit bei uns noch keine Möglichkeit, den Anspruch auf ihre Pension geltend zu machen.

III.

Denn die staatlosen Staatspensionisten des einstigen Österreich wurden durch Art, 5 des genannten Staatspensionisten-Übereinkommens von Rom zwar angewiesen, sich innerhalb der Frist eines Jahres (!) an das für die Staatsangehörigkeit zuständige Schiedsgericht zu wenden, und Art. 7 des Wiener Staatspensionisten-Zusatz-Übereinkommens wiederholt diese Bestimmung, welche nach Art. 1 des Wiener Autonomie-Pensionisten-Übereinkommens auch für die Pensionisten der Länder, Gemeinden und Bezirke zu gelten hat. Das Schiedsgericht aber, an das diese 3 Übereinkommen die Pensionisten weisen, ist kein anderes als die Schiedskommission, die durch Art. 4 des in Rom am gleichen Tage (6. April 1922) zwischen allen Nachfolgestaaten. (einschließlich Ungarns) geschlossenen Staatsangehörigkeits-Übereinkommens (kundgemacht österr Bundesgesetzblatt unter No. 175 vom Jahre 1924) vorgesehen ist Dieses Staatsangehörigkeits-Übereinkommen ist am 8. März 1924 zwischen Italien und Österreich in Kraft getreten, von, allen übrigen Nachfolgestaaten jedoch bis heute noch nicht ratifiziert worden. Die genannte Schiedskommission konnte daher nur von solchen Staatspensionisten, deren Staatsangehörigkeit zwischen Italien und Österreich strittig ist, amgerufen wenden und zwar bis 8. März 1925. nicht aber von dem übrigen.

Die Čechoslowakei, Polen und Jugoslawien, welche die genannten 3 Pensionisten-Übereinkommen ratifiziert und kundgemacht haben, verweisen also in ihrer offiziellen Gesetz-Sammlung die staatlosen Pensionisten an eine Schiedskommission, die gar nicht existiert. Ist dieser Zustand eines Kulturstaates würdig?

Alle wiederholten Versuche, die übrigen Nachfolgestaaten oder noch wenigstens die hiesige Regierung zur Ratifizierung des Staatsangehörigkeits-Übereinkommens vom Rom, das, wie erwähnt, die notwendige Ergänzung aller 3 erwähnten. Pensionisten-Übereinkommen bildet, zu bewegen, sind leider völlig erfolglos geblieben,

Die Interpellanten richten daher an die Regierung die Frage, ab sie geneigt ist nicht nur auf die noch immer ausstehende Ratifizierung des Staats-Pensionisten-Übereinkommens von Rom durch Rumänien hinzuwirken, sondern auch die schleunigste Ratifizierung des Staatsangehörigkeits-Übereinkommens von Rom nochmals in Erwägung zu ziehen und, falls sich keine Möglichkeit zeigen sollte, die Ratifizierung dieses Sttaatsangehörigkeits-Überein kommens durch alle Nachfolgestaaten (wenigstens mit Ausnahme Ungarns, das an den genannten Pensionisten-Übereinkommen leider ohnehin gar nicht beteiligt ist) zu erreichen, unverzüglich selbst die Initiative zu ergreifen, damit so rasch wie möglich ein Zusatz-Abkommen zu den eingangs genannten 3 Pensionisten-(Übereinkommen zwischen den Nachfolgestaaten (mit Ausnahme Ungarns) zustande komme, um die von den 3 Pensionisten-Übereinkommen in Aussicht gestellte Schiedskommission für staatlose Pensionisten endlich in, Wirksamkeit zu setzen.

Prag. am 8. Juli 1931.