Senát Národního shromáždění R. Čs. r. 1931.

III. volební období.

4. zasedání.

Tisk 578.

1. ministra zahraničních věci na interpelaci sen. Šelmece a spol. ve věci ochrany chudých slovenských vystěhovalců ve Francii, kteří těžkou prací vydělané peníze a za velkých soužení nastřádané úspory ztratili úpadkem Banque Commerciale de Prague a Paris (Turbico) (tisk 348/1).

2. vlády na interpelaci sen. dra Korlátha a druhů o ochraně nemovitostí města Ťačeva a jeho obyvatelstva i komposesorátu na rumunském území (tisk 403/2).

3. ministra vnitra na interpelaci sen. Černého, Pichla a spol. ve věci převzetí policejně bezpečnostní služby v celém obvodu Velké Prahy (tisk 465/1).

4. vlády na interpelaci sen. Nedvěda a soudr. o střílení do košutského dělnictva (tisk 477).

Banque Commerciale de Prague, jež byla založena v Paříži r. 1925 jako akciová společnost s kapitálem 1,000.000 frs., ocitla se v roce 1929 v naléhavé tísni a dne 11. června 1929 zastavila platy. Její činnost byla úředně zastavena a dne 29. června 1929 byla vyhlášena příslušným pařížským soudem likvidace banky. Pro podezření, že se vedoucí funkcionáři banky dopustili trestných činů, které vedly k jejímu úpadku, bylo současně zavedeno u pařížského trestního soudu příslušné řízení.

Mezi pěti členy správní rady Banque Commerciale de Prague byl také jeden Čech, jenž stával též v čele československé kolonie v Paříži. Zastával v bance funkci ředitele. A poněvadž také úřednictvo bylo československé národnosti, banka nejen svým jménem, ale i složením personálu vzbuzovala dojem ? zvláště v méně informované nemajetné kolonii našich státních příslušníků v Paříži ? že jde o banku československou. Tak se vysvětluje, že naši krajané ve Francii používali rádi jejích služeb. Nutno však zdůrazniti, že to byla banka cizozemská s kapitálem cizozemským, že žádný československý vládní činitel neinspiroval ani nepodporoval její zřízení, a že neměla také s Československem žádných zvláštních styků.

Úpadek banky způsobil ztráty jmenovitě četným našim příslušníkům, kteří v bance uložili své úspory. Vkladatelé její utrpěli podle předložených dokladů ztrátu na 1,500.000 až 2,000.000 frs. Vedle ztrát vkladů utrpěli naši příslušníci ztrátu také na cenných papírech, jež dali bance v úschovu, a ztratili také menší částky tím, že banka neprovedla peněžní poukazy svých klientů do Československa. Někteří vkladatelé byli poškozeni také tím, že banka v poslední době před úpadkem vyplácela zčásti vklady cennými papíry podniku s ní spojeného, které dodatečně pozbyly rovněž skoro úplně ceny. Valná část našich příslušníků, kteří byli v bance poškozeni, náleží nemajetné třídě vystěhovalecké. Jejich ztráta se odhaduje asi na 1,500.000 Kč.

Naše zastupitelské úřady ve Francii, v první řadě vyslanectví a generální konsulát v Paříži, věnovaly od první chvíle veškerou pozornost tísni, v níž se banka ocitla, i účinkům, jimiž se její pád nutně musel dotknouti zájmů našich příslušníků ve Francii a hlavně našich vystěhovalců, kteří své úspory do banky ukládali nebo bankou zasílali do vlasti. Zabrániti úpadku banky ovšem naše zastupitelské úřady nemohly, neboť se vymyká jejich kompetenci, aby přímo zasahovaly do jednání a obchodování peněžních ústavů. Ani francouzský stát neodpovídá za úpadek banky. Bylo od počátku vyloučeno, aby československá vláda žádala vládu francouzskou o sanování Banque Commerciale de Prague, jak to žádá interpelace, anebo aby československá vláda žádala vládu francouzskou o pomoc k zmírnění následků pádu banky. Otázka, jak pomoci československým příslušníkům, poškozeným úpadkem banky, byla a je vnitřní otázkou československou.

Ministerstvo zahraničních věcí, zpraveno zastupitelskými úřady ve Francii o situaci v Banque Commerciale de Prague na jaře roku 1939, soustředilo svůj zájem na zmíněné těžké postavení našich poškozených vystěhovalce. Podle výsledku jednání s jednotlivými kompetentními úřady, hlavně s ministerstvem financí a ministerstvem sociální péče, ukázala se v zápětí nemožnost pomýšleti na záchranu Banque Commerciale de Prague tím, že by Československá vláda banku finančně podepřela. Bylo se zajisté obávati ? i kdyby nebylo jiných obtíží ? že sanace cizího ústavu ze státních prostředků by vrhala ve vážných finančních kruzích domácích i zahraničních nepříznivé světlo na vládu a byla by tak mohla i poškoditi československý státní zájem. Ve prospěch našich příslušníků nebylo také možno použíti sanačních fondů zřízených podle zákonů o zvláštním fondu pro zmírnění ztrát povstalých z poválečných poměrů a o Všeobecném fondu peněžních ústavu v republice Československé (číslo 237 a 258 Sb. z. a n. ex 1924), poněvadž podle nich fondovou výpomoc mohli dostati jen příslušníci těchto fondů.

Vládní činitelé věnovali proto svou pozornost otázce, jak pomoci československým nemajetným a chudým příslušníkem, kteří úpadkem banky byli uvrženi v bídu a nouzi. V tom směru rozhodlo v dohodě s ministerstvem zahraničních věcí a ministerstvem financí ministerstvo sociální péče, že pokud některý československy vystěhovalec následkem úpadku banky se ocitl v bídě a nouzi, může mu býti z úvěru ministerstva sociální péče, určeného pro péči o vystěhovalce, udělena zastupitelským úřadem přiměřená nouzová výpomoc. K tomu cíli byla generálnímu konsulátu v Paříži dána přiměřená dotace a ministerstvo zahraničních věcí dalo již generálnímu konsulátu v Paříži příslušné instrukce. Jisté potíže činilo, že poškozené osoby se přihlašovaly nebo přihlašují postupně a proto nebylo možno až do poslední doby dosti bezpečně zjistiti, kolik přesně a kteří vystěhovalci utrpěli ztráty.

Jak viděti, vláda neponechala československé vystěhovalce, postižené úpadkem banky, bez povinné péče a přikročila k pomocné akci. Vedle vylíčené praktické a okamžité výpomoci je ministerstvo zahraničních věcí rozhodnuto spolu s ministerstvem financí a ministerstvem sociální péče použíti zkušeností tohoto případu k tomu, aby pro budoucnost byla zajištěna péče o vystěhovalce jmenovitě i pokud jde o jejich spojení s vlastí ve styku peněžním a o ochranu jejich vkladů v cizině.

Zbývá podotknouti, že v trestním řízení zahájeném ve Francii proti osobám podezřelým z vadného, resp. podvodného vedení banky, bude patrně pokračováno také u nás, poněvadž se některé tyto osoby zdržují v Československu.

V Praze, dne 7. července 1931.

Ministr zahraničních věcí:
Dr Eduard Beneš v. r.

Úprava otázek dotýkajících se pohraničního styku mezi republikou Československou a královstvím Rumunským byla naposledy podrobně provedena tak zvaným Bukureštským protokolem ze dne 16. dubna 1925, uveřejněným ve Sb. z. a n. pod č. 44/1926. Článkem III. tohoto protokolu bylo sice stanoveno, že jeho >ustanoveními neměníse ustanovení obsažená v zákonech upravujících zemědělské poměry, platných vobou zemích<, avšak obě vlády shodly se na maximální výměře pozemků (při zemědělských pozemcích 25 hektarů, při lesích, pastvinách a rybnících 50 hektarů), které jsou vyňaty v pohraničním pásmu z působnosti domácích zákonu. Ve zvláštním prohlášení z téhož dne zavázaly se obě vlády za účelem správnějšího uplatnění tohoto III. článku, že obnoví pro nemovitosti, pokud je to možno, stav, jaký byl před delimitací hraniční čáry, a že zajistí malorolníkům držbu pozemků, majících stejnou cenu, v těch případech, kdy vrácení by již nebylo možno. Jednotlivé případy, jež by se mohly vyskytnouti, budou posuzovány vzájemně s největší blahovůlí.

Vláda rumunská uznávala dosud mezinárodní závazek převzatý Bukureštským protokolem a snažila se skutečně vyřešiti jednotlivé sporné nebo závadné případy blahovolným způsobem (různé incidenty celní, daňové, pohraniční atd.). Během několika pozdějších let se však ukázalo, že praktické provádění protokolu naráží na některé obtíže zvláště na straně rumunské, kde čl. 18 ústavy z r. 1923 dovoluje nabývati a držeti pozemkový majetek v Rumunsku jen rumunským státním občanům.

Ze zpráv příslušných československých úřadů však vyplývá, že rumunské úřady nepřikročily dosud ke skutečnému vyvlastňování pozemků, ležících na území hraničícím s Podkarpatskou Rusí a nebyly také prozatím zjištěny žádné přípravy směřující na rumunské straně k tomuto vyvlastňování. Agrární reformou rumunskou jsou ovšem dotčeny komposesorát a obec ve Velkém Ťačevu a dále několik osob bydlících v této obci, jejichž pozemky však přesahují výměru stanovenou v čl. III. Bukureštského protokolu pro zábor pozemků 25 a 50 hektarů.

Vláda československá je velmi dobře informována o obtížích, které československému obyvatelstvu, usazenému při hranicích rumunských, vznikají při hospodaření na jejich pozemcích, ležících na rumunském území, a proto navázala koncem minulého roku nové jednání s vládou rumunskou v Bukurešti. Na její podrobné návrhy týkající se majetku soukromého, obecního, urbariálního a komposesorátního, podala rumunská delegace v prosinci minulého roku své návrhy, které jsou právě předmětem meziministerského jednání. Zúčastněná ministerstva znají podrobně potřeby československého obyvatelstva těchto pohraničních krajů a zkoumají proto s největším urychlením i s naprostou přesností jak dosavadní situaci našich občanů tak i rumunské návrhy, aby práva obyvatelstva byla chráněna v nejširší možné míře.

Vláda pokládá však za nutno zdůrazniti, že až do konečné úpravy všech těchto sporných otázek pohraničních stojí zúčastněné československé úřady na stanovisku naprosté platnosti Bukureštského protokolu ze dne 16. dubna 1925 a dala toto své stanovisko sděliti opětovně vládě království rumunského.

Majíc toto své stanovisko na paměti a jsouc informovaná o všech potřebách i tržbách místního obyvatelstva, prohlašuje vláda, že se stará, aby zmíněný soubor sporných otázek na hranicích československo-rumunských byl upraven co nejlépe možno ve prospěch místního našeho obyvatelstva.

V Praze, dne 21. srpna 1931.

Náměstek předsedy vlády:
Rud. Bechyně v. r.

A Csehszlovák köztársaság s a Román királyság közti határforgalmat érintő kerdések rendezése a törv. és reud. gyüjt. -ben 1926.-i 44. sz. a. közzétett 1925. április 16.-án kelt ú. n. Bukuresti jegyzőkönyv által foganatosíttatott. Az idézett jegyzőkönyv III. cikke megállapítja ugyan, hogy e jegyzőkönyv >határozmányai a mindkét államban fenálló s a mezőgazdasági viszonyokat rendezőtörvényekben foglalt intézkedéseken nem változteitnak<, mindazonáltal a két állam a földek azon maximális területméretén (mezőgazdasági földeknél 25 hektár, erdők, legelők és halastavaknál 50 hektár) állapodott meg, amely a határszél mentén a belföldi törvények hatálya alól kivétetik. A jelzett III. cikk helyesebb érvényesülése céljából mindkét állam kormányai ugyanakkor kelt nyilatkozatban kötelezték magukat arra, hogy az ingatlanoknál a határvonal delimitációja elött fenállott állapotot megujitják s hogy a kisbirtokosoknak az azonos értékü földek birtoklását biztosítják az esetben, ha a visszaadás már lelxetetlenné vált. A netán előfordulható egyes esetek kölcsönösen a legnagyobb jóindulattal biráltatnak el.

A román kormány a bukuresti jegyzőkönyvben elvállalt eme nemzetközi kötelezettséget ezideig elismerte s az előforduló vitás vagy kifogásos eseteket (több vám, adó, határmenti s has. incidens) tényleg jóindulatulag elintézni törekedett. Néliány későbbi év folyamán azonban kitünt, hogy a jegyzőkönyv gyakorlati alkalmazása főleg a román részről, ahol az 1923.-i alkotmány 18.cikke a földbirtok szerzését és birtoklását Romániában csupán román állampolgárnak engedi meg, bizonyos nehézségekbe ütközött.

Az illetékes csehszlovák hatóságok jelentéseiből azonban kiviláglik, hogy a román hivatalok a Podkarpatszka Russzal határos területen fekvő földek kisajátításához tényleg még hozzá nem láttak s hogy a román oldalon egyelőre a kisajátításra irányuló előkészületek sem észlelhetők. Velké Ťačevo község és közbirtokossága, valamint a községben lakó néhány szémély a román földreform által mindenesetre érintve van, az utóbbi személyek földbirtoka azonban a bukuresti jegyzőkönyv III. cikkében a földlefoglalás iránt megállapított területméretet (25 és 50 hektár) meghaladja.

A csehszlovák kormány igen jól van informálva ama nehézségekröl, amelyek a román határ mentén élő csehszlovák lakóssággal szemben a román területen levő földjeik megmüvelése körül felmerülnek, miért is a mult év végén a román kormánnyal Bukurestben ujabb tárgyalásokba bocsátkozott. A magánvagyont, községi, urbéri és közbirtolossági vagyont érintő részletes javaslataira a román delegáció a mult évi december havában saját javaslatait nyujtotta be, amelyek ezidőszerint miniszterközi tárgyalás alatt vannak. Az érdekelt minisztériumok e határmenti vidékek csehszlovák lakósságának szükségeit részletesen ismerik s ez okból úgy a mi polgáraink eddigi helyzetét, valamint a román javaslatokat a legnagyobb sürgösséggel és teljes pontossággal vizsgálja, hogy a lakósság jogai a legszélesebb alapon megvédelmeztessenek.

A kormány azonban szükségesnek látja hangsúlyozni azt, hogy az érdekelt csehszlovák hatóságok mindezen vitás határmenti kérdések végleges rendezéséig az 1925. április 16.-i bukuresti jegyzőkönyv teljes hatályosságának álláspoutját faglalják el s hogy eme álláspontjukat a román királyság kormányával ismételten közölték.

A kormány, tudatában lévén ezen álláspontjának és tudomással birván a helyszini lakósság szükségeiről és óhajairól, kielenti, hogy gondja lesz rá, hogy a csehszlovák-román határon felmerült kérdések összesége a legjabb lehettőség szerint helybeli lakósságunk javára rendeztessék.

Praha, 1931. augusztus 21.-én.

A kormányelnök helyettese:
Bechyně s. k.

Otázce rozšíření policejního obvodu ve smyslu zákona ze dne 6. února 1920, čís. 114 Sb. z..a n., na celý obvod Velké Prahy věnuje se jak v zájmu řádného výkonu bezpečnostní služby, tak také v uznání naléhavých potřeb obyvatelstva obcí, do policejního obvodu dosud nepojatých, od prvopočátku náležitá pozornost. O tom svědčí zřízení nových policejních okresních komisařství v Košířích a Vysočanech a rozšíření policejního obvodu na obce Staré Strašnice, Prosek, Hloubětín, Vokovice, Veleslavín, Kobylisy a Střížkov.

Poněvadž však další rozšíření policejního obvodu vyžaduje nezbytně zřízení řady nových policejních okresních komisařství a strážnic, které dlužno náležitě dotovati nejenom věcným zařízením, nýbrž i potřebným personálem, lze tuto akci prováděti pouze postupně, ježto jinak nebylo by vyhověno ani potřebám služby, a tím méně potřebám obyvatelstva. Neopomine se žádné příležitosti, aby otázka úpravy bezpečnostní služby v obvodu celé Velké Prahy byla co možná nejrychleji a nejúčelněji vyřešena.

Zatím konají se přípravné práce, aby mohlo býti aktivováno policejní okresní komisařství v Bráníku, do jehož úřední působnosti byly by pak přičleněny místní obce Horní a Dolní Krč, Jalové Dvory, Hodkovičky, Lhotka, Nové Dvory a Zátiší.

Rovněž předběžné práce týkající se novostavby policejního okresního komisařství ve Vršovicích, pro niž byl již zakoupen pozemek, konají se se vším možným urychlením, takže lze očekávati, že stavba tato bude co nejdříve započata. Do působnosti tohoto nového policejního okresního komisařství budou zahrnuty kromě Vršovic též místní obce Záběhlice, Práče, Hostivař a Roztyly.

V Praze, dne 20. srpna 1931.

Ministr vnitra:
Dr Slávik v. r.

O politováníhodném případu v Košútech učinil ministr vnitra ve schůzi senátu dne 26. května t. r. obsáhlé prohlášení, obsahující vylíčení okolností, jimiž bylo četnictvo donuceno zakročiti zbraní. Poukazujíc tudíž k tomuto prohlášení podotýká vláda, že zevrubným dalším šetřením i dosavadním výsledkem trestního řízení, k němuž případ zavdal podnět, bylo prohlášení ministra vnitra v podstatě plně potvrzeno, zejména v tom směru, že četnictvo - řídíc se platnými předpisy - zakročilo zbraní jen proto, že samo bylo na životě ohroženo a nezbýval mu již žádný jiný prostředek, aby udrželo veřejný klid u pořádek. Dlužno proto se vší rozhodností odmítnouti tvrzení, že střelbou měly býti zastrašeno dělnictvo, resp. nezaměstnaní, domáhající se zlepšení svého postavení, a že zakročení četnictva v Košútech je důsledkem plánovité persekuce.

Náhradu podle návrhu č. t. 476, o němž se interpelace ke konci zmiňuje, mohla by vláda pozůstalým po zastřelených v Košútech a raněným tamtéž poskytnouti jen tehdy, kdyby se stal návrh tento zákonem.

V Praze, dne 27. srpna 1931.

Předseda vlády:
Udržal v. r.