|
Senát Národního shromáždění R. Čs. r. 1931. |
|
|
III. volební období. |
5. zasedání. |
Tisk 623.
Návrh
senátorů Rudolfa Pánka, F. F. Plamínkové, V. Černého, K. Riedla, Ant. Berkovce,
Čeňka Vaněčka a společníků
na změnu zákona o stavebním ruchu a zákona, kterým se doplňují zákony týkající se bytové péče.
Navrhujeme, aby senát Národního shromáždění usnesl se na tomto zákoně:
Zákon
ze dne.................1931,
kterým se pozměňují a doplňují: zákon č. 45 Sb. z. a n. ze dne 10. dubna 1930 o stavebním ruchu a zákon ze dne 26, listopadu 1930, č. 106 Sb. z. a n., kterým se prodlužují a doplňují zákony týkající se bytové péče.
Národní shromáždění republiky Československé usneslo se na tomto zákoně:
Článek I.
Odstavec (3) § 36, zákona č. 45 Sb. z. a n. ze dne 10. dubna 1930 mění se takto:
(3) Za dům s nejmenšími byty jest považovati dům obsahující výlučně nebo převážně byty o kuchyní a jedné obytné místností s podlahovou plochou nejvýše 60 m2.
Článek II.
§ 51 zákona č. 45 Sb. z. a n. ze dne 10. dubna 1930 mění se takto:
§ 51.
K úhradě výloh spojených podporou ve způsobe státního příspěvku bude do státních rozpočtů na budoucí léta zaradovati se částka nepřevyšující 30.000.000 Kč ročně,
Článek III.
§ 52 zákona č. 45 Sb. z. a n. ze dne 10. dubna 1930 mění se takto:
§ 52.
Dočasné osvobození od domovní daně a přiráželi přísluší:
1.) Stavbám uvedeným v § 134 zákona č. 76/1927 Sb. z. a n. na dobu 20 let,
2.) stavbám domů s malými byty a malými provozovnami uvedeným v §u 136 citov. zákona na dobu 30 let, budou-li dokončeny do konce roku 1933.
Článek IV.
§ 54 zákona č. 45 Sb. z. a n. ze dne 10. dubna 1930 mění se takto:
§ 54.
(1) Stavby osvobozené od daně domovní podle §u 52 citov. zákona jsou osvobozeny od dávky z nájemného nebo z používaných místností na dobu 15 let, jde-li o stavby uvedené v §u 134 zákona č. 76/1927 Sb. z. a n. a na dobu 25 let, jde-li o stavby uvedené v §u 136 citov. zákona.
(2) Odstavec tento se nemění.
Článek V.
§ 55 zákona č. 45 Sb. z. a n. ze dne 10. dubna 1930 mění se takto:
§ 55.
Převody pozemků uskutečněné v letech 1930-1932, kterých bylo nebo bude užito v plné výměře podle rozhodnutí stavebního úřadu přípustné ku stavbám domů s malými byty a malými provozovnami a ke stavbám budov určených pro veřejnou potřebu, dokončených do konce r. 1933, jsou osvobozeny od dávky z přírůstku hodnoty nemovitosti.
Článek VI.
§ 80 zákona č. 45 Sb. z. a n. ze dne 10. dubna 1930 mění se takto:
§ 80.
Ustanovení hlavy druhé a sedmé tohoto zákona pozbudou účinnosti dnem 31, prosince 1932.
Článek VII.
Částka 650.000.000 Kč, uvedená v čl. IV. § 3 zákona ze dne 26. listopadu 1930, č. 166 Sb. z. a n., kterým se prodlužují a doplňují zákony, týkající se bytové péče, zvyšuje se na 1.100.000.000 Kč.
Článek VIII.
Tento zákon nabývá účinnosti dnem vyhlášení.
Článek IX.
Provésti tento zákon náleží ministru sociální péče v dohodě s ministry spravedlností, financí, vnitra a veřejných prací.
Důvody:
Otázka stavebního ruchu není dosud u nás definitivně vyřešena, ačkoliv se jí zabýváme již celé desetiletí. Parlament i vláda a samozřejmě i přímo interes ovane kruhy, jako stavebníci, stavitelé, výrobci stavebních hmot, stavební živnosti a nikoli v neposlední řadě také i nájemníci a nebydlící, krátce veškerá veřejnost, bedlivě sledují tuto otázku, neboť bydleti neb nebydlet! je právě tolik, jako míti čí nemíti chléb. A nebylo by správné tvrzení, že snad rozhodující kruhy, v prvé řadě zákonodárné sbory, vlády a ministerstvo sociální péče nebyly snad" této otázce věnovaly takovou pozornost, jakou by vzhledem k svému neobyčejnému důležitému významu zasluhovala.
Pozornosti bylo mnoho věnováno, snad nejvíce ze všech veřejných otázek, co však nám scházelo, byla rozhodnost, když jíž nechceme přímo zmužilost, zavčas a rychle a spravedlivě vyřešiti definitivně stavební ruch a s ním nerozlučně spjatou ochranu nájemníků. Je těžko pátrati po příčinách této nerozhodnosti, snad to byly příliš prudce na sebe narážející protichůdné zájmy interesovaných kruhů ze stavebního ruchu přímo těžících. Snad to byla přílišná obava o bydlící ve starých domech, snad byly rozhodnými státní finance, snad to byla také otázka stavět družstevně či podporovati soukromé podnikání a pod, kdož by se tím však dnes zabýval.
Jisto je, že byla propasena vhodná doba, kdy byla hospodářská konjunktura na svém vrcholu, kdy nebylo téměř nezaměstnanosti a kdy byly slušné mzdy, platy a výdělky a kdy naše koruna byla stabilisována a kdy definitivní nebo alespoň dlouholeté vyřešeni obou těchto otázek bylo by se sneslo bez vážných otřesů a tudíž co možná nejméně bolestně. I když nechceme rekriminovat, přece musíme vzpomenouti, jak v r. 1921, tudíž právě před 10 lety, v senátním sociálně - politickém výboru otázka stavebního ruchu byla již definitivně vyřešena ve všech směrech, zejména však pokud jde o zamezení spekulace s pozemky, stavebními hmotami, ano i mzdami, dále pokud jde o stavební povinnost zámožných vrstev, jmenovitě bank, továren a pod. pro svoje zaměstnance, dále pokud jde o příspěvek bydlících nebydlícím, krátce řečeno, kdy dalekosáhlým veřejným zásahem měla býti mimořádnými opatřeními vyřízena tato mimořádná věc, Bohužel, poslanecká sněmovna byla zcela opačného názoru. Přišla s návrhem na nejširší rozvinutí soukromého stavebního podnikání za nejvydatnější podpory z veřejných prostředků, Stavební ruch se rozvinul - avšak jak! Zámožné vrstvy a konečně i méně zámožné, ačkoliv vesměs bydlely, počaly stavět rodinné domy, vily, vždyť 80-90% státní subvence a 50leté osvobození od daní a dávek bylo lákavé, tím vznikala kolem velkých měst nezřízená spekulace s pozemky, které nikdo necelil, tím vznikaly vilové čtvrti stavěné s ohromným nákladem, uvážíme-li nové cesty, osvětlení, kanalisací a pod. A když subvencovaný stavební náklad v několika letech dostoupil výše několika miliard a roční úroková a amortisační položka dospěla stamilionů, finanční správa náhle zapjala kapsy prohlašujíc, že stavební ruch více podporovati nehodlá, poněvadž to jde nad její síly. Ačkoliv stát věnoval do stavebního ruchu značné částky, nouze o byty odstraněna nebyla, poněvadž místo, aby se stavělo vysoko, t. j. činžovní domy s malými a lacinými byty, přístupnými nejširším lidovým vrstvám, stavěly se rodinné domky, domy a vily, t. j. z veřejných prostředků podporovala se t. zv. bytová kultura.
Tam nás zavedla tendence zákona o stavebním ruchu z r. 1921, kdy se bezplánovitě a nekontrolovatelně stavělo, aniž se přihlíželo k hlavnímu účelu zákona: odstranit co nejrychleji bytovou nouzi, nasytit pokud možno nejvíce bytový trh a přikročiti k likvidaci ochrany nájemníků a pak teprve pomýšlet na bytovou kulturu.
V letech 1925 a 1926 nebyly zákony o stavebním ruchu obnoveny vzhledem k stabilisaci stavebního podnikání a stavební činnost udržována zákonem č. 98 Sb. z. a n. z roku 1919 o státním bytovém fondu, podle něhož stavebním družstvům a obcím poskytována záruka za druhořadé hypotékami zápůjčky a teprve v roce 1927 obnovuje se zákon o stavebním ruchu, kdy však také začíná podstatné snižování výhod, a to jak pokud jde o záruky a přímou podporu, tak i daňové výhody. Ani tento zákon a také ne následující zákony nedovedou odstranit bytovou krisi, i když se tu jíž přihlíží k vydatnější podpoře stavebních domů s malými byty a tím méně způsobují stabilisaci ve stavebním podnikání. Stálá provisoria, věčné prodlužování zákona, neustále měnící se výhody a úlevy, zejména. pokud jde o daňové výhody, nejsou s to vznítiti stavební ruch do té míry, aby mohlo býti přikročeno k úplné likvidaci ochrany nájemníků. A nejen to. Různost v poskytování subvencí a záruk, a stejně i daňových výhod, kdy šlo se z extrému do extrému, na př. z 90% subvence až na 0 %, z 50tiletého osvobození od daní a dávek na 20tileté způsobilo v stavebních nákladech a tím také i v nájemném chaos, v němž se nikdo nevyzná. Lze stěží zjistiti, kolikerý druh nájemného existuje za stejný bytový objekt a jen tolik je jisto, že u porovnání s činží v chráněném domě diference za stejný byt je mnohonásobná, snad až pěti i více násobná. Některé ovšem zase nižší 2, 3, 4násobná, podle toho, za jakých výhod byl dům stavěn. Prostá mysl prostého občana nutí k přemýšlení, jak je možné, aby dejme tomu 5 občanů stejně sociálně založených, t. j. se stejnými příjmy, za stejný bytový objekt, za stejných situačních podmínek, platil každý z nich jiné nájemné. A dokonce, aby v četných případech občan sociálně nepoměrně slabší platil nájemné mnohem vyšší než jeho zámožný, nepoměrně lépe situovaný spoluobčan. Na bydlení musíme se dívat jako na chleba - obého je nezbytně třeba. Nejnutnější a nejprimitivnější obydlí musí býti stejně drahé a stejně přístupné jako je chléb, kdo chce víc, nechť to zaplatí. Tomu však není dnes tak a proto nemůže býti řečí o spravedlností ve věcech bytových, dokud se konečně nedostaneme k likvidaci všech těch četných nesrovnalostí způsobených předchozími zákony.
Několik cifer nás o tom poučí.
S podporou podle zákonů z let 1919-1924 (první období stavebního ruchu) bylo v této době vystavěno celkem 28.585 obytných domů, z nichž je pouze 4.296 nájemních s 39.740 byty a 24.289 rodinných domků a vil se 27.865 byty. Stavební náklad těchto staveb činil 4.963.068.449 Kč a roční příspěvek z původního stavebního nákladu činil ze státní pokladny 561,667.833 Kč kromě garancie a přímých zápůjček státu. Dle toho činil náklad na 1 byt průměrně 73.580 Kč.
Na 1 nájemní dům připadá asi 10 bytů, kdežto na 1 rodinný domek nebo vilu něco přes 1 byt.
V druhém období bylo vystavěno celkem 3.383 bytů, náklad na 1 byt činil asi 75 tisíc Kč a na 1 nájemní dům připadá asi 17 bytů.
Konečně v poslední době náklad na 1 byt činí asi 68.580 Kč a na 1 nájemní dům připadá asi 19 bytů.
Z těchto několika cifer je zjevno, že nyní staví se laciněji a účelněji, neboť na 1 nájemní dům připadá téměř dvakrát tolik bytů a počet rodinných domků a vil klesá. Dále je zjevno, že nejdráže stavělo se ve druhém období (1927-1929), a to proto, že byl úmysl zrušiti jakékoliv výhody, zejména daňová osvobození. Nejistota v této věci a nešťastná krátkodobá provisoria způsobily, že kdo jen trochu mohl, chtěl zachytiti poslední periodu výhod a proto nastal překotný stavební ruch a tím i horentní zvyšování cen stavebního materiálu a mezd. Kromě toho do této periody spadá také nejčilejší státní stavební podnikání (stavby ministerských budov, škol a pod.), což přirozeně také zapůsobilo na ceny materielní a mzdy.
V přítomné době otázka stavebního ruchu, kromě původní tendence: odstraňovat bytovou nouzi stavbou domů s malými byty, nabývá ještě i jiné formy: zmírňovat nezaměstnanost. Bylo by zbytečno dokazovat, že v dobách hospodářské krise jedním z nejpůsobivějších prostředků proti ní je čilý stavební ruch. Je těžko přesně vypočítat, kdo je tu všechno zaměstnán: cihelny, lomy, vápenné pece, pily, truhlárny, parketárny, pískovny, zedníci, sklenáři, cementárny, instalatéři atd. Nepřímo pak zařizovatelé bytu: malíři, natěrači, výrobci nábytku a pod. a pod.
Stojí-li stavební ruch, stojí i tyto živnosti a podniky a proto je naší povinností nejen udržet stavební ruch v dosavadním rozmachu, nýbrž i jej ještě více podnítit. Poptávka po malých bytech je stále ještě čilá a počet nebydlících zejména ve velkých městech stále je ještě značný. Je sice snad pravda, že na př. v Praze je dosti bytů prázdných, to jsou však vesměs velké byty s nedostupnou činží pro nemajetné a nezámožné vrstvy, zejména v dělnické a zřízenecké, maloúřednické a maloživnostenské.
Když jsme loni budovali zákon čís. 45/1930 netušili jsme, že záruka státu za zápůjčky do výše 350.000.000 Kč a později dokonce zákonem 166/1930 zvýšená na 650.000.000, bude tak brzy vyčerpána, takže ministerstvo sociální péče musilo letos již v červenci úplně zastaviti udílení podpor a omeziti se pouze na ty stavby, jimž podpora byla již dříve zásadně slíbena. Samozřejmě, že zastavení udílení podpor vyvolává v kruzích interesentů značný neklid a novou škodlivou nejistotu. Z toho důvodu přichází vláda s návrhem, aby částka 650.000.000 uvedená v čl. IV, § 3 zákona ze dne 26. listopadu 1920, č. 166, doplněna byla na 1.100.000.000 Kč (záruka) a částka 20.000.000 Kč uvedená v § 51 zákona č. 45/1930 byla zvýšena na 30 milionů Kč (příspěvek).
Není sporu, že návrh tento je úplně místný a že za dané situace není jiného vyhnutí, než jej schváliti; zejména pokud jde o státní příspěvek, možno směle říci, že je nejlepší a nejvydatnější podporou stavebního ruchu, neboť přímo působí na výměru činží. Bohužel při poskytování státního příspěvku postupuje se příliš rigorosně a stavebníku odmítá se příspěvek i tehdy, jestliže hodlá pronajmouti byty osobám, jichž důchody jsou sice nepatrné, avšak jejich sociální postavení je snad pouze na pohled vyšší. Tak na př. odmítá se v případech, kdy jde o zcela malého úředníka, zřízence, nepatrného živnostníka a to i tehdy, když jejich důchod je nižší než kvalifikovaného dělníka. Pokud jde o garancii a její zvýšení na 1 miliardu a 100 milionů Kč, budiž připomenuto, že jedná se o stavby, jejichž financování je již z valné části zabezpečeno, nemůže však dojíti k realisaci příslušných hypotekárních úvěrů, dokud ministerstvo nevydá výměr o udělení záruky nebo alespoň příslib.
Vládní návrh, jak byl v senátě podán (tisk 618) sleduje tudíž pouze dosavadní pokračování v rozvoji stavebního ruchu, aniž by však také přihlížel k mimořádným poměrům vzniklým neobvyklou hospodářskou krisí a z této stále hrozivě vzrůstající nezaměstnaností. Dle našeho názoru nestačí pouhá garancie a státní příspěvek, což obé hodilo se do normálních poměrů, stavební ruch, jenž, jak na jiném místě se zmiňujeme, znamenitým způsobem může napomáhati ke zmírnění nezaměstnanosti, nutno za dané situace podepříti ještě i jinou formou. Touto formou má býti dle našeho návrhu ještě vydatnější osvobození od daní a dávek, než děje se tak dosud. Správněji 'řečeno základem veškeré podpory jsou vlastně daňové úlevy a jimi bylo také docíleno nejlepších výsledků jak dokazuje nebývalý rozvoj stavebního ruchu v r. 1928, kdy podle tehdy platných zákonů činilo daňové osvobození 35 resp. 25 let a osvobození od dávek 25 resp. 20 let.
Pozdějšími zákony právě uvedené osvobození bylo sníženo o 10 let u daní a o 5 let u dávek.
Snížení toto bylo snad tehdy odůvodněno jednak proto, že tu byla vypjatá hospodářská konjunktura a dostatek práce ve všech odborech i odvětvích výrobních a jednak také proto, aby se čelilo jistým výstřelkům ve stavebním podnikání. Za dnešní situace oba tyto důvody padají a nastává pravý opak toho, co bylo před tím. Je značný, přímo již kritický nedostatek práce a. stavební podnikání počíná ochabovat.
V uvážení všech těchto okolností přicházíme s návrhem, aby osvobození od daní a dávek bylo zvýšeno o dalších 5 let a tak byl dán nový impuls soukromému podnikání, neboť není možno žádati od státu, aby snad sám v těchto těžkých dobách nesl investiční břemena.
Nelze přejíti mlčení, že zvyšování daňového osvobození má také stinnou stránku, jevící se v tom, že prý příliš podnítí stavební ruch a tím současně zapůsobí na cenu stavebních hmot. Tak tvrdí důvodová zpráva k vládnímu návrhu zákona č. 76/1927 a tak tvrdí řada odborníků, zejména arch. Bittermann. Tento ve svoji přednášce pronesené na schůzi Sociálního ústavu na několika místech dotýká se léto věci a konstatuje, že stabilisace daňových a poplatkových podmínek u novostaveb jest organickou součástkou celkové hospodářské stabilisace.
Dále praví, že překotné změny v daňových podmínkách nezpůsobují jen poruchy tržní a výrobní, ale také velké přesuny majetkové a na příkladech uvádí, jak časté změny a nestálost daňových podmínek jsou nejen škodlivé pro trh a výrobu, ale jsou i nespravedlivým zásahem do domovního majetku a tím i do nájemného. Bohužel, stabilisace domovního majetku a nájemného není v nynějším chaosu vůbec myslitelná, neboť byla nesčetněkráte porušena a znemožněna různými mnohdy přímo diametrálně lišícími se zákonnými opatřeními a teprve snad definitivní úprava bytových zákonů, k nimž má nyní dojíti, přinese žádanou a nutnou stabilisaci. Podle našeho soudu, hlavní příčinou předřazování pozemků hraničící přímo na lichvu a stavebních hmot v letech 1927, 1928 a 1929 a zejména v r. 1928 nebylo ani tak zvýhodněné daňové osvobození jako spíše krátkodobé termíny platnosti různých úlev a výhod, jež nutily stavebníka k překotným nákupům a k přeplácení. Na tuto okolnost jsme stále při prodlužování zákona o stavebním ruchu poukazovali nevěříce, že dojde tak v krátké době k stabilisaci definitivního stavebního programu. Je samozřejmé, že za tohoto stavu věcí, příslušný ekvivalent daňového osvobození neprojevil se ve snížení činží, jak se předpokládalo, nýbrž byl úplně pohlcen vzestupem cen a také i podnikatelským ziskem, a nejen to, dokonce byl i předstižen, neboť je jisto, že v této době stavělo se nejdráže a činže z této doby jsou také nejvyšší.
Dále nebudiž zapomínáno, jak již na jiném místě upozorňujeme, že dělo se tak v době nejlepší hospodářské konjunktury, kdy bylo jinde dostatek práce, což svádělo k výlukám a stávkám. Totéž platí i o dávkách, jež byly rovněž podobným způsobem pohlceny a obce, jichž finanční stav není nejlepší, připraveny tím o značné částky svých příjmů.
Jak daňové osvobození působí na stavební náklad, o tom doklad podávají tyto číslice:
Hodnota úspory na dani činžovní (náklad 12% a 8%) při daňovém osvobození 25tiletém podle zákona č. 76 1927 činí v %tech stavebního nákladu, vypočtených při 5% decursivním úroku a výnosu domu 8% (jako základ při družstevních domech),
při činžovní dani 12%..........13.8270%
ť ť ť 8%........ 9.2180%
při daňovém osvobození 20letém:
při činžovní dani 12%..........11.8774%
ť ť ť 8%......8.1626%
při daňovém osvobození 15letém:
při činžovní dani 12%......... 10.2141%
ť ť ť 8%........ 6.8096%
při daňovém osvobození 12letém:
při činžovní dani 12%.......... 8.7313%
ť ť ť 8%........ 5.8209%
Rozdíly hodnot mezi osvobozením 12letým, 13 až 25letým pohybují se od 0% až k 3.3971% a hodnota úspory na daní činžovní v 5tech stavebního nákladu činí při 8% výnosu a při 15letém osvobození 6.8095 %, při 12letém 5.8269%.
Rozdíly v daních a dávkách diskontované na přítomnou dobu určují pak cenu stavebního objektu do budoucnosti. Není sporu, že kapitalisovaná daňová osvobození mají značný vliv na oceňování domovního majetku a také i na ceny pozemků a tím tudíž i na nájemné, ovšem pouze tehdy, jestliže se staví za nezměněných podmínek.
Obavy, že by v dnešní době zvýšené daňové osvobození mohlo zapůsobiti podobně jako v r. 1928, nejsou na místě, Předně termín, do kdy mají stavby býti ukončeny je určen na 2 roky (do konce roku 1933), takže není důvodu k překotnému nákupu parcel ani staviva a pak kříse způsobuje stagnaci v jiných výrobních odvětvích, takže je tu nadbytek pracovních sil a není obavy ani z výluk a stávek.
Navrhujeme 5% zvýšení daňového osvobození při stavbách domů s malými byty a malými provozovnami, jak jsou uvedeny v § 136 zákona č. 76/1927 budou-li ukončeny do konce r. 1933. Tím chceme povzbuditi stavební ruch, zejména pokud jde o domy s malými byty, jichž je stále ještě velký nedostatek, aby v daném okamžiku až bude bytový trh dostatečně zásoben byty s dostupnou činží, mohlo se přikročiti k uvolnění vázanosti. Daňové zvýšené osvobození zapůsobí přirozeně na stavební náklad a tím také na nájemné, neboť v dnešní době je vyloučen vzestup cen pozemků i stavebních hmot.
Kromě toho tímto způsobem povzbuzené stavební podnikání pomůže ztlačovati nezaměstnanost, aniž by vznikly snad důsledky z r. 1928, neboť sotva lze míti za to, že do konce r. 1933 bude všeobecná kříse odstraněna.
Poukaz na vznik nových daňových podmínek a tím nově vzniklý přesun v domovním majetku, jsme již vysvětlili na jiném místě a omlouváme jej takto: mimořádné poměry vyžadují mimořádných opatření.
Pouze finanční otázka mohla by padati na váhu, že státní pokladna ztrácí v budoucnosti nových 5% z daně domovní a přirážek. Avšak i tu platí mimořádnost poměrů, jež na státu vyžadují mimořádné oběti a konečně lépe je ztrácet touto cestou, než ztrácet na neplodných podporách v nezaměstnanosti.
Pokud jde o dávky z nájemného, platí totéž, co jsme napsali o daních, ačkoliv obce tím přicházejí o značné částky, leč i od těchto svazků nutno žádati oběti a to ze stejných důvodů jako od státu.
Pokud jde o zvýšení daňového osvobození o 5% u staveb s většími byty odůvodňujeme toto zvýšení tím, že povzbuzení stavebního ruchu i v tomto oboru staveb znamená práci pro. celou řadu živností, jež jinak na stavbě domu s menšími byty účastny nejsou, jako na př. štukatéři, parketáři, lustraři, lepší malíři, čalounici, výrobci lepšího kovaného zboží a pod. Konečně nebudiž zapomínáno, že za starého Rakouska, když se jednalo o výstavbu a sanační čtvrtě pražské, kde tehdy přece město o malé byty, stavby tam podnikané požívalo daňového osvobození 20letého a to z mimořádných důvodů. Máme za to, že dnešní mimořádné poměry předčí daleko tehdejší a že námi navrhované 20leté osvobození nikterak není přehnané.
Konečně navrhujeme změnu v tom smyslu, že malým bytem rozumí se kuchyň a jedna obytná místnost s podlahovou plochou dohromady nejvýše 60 m2 na místo 40 m2. Máme za to, že výměra 40 m2 pro větší rodinu je příliš nepatrná.
Po stránce formální navrhujeme, aby návrh byl přikázán iniciativnímu výbor u a pak výboru sociálně-po-litickému a rozpočtovému a aby jeho projednání provedeno bylo současně s vládním návrhem (tisk senátu 618) zákona, kterým se doplňují zákony, týkající se bytové péče.
Pokud jde o finanční stránku návrhu, neznamená jednak přímé zatížení rozpočtu, nýbrž až teprve po dalších 5 letech po lhůtách již zákonem stanovených a jednak, kde jde o přímé zatížení, recipuje návrh ona opatření, jež má na mysli svrchu uvedený vládní návrh, takže i v tomto směru je vyhověno § 41 ústavní listiny.
V Praze dne 4. listopadu 1931.
Pánek, Plamínková, Černý, Riedl, Berkovec, Vaněček, Šolc, ing. Marušek, Merta, dr Milota, dr Klouda, Píchl, dr Veselý, Hubka,