ze dne.....................1931,

Národní shromáždění republiky československé usneslo se na tomto zákoně:

§ 1.

(1) Nemá-li býti podle platných předpisů rozsudek v trestním řízení před občanskými nebo vojenskými soudy při vyhlášení již sepsán, staniž se tak do osmi dnů od jeho vyhlášení.

(2) V trestním řízení před okresními (brigádními) soudy není třeba sepsati odůvodnění rozsudku vyhlášeného v přítomnosti obviněného, jestliže osoby, oprávněné užíti proti rozsudku opravného prostředku, jej neopověděly včas. Písemné odůvodnění rozsudku budiž v takovém případě nahrazeno stručným záznamem důvodů výroku o vině, a bylo-li rozhodnuto o nárocích soukromoprávních, také stručným záznamem důvodů tohoto rozhodnutí.

(3) Ustanovení odst. 2. nelze užíti v trestním řízení proti veřejným zaměstnancům nebo vojenským a četnickým gážistům, jakož i v případech, kdy o výsledku trestního řízení proti osobě mladistvé má býti zpraven poradenský (opatrovnický) soud.

§ 2.

Byla-li v trestním řízení u krajského soudu věc projednána samosoudcem, náleží samosoudci na místě senátu a jeho předsedy naříditi také výkon rozsudku a činiti veškerá další rozhodnutí a opatření po prohlášení rozsudku, vyjímajíc rozhodování o návrhu na obnovu řízení a o zahlazení odsouzení.

§ 3.

Prodlužuje se účinnost §§ 1 až 8 a § 11, čl. I. zákona ze dne 22. prosince 1921, č. 471 Sb. z. a n., o změně některých ustanovení trestního práva, a doplňujícího je článku I., č. 1 zákona ze dne 12. prosince 1923, č. 259 Sb. z. a n., jakož i účinnost čl. I., č. 3, 4 a 11 zákona ze dne 18. prosince 1919, č. 1 Sb. z. a n. z r. 1920, kterým se mění některá ustanovení trestních řádů; při užití čl. I., §§ 1 a 6 zák. č. 471/1921 Sb. z. a n. nebudiž již přihlíženo k znehodnocení peněz.

§ 4.

Zrušují se:

§ 458, odst. 2. až 5. trestního řádu č. 119/1873 ř. z., ve znění článku I., č. 16 zák. č. 1/1920 Sb. z. a n.,

čl. II., č. 24 zák. č. 1/1920 Sb. z. a n. a § 18, č. 4 zákona ze dne 21. března 1929, č. 31 Sb. z. a n., kterým se mění a doplňují trestní zákony a trestní řády.

§ 5.

(1) Tento zákon nabude účinnosti dne 1. ledna 1932. Ustanovení §§ 1 až 3 pozbudou účinnosti dne 31. prosince 1933.

(2) Provésti tento zákon ukládá se ministrům spravedlnosti a národní obrany.

Koncem tohoto roku mají podle § 21 zák. č. 31/1929 Sb. z. a n. pozbýti účinnosti některá zákonná ustanovení v oboru trestního soudnictví. Jde o tato ustanovení:

1. Čl. I., č. 3, 4 a 11 zákona č. 1/1920 Sb. z. a n. Těmito ustanoveními byl počet členů senátů u krajských a vrchních soudů v zemi České a Moravskoslezské snížen, a to u krajských soudů při hlavním přelíčení, při jednání a rozhodování o opravných prostředcích proti nálezům a opatřením okresních soudů ve věcech přestupkových a při rozhodování o návrhu na obnovu trestního řízení ze čtyř na tři soudce, u vrchních soudů pak vůbec z pěti na tři soudce.

Tato ustanovení nemají významu pro zemi Slovenskou a Podkarpatoruskou, kde počet členů senátů u krajských a vrchních soudů je stanoven všeobecně počtem tří.

2. Čl. I., §§ 1 až 8 a 11 zákona č. 471/1921 Sb. z. a n. a doplňující je čl. I., č. 1 zákona č. 259/1923 Sb. z. a n. Tato ustanovení týkají se v podstatě dvou věcí:

a) U zločinů krádeže, zpronevěry a podvodu, na něž je hledíc k hodnotě předmětu trestného činu stanoven podle bývalého práva rakouského trest přes pět let, lze užíti sazby těžkého žaláře od jednoho do pěti let, jestliže soud, přihlížeje k povaze činu, uzná tuto sazbu za dostatečnou. To se týká také zločinu padělání peněz, pokud byl spáchán paděláním kolků podle zákona č. 84/1919 Sb. z. a n. Učinil-li veřejný žalobce v těchto případech v obžalovacím spise návrh na potrestání podle zmíněné sazby, má býti věc rozsouzena sborovým soudem první stolice na místo soudem porotním.

b) Dále byla uvedenými ustanoveními zavedena instituce samosoudců ve věcech trestních u krajských a divisních soudů.

3. § 15 zákona č. 31/1929 Sb. z. a n. Tímto ustanovením byla všeobecně prodloužena lhůta k sepsání rozsudku v trestních věcech na osm dnů a zavedena úleva zjednodušeného sepisování rozsudku v trestním řízení před okresními soudy. Také tato ustanovení platí v řízení před vojenskými soudy s tou odchylkou, že zjednodušeného sepsání rozsudku lze užíti jen v řízení proti obviněným osobám mužstva.

Nežli bylo uvažováno o tom, zda je nutné a účelné prodloužiti účinnost uvedených zákonných ustanovení, vyžádalo si ministerstvo spravedlnosti posudky presidií všech vrchních soudů, všech vrchních státních zastupitelstev, zmocněnců ministerstva spravedlnosti pro výkon dohlédacího prává nad soudy a stálé delegace advokátních komor o tom, jaké zkušenosti byly v praxi s uvedenými ustanoveními učiněny a jaký vliv by mělo na stav trestního soudnictví neprodlouženi účinnosti toho či onoho uvedeného zákonného ustanovení. Jak bylo možno očekávati, vyžádané posudky se do značné míry rozcházejí. Cílem jedněch je dokonalejší úprava trestního soudnictví a považují proto za účelné, aby uvedená ustanovení vyvolaná mimořádnými poválečnými poměry, byla úplně nebo částečně zrušena, tedy aby účinnost jejich nebyla prodlužována. Druzí však, uvažujíce o následcích neprodlouženi účinnosti těchto ustanovení na řádný chod trestního soudnictví, poukazují na to, že s nynějším stavem soudců nebylo by možno trestní agendu udržeti v dosavadním chodu.

Netřeba popírati, že úlevy, které byly těmito ustanoveními v oboru trestního soudnictví zavedeny, byly vynuceny mimořádným stavem, v jakém se naše soudnictví po převratu octlo, a že právní stav, jaký byl před zavedením těchto úlev, byl v mnohém směru dokonalejší.

Uvažujíc však o následcích neprodloužení těchto přechodných ustanovení na stav trestního soudnictví, dospěla justiční správa k závěru, že bez prodloužení aspoň většiny z nich nebylo by možno trestní řízení udržeti v dosavadním chodu. O tom svědčí statistická data o skutečném stavu soudců, státnězastupitelských úředníků a soudcovských čekatelů, jaký byl dne 1. října 1931, u srovnání se stavem, jaký tu byl dne 1. dubna 1929, t. j. v den, kdy nabyl účinnosti zákon č. 31/1929 Sb. z. a n., jímž byla účinnost uvedených ustanovení naposledy prodloužena a jímž byly zavedeny i další úlevy v řízení před soudy okresními.

Přes to, že dne 1. října 1931 byl skutečný stav soudců o 85, státních zástupců o 5 a soudcovských čekatelů o 102 vyšší než byl dne 1. dubna 1929, nedostává se ještě na systemisovaný stav soudců 310, státních zástupců 24, a toliko soudcovských čekatelů je o 51 více nežli činí systemisovaný stav. Za tohoto stavu nezbylo tudíž vládě než navrhnouti prodloužení účinnosti většiny zmíněných zákonných ustanovení a to na dobu dalších dvou let. Snad se do té doby zvýší větším přílivem z řad soudcovských čekatelů stav soudců do té míry, že bude možno zmíněných přechodných zákonných ustanovení v oboru trestního soudnictví se vzdáti.

Naproti tomu nelze doporučiti, aby byly beze změn zachovány úlevy v řízení před soudy okresními, spočívající jednak v zjednodušeném sepisování rozsudků podle § 15 zák. č. 31/1929 Sb. z. a n., jednak v rozsudkových záznamech podle § 458 tr. ř. a § 541 uh. tr. ř. ve znění zákona č. 1/1920 Sb. z. a n. V praxi se ukázalo, že právě tyto úlevy jsou stížený nejen četnými nedostatky věcnými, nýbrž že jimi také trpí výcvik dorostu, zvláště nejmladších přestupkových soudců, a ztěžuje se justiční správě posuzování právnické zdatnosti soudců. Zajímavým při tom je, že ustanovení § 15 zák. č. 31/1929 Sb. z. a n., jehož účinnost je časově omezena, není stíženo těmito vadami ani do té míry, jako ustanovení § 458 tr. ř. a § 541 uh. tr. ř. ve znění zákona č. 1/1920 Sb. z. a n., ačkoliv účinnost těchto ustanovení časově omezena není. Kdežto podle § 15 cit. zák. sepisuje se vždy protokol o hlavním přelíčení a při odsuzujícím rozsudku také aspoň rozsudkový výrok, nesepíšu je se při rozsudkových záznamech, jak se o nich stala shora zmínka, ani protokol ani rozsudkový výrok, nýbrž se odkazuje prostě na trestní oznámení, které bývá mnohdy dosti nejasné. Ze záznamu nelze pak v takových případech někdy bezpečně zjistiti, pro který čin byl vinník odsouzen. To ovšem má velmi citelné následky, neboť rozsudku a protokolu bývá často potřebí později na př. při rozhodování o návrhu na obnovu trestního řízení, při podání mimořádných opravných prostředků proti rozsudku, při posuzování podmínek zahlazení odsouzení, podmíněného odsouzení, zpětnosti, při uplatňování soukromoprávních nároků v řízení civilním, při zjišťování viny a rozhodných skutečností v řízení kárném, při posuzování křivosti svědeckých výpovědí, při opatření poručenského soudu na prospěch osoby mladistvé atd. Těmito vadami je stižen též záznam nastupující na místo osvobozujícího rozsudku v případech § 15, odst. S. zák. č. 31/1929 Sb. z. a n., neboť důvody osvobození nebývají zpravidla ze záznamu seznatelny.

Přes nebezpečí, že omezením těchto úlev dozná soudnictví u některých okresních soudů po případě určitého zpomalení, nemohla se proto vláda odhodlati, aby navrhla prodloužení těchto úlev beze změny, ježto újma, která by z toho mohla při výchově soudcovského dorostu vzejíti a která by se v budoucnosti citelně projevila, je příliš značná, než aby ji bylo možno přezírati. Proto se navrhuje, aby rozsudkové záznamy zavedené novelou č. 1/1920 Sb. z. a n. byly zrušeny vůbec a ustanovení § 15 zákona č. 31/1929 Sb. z. a n. aby byla změněna tak, aby jeho vady byly co možná odstraněny. Ustanovení o tom je obsaženo vil osnovy. Podle navržené úpravy bude nutné, aby protokol o hlavním líčení a rozsudečný výrok byl v každém případě úplně sepsán a úlevy omezí se toliko na sepisování odůvodnění rozsudku.

V § 2 osnovy má býti odstraněn nedostatek dosavadní zákonné úpravy, který byl v praxi značně pociťován. Samosoudce krajského soudu byl totiž omezen na rozhodování při hlavním přelíčení. Značná činnost porozsudečná připadla.v těchto věcech podle přesného znění zákona (viz také rozh. 2302 Sb. n. s.) opět senátu a jeho předsedovi. účelnějším však je, aby i porozsudečnou činnost obstaral samosoudce, který s trestní věcí, v níž rozhodl, je dokonale obeznámen. Toliko rozhodování o návrhu na obnovu trestního řízení a o zahlazení odsouzení považuje osnova za účelné svěřiti senátu.

Jak z § 5 je patrno, mají také tato změněná a nová ustanovení obsažená v §§ 1 až 3 pozbýti účinnosti dne 31. prosince 1933.

Provedení zákona nevyžádá si žádných nových nákladů.

Vláda doporučuje, aby osnova tohoto zákona byla v obou sněmovnách Národního shromáždění přikázána výboru ústavně-právnímu k podání zprávy ve lhůtě co nejkratší.

V Praze, dne 6. listopadu 1931.

Předseda vlády:

Udržal v. r.

Ministr spravedlnosti:

Dr. Meissner v. r.