I. Senátor František Nedvěd mluvil dne 25. května 1928 ve veřejné schůzi v Jihlavě, svolané komunistickou stranou o poměrech v Československé republice, pravil, že jsou horší, než za Rakouska. Za Rakouska požívali političtí provinilci největšího pohodlí, jen svoboda jim chyběla, kdežto v humánní, demokratické republice se s nimi zachází bezohledně požívají ponižující mravní torturu. V Rakousku nestřílelo se za 60 let tak často do dělníků, jako v Československé republice za 10 let. Za Rakouska neodvažovala se buržoasie sáhnouti na samosprávu, kdežto u nás hned zruší okresní hejtman usnesení socialistické většiny a hrozí rozpuštěním, když se zastupitelstvo usnese na nějakém protestu proti připravovaným zákonům. Tisková svoboda je prý v Československé republice jen na papíře. Shromažďovací svobody prý u nás není. Nikdo nesmí protestovati proti tomu, co chce měšťácká většina dělati. Nejnovějším husarským kouskem naší vlády je prý zákaz II. Spartakiady, již zakázala proto, že prý by, mohla ohroziti veřejný klid a pořádek. Komunistická strana si však tento zákaz líbit nedá a proletariát se přece sejde ve dnech 5. a 6. července v Praze za účelem manifestace při Rudém dni, aby ukázal, že si právo na pražské ulice vzít nedá a aby protestoval proti falešným oslavám 10letého výročí trvání republiky.

Nejnovějším výkvětem československé demokracie je prý, že policie vnikla v Praze do místností, do nichž byly svolány plenární schůze a schůze ty rozpustila, ač na nich podle zákona neměla co dělati. Ze všeho je prý viděti, že nynější vláda, která se opírá o pendreky, brzy pojede, komunistická strana že se dočká své periody a pak bude spláceti.

Dne 29. května 1928 mluvil na táboru lidu v Třebíči, stejně jako na schůzi v Jihlavě.

II. Senátor František Nedvěd tvrdil na zmíněném táboru v Jihlavě dne 25. května 1928 také, že, vydá-li Rakousko Belu Khuna Maďarsku, musí si proletariát všech zemí slíbiti, že padne za život Khunův život sta měšťáků, bude pak účtovati za všechny oběti bílého teroru. Účtování to bude poslední a to takové, že nepřátelé proletariátu se více nevzchopí k vládě a konec bude jejich panství, a ku konci své řeči v Třebíči vyslovil ještě naději v budoucnost a řekl, že mu jde již na šestý křížek, ale že je přesvědčen, že on sám se také dočká vlády dělníků a rolníků.

Rozsudkem krajského soudu v Jihlavě ze dne 20. září 1929, číslo jednací Tk VI 814/28-46, byl senátor František Nedvěd pro projevy pod I. uvedené uznán vinným přečinem dle § 14, číslo 1 a 5 zákona na ochranu republiky ze dne 19. března 1923, č. 50 Sb. z. a n., že dne 25. května 1928 v Jihlavě a dne 29. května 1928 v Třebíči, ježto způsobem surovým a štvavým hanobil republiku tak, že to mohlo snížiti vážnost republiky a ohroziti obecný mír v republice a že pobuřoval proti demokraticko-republikánské formě státu; za to byl odsouzen k trestu tuhého vězení v trvání 14 dnů a k pokutě 500 Kč, v případě nedobytnosti k dalšímu tuhému vězení v trvání jednoho týdne a to bezpodmínečně.

Naproti tomu byl senátor František Nedvěd týmž rozsudkem zproštěn obžaloby pro přečin dle § 18, číslo 1, 2, zákona na ochranu republiky, že dne 25. května v Jihlavě a dne 29. května 1928 v Třebíči veřejně sděloval a jinak rozšiřoval nepravdivou zprávu, již pokládati za pravdivou neměl dostatečných důvodů, ač věděl, že tím poškozuje veřejnou bezpečnost a veřejný pořádek, kteréhožto přečinu dle obžaloby dopustil se výroky pod II. uvedenými.

Dle názoru soudu nelze totiž těchto pod II. uvedených výroků senátora Františka Nedvěda pokládati za zprávu ve smyslu zákona na ochranu republiky, nýbrž tyto jeho výroky jsou jen obvyklou, často užívanou frází levicových táborových řečníků, které nebyly způsobilé, aby v posluchačích vyvolaly takový stav, aby tím byla bezpečnost státu, veřejná bezpečnost nebo veřejný pořádek poškozen a že si obžalovaný nebyl ani vědom, že těmito svými výroky může vyvolati důsledky v §u 18, číslo 1, 2, zákona na ochranu republiky uvedené.

Do zmíněného rozsudku podal senátor František Nedvěd zmateční stížnost a odvolání pro nepřiznání podmíněného odkladu trestu a státní zastupitelství podalo zmateční stížnost do osvobozující části rozsudku a odvolání do výroku o trestu.

Imunitní výbor navrhuje, aby senát dal souhlas k dalšímu trestnímu stíhání senátora Františka Nedvěda, avšak toliko pro přečin podle § 14, č. 1 a 5 zákona na ochranu republiky ze dne 19. března 1925, č. 50 Sb. z. a n., jejž senátor František Nedvěd prý spáchal výroky shora pod I. uvedenými, neboť výroky tyto mohou zakládati skutkovou podstatu přečinu podle § 14, č. 1 a 5 zákona na ochranu republiky. Naproti tomu nezakládají výroky pod II. uvedené skutkovou podstatu přečinu podle § 18. č. 2 zákona na ochranu republiky, jak to i trestní soud ve svém, ovšem pro imunitní výbor i pro senát nesměrodatném, rozsudku - po názoru imunitního výboru správně zproštěním uznal. Proto souhlas k dalšímu stíhání pro tento přečin se nenavrhuje.

V Praze, dne 10. listopadu 1931.