Ústavně-právní výbor souhlasí s vládní osnovou, že je nutno prodloužiti účinnost čl. I., §§ 1-8 a 11 zák. č. 471/1921 a doplňujícího čl. I., č. 1. zák. č. 259/1923, jakož i čl. I., č. 3, 4 a 11 zák. č. 1/1920, kterážto ustanovení pozbývají platnosti dnem 31. prosince 1931, neboť dosavadní nedostatečný stav soudců a státních zástupců vyžaduje ještě úlev, které tyto předpisy obsahují, a bez nich by při dosavadní přetíženosti soudů bylo trestní soudnictví ohroženo. Poněvadž však přece je naděje, že v dohledné době bude stav soudců ze soudcovských čekatelů doplněn prodlužuje se účinnost zmíněných ustanovení pouze na 2 roky, t. j. do 31. prosince 1933.

Dne 31. prosince 1931 pozbude dále účinnosti ustanovení § 15 zák. č. 31/1929. To se však v praxi neosvědčilo a proto navrhuje vláda, aby jeho účinnost nebyla již prodlužována a aby mimo to bylo zrušeno i obdobné ustanovení § 458 tr. řádu čís. 119/1873 a § 541 tr. por. zák. čl. XXXIII/1896, jak je zavedla novela č. 1/1920. Na místo těchto všech ustanovení zavádí vládní osnova na přechodnou dobu (do 31. prosince 1933 v § 1 předpisy nové, které se od dosavadních liší zejména v tom, že soudce bude nyní vždy sepisovati rozsudečný nález, jehož je třeba hlavně pro jistotu právní, a že může nahraditi odůvodnění rozsudku pouhým záznamem jen v takových případech, kde není třeba uvésti přesné důvody, protože nedochází k jich přezkoumání u vyšší stolice, a že ani nejsou důležité pro řízení disciplinární nebo pro opatření v příčině nezletilé osoby (jako je tomu v případech uvedených v odst. 3. tohoto paragrafu).

Toto nové ustanovení znamená arci proti dosavadní úlevě, zavedené novelou č. 1/1920 i § 15 zák. č. 31/1929, určité zatížení soudců, toho se však nelze uvarovati, musí-li se dáti přednost právní jistotě. Aby proto bylo soudcům uleveno na jiném místě, doplnil ústavně-právní výbor vládní osnovu novým ustanovením, uvedeným v níže citovaných §§ 4 a 5, podle něhož nebude třeba v případech, když žalobce při hlavním přelíčení upustí od stíhání, vynášeti oprošťující rozsudek, jako dosud podle § 259, č. 2 trestního řádu č. 119/1873 a § 306, č. 2 vojenského trest. řádu č. 331/1912 a z čl. XXXIII/1912, nýbrž se trestní řízení usnesením zastaví. Tím pomine i sepisování rozsudku, která je tu pouhou formalitou. V trestním řádě č. XXXIII/1896 nebylo třeba takové ustanovení zavésti, neboť je již obsaženo v § 323. Proto se novým ustanovením dosáhne i unifikace všech platných trestních řádů v tomto bodě.

Konečně uznal ústavně-právní výbor též důvody, pro které se v § 2 vládního návrhu rozšiřuje pravomoc samosoudce v trestním řízení, a přijal proto navržené ustanovení.

V stylisaci § 1 a § 2 byly učiněny menší změny.

V důsledku toho návrhu je ústavně-právní výbor senátu, aby přijal vládní návrh ve znění dole otištěném.

V Praze, dne 11. listopadu 1931.

ze dne...........................1931,

Národní shromáždění republiky Československé usneslo se na tomto zákoně:

§ 1.

(1) Nemá-li býti podle platných předpisů rozsudek v trestním řízení před občanskými nebo vojenskými soudy sepsán již při vyhlášení, staniž se tak do osmi dnů od jeho vyhlášení.

(2) V trestním řízení před okresními (brigádními) soudy není třeba sepsati odůvodnění rozsudku vyhlášeného v přítomnosti obviněného, jestliže osoby, oprávněné užíti proti rozsudku opravného prostředku, jej neopověděly včas. Písemné odůvodnění rozsudku budiž v takovém případě nahrazeno stručným záznamem důvodů výroku o vině, a bylo-li rozhodnuto o nárocích soukromoprávních, také stručným záznamem důvodů tohoto rozhodnutí.

(3) Ustanovení odst. 2. nelze užíti v trestním řízení proti veřejným zaměstnancům nebo vojenským a četnickým gážistům, jakož i v případech, kdy o výsledku trestního řízení proti osobě mladistvé má býti zpraven poručenský (opatrovnický) soud.

§ 2.

Projednal-li věc v trestním řízení u krajského soudu samosoudce, náleží mu na místě senátu a jeho předsedy naříditi také výkon rozsudku a činiti veškerá další rozhodnutí a opatření po vyhlášení rozsudku, vyjímajíc rozhodování o návrhu na obnovu řízení a o zahlazení odsouzení.

§ 3.

Prodlužuje se účinnost §§ 1 až 8 a § 11, čl. I. zákona ze dne 22. prosince 1921, č. 471 Sb. z. a n., o změně některých ustanovení trestního práva, a doplňujícího je článku I., č. 1 zákona ze dne 12. prosince 1923, č. 259 Sb. z. a n., jakož i účinnost čl. I., č. 3., 4 a 11 zákona ze dne 18. prosince 1919, č. 1 Sb. z. a n. z r. 1920, kterým se mění některá ustanovení trestních řádů; při užití čl. I., §§ 1 a 6 zák. č. 471/1921 Sb. z. a n. nebudiž již přihlíženo k znehodnocení peněz.

§ 4.

Ustanovení § 259, č. 2. trestního řádu čís. 119/1873 se zrušuje, další číslo 3. tohoto paragrafu se mění v číslo 2. a připojuje se tento druhý odstavec:

Upustil-li žalobce po zahájení hlavního přelíčení od obžaloby dříve než se sborový soud odebere k usnášení o rozsudku, zastaví předseda trestní řízení usnesením.

§ 5.

Ustanovení § 306, č. 2. vojenského trestního řádu čís. 131/1912 a zák. čl. XXXIII/1912 se zrušuje, další číslo 3. tohoto paragrafu se mění v číslo 2). a číslo 4. v číslo 3. a připojuje se tento třetí odstavec:

Upustil-li žalobce po zahájení hlavního přelíčení od obžaloby dříve než se nalézací soud odebere k usnášení o rozsudku, zastaví předseda trestní řízení usnesením.

§ 6.

Zrušují se:

§ 458, odst. 2. až 5. trestního řádu č. 119/1873 ř. z., ve znění článku I., č. 16 zák. č. 1/1920 Sb. z. a n.,

čl. II., č. 24 zák. č. I/1920 Sb. z. a n. a § 18, č. 4 zákona ze dne 21. března 1929, č. 31 Sb. z. a n., kterým se mění a doplňují trestní zákony a trestní řády.

§ 7.

(1) Tento zákon nabude účinnosti dne 1. ledna 1932. Ustanovení §§ 1 až 3 pozbudou účinnosti dne 31. prosince 1933.

(2) Provésti tento zákon ukládá se ministrům spravedlnosti a národní obrany.