Senát Národního shromáždění R. Čs. r. 1932.

III. volební období.

5. zasedání.

Tisk 713.

1. sen. Hubky, Berkovce, Šťastného a spol. na p. předsedu vlády a na p. ministra vnitra ve věci mzdových poměrů dělnictva ve strakonických fezárnách a útoku četnictva na toto dělnictvo při shromáždění jeho dne 19. února 1932.

2. sen. Johanise a druhů na p. ministra zdravotnictví a tělesné výchovy a na p. ministra sociální péče v záležitosti všeobecných veřejných nemocnic v zemi české, které účtují léčebné za pojištěnce po uplynutí 28 dnů pojištěncům samým, aneb osobám, k výživě jich podle obč. zákona povinným.

3. sen. Tichiho, Eichhorna a soudr. na p. ministra financí o činnosti daňových revisních komisí

Ve čtvrtek dne 18. února byly do výplatních sáčků dělnictva ve dvou továrních objektech strakonické fezárny vloženy lístky oznamující, že se mzdy snižují o 20% počínaje dnem 29. února t. r. a dělnictvo se upozorňuje, že kdo nastoupí práci v tomto dni, aniž by dal před tím normální výpověď, bude možno předpokládati, že souhlasí s navrhovanou úpravou mzdy.

Dělnictvo bylo tímto jednáním tovární správy nesmírně překvapeno a rozrušeno. Zpráva o tom rozletěla se ihned celým městem. Druhý den hned ráno intervenoval závodní výbor u ředitelství továren. Firma trvala na svém. Odebral se proto celý závodní výbor i s delegáty jednotlivých oddělení na okresní úřad k okres. hejtmanu panu Bočkovi. Tomu bylo sděleno, co se událo a byl požádán, aby okamžitě zprostředkoval jednání a firmu pohnul, aby provokaci s diktováním mezd odvolala. Už při této příležitosti došlo k určitému rozporu mezi okresním hejtmanem a intervenujícími zástupci dělnictva, protože se strany úřadu nebyla projevena dostatečná ochota působiti uklidňující formou.

V poledne téhož dne shromáždilo se osazenstvo fezáren před budovu ředitelství továren na náměstí. K ředitelství vyslána nová delegace, jíž se zúčastnil i starosta města Strakonic. Dělnictvo ve vzorném klidu vyčkávalo návrat deputace. Té bylo ústy generálního ředitele Saxla sděleno, že firma na snížení trvá, že však je ochotna vyjednávati o daném případu na živnostenském inspektorátu v Táboře. Jednání položeno na úterek dne 23. února.

Po sdělení výsledku shromážděnému dělnictvu rozešlo se toto v úplném klidu. Odpoledne nastoupilo práci. Po 17. hodině sešlo se dělnictvo samovolně bez agitace na náměstí opětně před budovou ředitelství. K shromážděným promluvila jakási žena. Podle výroku svědků nebyla krátká její řeč vůbec štvavá a obsahovala vlastně jenom několik známých hesel. Shromáždění zachovávalo při tom naprostý klid a uposlechlo výzvy ke klidnému rozchodu. Také ona žena řečnice vmísila se mezi lid. Teprve nyní rozhodla se policie, že přikročí k jejímu zatčení. Při tom došlo ke shluknutí, odcházející lidé obrátili se ze zvědavosti zpět a v tom okamžiku byl dán intervenujícím úředníkem povel zmobilisovanému četnictvu, stojícímu na chodníku, k útoku »na bodák«. Četníci se vrhli mezi lid a tloukli nemilosrdně kolbami zejména do žen. Po prvém útoku se četníci rozptýlili mezi uděšenými a tlačícími se ženami, které pro neschůdnost terénu na strakonickém náměstí nemohly utéci. Na nový povel srazili se četníci znovu v řadu a bez námahy vyklidili hořejší prostranství náměstí před radnicí.

Zákrok ozbrojené moci vzbudil veliké pohoršení a poněvadž stal se bezdůvodně, byl odsuzován všemi přihlížejícími občany. V důsledku četnického zákroku shromáždili se na náměstí veliké davy, takže toto bylo přeplněno. Nebyl však porušen klid, ozývaly se jen plačící zraněné ženy. V čelo četnictva postavil se nový velitel, četnický důstojník a četníci vyklizovali celé náměstí. K srážce žádné vůbec nedošlo.

Z celého jednání dělnictva je zřejmo, že jeho vystoupení dálo se beze vší agitace, bez jakéhokoliv úmyslu rušit pořádek, jen ve snaze pohovořiti o svých záležitostech a vyvolat změnu krutého zákroku ředitelství továren.

Používajíce tohoto neblahého případu, jemuž předcházely a mohou následovati jiné případy obdobné, táží se podepsaní pana předsedy vlády a pana ministra vnitra:

1) Je vláda ochotna usnésti taková opatření vůči správám továren a závodů, jimiž byly by znemožněny případy dráždění myslí pracujících dělníků zbytečným propouštěním anebo bezdůvodným snižováním mezd?

2) Je pan ministr vnitra ochoten vydati okresním úřadům nařízení ohledně jejich postupu i postupu četnictva, aby dělnictvo, jednající o svých životních zájmech, nebylo upřílišněnou horlivostí těchto orgánů drážděno?

V Praze, dne 24. února 1932.

dr Klouda, Merta, Šolc, dr Veselý, Pánek, inž. Marušák, Pichl, Vaněček, Černý.

Podle zákona o sociálním pojištění číslo 221/24 ve znění zákona číslo 184/28 jsou nemocenské pojišťovny na základě § 149 povinny, aby »při ošetřování pojištěnců ve veřejné nemocnici nahradily této nemocnici pouze náklady za léčení a ošetřování podle poslední třídy až do 4 týdnů.«

Zákon zcela přesně slůvkem »pouze« omezuje nárok veřejné nemocnice na zaplacení léčebného za 28 dnů. Ve starém nemocenském zákoně z roku 1888 bylo toto ustanovení obsaženo. Nebylo již tehdy sporu o tom, že nemocnice nejsou oprávněny účtovati po uplynutí zákonně zmíněných 28 dnů léčebné ani pojištěncům, ani rodinným příslušníkům. Toto stanovisko bylo již starým správním soudním dvorem rakouským výslovně prohlášeno judikátem z 28. září 1906, číslo 10188, a znovu potvrzeno judikátem Nejvyššího správního soudu z 11. března 1925, číslo 4740 Boh. A. 4502.

Přes znění zákona a přes judikáty Nejvyššího správního soudu počaly všeobecné veřejné nemocnice na příkaz Zemského úřadu v Praze účtovati pojištěncům, po případě jejich rodinným příslušníkům, léčebné po 28 dnech. V důsledku toho bylo na intervence Ústředního svazu nemocenských pojišťoven vydáno několik výnosů centrálními úřady republiky, z nichž jmenuji na příklad výnos ministerstva zdravotnictví z 28. dubna roku 1928 čís. 12.888 a výnos ministerstva sociální péče z 19. února 1930 č. j. 1040/IV./2.

Ale ani tyto zákroky nadřízených úřadů neměly vlivu na postup všeobecných veřejných nemocnic, či lépe řečeno na postup Zemského úřadu, v čele s odborným referentem vl. radou dr. Pankratzem, který odmítal uznati jejich závaznost.

Interpelující senátor V. Johanis měl příležitost osobně intervenovati několikráte u Zemského úřadu v Praze a osobně též u vicepresidenta dra. L. Šroma a vládního rady dr. Pankratze, který výslovně prohlásil v srpnu 1930, že výnosem ministerstva sociální péče se necítí býti vázán. Oporou pro toto jeho stanovisko byl jeho osobní názor, že prý nálezy správního soudu, do té doby vydané, týkají se starého nemocenského zákona a že se právní situace vydáním zákona o sociálním pojištění číslo 221/24 změnila. Od té doby však rozhodl konečně Nejvyšší soud rozhodnutím ze dne 4. září 1930 znovu o této věci a potvrdil plně stanovisko, že nemocnice nejsou oprávněny účtovati po 28 dnech léčebné.

Nejvyšší soud praví ve svém rozhodnutí výslovně:

»Veřejné nemocnici, jež plníc toliko úkoly sociálního pojištění, přijala pojištěnce do léčení a ošetřování, nepřísluší vedle náhrady nákladů za léčení a ošetřování nemocenskou pojišťovnou (§ 149 zák. č. 221/1924 Sb. z. a n.) nárok na náhradu proti třetím osobám. Pojištěnec nemocenské pojišťovny má po dobu svého příslušenství k pojišťovně nárok na bezplatné léčení a ošetřování. Veřejná nemocnice ze zákona je povinna pojištěnce léčiti a ošetřovati a má nárok na úhradu s tím spojených nákladů vůči nemocenské pojišťovně, ovšem podle zákona, to jest v rozsahu zákonem stanoveném. Ze zákonných předpisů plyne dále, že nárok veřejné nemocnice jest zaplacením této zákonné úhrady (§§ 149, 150 cit. zákona) nemocenskou pojišťovnou vypořádán, takže i vůči třetím osobám dalších nároků nemá. Na tom nic nemění, že tato náhrada, jmenovitě pokud jde o pobyt v nemocnici po uplynutí čtyř týdnů, je snad malá a neodpovídá skutečnému nákladu, jdeť tu právě o finanční výsadu, která měla zákonem býti nemocenským pojišťovnám poskytnuta.«

Ale ani nyní po vydání tohoto rozhodnutí a po vydání nového výnosu ministerstva sociální péče nenastalo v postupu veřejných nemocnic změny. Podepsaný sám musil několikráte – dokonce ještě na konci uplynulého roku, když již rozhodnutí Nejvyššího soudu bylo dávno publikováno a uvedeno výnosem ministerstva sociální péče na vědomí – zakročiti proti tomu, aby všeobecné nemocnice velmi krutým a bezohledným způsobem exekučně nevymáhaly na pojištěncích, případně na jejich rodinných příslušnících, zaplacení léčebného. Řada konkrétních stížností je oběma pánům ministrům k disposici.

Podepsaní jsou překvapeni tím, že podřízený správní úřad, jakým je Zemský úřad v Praze, může svému zodpovědnému úředníkovi dovoliti, aby přestupoval takovým nemístným způsobem nařízení a výnosy nadřízených ministerstev a udržoval praksi, zákonům se příčící, a trpěti podobný postup správců veřejných všeobecných nemocnic.

K tomu přistupuje ještě okolnost, že ani na jednu konkrétní stížnost, kterých podepsaný V. Johanis podal celou řadu na Zemský úřad v Praze, neobdržel vůbec žádné odpovědi.

Podepsaní táží se pana ministra sociální péče a pana ministra zdravotnictví a tělesné výchovy:

1) zda je jim tato prakse všeobecných veřejných nemocnic a Zemského úřadu známa?

2) Jak hodlají dosáhnouti toho, aby Zemský úřad a správy všeobecných veřejných nemocnic respektovaly zákony, když všechny dosavadní kroky selhaly?

3) Jakým způsobem hodlají zakročiti proti Zemskému úřadu, resp. zodpovědnému přednostovi příslušného oddělení a proti správě všeobecných veřejných nemocnic za to, že příkazů jim daných neposlechli a protizákonně postupovali?

V Praze, dne 23. února 1932.

Havránek, Koukal, Kříž, Petřík, Dundr, Zimák, dr Farkas, Časný, Filipínský, Pocisk.

Živnostenské a obchodnické organisace stěžují si oprávněně do toho, že daňové revisní komise v mnohých okresech rozvíjejí činnost, která odporuje vládnímu nařízení č. 175/1927 k čl. III., odst. 1, č. 2. Obzvláště se poukazuje k tomu, že se revise konají bez ohledu na daňové a bilanční práce, prováděné v měsících lednu a únoru. Dále nepřihlíží se k ustanovení odst. 2. shora zmíněného vládního nařízení, podle kterého předmětem revisní činnosti zpravidla mají býti jen případy, jež mají význam se stanoviska výše daně nebo berní morálky, a provádějí se revise u maloživnostníků, kteří by na základě těchto ustanovení měli býti z revise vyňati.

Účinky hospodářské krise, jež většinu živnostenských a obchodnických existencí co nejtížeji ohrožují, vytvářejí přirozeně u poplatníků tísnivou duševní depressi, která ochromuje jakoukoli iniciativu. Provádění daňových revisí v nynější době vede tudíž přirozeně ke hluboko zasahujícímu rozrušení mezi poplatníky, jehož následky nelze dohlédnouti.

Podle ustanovení shora zmíněného vládního nařízení jsou revisní orgány povinny prováděti revise se všemi možnými ohledy na nerušený chod podniku, vyvarovati se každého zbytečného obtěžování podnikatele a jeho personálu, i všeho, co by mohlo vzbuditi pozornost nezúčastněných osob a obecenstva, a chovati se vůči poplatníkům s největší šetrností. Dále má se podle odstavce 6. podle možnosti vyhověti oprávněným požadavkům stran, u nichž se revise provádějí, ve příčině časového uspořádání revisí (na př. mimo dobu saisonních, inventurních prací a pod). Tohoto ohledu, jak zmíněno, ve většině případů se nedbá.

Podepsaní táží se tudíž pana ministra financí:

1) Je pan ministr ochoten činnost revisních orgánů vzhledem ke katastrofální hospodářské situaci omeziti na míru nevyhnutelně nutnou a naříditi obzvláště přesné zachováváni ustanovení odstavce 2 shora citovaného vládního nařízení?

2) Je pan ministr financí ochoten, prvních deset týdnů každého kalendářního roku, které zvláštní měrou slouží bilančním a daňově technickým pracem, všeobecně vyloučiti z revisní činnosti a podle toho dáti pokyny podřízeným finančním orgánům?

V Praze, dne 4. února 1932.

Böhr, Fr. Scholz, Köhler, dr Jesser, Füssy, Stolberg, dr Hilgenreiner, Richter, Kostka.

Seitens der gewerblichen und kaufmännischen Organisationen wird darüber berechtigte Beschwerde geführt, daß in vielen Bezirken die Steuerrevisionskommissionen eine Tätigkeit entfalten, welche im Widerspruche zur Regierungsverordnung Nr. 175/1927 zu Art. III, Absatz 1, Z. 2, stehen. Insbesonders wird darauf verwiesen, daß die Revisionen ungeachtet der in den Monaten Jänner und Feber vorzunehmenden Steuer- und Bilanzarbeiten vorgenommen werden. Ferner wird die Bestimmung des Absatzes 2 der eingangs erwähnten Regierungsverordnung, nach welcher Gegenstand der Revasionstätigkeit in der Regel bloß Fälle zu bilden haben, die vom Standpunkte der Höhe der Steuer oder der Steuermoral von Bedeutung sind, außeracht gelassen und Revisionen bei Kleingewerbetreibenden durchgeführt, welche auf Grund dieser Bestimmungen von einer Revision auszunehmen wären.

Die Auswirkungen der Wirtschaftskrise, welche die meisten gewerblichen und kaufmännischen Existenzen auf das schwerste bedrohen, schaffen naturgemäß bei den Steuerträgern eine niederdrückende seelische Depression, welche jede Initiative lähmt. Die Durchführung von Steuerrevisionen zum jetzigen Zeitpunkte führt daher naturnotwendig zu einer tiefgehenden Erregung unter den Steuerträgern, deren Folgen nicht abzusehen sind.

Nach den Bestimmungen der eingangs erwähnten Regierungsverordnung sind die Revisionsorgane verpflichtet, die Revisionen mit allen möglichen Rücksichten auf den ungestörten Gang der Unternehmung vorzunehmen, jede überflüssige Belästigung des Unternehmers und seines Personales, sowie alles zu vermeiden, was die Aufmerksamkeit unbeteiligter Personen und der Bevölkerung erwecken könnte und sich gegenüber den Steuerpflichtigen auf das rücksichtsvollste zu betragen. Ferner ist gemäß Absatz 6 den berechtigten Forderungen der Parteien, bei denen die Revisionen vorgenommen werden, hinsichtlich der zeitlichen Anordnung der Revisionen (z. B. außerhalb der Zeit der Saison-, Inventurarbeiten und dergl.) nach Möglichkeit zu entsprechen. Diese Rücksichtnahme wird, wie erwähnt, in den meisten Fällen außeracht gelassen.

Die Gefertigten stellen daher an den Herrn Finanzminister die Anfrage:

1. Ist der Herr Finanzminister geneigt, die Tätigkeit der Revisionsorgane mit Rücksicht auf die katastrophale Wirtschaftslage auf das unumgänglich notwendigste Maß einzuschränken und insbesonders die strikte Einhaltung der Bestimmungen des Absatzes 2 der eingangs zitierten Regierungsverordnung zu verfügen?

2. Ist der Herr Finanzminister geneigt, die ersten 10 Wochen jedes Kalenderjahres, welche im besonderen Ausmaß Bilanz- und steuertechnischen Arbeiten dienen, generell von einer Revisionstätigkeit auszuscheiden und dementsprechend die untergeordneten Finanzorgane anzuweisen?

Prag, 4. Feber 1932.

Böhr, Fr. Scholz, Köhler, Dr. Jesser, Füssy, Stolberg, Dr, Hilgenreiner, Richter, Kostka.