Senát Národního shromáždění R. Čs. r. 1932.

III. volební období.

6. zasedání.

Tisk 724.

Zpráva

branného výboru

k vládnímu návrhu zákona (tisk 703)

o požadování dopravních prostředků pro vojenské účely v míru.

Předložený vládní návrh zákona má účel:

1. unifikační,

2. má doplniti mezeru dosavadními zákony povstalou,

3. má upraviti dřívější zastaralá ustanovení na míru dnešním poměrům odpovídající.

ad 1.

Požadování vojenských přípřeží v míru pro voj. dopravní účely upraveno bylo v Čechách, na Moravě a ve Slezsku zák. ze dne 22. května 1905 č. 86 ř. z. a prováděcím nařízením ze dne 22./5. 1911 č. 95 ř. z.; na Slovensku a Podk. Rusi platily: § 13 zák. čl. IX z r. 1844, jenž stanoví, že v platnosti zůstávají staré zvyklosti, kteréž byly shrnuty ve vyhlášce zmocn. civ. komisaře ze dne 6. února 1850 a pozdějšími cirk. nař. býv. min. honvédů z r. 1872, 1874 a 1876.

Tato nejednotnost zůstala v platnosti až dosud a jen zákon č. 388 z roku 1922 Sb. z. a n., jehož platnost omezena byla na trvání jednoho roku, a pak definitivní zákon č. 255 z r. 1923 Sb. z. a n. upravily jednotně jen sazby pro náhradu za poskytnutí přípřeží.

Tato osnova přináší jednotnost zák. předpisů v celém území státu a v podstatě, jak z odůvodnění osnovy patrno, za podklad návrhu vzaty zásady zákona č. 86/1905 ř. z.

ad 2.

Máme již zákon ze dne 13. května 1924, č. 117 Sb. z. a n., o požadování dopravních prostředků pro účely vojenské, podle něhož možno opatřiti dopravní prostředky pro vojenské dopravní účely při mobilisaci a ve válce i při mimořádném povolání zálohy a náhradní zálohy v míru, podle § 27 branného zákona; pro normální dobu mírovou bylo však třeba doplnění touto osnovou unifikační, jejíž ustanovení možno použíti vždy, pokud nepoužije se zákona č. 117 výše uvedeného.

ad 3.

Změněné poměry v užívání pohonných sil, kdy dnes síla motorová velmi značně již nahrazuje sílu zvířecí, zvláště koňskou, vynutily si také po této stránce uplatnění v předložené osnově po stránce využití dnešních možností a daly také původ tomu, že termín užívaný dosud “vojenská přípřež v míru” mění se v osnově v zákon: “o požadování dopravních prostředků pro vojenské účely v míru”, kterýžto název přiléhavěji vystihuje dnešní stav použitelných dopravních prostředků.

Hl. I. §§ 1 až 8 obsahují všeobecná ustanovení. V § 1 stanoví se právo požadování dopravních prostředků “za náhradu” v případech, když se k tomuto požadování nepoužije zák. č. 117/1924, a zároveň stanoví se právo požadování osob k řízená vyžádaných dopravních prostředků.

§ 2 přesně vyjmenovává prostředky dopravní, jichž lze požadovati. Jsou to: zvířata tažná s postroji i bez postrojů, osedlaná nebo neosedlaná, zvířata jezdecká a soumaři, vozidla pro zvířecí potahy, vozidla motorová pro všechnu dopravu a všechny účely (pokud se nepohybují na kolejích), i jízdní kola; vše s příslušným obvyklým výstrojem, pohonnými látkami, s nástroji, nářadím a s obvyklými náhradními součástkami.

§ 3 stanoví účel a rozsah požadování a to k dopravě osob vojenských a jich zavazadel při vojenských cvičeních, vojenských asistencích a stěhování posádek, výjimečně, není-li možno vojenské osoby při výkonu služby jinak včas dopraviti, dále k dopravě nákladů a břemen vojenské správě patřících, pro ni určených a při dopravě průvodců předmětů těch. Vyloučeno jest použití tohoto zákona, možno-li vystačiti s vlastními prostředky vojenské správy, pro obvyklou místní dopravu osob i materiálu v okrsku posádky, v níž je vojenský útvar, ústav nebo úřad trvale ubytován, a do vzdálenosti 5 km mimo okrsek tento. Pojem okrsek posádky je přesně stanoven v služebním předpise org. XXIV.

§ 4 určuje, kdo má právo požadovací a určení rozsahu i dobu požadování osob i věcí a ustanovuje k tomu jen velitelství vojenského útvaru (pluk, prapor, setnina, úřad, ústav), a jen ve věci neodkladné i jiné orgány vojenské správy.

ad 2. Stanoví, že lze dobrovolným nájmem potřebu uhraditi, je-li možno tak učiniti za cenu ne vyšší, než jest náhrada stanovená na podkladě tohoto zákona.

ad 3. Požadování státi se musí u obce, kde mají býti dopravní prostředky dodány, po případě v obcích sousedních, a teprve při větší potřebě u okresních úřadů ve věci příslušných. Přímo na držiteli požadovati není možno.

V odůvodnění k § 4 stanoví se forma požadování a to ústně, písemně, za nutností též telegraficky. Vyjma případy, kdy nepředvídaně je potřebí dopravní prostředek dodati ihned, mají vojenské orgány své požadování zaříditi tak, aby obec dostala požadování zpravidla alespoň 24 hod, výjimečně (vyžadují-li toho zvláštní okolnosti, vzniklé provedením cvičení) aspoň 12 hodin před tím, než má býti dopravní prostředek poskytnut.

§ 5 ukládá povinnost všem držitelům dopravních prostředků, pokud nejsou podle § 6 t. zákona osvobozeny. I držitelům-příslušníkům cizích států tato povinnost též přísluší, neosvobozuje-li je tento zákon § 6, odst. 1.

Pojmem “držitel” jest rozuměti vlastníka, nebo je-li věc u jiného, tedy tu osobu, která ji má ve své moci. Držitel může na vlastní náklad opatřiti rovnocennou náhradu požadovaných prostředků.

Požadují-li se dopravní prostředky s průvodcem (vozka, řidič a pod.), má držitel, je-li způsobilý, říditi dopravní prostředek sám, anebo postarati se o vhodného, způsobilého zástupce; není-li takto možno vše opatřiti, určí obec schopnou k tomu osobu, kteráž pak jest povinna v řízení nastoupiti.

§ 6 vypočítává případy osvobození od této povinnosti poskytování dopravních prostředků:

a) Dopravní prostředky k osobnímu užívání osob požívajících exteritoriality podle mezinárodního práva, přednostů konsulárních úřadů z povolání a jim přidělených konceptních úředníků z povolání cizích mocností, jsou-li cizinci, jen, je-li vzájemnost zabezpečena.

b) Podobně jest s dopravními prostředky zastupitelských úřadů cizích mocností na území státu zřízených, mezinárodních komisí požívajících exteritoriality a určené k jich potřebě. Konsulátům patřící prostředky dopravní osvobozeny jsou jen tehdy, je-li vzájemnost zajištěna.

Dále vylučují se dopravní prostředky: k osobní potřebě presidenta republiky nebo jeho náměstka, předsedů sněmoven, členů vlády, předsedy nejvyššího kontr. úřadu, guvernéra Podk. Rusi a zemských presidentů, nezbytně potřebné: příslušníků branné moci, četnictva, poštov. dopravy, duchovních, lékařů a zvěrolékařů, pro policii, službu zdravotní, pro udržování vodovodů, kanalisací a stálé hasičstvo.

Odst. f) tohoto paragrafu vypočítává osvobození zvířat, koňů, mulů, mezků, oslů a volů; odst. g) výjimky pro jízdní kola; odst. h) vyjímá pak nově vyrobená vozidla, uložená v továrnách anebo v zastupitelských skladech.

§ 7 mluví o státních dopravních prostředcích a ponechává upravení vládním nařízením; v důvodové zprávě se však upozorňuje, že nelze nechat pro ně platiti všechna ustanovení o ostatních dopravních prostředcích proto, že státní dopravní prostředky se nepřihlašují podle zák. 117/24 Sb. z. a n., takže u obcí nejsou zaznamenány. Sem také patří státní dopravní prostředky, vyhovující § 2 (autobusy ČSR., autobusy poštovní, železniční atd.), o nichž při event. upotřebení bude sjednána dohoda s příslušným ministerstvem.

§ 8. Udává směrnice, jak se určují dopravní prostředky a osoby k jich řízení:

1. Obec rozvrhne co možná stejnoměrně požadované množství prostředků na osoby podle tohoto zákona povinné a při tom ručí podle § 21 této osnovy za řádné plnění povinností zákonem jí uložených a za určení způsobilých dopravních prostředků i osob potřebných k jich řízení.

2. Tatáž povinnost nastane obci, jestliže okresní úřad na požadování orgánů, k tomu tímto zákonem oprávněných, rozdělí požadovanou potřebu na jednotlivé obce. Okresní úřad jest povinen, ovšem spravedlivě, požadovanou potřebu na obce rozvrhnouti.

3. Míra závazku je závislá na počtu a druhu dopravních prostředků v obci i u jednotlivých držitelů, tomuto zákonu podléhajících. Důležitou jest druhá věta tohoto odstavce, jež praví, že při určování dopravních prostředků má se co možná přihlédnouti k nutným zemědělským nebo jiným neodkladným pracem postižených držitelů.

4. Držitel dopravního prostředků, bude-li určen k poskytnutí tohoto, bude o tom písemně vyrozuměn. Výkon tohoto určení je povinen vykonati i v tom případě, když má za to, že podle zákona neměl býti k tomu určen, může však věc oznámiti nadřízenému úřadu.

5. Písemné vyrozumění dostane i osoba obcí určená, když držitel dopravního prostředku z jakéhokoli důvodu není schopen sám, ani plnomocníkem (zástupcem) prostředek požadovaný říditi, o čemž povinné hlášení obci učinil.

6. Praví, že podrobnosti určeny budou vládním nařízením, a tu v důvodové zprávě k předložené osnově, k § 8 obsaženy jsou již zásady příštího prováděcího nařízení, s nimiž možno souhlasiti.

Hl. II. §§ 9-14 pojednávají o jednotlivých druzích požadování dopravních prostředků a to § 9:

1. podle časové potřeby:

a) pro jízdu cílovou (dříve jízda přímá),

b) pro jízdu dobovou,

2. podle věcné potřeby:

a) pro dopravu osob,

b) pro dopravu nákladů a břemen.

Termín: jízda cílová dobře určuje účel jízdy, předem ustanovené místo, cíl, jehož nutno dosáhnouti; naproti tomu dobová jízda bude určena časově (dobou, jíž má trvati).

§ 10. Stanoví přesně nejvyšší možné vzdálenosti pro použití dopravních prostředků jednotlivých druhů a při tom určuje, že v horské krajině s větším stoupáním, než normálním, je třeba zmenšiti počet km o 1/3 jízdy normální.

§ 11. Stanoví jízdu dobovou na půldny, celé dny, výjimečně i na několik dní. Doba 6 hodin počítá se za půl dne, proti dřívějším 8 hod.

§ 12. 1. Dopravní prostředky, jich výběr pro dopravu osob řídí se účelem jízdy, počtem po ruce jsoucích prostředků a stavem cest.

2. Ze zvířat k dopravě osob určených použije se v prvé řadě koní, jinak též mezků.

3. Vozy i motorová vozidla nutno dodati způsobilé; pro gážisty kryté, vozy pérované.

§ 13 stanoví, jakých zvířat a motorových vozidel má se použíti k dopravě nákladů a břemen, a tímto paragrafem ad (1) vyhověno jest také resoluci senátu ze dne 29. listopadu 1922, poněvadž se v něm praví “skot, zvláště krávy, budou požadovány jenom na kratší vzdálenosti a nejsou-li jiné dopravní prostředky v dostatečném množství v místě dosažitelné”.

Odst. III. §§ 15-20 jednají o nárocích za poskytnutí dopravních prostředků:

§ 15 prostě tento nárok přiznává.

§ 16 stanoví, že náhrada se poskytuje za počet ujetých km, při zpětném použití platí se polovina prvé jízdy (což jest proti dosavadní jedné osmině spravedlivější); za čekání do dvou hodin se náhrada neposkytuje, za každou další započítanou hodinu platí se náhrada jako za ujeté 2 km.

§ 17 odměřuje náhradu za jízdu dobovou celodenní: za motorická vozidla a kola 150-50 km, u ostatních 30 km, za polodenní vzdálenost poloviční.

§ 18 ustanovuje, že základem výpočtů náhrady za jízdu dopravním prostředkem jest náhrada za 1 km. Poněvadž dále praví se, že sazby tyto stanoví se vládním nařízením pro každý prostředek dopravní zvláště, s přihlédnutím k průměrným odměnám za dotyčné dopravní prostředky všeobecně placeným atd., jest třeba uvésti alespoň výtah odůvodnění k § 18 z předložené vládní osnovy tisk čís. 703.

“Úmyslem je (tedy zajisté vtěleno to bude do vládního nařízení) poskytnouti náhradu postačitelnou, aby nevyžadovala obětí od poskytovatelů dopravních prostředků; budou se tedy co nejvíce přibližovati sazbám běžným. V náhradě bude obsažena i částka za krmivo či pohonné hmoty i za dodání osob k řízení příslušného prostředku potřebných. Návrhy nových sazeb vyžádá si ministerstvo národní obrany od zemských úřadů v obdobích pětiletých po případě kratších, kteréžto návrhy zpracuji tyto úřady v dohodě s příslušnými zemskými vojenskými velitelstvími, po slyšení odborných zájemnických vrstev, v základě průměru posledních dvou let.

Tak vzniknou základy pro jednotlivé země jednotné a jen výjimečně, při naprosto značně odchylných hospodářských poměrech, mohou se vytvořiti základy i pro menší okrsky neb obce, v částce buď zvýšené nebo snížené.”

§ 19 stanoví způsob placení náhrady a to tak, že příslušnou náhradu zašle vojenská správa pro držitele nebo obcí určeného průvodce, obecnímu úřadu obce dodání nejpozději do 14 dnů po použití dopravního prostředku. Potvrzení o přijetí náhrad jsou prosta kolku i poplatků.

§ 20 upravuje nároky držitele dodaných dopravních prostředků na náhrady nezaviněných škod, jakož i určuje: kdy nestává žádných nároků, stanoví instanční postup pro rozhodování o škodách, rovněž i ustanovuje právo osob průvodců, kteří se stali invalidními při výkonu této povinnosti, i jejich příslušníků, a možno celkem označiti veškerá ustanovení za spravedlivá.

IV. §§ 21-22 stanoví následky za zpožděné dodání nebo nedodání dopravního prostředku a jest tu samozřejmá nutnost, aby včas nedodané dopravní prostředky mohly se i za zvýšených nákladů opatřiti jiné, při čemž zvýšení jde na náklad vinníka. Opatření to může vykonati velitelství vojenského útvaru neb orgán vojenské správy dopravní prostředek požadující. Také obec má právo, aby najala dopravní prostředek na útraty a nebezpečí toho, kdo nevyhověl jejímu příkazu.

§ 22 ustanovuje trestní sankce za nenáležité vykonání nebo nevykonání dodací povinnosti pokutou, jde-li o motorová vozidla, do 5000 Kč, jde-li o ostatní dopravní prostředky, do 500 Kč nebo vězením do 14 dnů.

Totéž platí i o osobě, která se bezdůvodně vyhnula řízení požadovaného dopravního prostředku jakož i o těch, kdož se dopustili úmyslného jednání neb opomenutí, aby dopravu ztížili nebo zmařili.

V. Zvláštní ustanovení.

Podle § 23 přechází odpovědnost za škody způsobené provozem motorových vozidel po dobu použití jich vojenskou správou na tuto jako na vozebního podnikatele.

§ 24 obsahuje ustanovení o plavebních dopravních prostředcích, kterých možno podle tohoto zákona též požadovati.

VI. §§ 25 až 29 obsahují ustanovení závěrečná.

§ 25 zajišťuje spolupůsobení obcí v přeneseném sboru působnosti (na Slovensku a Podk. Rusi notářů).

§ 26 určuje působnost úřadů politických.

§ 27 řeší otázku úhrady vyšších nákladů plynoucích z tohoto zákona a dovolává se § 3 zákona ze dne 17. prosince 1926, čís. 240 Sb. z. a n., o úpravě rozpočtu vojenské správy, jehož by mohlo býti použito (neboť tu jde o větší rozpočtem dosud nepředvídaný náklad způsobený novým zákonem vydaným teprve po účinnosti zák. č. 240/1926 Sb. z. a n.) ku zvýšení rozpočtu asi o 1,320.000 Kč, které přijdou k dobru jedině držitelům dopravních prostředků.

§ 28 rozšiřuje platnost tohoto zákona i pro účely četnictva.

§ 29 stanoví pak jen zásady o účinnosti zákona a jeho provedení. Na provádění zákona zúčastní se ministři národní obrany, vnitra, sociální péče, spravedlnosti, veřejných prací, zemědělství a obchodu.

Účinnost zákona má nastati dnem 1. ledna 1933.

Současně pozbývají platnosti všechny zákony a nařízení, jež odporují tomuto zákonu.

Z povahy zákona samého vyplývá, že bude třeba podrobnosti některých paragrafů doplniti prováděcími nařízeními. Toto doplnění podrobností vyhrazeno jest vládním nařízením k §§: 4, 6, 7, 8, 16, 18, 20, 24 a 25.

Jelikož předložený návrh jest nutným doplněním dnes platných zákonů a vyhovuje po všech stránkách akutním potřebám, usnesl se branný výbor ve schůzi konané dne 14. dubna 1932 doporučiti slavnému senátu chválení osnovy ve znění sen. tisku čís. 703 až na odst. g) § 6, jenž byl upraven branným výborem takto:

g) jízdní kola, kola s pomocným motorem a motocykly, jichž potřebují jejich držitelé nezbytně pro své povolání nebo k jízdě do práce.

V Praze, dne 14. dubna 1932.

V. Klofáč v. r.,
předseda.

V. Sehnal v. r.,
zpravodaj.

Zákon

ze dne………………………. 1932

o požadování dopravních prostředků pro vojenské účely v míru.

Národní shromáždění republiky Československé usneslo se na tomto zákoně:

I. Všeobecná ustanovení.

§ 1.

Úvodní ustanovení.

(1) Podle tohoto zákona lze za náhradu požadovati dopravní prostředky k použití pro vojenské dopravní účely v míru v případech, v nichž se tyto dopravní prostředky neopatří podle zákona ze dne 13. května 1924, č. 117 Sb. z. a n., o požadování dopravních prostředků pro účely vojenské.

(2) S dopravními prostředky lze požadovati zároveň též osoby, jichž je k řízení těchto dopravních prostředků potřebí.

§ 2.

Které dopravní prostředky lze požadovati.

Pro vojenské dopravní účely mohou býti podle tohoto zákona požadovány tyto dopravní prostředky:

a) tažná zvířata s postroji nebo bez postrojů,

b) osedlaná nebo neosedlaná jezdecká zvířata a soumaři,

c) vozidla pro zvířecí potahy (i saně),

d) vozidla uváděná do pohybu motorickou silou, nepohybují-li se po kolejnicích, a to zejména automobily pro dopravu osob, materiálu a pro zvláštní účely, motorové vlaky, traktory, motocykly, kola s pomocným motorem, jakož i přívěsné vozy (u všech druhů vozidel s karoserií); vozidla třeba poskytnouti s potřebným množstvím pohonných látek, pryžového obručoví, s příslušným výstrojem, s nástroji, nářadím a s obvyklými náhradními součástkami,

e) jízdní kola s potřebným výstrojem, s nástroji, nářadím a s obvyklými náhradními součástkami.

§ 3.

Účel požadování dopravních prostředků.

(1) Podle tohoto zákona lze požadovati dopravní prostředky:

a) k dopravě vojenských osob a jejich zavazadel při vojenských cvičeních, při vojenských asistencích a při stěhování posádek; mimo tyto případy pak jen tehdy, není-li možno vojenské osoby při výkonu jich služby jinak včas dopraviti;

b) k dopravě nákladů a břemen vojenské správě patřících anebo pro ni určených a při dopravě průvodců těchto předmětů.

(2) Podle tohoto zákona nelze však požadovati dopravní prostředky, možno-li vystačiti s vlastními dopravními prostředky vojenské správy, které jsou po ruce, dále pak pro obvyklou vojenskou místní dopravu, jíž se rozumí doprava vojenských osob a materiálu v okrsku posádky, v níž je vojenský útvar, ústav neb úřad trvale ubytován, a doprava do vzdálenosti 5 km mimo tento okrsek.

§ 4.

Kdo je oprávněn požadovati dopravní prostředky.

(1) Požadovati dopravní prostředky, třeba-li, i s osobami potřebnými k jich řízení, stanoviti rozsah požadování a dobu dodání mohou jen velitelství vojenských útvarů, a je-li věc neodkladná, i jiné orgány vojenské správy; podrobnosti stanoví vládní nařízení.

(2) Potřebu lze uhraditi též dobrovolným nájmem, je-li možno tak učiniti za cenu nepřevyšující náhradu, jíž sluší poskytnouti za dopravní prostředky požadované podle tohoto zákona.

(3) Dopravní prostředky a osoby potřebné k jich řízení požadují velitelství vojenských útvarů neb jiné orgány vojenské správy u obce, kde mají býti dopravní prostředky dodány, podle potřeby u obcí okolních, a při větší potřebě, na kterou výkonnost těchto obcí nestačí, u příslušných okresních úřadů.

§ 5.

Kdo je povinen poskytovati dopravní prostředky a je říditi.

(1) Poskytovati dopravní prostředky je povinen každý držitel dopravních prostředků, pokud nejsou podle tohoto zákona osvobozeny.

(2) Nestanoví-li tento zákon jinak, podléhají povinnostem v něm uvedeným i držitelé, kteří jsou cizími státními příslušníky.

(3) Držitelem ve smyslu tohoto zákona třeba rozuměti vlastníka věci, a není-li věc u něho, osobu, která ji má v své moci.

(4) Držitelům se ponechává na vůli, zda chtějí poskytnouti své vlastní dopravní prostředky neb opatřiti za ně na své útraty rovnocennou náhradu.

(5) Byl-li požadován dopravní prostředek i s průvodcem (vozkou, řidičem a pod), je držitel požadovaného dopravního prostředku povinen, má-li k tomu potřebnou způsobilost, dopravní prostředek sám říditi, nebo se postarati o vhodného zástupce; není-li mu to možno, je povinen dopravní prostředek říditi ten, koho obec k tomu určí (§ 8, odst. 5.).

(6) Od povinnosti říditi dopravní prostředek jsou osvobozeni veřejní zaměstnanci (funkcionáři), zaměstnanci podniků sloužících veřejné dopravě nebo jiným naléhavým zájmům veřejným, byl-li by tím ohrožen výkon jejich služby (funkce); podrobnosti stanoví vládní nařízení.

§ 6.

Osvobozené dopravní prostředky.

(1) Podle tohoto zákona nemohou býti k dopravě pro vojenské účely požadovány: