Senát Národního shromáždění R. Čs. r. 1932.

III. volební období.

6. zasedání.

Tisk 737.

ze dne..........................................................1932

Národní shromáždění republiky Československé usneslo se na tomto zákoně:

§ 1.

Ustanovení zákona ze dne 28. prosince 1887, č. 1 ř. z. z r. 1888, o pojištění dělníků pro případ úrazu, zák. čl. XIX/1907, o pojištění živnostenských a obchodních zaměstnanců pro případ nemoci a úrazu, zák. čl. XVI/1900, o Pomocné pokladnici pro zemědělské dělníky a čeleď, nyní “Slovenské pokladnici pro zemědělské dělníky v Bratislavě”, pokud tyto zákonné články upravují pojištění úrazové, jakož i ustanovení právních předpisů zákony tyto doplňujících a měnících, budiž, pokud zákon tento nestanoví jinak, obdobně použito také na nemoci z povolání (§ 2).

§ 2.

Za nemoci z povolání považují se nemoci vypočtené v příloze tohoto zákona, pokud byly způsobeny výkonem zaměstnání v pojištěném podniku onoho druhu, který jest uveden v příloze (seznam nemocí) vedle té které nemoci z povolání.

§ 3.

(1) Kde právní předpisy o úrazovém pojištění mluví o tělesném zranění, rozumí se tím při nemocech z povolání onemocnění takovou nemocí, a kde mluví o smrti nastalé z úrazu, rozumí se tím úmrtí způsobené touto nemocí.

(2) Jako doba úrazu platí počátek nemoci podle zákonů o nemocenském pojištění; bude-li to pro pojištěnce příznivější, nebo jde-li o osoby pro případ nemoci nepojištěné, počátek neschopnosti k výdělku podle zákonů o pojištění úrazovém (§ 1).

(3) Při nemoci z povolání záleží náhrada škody osob pro případ nemoci pojištěných v důchodu, který je poskytovati onemocnělému nemocí z povolání počínajíc dvacátým sedmým týdnem po počátku nemoci, případně po počátku neschopnosti k výdělku podle předcházejícího odstavce.

§4.

(1) Povinnost oznamovati v zákonné lhůtě nemoci z povolání (§ 2) má každý nositel nemocenského pojištění, jenž se o nich doví.

(2) Vládním nařízením může býti stanoveno, že povinnost oznamovati nemoci z povolání má i každý lékař, který zjistil takovou nemoc. Ustanovení § 86 zák. čl. XIX/1907 zůstává však nedotčeno.

§ 5.

(1) Je-li obava, že se nemoc z povolání bude opakovati nebo že se zhorší, bude-li osoba pojištěná dále zaměstnána v takovém podniku (§ 2), může jí býti nositelem úrazového pojištění poskytnut přiměřený důchod přechodný, nejvýše do poloviny plného důchodu, zanechá-li zaměstnání toho v takovém podniku.

(2) Požitek důchodu uvedeného v odst. 1. není na závadu nároku na důchod pro neschopnost k výdělku.

§ 6.

Postižený, jemuž nebylo vyměřeno odškodné z moci úřední, musí svůj nárok ohlásiti do jednoho roku ode dne, kdy bylo lékařem zjištěno že jde o nemoc z povolání (§ 2), nejpozději však do dvou roků ode dne, kdy skončilo jeho zaměstnání v podniku uvedeném v § 2. Pozůstalí po osobě zemřelé následkem této nemoci musí svůj nárok ohlásiti nejpozději do jednoho roku ode dne jejího úmrtí. Nároku takového však nemají pozůstalí po osobě, jejíž nárok je podle věty prvé vyloučen.

§ 7.

Bude-li třeba, může býti seznam nemocí z povolání v příloze uvedený doplněn a změněn vládním nařízením.

§ 8.

Zákon tento platí také pro obor úrazového zaopatření podniků, jež byly neb budou ministrem sociální péče zproštěny pojistné povinnosti podle čl. III. zákona ze dne 10. dubna 1919, č. 207 Sb. z. a n., kterým se mění zákony o úrazovém pojištění dělníků.

§ 9.

(1) Ustanovení tohoto zákona nabývají účinnosti dnem 1. července 1932.

(2) Budou-li splněny podmínky § 2, může v případech zřetele hodných nositel pojištění odškodniti také nemoce způsobené (§ 3) přede dnem účinnosti tohoto zákona, nejposléze však dne 1. ledna 1929.

§ 10.

Zákon tento provedou v dohodě se zúčastněnými ministry ministr sociální péče, a pokud jde o Slovenskou pokladnici pro zemědělské dělníky v Bratislavě, ministr zemědělství.

Osnovou touto má býti vyhověno naléhavé potřebě poskytnouti v rámci sociálního pojištění potřebné a žádoucí ochrany osobám, onemocnělým nemocemi z povolání. Podati uspokojivou a vystižnou definici nemocí z povolání jest obtížno a pokusy v tom směru učiněné neuspokojily. Všeobecně možno označiti za nemoc z povolání každé onemocnění, které bylo přivoděno škodlivým působením výkonu povolání. Příčinou takového onemocnění může býti buď sama povaha a způsob povolání (práce) na př. práce s jedy, roentgenovými paprsky a pod., nebo škodlivé poměry místa, na němž se práce vykonává (práce v horku, chladu, průvanu atd.).

Nemoci z povolání bývají rozlišovány na nemoci specifické a nespecifické. Jako specifické choroby (živnostenské) označovány jsou ty choroby, jež lze pozorovati toliko při některé práci a jinde se nenaskytují, jednak takové, které se mohou vyskytnouti i jinde mimo určitou práci, avšak nahodile (na př. snět slezinná, jíž bude postižen dělník koželužský, otrava rtutí stihnuvší dělníka s touto látkou pracujícího a pod.). Nespecifické choroby jsou pak ony, jež se vyskytují obecně a toliko ta okolnost, že se při některé práci vyskytují častěji, vzbuzuje podezření, že je tu příčinná souvislost s prací, jako na př. anemie osob pracujících v přeplněných a dusných místnostech nebo ekzemy na rukou a jiných částech těla u dělníků pracujících s látkami, kůži dráždícími atd. (Viz zvláště dílo profesora MUDra Procházky: Sociální lékařství, díl II., Hygiena práce).

Naskytá se nyní otázka, jak mají býti nemoci tyto v oboru sociálního pojišťování odškodňovány. V tom směru staví se nemoci z povolání buď na roveň ostatním nemocem a poskytuje se jim ochrana v rámci pojištění nemocenského, nebo jsou odškodňovány jako úrazy. Netřeba podotýkati, že zvolení toho neb onoho systému ochrany má důležité právní důsledky, jako na příklad pokud se týká otázky osobního závazku zaměstnancova platiti pojistné, v otázkách nárokového schematu, v otázce případného spoluzatížení státu atd.

S ohledem k stanovisku vědy lékařské a se zřetelem k tomu, ze nemoci z povolání stělesňují nebezpečí určitých povolání (podnikové nebezpečí), možno míti za to, že povaze věci odpovídá vhodněji řešení druhé. Ve skutečnosti je také ochrana nemocí z povolání v cizím zákonodárství pokud upravuje tuto otázku, prováděna možno říci, bez výjimky v rámci pojištění úrazového. Jen mimochodem budiž tu poukázáno na úpravu otázky této zvláště ve Švýcarsku, v Anglii, Francii, Německu, Belgii, Lucembursku, Nizozemsku, Rakousku, Maďarsku, Jugoslavii, Finsku, Portugalsku, Lotyšsku, Norsku, Rusku, Bulharsku, Řecku, Irsku, některých státech S. S. A., Argentině, Bolivii, Brazilii, Chile, Venezuele, Equadoru, Quatemale, v některých ze států mexických a v Japonsku.

Toto hledisko zaujala také Mezinárodní organisace práce ve své konvenci ze dne 10. června 1925, usnesené na VII. Mezinárodní konferenci práce (srovnej čl. 1.).

Z toho důvodu rozhodla se pro obdobné řešení i tato osnova.

Pokud se týká platného právního stavu ochrany poskytované nemocem z povolání ve státě našem, nutno ji označiti za nevyhovující potřebám nynější doby. V oboru pojištění úrazového odškodňovány jsou nemoci z povolání jedině tehdy, jsou-li splněny předpoklady pro odškodnění úrazů vůbec. Jsou to na př. případy akutní otravy jedovatými plyny, tedy ony případy, kdy škodlivá událost přivodila poruchu zdraví náhle, t. j. události časově určité a na poměrně krátkou dobu omezené. Jinakým případům onemocnění nemocí z povolání může se dostati tudíž ochrany pouze v rámci pojištění nemocenského, a poté snad i v oboru pojištění invalidního, starobního anebo pojištění pensijního.

K ustanovení jednotlivých paragrafů budiž podotčeno toto:

Úrazové pojištění upraveno jest v zemi České a Moravskoslezské zákonem č. 1/1888 ř. z., o pojištění dělníků pro případ úrazů, a na Slovensku a Podkarpatské Rusi zák. čl. XIX/1907, o pojištění živnostenských a obchodních zaměstnanců pro případ nemoci a úrazu, a zák. čl. XVI/1900, o Slovenské pokladnici pro zemědělské dělníky v Bratislavě. Zákony tyto byly doplněny a pozměněny řadou různých právních ustanovení. Ježto pak unifikační práce zákonodárné, uložené vládě čl. III. zákona ze dne 12. srpna 1921, č. 300 Sb. z. a n., nepokročily tou měrou, aby bylo možno očekávati v brzku uskutečnění jednotné zákonné úpravy pojištění úrazového, na druhé straně však otázka vydatnější ochrany nemocí z povolání stala se naléhavou, přidržuje se osnova, pokud možno, stavu dosavadního. Právní předpisy shora zmíněné jsou vybudovány a vycházejí z pojmu úrazu a ochrany nemocí z povolání na mysli vůbec neměly. Mohla se tudíž osnova, vycházejíc z platné právní úpravy, dovolati ustanovení těchto pouze obdobou.

Paragraf tento i jeho příloha, tvořící nerozlučnou část osnovy, obsahuje ustanovení o tom, které nemoci a za jakých předpokladů mají býti považovány a odškodňovány jako nemoci z povolání. Nemoci tyto vypočítává příloha pod č. 1 až 24. Výpočet nemocí vypracován byl se zřetelem na dobrozdání pánů universitních profesorů MUDrů Františka Procházky, Julia Löwyho a Josefa Ročka. Jinak bylo při úpravě přílohy přihlédnuto též k podnětům zúčastněných činitelů, zvláště nositelů pojištění úrazového.

Předpokladem pro odškodnění podle § 2 jest, aby některá z nemocí v seznamu uvedených vznikla z výkonu povolání v podniku pro případ úrazu pojištěném a v seznamu vedle nemoci uvedeném a aby tato skutečnost byla bezpečně prokázána. Jest tedy třeba, aby byla splněna v daném případě náležitost příčinné souvislosti mezi zaměstnáním v podniku takovém a škodlivým vlivem jeho na straně jedné, a mezi tímto škodlivým vlivem a onemocněním na straně druhé.

Netřeba zvláště podotýkati, že stylisací tohoto paragrafu mají býti zahrnuty i případy pojištění dobrovolného.

Aby při obdobném použití zákonů úrazových (§ 1) byly vyloučeny pochybnosti o tom, jaký chorobný stav v případu onemocnění nemocí z povolání odpovídá tělesnému zranění nebo smrti způsobené úrazem, uvádí § 3, v odst. 1., bližší vysvětlení. Kdežto dobu, kdy úraz se udál nebo smrt z úrazu nastala, nebude zpravidla obtížno určiti, mohou se s ohledem na vývoj a průběh chorob z povolání, který bude začasté vleklý, vyskytnouti pochybnosti. Těm odpomoci má ustanovení odst. 2., uvádějící pro zjištění doby té dvě alternativy. Počátek onemocnění nemocí z povolání posuzuje se totiž podle zákonů o nemocenském pojištění anebo, bude-li to pro osobu pojištěnou příznivější, podle počátku nezpůsobilosti k výdělku podle zákonů úrazových. Podle této druhé alternativy posuzují se důsledně i případy, kde jde o osoby pro případ nemoci nepojištěné.

V odst. 3. tohoto paragrafu stanoví se počátek lhůty k náhradě škody dvacátýmsedmým týdnem od počátku nemoci, případně počátku neschopnosti k výdělku, jak o nich mluví odst. 2.

Zdůrazniti dlužno, že tato úprava nemá býti nikterak prejudicielní pro příští úpravu doby karenční.

Předpisy o povinnosti oznamovati úrazy obsahuje § 29 zákona č. 1/1888 ř. z. ve znění zákona č. 207/1919 Sb. z. a n. a §§ 84, 86 a 87 zák. čl. XIX/1907.

Stanovení povinnosti oznamovací (odst. 1.) pro nositele pojištění nemocenského nezpůsobí zajisté zvláštních administrativních potíží a usnadní všeobecně i nositelům úrazového pojištění od samého počátku evidenci takových chorob. Tímto rozšířením povinnosti oznamovati nemoci z povolání bude vyhověno i naléhavé potřebě získati nezbytná statistická data o nemocech těchto a tím zjednati spolehlivější základnu pro další budování právní ochrany nemocí z povolání.

Zvláštní povinnost lékaře oznamovati úrazy zná pouze § 86 výše cit. zákonného článku. Podle tohoto ustanovení má o úrazu, který se přihodí na cestě anebo mimo místo podniku, lékař, který poskytne první pomoc, učiniti do 24 hodin oznámení policejní vrchnosti I. stolice, v jejímž obvodě se úraz přihodil, anebo kde zraněnému po úrazu první lékařské pomoci se dostalo. Jinak náš právní řád takové oznamovací povinnosti lékaře nezná. Má-li však býti dosaženo účelu, jejž tato osnova má na mysli, jest záhodno, aby povinnost oznamovati úrazy byla pokud možno úplná. Přihlížejíc k této okolnosti, dává osnova v odst. 2. vládě možnost uložiti oznamovací povinnost i lékaři, který zjistil nemoc z povolání.

Paragrafem tímto má býti zavedeno poskytování t. zv. renty přechodné. Dávka ta jest dosavadnímu našemu právnímu řádu neznáma. Poskytování renty této jest podobně jako na př. v říši Německé pouze fakultativní a neukládá tedy nositelům úrazového pojištění přímé povinnosti k vyplácení jejímu. Podle znění osnovy má renta tato, bude-li vyměřena, býti ovšem přiměřenou. Ustanovení tomu rozuměti jest tak, že rentou touto má býti pojištěnci přestup k jinému povolání skutečně umožněn. Ustanovení toto vztahuje se ovšem i na pojištění dobrovolné. Chtějíc vyloučiti pochybnosti, uvádí osnova v odst. 2. výslovně, že požitek důchodu přechodného není na závadu nároku na důchod pro neschopnost k výdělku.

Poskytování přechodného důchodu sleduje, aniž by podstatně zatěžovalo nositele pojištění, především účel ochrany zdraví pojištěncova a event. obnovení jeho výdělečné způsobilosti. V případě posléze zmíněném znamenati bude také zmenšení, případně odpadnutí povinnosti nositele pojištění úrazového vypláceti pojištěnci úrazový důchod vůbec.

Lhůty k uplatňování nároků pro osoby podnikový úraz utrpěvší nebo jich oprávněné pozůstalé, stanoveny jsou v § 34 (zák. č. 207/1919) úrazového zákona a § 89 zák. čl. XIX/1907. § 6 osnovy upravuje lhůty k ohlašování těchto nároků pro osoby stižené nemocí z povolání nebo jejich pozůstalé jednotně pro celé státní území. Úpravou touto mají býti pro případy odškodňování nemocí z povolání právní předpisy zjednodušeny.

Ustanovením tohoto paragrafu dáno jest vládě oprávnění, aby seznam nemocí z povolání v případě potřeby doplnila nebo změnila.

Podle čl. III. zák. č. 207/1919 Sb. z. a n., platného pro celé státní území, může ministr sociální péče v dohodě se zúčastněnými ministry, po slyšení příslušné úrazové pojišťovny, za podmínek v článku tomto blíže uvedených, zprostiti pojistné povinnosti podle zákonů úrazových zřízence podniků státních a zemských, jakož i zřízence soukromých železnic. Se zřetelem k tomu poskytuje ustanovení tohoto paragrafu ochranu v případě onemocnění nemocí z povolání také zaměstnancům takovýchto zproštěných podniků. [Zřízenci státních drah, pošt a telegrafů, (poštovní spořitelny) a tabákové režie.]

Osnova předpokládá, že ustanovení její stanou se s urychlením zákonem a uvádí v odst. 1. jako den počátku účinnosti den 1. července 1932.

Odst. 2. poskytuje nositeli pojištění právní podklad pro to, aby za podmínek § 2 odškodnil v případech zřetele hodných nemoci z povolání způsobené také přede dnem účinnosti navrhovaného zákona.

Paragraf tento obsahuje doložku prováděcí a nepotřebuje zvláštního výkladu.

Konečně budiž ještě uvedeno, že vzhledem k výsledkům hospodaření nositelů tohoto pojištění ve státech nemoci z povolání odškodňujících, zejména v Německu, kde tyto náklady nedosáhly ani 1/2% vydání, nebude znamenati tento návrh pro nositele úrazového pojištění u nás většího zatížení finančního.

Vláda doporučuje, aby tato osnova byla k podání zprávy přikázána v obou sněmovnách Národního shromáždění výboru sociálně-politickému.

V Praze, dne 22. dubna 1932.

Předseda vlády:
Udržal v. r.

Ministr sociální péče:
Dr Czech v. r.