Senát Národního shromáždění R. Čs. r. 1932.

III. volební období.

6. zasedání.

Tisk 748.

Vládní návrh zákona o odškodnění nemocí z povolání, tisk 737, přidělený sociálně-politickému výboru k projednání, je naléhavou sociálně politickou potřebou. Poměry a rozvoj moderní výroby působí začasté škodlivě na zdraví zaměstnanců a je tedy spravedlivo, aby osobám, ohroženým těmito novými výrobními a pracovními způsoby, dostalo se v rámci sociálního pojištění přiměřené ochrany. Nelze přehlédnouti, že dosavadní ochrana nebyla zpravidla dostatečnou. Povaha těchto chorob, které jsou svojí lékařskou a právní podstatou ve skutečnosti úrazy podnikovými, vyžaduje zajisté také ochrany v rámci pojištění úrazového. Přihlížejíc k této okolnosti buduje také předložená vládní osnova na zásadách pojištění úrazového, sledujíc tak ostatně i zásadu mezinárodní konvence o odškodňování nemocí z povolání, jakož i vnitrostátní úpravu ve státech cizích.

Zásada tato jest vyslovena v § 1 osnovy, podle něhož mají býti předpisy právního řádu úrazového obdobně použity i na nemoce z povolání.

§ 2 a jeho příloha obsahují ustanovení o tom, které nemoci a za jakých podmínek mají býti považovány za nemoce z povolání a mají tedy býti odškodňovány podle zásad zákonů úrazových.

Vládní návrh obsahuje 24 případů takových nemocí. Sociálně-politický výbor uznává plně potřebu ochrany veškerých těchto chorob a poukazuje zejména příkladmo na škodlivé následky onemocnění z olova a jeho sloučenin v hutích olověných, v živnostech natěračských, v průmyslu keramickém, ve sklářství, v textilu, průmyslu chemickém a tiskařském a pod., které se projevují též těžkými obrnami, chorobami mozkovými atd.

Zhoubné jsou i následky onemocnění z fosforu, onemocnění ze rtuti (v dolech rtuťových, v kloboučnictví), onemocnění z arsenu (v chemických továrnách, koželužství, sklářství, při výrobě barev), onemocnění z benzolu (v plynárnách, v koksárnách, briketárnách a pod.), onemocnění ze sirouhlíku, onemocnění ze sirovodíku (v koželužnách, v pohodnicích a u stokařů). Nebezpečné jsou dále choroby z kysličníku uhelnatého (svítiplynu). Zhoubným jeho následkům vydáni jsou zejména zaměstnanci v hutích, vysokých pecích, slévárnách, dělníci na stavbách při pracech vysušovacích atd.

V galvanoplastice a v chemických továrnách jsou zaměstnanci vydáni onemocnění z kyanovodíku. Roentgenové a radiové paprsky a emanace způsobují u osob s nimi pracujících zvláště záněty a athrophii kůže, vypadávání vlasů, otoky a puchýře. Zvláště zhoubná je rakovina plic (t. zv. nemoc jáchymovská) v dolech na uranovou rudu. Potřebná je i ochrana při onemocnění snětí slezinnou (uhlákem, anthraxem). Vyskytuje se zejména v živnosti koželužské, u pohodných, na jatkách a pod. Dále sluší uvésti onemocnění infekčními nemocemi v ústavech pro opatrování nemocných, onemocnění ozhřivkou, onemocnění svalstva atd. zaměstnanců s pneumatickými vrtadly a pod. nástroji, jakož i onemocnění dýchacích ústrojů účinky Thomasovy moučky. Rozšířeno jest též onemocnění zaprášením plic (silikosa, siderosa), onemocnění hluchotou u zaměstnanců v podnicích, spojených s hlukem a lomozem, zvláště v průmyslu kovodělném. Dále jest třeba chrániti také horníky stižené nystagmem a zaměstnance stižené šedým zákalem ve sklárnách, železárnách a tavírnách kovů. Sociálně-politický výbor zabýval se k návrhu vyšlému z jeho středu též otázkou ochrany osob onemocnělých účinky chromových sloučenin v podnicích, ve kterých se těchto sloučenin užívá. V této věci vyžádal si výbor dobrozdání znalce, univ. prof. dra Procházky. Přihlížeje pak také k tomu, že onemocnění z těchto sloučenin projevuje se zvláště katary sliznic, ba i proděravěním přepážky nosní a pod., usnesl se výbor zařaditi také toto onemocnění do seznamu a to za čís. 21 jako čís. 22.

§ 3 vládního návrhu obsahuje důležité ustanovení o náhradě škody osob pro případ nemoci pojištěných a nemocí z povolání postižených. Kdežto podle úrazových zákonů počíná povinnost platiti důchod pátým týdnem (v zemích mimoslovenských), případně jedenáctým týdnem (na Slovensku a v Podkarpatské Rusi), má tato povinnost v případě tu uvedeném nastati teprve 27. týdnem.

Sociálně-politický výbor však zvláště zdůrazňuje, že tato úprava nemá býti nikterak praejudicielní pro příští úpravu doby garanční. Tím se obzvláště myslí, aby nemocenské pojišťovny nebyly příště úrazovým pojištěním více zatěžovány, než jsou dosud.

V předběžném jednání v připomínkovém řízení bylo nositeli nemocenského pojištění hájeno stanovisko, že jsou-li nemoci z povolání kladeny na roveň úrazu, mají také celé risiko jejich nésti nositelé úrazového pojištění. Již dnes nemocenské pojišťovny odškodňují úrazy, jejichž následky netrvají dále než 4 týdny. Sumy, které takto jsou nemocenskými pojišťovnami vydány, jsou rozsahu příliš značného. Zejména nemocenské pojišťovny v průmyslových krajích, kde pojišťují závody, u nichž provedena byla racionalisace, zaznamenávají vydané částky na odškodnění úrazu, jdoucí do výše statisíců. Tak na př. O. n. p. v Mor. Ostravě vypočetla, že při podporách na úrazy kratší 4 týdnů musí vydati částku na 500.000 Kč, při čemž úhrnná výše nemocenského činila v roce 1930 6,300.000 Kč. Celých 8% šlo tedy na odškodnění úrazů.

Nemocenské pojišťovny proto usilují, aby tato 4týdenní doba byla zkrácena i při skutečných úrazech. Osnova však přichází s požadavkem, aby tato doba při chorobách z povolání byla prodloužena ze 4 týdnů na 26 týdnů.

Je to pro nositele nemocenského pojištění dosti těžké zklamání a smiřují se s tímto ustanovením jenom proto, aby vládní návrh mohl se státi zákonem, poněvadž úrazové pojišťovny prohlásily, že by, nebýti této 26-týdenní lhůty, nemohly prováděti odškodnění úrazů z povolání bez zvýšení svého pojistného.

Proto se zvlášť zdůrazňuje, že úprava tato nesmí býti praejudicielní pro příští zákonnou úpravu odškodnění úrazů, a že stále nositelé nemocenského pojištění trvají na tom, že když už nemocenské pojištění úrazové samostatně existuje, má svoje risiko odškodňovati ihned od jeho počátku a nikoli teprve po uplynutí určité karenční doby, a zejména že nemá býti dnešní karenční doba ještě prodlužována.

Oznamovací povinnost nemocenských pojišťoven podle § 4, odst. 1. vládního návrhu jest potřebná a slouží zajisté i vlastním zájmům těchto ústavů, Vládní návrh nestanoví povinnost lékařů, aby nemoci z povolání oznamovali, dává však vládě možnost, aby takovou povinnost v případě potřeby vládním nařízením lékařům uložila.

§ 5 zavádí našemu právu dosud neznámou instituci t. zv. důchodu přechodného v tom případě, je-li obava, že se nemoc z povolání bude opakovati nebo zhorší, bude-li osoba dále zaměstnána v podniku osnovou chráněném. Důchod tento je fakultativní a není tudíž nositel pojištění povinen jej poskytovati. Maximum jeho jest polovina důchodu plného. Výbor zabýval se při této příležitosti i otázkou obligatornosti tohoto důchodu, přiklonil se však přes to k návrhu vládnímu, přihlížeje k finanční stránce tohoto problému.

Zvláštní povaha nemocí z povolání vyžaduje ustanovení o lhůtách k uplatňování nároku osob postižených a jejich pozůstalých. Ustanovení toto obsahuje § 6 osnovy.

Podle § 7 návrhu může vláda nařízením seznam nemocí doplniti nebo změniti. Ustanovení toto je žádoucí, ježto zvláště poměry moderní výroby podléhají stálému, namnoze rychlému vývoji a jest tedy nutno, aby také ochrana nemoci z povolání mohla býti těmto novým nebo změněným poměrům přizpůsobena.

“Výbor sociálně-politický předpokládá, že vláda, případně resortní ministr, před vydáním vládního nařízení podle tohoto paragrafu vyslechne také státní zdravotní ústav, který zřídil zvláštní oddělení pro hygienu průmyslovou, jež sleduje vliv nemocí z povolání a snaží se působiti nejen represivně, nýbrž i preventivně.”

Ustanovení návrhu týkají se – jak § 8 výslovně uvádí – i úrazového zaopatření.

§ 9 stanoví den účinnosti na 1. červenec 1932 a obsahuje ve svém odst. 2. ustanovení o zpětné účinnosti, jejíž nejzazší lhůta určuje se na den 1 ledna 1929. Podobně, jako tomu je u důchodu přechodného podle § 5, bylo i zde nutno přihlédnouti k finančnímu dosahu této otázky a bylo proto setrváno i v tomto případě na úpravě navrhované vládní osnovou, podle níž i toto ustanovení má míti povahu fakultativní.

§ 10 obsahuje klausuli prováděcí.

Zabývaje se otázkou úpravy veřejnoprávního sociálního pojištění vůbec a poměrů jednotlivých jeho složek navzájem, soudí sociálně-politický výbor, že by se doporučovalo především z důvodů finančních a z důvodu účelnosti administrativní soustřediti veškeré větve tohoto pojištění v jedno. V tomto uvážení usnesl se na níže uvedené resoluci.

Z uvedených důvodů doporučuje sociálně-politický výbor slavnému senátu osnovu, jak byla tímto výborem usnesena, spolu s připojenou resolucí ke schválení.

V Praze dne 3. května 1932.

Navrátil v. r.,
místopředseda.

V. Johanis v. r.,
zpravodaj.

ze dne.....................................................1932

Národní shromáždění republiky Československé usneslo se na tomto zákoně:

§ 1.

Ustanovení zákona ze dne 28. prosince 1887, č. 1 ř. z. z r. 1888, o pojištění dělníků pro případ úrazu, zák. čl. XIX/1907, o pojištění živnostenských a obchodních zaměstnanců pro případ nemoci a úrazu, zák. čl. XVI/1900, o Pomocné pokladnici pro zemědělské dělníky a čeleď, nyní “Slovenské pokladnici pro zemědělské dělníky v Bratislavě”, pokud tyto zákonné články upravují pojištění úrazové, jakož i ustanovení právních předpisů zákony tyto doplňujících a měnících, budiž, pokud zákon tento nestanoví jinak, obdobně použito také na nemoci z povolání (§ 2).

§ 2.

Za nemoci z povolání považují se nemoci vypočtené v příloze tohoto zákona, pokud byly způsobeny výkonem zaměstnání v pojištěném podniku onoho druhu, který jest uveden v příloze (seznam nemocí) vedle té které nemoci z povolání.

§ 3.

(1) Kde právní předpisy o úrazovém pojištění mluví o tělesném zranění, rozumí se tím při nemocech z povolání onemocnění takovou nemocí, a kde mluví o smrti nastalé z úrazu, rozumí se tím úmrtí způsobené touto nemocí.

(2) Jako doba úrazu platí počátek nemoci podle zákonů o nemocenském pojištění; bude-li to pro pojištěnce příznivější, nebo jde-li o osoby pro případ nemoci nepojištěné, počátek neschopnosti k výdělku podle zákonů o pojištění úrazovém (§ 1).

(3) Při nemoci z povolání záleží náhrada škody osob pro případ nemoci pojištěných v důchodu, který je poskytovati onemocnělému nemocí z povolání počínajíc dvacátým sedmým týdnem po počátku nemoci, případně po počátku neschopnosti k výdělku podle předcházejícího odstavce.

§ 4.

(1) Povinnost oznamovati v zákonné lhůtě nemoci z povolání (§ 2) má každý nositel nemocenského pojištění, jenž se o nich doví.

(2) Vládním nařízením může býti stanoveno, že povinnost oznamovati nemoci z povolání má i každý lékař, který zjistil takovou nemoc. Ustanovení § 86 zák. čl. XIX/1907 zůstává však nedotčeno.

§ 5.

(1) Je-li obava, že se nemoc z povolání bude opakovati nebo že se zhorší, bude-li osoba pojištěná dále zaměstnána v takovém podniku (§ 2), může jí býti nositelem úrazového pojištění poskytnut přiměřený důchod přechodný, nejvýše do poloviny plného důchodu, zanechá-li zaměstnání toho v takovém podniku.

(2) Požitek důchodu uvedeného v odst. 1. není na závadu nároku na důchod pro neschopnost k výdělku.

§ 6.

Postižený, jemuž nebylo vyměřeno odškodné z moci úřední, musí svůj nárok ohlásiti do jednoho roku ode dne, kdy bylo lékařem zjištěno, že jde o nemoc z povolání (§ 2), nejpozději však do dvou roků ode dne, kdy skončilo jeho zaměstnání v podniku uvedeném v § 2. Pozůstalí po osobě zemřelé následkem této nemoci musí svůj nárok ohlásiti nejpozději do jednoho roku ode dne jejího úmrtí. Nároku takového však nemají pozůstalí po osobě, jejíž nárok je podle věty prvé vyloučen.

§ 7.

Bude-li třeba, může býti seznam nemocí z povolání v příloze uvedený doplněn a změněn vládním nařízením.

§ 8.

Zákon tento platí také pro obor úrazového zaopatření podniků, jež byly neb budou ministrem sociální péče zproštěny pojistné povinnosti podle čl. III. zákona ze dne 10. dubna 1919, č. 207 Sb. z. a n., kterým se mění zákony o úrazovém pojištění dělníků.

§ 9.

(1) Ustanovení tohoto zákona nabývají účinnosti dnem 1. července 1932.

(2) Budou-li splněny podmínky § 2, může v případech zřetele hodných nositel pojištění odškodniti také nemoce způsobené (§ 3) přede dnem účinnosti tohoto zákona, nejposléze však dne 1. ledna 1929.

§ 10.

Zákon tento provedou v dohodě se zúčastněnými ministry ministr sociální péče, a pokud jde o Slovenskou pokladnici pro zemědělské dělníky v Bratislavě, ministr zemědělství.

Vládě, zejména ministerstvu sociální péče se ukládá, aby vypracovala osnovu o sjednocení nemocenského pojištění a úrazového pojištění s oběmi velkými skupinami pojištění sociálního. Není účelným, aby vedle dělnického pojištění invalidního a starobního a vedle úřednického pojištění pensijního byly, a to nikoli všechny kategorie zaměstnanců, pojištěny zvláště proti úrazům. Funkci úrazového pojištění lze přenésti pokud se týče důchodového pojištění na Ústřední sociální pojišťovnu, případně Všeobecný pensijní ústav, a pokud se týče jeho léčebné funkce, na nemocenské pojišťovny. Při zjednodušení administrativy dá se docíliti, aby i v jednotném systému byla zachována ona dávková ustanovení dosavadního úrazového pojištění, pokud jsou pro pojištěnce výhodnější než ustanovení dávková v sociálním pojištění.