Senát Národního shromáždění R. Čs. r. 1932.

III. volební období.

6. zasedání.

Tisk 849.

Předloha je novelou k svrchu uvedenému zákonu a také sleduje stejný cíl: rozmnožit státní příjmy, tím snížit státní deficit, zabezpečit rovnováhu rozpočtu a zajistit stabilitu koruny. Samozřejmě, že jako každé nové daňové zatížení, tak také i toto je předmětem kritiky a odporu z řad poplatnictva. A to snad oprávněně, neboť eventuelně znamená přímo i nepřímo nové zatížení výroby a tím nové zmenšení možnosti práce a také nové zatížení konsumenta a tím nové zmenšení jeho kupní síly. Je to tudíž jakési zlo. Jsou ovšem zla nutná a nezbytná, aby se předešlo zlům ještě větším. Ministr financí o opatření, jež nám předkládá, zajisté stejně smýšlí jako my, prozatím však nezná jiného východiska, aby ihned a účinně zapůsobilo, aby se předešlo tomu, čeho se všichni obáváme, a jež by mělo nesrovnatelně hlubší a citelnější následky než nové, byť by i citelné zatížení daňové. Musíme se proto s ním smířit chtěj nechtěj, neboť sleduje se tu cíl mnohem vyšší a veškerá navrhovaná opatření, na př. snížení věcných nákladů ve státní správě a podnicích, reforma správy a p. mohou svoje účinky projeviti teprve později, kdežto státní pokladně je třeba okamžitě pomoci. Konečně, navrhovaná opatření, jež měla býti náhražkou tohoto nového daňového zatížení, přijdou ještě k platnosti a k duhu státní pokladně, neboť krise ještě sotva asi dostoupila vrcholu, a pak nebudiž zapomínáno, že nebylo by žádoucí, vystříleti všechen prach najednou. V tom jsme všichni zajedno, že rozpočtová rovnováha jakožto jeden z nejdůležitějších pilířů stability naší koruny musí býti za všech okolností zachována, pouze v prostředcích se dělí názory.

Musíme míti tolik důvěry k strážci našich státních financí, že teprve po vyčerpání všech prostředků a po bedlivém prozkoumání všech jiných cest, sahá k tomuto nepopulárnímu kroku, jenž mu zcela nezaslouženě vynáší název fiskalisty. Když v normálních dobách, v době živé a skvělé konjunktury, přišli se s návrhem na to či ono opatření, jež mělo míti v zápětí zvýšení státních výdajů, slyšeli jsme vždy stereotypní: musím míti úhradu! To bylo stanovisko fiskální, neboť v bohatě vybaveném rozpočtu nechtěly se hledat úspory, nyní však v rozpočtu do krajnosti seškrtaném a stále atakovaném novými neočekávanými výdaji, a kromě toho při příjmech hluboko klesajících pod preliminář, je to pojednou fiskalismem, žádá-li ministr financí úhradu mimořádných výdajů.

Opakuji, daňová opatření nejsou, zejména v dobách krise, nijak příjemná, neboť zatěžují, jak bylo již řečeno výrobu i konsum, uzná-li se však jednou, a to se také všeobecně uznává, že na dnešním stavu naší peněžní jednotky nesmí se nic změnit, park je tu potřebí obětí i třeba značně bolestivých. A to také slyšíme ode všech: chceme přinésti oběti i třeba formou daní, avšak spravedlivě podle důchodu rozdělených. A tu se opětně dostáváme k pojmu velmi relativnímu: daní spravedlivě rozdělených. Snad žádná věc není tak spornou jako tento pojem. Neznám poplatníka, jenž by prohlásil, že je oproti svému důchodu málo zpoplatněn, naopak je málo těch, kteří tvrdí, že se jim daně vyměřily spravedlivě.

Ukládat a rozdělovat spravedlivě daně a dávky je pro každého ministra snad v celém světě úkol neobyčejně těžký, ne-li nemožný. O daňové morálce u nás zbytečno hovořit, ohromné nedoplatky a četné defraudace podávají o tom doklad. K této t. zv. daňové spravedlnosti můžeme se pouze přiblížit, a to ještě na velkou vzdálenost. Nejpohodlnějšími a nejvydatnějšími daněmi jsou ovšem daně spotřební a jim příbuzné, jsou to však daně nejnespravedlivější, neboť v kilogramu cukru nebo uhlí chudák nebo boháč platí stejnou daň! Právě proto v přímých daních a tudíž také v dani důchodové je možnost nápravy této nespravedlnosti, a to tím, že bohatému vyměřím z důchodu poměrně vyšší daň než chudému, ano, že dokonce důchod do určité výše osvobodím. Daň z důchodů má proto vyrovnávati onen křiklavě nespravedlivý nepoměr, způsobený daněmi nepřímými, zejména konsumními. Jestliže jsme v poslední době za účelem udržení rozpočtové rovnováhy sáhli na pivo, líh, tabák, zápalky, droždí a obratovou daň, zatížili jsme konsumenty bohaté i chudé stejně, a proto je zcela správné, jestliže tuto nerovnost, vlastně nespravedlnost vyrovnáme novou ostřejši progresí v dani důchodové. Konečně podívejme se, jak občan byl, je a příště bude zatížen touto daní.

Zatížení podle zákona č. 336 z r. 1921 činilo v procentech důchodu:

Toto zatížení, ačkoli stalo se v dobách dobré konjunktury, pociťováno bylo jako nespravedlivé, zejména ve vyšších posicích, a proto došlo v roce 1927 k berní reformě, která přinesla značné úlevy, jmenovitě zámožnějšímu poplatnictvu, jak je vidno z této tabulky:

Jak vidno, snížení činilo při důchodu 12.100 Kč, tudíž v nejnižší posici pouze 1,39 %, kdežto při důchodu 10,000.000 Kč, tudíž v posici nejvyšší, téměř 16 %, rozdíl to ohromný. Měla tudíž reforma z roku 1927 tendenci silně regresivní, t. měřila zámožnějšímu poplatníku nepoměrně příznivěji než chudšímu a chudému, nehledě již ani k tomu, že dle veřejně projevených stesků z řad samosprávných svazků snížila příjmy obcí o stamilionové částky. Není sporu, že reforma tato měla za účel uleviti výrobě a že byla po této stránce dílem skutečně reformním a moderním, je však také nesporné, že po této reformě musila by přijíti také úprava ostatních daní, zejména konsumních a i jiných dávek, aby vyrovnána byla vzniklá disparita. Tento první krok zůstal však osamocen, nedošlo k podstatnějšímu snížení cen průmyslových výrobků, poněvadž tomu nedovolují kartely, a ani jinak se nezměnila hospodářská čísla, jimiž v hospodářském životě operujeme.

Nouze nás nyní donucuje, abychom opětně sáhli k takovému zatížení důchodů, jaké bylo před reformou. První krok učiněn byl loni v prosinci přechodnou přirážkou k dani důchodové a to zákonem č. 177/31. Opatření toto bylo však naprosto neúplné a nedostatečné, neboť u důchodů až do 60.000 Kč zvýšení činilo pouhé zlomky procenta, důchod do 30.000 Kč byl vůbec osvobozen a u důchodů nad 100.000 Kč omezil se na pouhou jednotnou přirážku 30 %. Jeví se to z této tabulky:

Zatížení přirážkou z prosince 1931

Je tu sice zjevna progrese, avšak zcela nepatrná, zejména ve vyšších posicích.

Proto vláda přišla s předlohou, kde progrese je mnohem ostřejší a tudíž spravedlivější, jak je vidět z následující tabulky.

Poslanecká sněmovna upravila však vládní předlohu poněkud jinak, jak je rovněž z tabulky zřejmo.

Z této tabulky je zjevno, že ve vyšších posicích je zatížení značné, ano při důchodech nad 10,000.000 Kč jde i nad 50 daňové základny a činí o 10% více než před reformou, naproti tomu zatížení důchodu bývalou daní příjmovou a válečnou přirážkou až do 100.000 Kč důchodů je o 1/4 % nižší než před rokem 1927. Dále je vidno, že zatížení zamýšlené předlohou bylo poslaneckou sněmovnou zlepšeno a to tím, že přirážky prosté minimum zvýšeno z 12.000 Kč na 15.000 Kč, za to však při důchodech od 500.000 Kč zvýšena sazba přirážky z 95% na celých 100 %.

Velmi ožehavou otázkou byla t. zv. zpětná platnost. V předloze je totiž ustanovení, že nová přirážka vybírati se bude k důchodové dani za berní rok 1931, tudíž podle přiznání učiněných poplatníky letos z jara. Velká část veřejnosti, žurnalistika i vědecké kruhy vyslovily se proti, ačkoliv téměř každá výnosová daň ukládá se se zpětnou platností. To platí o dani výdělkové činžovní a samozřejmě i důchodové. Platí-li to o řádné dani důchodové, a je to konečně samozřejmé, že daň může se vyměřit pouze z toho, co jsem přijal a nikoli z toho, co mám teprve dostat, proč by mělo býti jinak u přirážky, která konec konců není než zvýšenou daní z důchodu.

Od kdy měla by vlastně přirážka platit? Od 1. července letošního roku? Musila by se také vyměnit podle příjmu za r. 1931, neboť jiných elaborátů berní správa po ruce nemá, ovšem pouhou polovičkou. Byla by to také zpětná platnost z příjmu již zkonsumovaného, pouze zatížení bylo by o polovic nižší. Má-li přirážka vynésti 250 milionů, vynesla by pouhých 125 a ministr financí musil by hledat novou úhradu. Nebo měla snad působit teprve od r. 1933 až na základě nových přiznání? To by měl ministr financí zákon do zásoby, který by mu nebyl nic platen, když má uhradit deficit z běžícího roku a zachovat rozpočet v rovnováze za rok 1932!

S čím však dlužno počítat, je okolnost, že vybírání přirážky a konečně i vyměřené daně může postihnouti poplatníka ve změněné hospodářské situaci, t. j., že letos nemá takový důchod jako loni, nebo že jej nemá vůbec. Podobné případy mohou však nastati také i jindy a je také na ně pamatováno jak v zákoně z roku 1927, tak i z roku 1931. Je-li poplatník v tísnivé situaci, má možnost použíti 276 zák. č. 76 z r. 1927, kde mu daň může býti snížena, po případě odepsána, bude ovšem zaležeti na praxi berních úřadů a tu je prohlášení ministra financí, že v tomto smyslu budou vydány přesné pokyny. Také v zákoně č. 177 z roku 1931 (novela o přirážce), je v §u i pamatováno na placení přirážky splátkami v určitých termínech.

Ještě jedna věc byla předmětem kritiky. Totiž rozdíl mezi poplatníkem samostatně výdělečně činným a poplatníkem s pevným platem. Poplatník s pevným platem bude postižen přirážkou teprve při důchodu přes 23.000 Kč, kdežto samostatně výdělečně činný již od 15.000 Kč. To děje se proto, poněvadž poslední má možnost odečísti si daň výdělkovou. Přirážka nevztahuje se totiž na hrubé služební požitky, z nichž se daň sráží podle § 30 z. o př. d., ježto podle § 2 odstavec 1, zákona č. 177/31, se tato přirážka vybírá pouze k dani důchodové, vyměřované podle §§ 18-22 po př. § 34 z. o př. d. a nikoli k dani vybírané sazbou v § 30 uvedenou.

Tam, kde jsou příliš velké přirážky, bude poplatník samostatně výdělečně činný oproti poplatníku s pevným platem značně znevýhodněn.

Podle statistiky daně důchodové za r. 1928 platilo daň důchodovou 991.473 osob.

Z těchto mělo důchod

Při prvních byl roční důchod průměrně 13.406 Kč, takže po srážce průměrné daně 335 Kč zbylo mu čistých 13.071 Kč.

Při druhých byl roční příjem průměrně 46.715 Kč, takže při srážce průměrné daně 2.250 Kč, zbylo mu čistých 44.465 Kč.

Při třetích byl roční příjem průměrně 263.246 Kč, takže při srážce průměrné daně 35.522 Kč, zbylo mu čistých 227.724 Kč.

Budiž podotknuto, že některá statistická data byla převzata jednak ze zpráv statistického úřadu a jednak z tisků poslanecké sněmovny č. 1829, 1872 a 1900, jichž autentičnost nebylo možno zjistiti.

Rozpočtový výbor zabýval se zevrubně předlohou a uznávaje její nezbytnost jakož i okolnost, že poslanecká sněmovna, která má podle ústavy přednostní právo povolovati daně, dala svůj souhlas, doporučuje také i plenu slavného senátu, aby usnesení poslanecké sněmovny, jak je obsaženo v sen. tisku č. 845, bylo schváleno ve znění nezměněném.

Dále doporučuje výbor slavnému senátu ke schválení 3 resoluce dole otištěné.

V Praze, dne 12. července 1932.

Dr J. Karas v. r.,

předseda.

Pánek v. r.,

zpravodaj.

1. Vládě se ukládá, aby při vybírání přirážky se zpětnou platností postupovala krajně benevolentně a aby napříště předkládala daňové osnovy včas tak, aby nebylo nutno zaváděti daně se zpětnou platností.

2. Ministerstvu financí se ukládá, aby pro uvarování nesprávného postupu a těžkého ohrožování existence poplatníků daně důchodové přísně nařídilo ihned všem berním správám a revisním komisím přesné plnění zákona č. 76/1927, jmenovitě ustanovení jeho §u 4, §u 15, §u 256, §ů 310-313 a 324, dále §ů 306, 283, 331 a 352, jimiž jsou zaručeny podstatné nároky poplatníků na zachování práv a zájmů jejich v řízení ukládacím, odvolacím a exekučním, tak, aby se staly zbytečnými rekursy, odvolání, odklady definitivního předpisu daně s vyloučením časté aplikace ustanovení §u 327 a odstraněny exekuční tvrdosti, ničící zbytečně majetkovou existenci poplatníků.

3. Rozpočtový výbor nemůže se uzavříti faktu, že situace samosprávných sborů jest katastrofální a poukazuje i na zprávu pražského zemského výboru ze dne 9. března 1932, která označuje situaci okresů a obcí za veskrze zneklidňující a na delší dobu neudržitelnou.

Vláda se tedy vyzývá, aby neprodleně podnikla všechny kroky, které by zabránily finančnímu zhroucení obcí a umožnily vedení spořádaného hospodářství.