Senát Národního shromáždění R. Čs. r. 1932.

III. volební období.

6. zasedání.

Tisk 863.

Navrhujeme, aby Národní shromáždění se usneslo na tomto zákoně:

ze dne...........

Národní shromáždění republiky Československé usneslo se na tomto zákoně:

Zákon ze dne 3. července 1924, č. 178 Sb. z. a. n., se mění a doplňuje takto:

1. K § 2 připojuje se tento další odstavec:

(4) Za přečin uvedený v odstavci 1 a 3 budiž vinník potrestán tuhým vězením od jednoho do tří roků a peněžitým trestem od 5.000 Kč do 500.000 Kč, byla-li by tím oč usiloval (odst. 1.), způsobena značná škoda státu, zemi, okresu, obci nebo některému jejich podniku.

2. § 3 bude zníti takto:

(1) Veřejný činitel (§ 6), který za to, co je uvedeno v § 2, odst. 1, přijme prospěch, na který nemá právo, nebo slib takového prospěchu, potrestá se za přečin tuhým vězením od šesti měsíců do jednoho roku a peněžitým trestem od 200 Kč do 100.000 Kč.

(2) Stejně se trestá veřejný činitel (§ 6), který přímo či nepřímo projeví souhlas, aby jiná osoba přijala za to, co je uvedeno v § 2, odst. 1, prospěch, na který nemá právo, nebo slib takového prospěchu.

(3) Veřejný činitel (§ 6), který za to, co je uvedeno v § 2, odst. 1, žádá přímo či nepřímo pro sebe nebo pro jiného prospěch, na který nemá právo, potrestá se za přečin tuhým vězením od jednoho do tří roků a peněžitým trestem od 5.000 Kč do 500.000 Kč, a byla-li by tím, zač veřejný činitel žádal prospěch, způsobena značná škoda státu, zemi, okresu, obci nebo některému jejich podniku, za zločin žalářem od dvou do pěti roků a peněžitým trestem od 10.000 Kč do 1.000.000 Kč.

Šlo-li jen o nepatrný prospěch, není jednání uvedené v odst. 1 a 2 trestné, leda že byl jednáním neb opominutím dotčen důležitý veřejný zájem. V tomto případě buď vinník potrestán soudem za přestupek vězením od jednoho do čtrnácti dnů nebo peněžitým trestem od 50 Kč do 500 Kč.

Trestem stanoveným v odst. 1 buď potrestán za přečin, kdo z důvodu tam uvedeného přímo či nepřímo žádá nebo sobě nebo jiné osobě dá slíbiti nebo poskytnouti nikoli nepatrný prospěch, na nějž ani on ani tato osoba nemá právo, za to, že užije u veřejného činitele svého vlivu.

3. V § 4 mění se citace § 1 v citaci § 2.

4. za § 4 vkládají se tyto nové paragrafy:

§ 4 a).

(1) Peněžitý trest stanovený v tomto zákoně budiž uložen tak, aby činil nejméně desateronásobek hodnoty prospěchu, který byl nabídnut, slíben, přijmut nebo požadován, při čemž však nesmí býti překročena vyšší hranice stanovené sazby.

(2) V případech uvedených v § 2, odst. 4, a § 3, odst. 3, nesmí soudce, užije-li práva snížiti trest, uložiti vinníkovi, který v době činu byl starší 18 let, trest mírnější než tuhé vězení šesti měsíců, šlo-li by o přečin, a žalář jednoho roku, šlo-li by o zločin. Zaměniti druh trestu se v těchto případech nedovoluje.

(3) U vinníka, který v době činu byl starší 18 let, je podmínečné odsouzení vyloučeno, jde-li o zločin stanovený v § 3, odst. 3, vůbec, a jde-li o přečin podle tohoto zákona, když veřejný zájem vyžaduje výkonu trestu.

§ 4 b).

(1) Přijmul-li veřejný činitel nebo s jeho vědomím jiná osoba nabídnutý, poskytnutý nebo požadovaný prospěch nebo slib takového prospěchu, není podle § 2 trestný ten, kdo dříve než soud skončí průvodní řízení proti němu, před veřejným úřadem se k činu dozná a udá tohoto veřejného činitele.

(2) Veřejný činitel, který spáchal čin uvedený v § 3 zákona dosud platného, nebude za tento čin potrestán, dozná-li se k němu do tří měsíců od vyhlášení tohoto zákona před svým úředním představeným nebo před soudem. Kárné řízení může býti v tomto případě zahájeno proti němu jedině k tomu konci, aby byl z moci úřední přeložen. Jméno veřejného činitele, přeje-li si toho, zachová se v tajnosti.

5. V § 5 připojuje se k odst. 5 tato další věta:

Jde-li o odhalení činu trestného podle tohoto zákona nebo podle hlavy X trestního zákona čís. 117/1852 ř. z., podle hlavy XLII trestního zákona čl. V/1878 a po- dle hlavy IV. vojenského trestního zákona, není činitel trestný ani tehdy, vyjevil-li tajemství osobě, která podle svého postavení se může postarati o nápravu.

6. V § 6 bude zníti odst. 1 takto:

Veřejnými činiteli uvedenými v předchozích ustanoveních jsou orgány a zaměstnanci státu, země, okresu, obce nebo jiné veřejné korporace, veřejných podniků, ústavů a fondů, i všechny osoby vyslané do nich volbou.

7. § 8 bude zníti takto:

Veřejný činitel (§ 6), který je ve služebním poměru, je povinen neodkladně ohlásiti pokus o jeho podplacení svému úřednímu představenému. Opomine-li tak učiniti, potrestá se za přečin v řízení kárném.

8. Za § 9 se vkládá tento nový

§ 9 a).

Pachatel činu trestného podle § 2 a 3 není oprávněn, pominula-li jeho trestnost podle § 4 b), odepříti o něm svědectví z důvodu § 153 trest. řádu č. 119/1873 ř. z., § 208 trest. řádu čl. XXXIII/1896 a § 190 voj. trest. řádu.

(1) Tento zákon nabývá účinnosti čtrnáctého dne následujícího po jeho vyhlášení.

(2) Provedení tohoto zákona se ukládá všem členům vlády.

»U nás převratem, v době revoluce politické a hospodářské, dostali se do správy veřejných věcí také lidé, kteří na vznesené úkoly nestačili, ani mravně, ani vzděláním. Nebudeme si zastírati fakt, že jsou u nás lidé, kteří svého veřejného postavení zneužívali k tomu, aby bez práce pohodlně žili a bohatli. Žaluje se právem na korupci. Je-li někdo korupčníkem nebo spojencem korupčníků, je v zájmu státu, aby byl odstraněn – je-li ještě k tomu politicky činný, je to dvojnásob nutné. Poctiví občané našeho státu musí býti chráněni, a tu vláda a parlament musí svorně a cílevědomě postupovat a všeliké korupci čelit.«

Těchto charakteristických slov, která pronesl president republiky ve své odpovědi k zástupcům Národního shromáždění a k ministerskému předsedovi dne 28. října 1931, možno vhodně užíti za úvod k všeobecnému odůvodnění našeho návrhu. President republiky dal tím na jevo, že dosavadní zákony nestačí čeliti tomuto zlu a že je zapotřebí dalších zákonných opatření proti němu. Je bohužel jisto, že přes tresty namnoze dosti přísné korupce neubývá. Žijí mezi námi veřejní činitelé, jejichž způsob života a nastřádané jmění jsou naprosto neúměrné jejich zákonným příjmům; je všeobecně známo, že obce, země a zejména stát přijímají někdy dodávky a spokojují se někdy pracemi, které buď nevyhovují smluvním podmínkám, nebo za které se dodatečně schvalují neodůvodněné odměny. Řádní a poctiví průmyslníci, obchodníci a živnostníci si stěžují, že jejich nabídky sebe reelnější zůstávají nepovšimnuty a netají se svým přesvědčením, že se tak děje jen proto že neuplácejí těch, kdo o dodávkách a veřejných pracích rozhodují nebo kdo svým vlivem, hlavně politickým, by mohli vyvolati rozhodnutí jim příznivé. Obyvatelstvo, které se dovídá, že veřejné stavby, provedené nákladem mnoha desítek milionů, sotva byly dostavěny a schváleny, se hroutí, že silnice sotva upravené hned se zase musí opravovati, že zboží státu dodávané nevyhovuje smluveným podmínkám nebo je předraženo, právem reptá na špatný dozor veřejných orgánů, přímo je – právem či neprávem – obviňujíc z úplatnosti a hlasitě odsuzujíc mrhání penězi poplatníků.

Průvodcem značně rozšířené korupce je sklon ke generalisování, čímž trpí nezaslouženě úředníci poctiví, jichž, jak bezpečně a bez přikrašlování pravého stavu věci lze říci, je u nás převážná většina. Nikdo z nich není jist, že není také podezříván z úplatnosti. Klesá-li však pověst úředníků, klesá tím i autorita úřadů, mizí důvěra v poctivost veškeré státní správy, podrývá se obětavost občanů a ubíjí se jejich láska k republice.

Úplatnost jednotlivců působí nakažlivě a nečelí-li se jí vydatně včas, zlo se rozmůže tak, že je nelze už vykořenit. Carské Rusko, jak nám je vylíčili největší jeho spisovatelé, je toho odstrašujícím příkladem.

Nápravu těchto poměrů měl zjednati již zákon o úplatkářství čís. 178/1924, avšak nesplnil nadějí v něj kladených. Příčinou toho hlavně je, že zákon prohlásil bez výjimky za stejně trestné jak uplatitele, tak uplaceného, takže oba, jsouce ve stejném nebezpečí, vzájemně se kryjí i tam, kde uplatitel dal úplatek jen proti své vůli, nevida jiné možnosti. Uvážíme-li, že zpravidla se dává úplatek tajně, mezi čtyřma očima, vidíme, že při tomto stanovisku zákona není téměř ani možno případy korupce zjistiti. A tato minimální možnost se ještě zmenšuje tím, že týž zákon stíhá každé prozrazení úředního tajemství, »byl-li tím ohrožen veřejný neb oprávněný a vážný zájem soukromý«, a že i korupci možno tímto způsobem chrániti pod záminkou, že je ohrožena dobrá pověst a vážnost úřadu. Tomu tak je podle platného ustanovení, i když jde o úředníka, který jim býti přestal a který aby tedy měl nejlepší možnost i odvahu odhaliti úplatkářství bez obavy o svůj postup.

Proto, má-li býti sjednána náprava, musí zákonodárce se o ni pokusiti na tomto místě a musí usnadniti odhalení korupce. Po té stránce jsou dány dvě možnosti: buď prohlásiti aktivní úplatkářství za beztrestné vůbec, nebo jen v případě účinné lítosti.

Pro první způsob bylo by lze se dovolati starého českého práva, v němž podle Koldínových práv městských (O pokutách a rozličných trestáních na přestupníky řádu a práva O XIII). Ten, kdo uměl »penězi a rozličnými dary toho sobě dovésti, aby k nějaké poctivosti aneb k úřadu přijíti mohl« neměl býti »za dobrého držán«. Bylo tu tedy aktivní uplácení sice mravně úhonný čin, nikoliv však trestný. Ruský trestní zákoník z r. 1903 rovněž stíhal jen pasivní úplatkářství. Též by bylo možno poukázati na návrh poslance Macquistena, který dne 15. července 1931 podal v anglické poslanecké sněmovně návrh zákona, podle něhož zákony o úplatkářství mají býti změněny v ten smysl, aby trestu propadal jen uplacený a nikoliv též uplatitel. Macquisten odůvodnil svůj návrh zkušeností, že korupčnictví právě proto se tak těžko dokazuje, že jsou trestní jak uplatitel, tak uplacený.

Skutečně pro úplnou beztrestnost uplatitelovu dají se uvésti velmi závažné důvody. Úplatnost úředníků podrývá právní bezpečnost a spravedlnost a rozvracuje soudnictví a veškerou státní správu, zejména i finanční. Proto by bylo odůvodněno vykoupiti zabránění zlu tak nebezpečnému tím, že by stát upustil od svého práva na trest u vinníka méně nebezpečného, jakým je jednotlivý uplatitel. Úplná beztrestnost uplatitelova vydala by uplaceného tak velikému nebezpečí prozrazení, že aby jistě se jen málo úředníků odhodlalo úplatek přijmouti. Generálně prevenčního účinku trestního zákona by se tímto způsobem zajisté nejlépe dosáhlo.

Přes to však se rozhodli navrhovatelé pro alternativu druhou. Příčinou toho je obtíž kodifikační. Zákon by totiž musil beztrestnost aktivního uplácení stanoviti výslovně, protože by je jinak soudy pravděpodobně kvalifikovaly jako spoluvinu (účastenství) na pasivním uplácení, neboť, třeba by opak byl verbis expressis vysloven v důvodové zprávě, bylo by nebezpečí, že by se tím soudy, nejsouce důvody zákona vázány, neřídily, říci však v zákoně, že se smí upláceti beztrestně, prostě nelze. Z té příčiny váže návrh beztrestnost jen na účinnou lítost, která je jak v našich, tak i v cizích zákonech u některých trestných činů uznána za důvod zrušující trestnost.

Námitky, které se mohou pronésti proti tomuto způsobu řešení, nejsou tak závažné, aby bylo nutno jich dbáti, zvláště máme-li před očima zmíněný generálně prevenční účinek, který se i tu vyskytuje, třeba snad v míře poněkud menší.

První námitka je, že uplacený úředník je v nebezpečí vydírání. Taková možnost tu ovšem je, leč podobné nebezpečí hrozí velmi často každému, kdo se vůbec nějakým způsobem provinil, ba i tehdy, když ani nejde o trestný čin. Žena, která za zády svého muže přijímá návštěvy, muž, který svedl dívku, lékař, který vyhnal plod, továrník, který falšuje knihy, aby unikl zdanění – ti všichni mohou býti vydíráni. A kolik je homosexuálních mužů, kteří byli dohnáni k sebevraždě, protože už nemohli déle snášeti věčné pohrůžky vyzrazením, třeba že jejich spoluvinník byl také trestaný! Kdo se chce vyvarovati vydírání, ať nepáše trestných činů.

Podobně je tomu s námitkou, která ukazuje na možnost křivého obviňování. Také tato možnost se vyskytuje v nejrozmanitějších případech denního života a bylo by bláhové lekati se jí. Je na soudech, aby udání pro úplatkářství podrobily náležitému zkoumání a uvážily všechny okolnosti případu i věrohodnost udavače. Tím se ono nebezpečí zajisté značně zmenší.

Snaha, aby bylo umožněno účinně stíhati úplatkářství a aby tím bylo vykořeněno toto zhoubné zlo z našeho veřejného života, vedla navrhovatele též k tomu, aby trestní represe byla náležitě odstupňována. Proto zavádí jejich návrh větší rozmanitost trestních sankcí. Zejména odlišují se tu případy, kde vzniká státu, zemi, okresu, obci nebo jejich podnikům veliká škoda, od případů menší nebezpečnosti, a u pasivního podplácení se rozeznávají případy, kdy veřejný činitel nabídnutý prospěch, resp. jeho slib, prostě přijmul, od případu zajisté mnohem závažnějšího a právní bezpečnost mnohem více ohrožujícího, kdy takový prospěch sám žádal.

Potřeba změny platného práva jeví se zvlášť naléhavou v dnešních těžkých poměrech. V době, kdy se občanům republiky ukládají značné oběti, musí jím býti také podán důkaz, že oběti ty nebudou marné, že vláda nestrpí, aby penězi jí svěřenými bylo nakládáno nehospodárně. V nynější tísni musí stát dostati za peníze poplatníků všechno, co při poctivém hospodářství za ně lze obdržeti.

Po této povšechné úvaze buď připojeno odůvodnění jednotlivých bodů navrhovaného zákona:

K č. 1. Jak již bylo shora řečeno, stanoví návrh zvýšenou trestnost aktivního úplatkářství pro případ, že uplatitel se snaží tímto způsobem dosáhnouti u veřejného činitele něčeho, čím by byla způsobena státu, zemi, okresu, obci nebo některému jejich podniku značná škoda. Jsou to zejména případy velkých dodávek zboží, při nichž musí objednavatel zaplatiti vyšší ceny, nebo případy velkých staveb, u nichž byla provedena práce proti zadávacím podmínkám a pod. Případy takové korupce jsou zvýšenou měrou nebezpečné, nejen proto, že tu byla zaplacena cena nepřiměřená jakosti zboží nebo práce, nýbrž často i pro zhoubné následky, které mívá v zápětí taková špatná dodávka nebo práce.

K č. 2. Značnou vadou platného práva je, že přezírá rozdíl v závažnosti podplácení aktivního a pasivního. Pasivní podplácení, jak již vysvítá z všeobecné úvahy této důvodové zprávy, je v podstatě těžší, neboť veřejný činitel nejen že přijímá úplatek, ale počíná si pro to ve své úřední působnosti často stranicky, nejedná-li vůbec proti své povinnosti. Také málokdy zůstane u jediného případu. Vidí-li veřejný činitel, že přijetí úplatku znamená proň snadné rozmnožení příjmů a že se mu povedlo případ dobře utajiti, pak jeho mravní odolnost slábne a snadno se dá zlákati k opakování, ba i k stupňování svých požadavků.

Z té příčiny zpřísňuje návrh nejprve trestní sankci tím, že kumuluje trest na svobodě s trestem peněžitým, aby vinník byl postižen právě ve své zištnosti, která ho k činu svedla.

Dále je stanovena ještě přísnější trestní sankce na případ, že veřejný činitel sám žádal úplatek. Tento zjev je opravdu nejsmutnější v našem veřejném životě. Dnes se označují dosti veřejně úřady, kde je třeba upláceti, a jmenují se úředníci, kteří »berou« a na které »peníze neplatí«. Je skutečností, že při dodávkách, na nichž jsou zúčastněny celé koncerny, pověřuje se jeden z účastníků, aby určitou částkou disponoval »podle svého uznání«. To vyšlo na jevo na př. v t. zv. Michelské aféře r. 1914, kde byli obžalováni prof. Masaryk a dr Bouček. Kdo přímo žádá úplatek nebo dá srozumitelný podnět k tomu (proto návrh užívá rčení »přímo či nepřímo«), projevuje větší mravní otrlost a služební nespolehlivost, než ten, kdo pouze přijme úplatek mu nabídnutý. On svádí tím zároveň druhého, aby spáchal trestný čin, takže tu jde vlastně o dva trestné činy: svádění k úplatkářství a přijetí úplatku.

Požadování úplatku prohlašuje návrh dokonce za zločin, stalo-li se za podmínek, uvedených shora pod čís. 1. (§ 2, odst. 4).

K č. 3. Tu se jen opravuje redakční chyba, která se vloudila do § 4 platného zákona.

K.č. 4.

§ 4 a): V § 2, odst. 3, a v § 3 ve všech případech byla stanovena kumulace trestu na svobodě jako hlavního s trestem peněžitým jako vedlejším. Pohnutkou úplatkářství je zištnost a proto, jak již bylo řečeno, je záhodno zvýšiti citelnost trestu postihnutím vinníka na tomto citlivém místě. Aby tíhu peněžitého trestu bylo skutečně cítiti, požaduje návrh, aby byl uložen v poměru k prospěchu, kterého veřejný činitel nebo uplatitel dosáhl, resp. snažil se dosáhnouti. Vyšší hraníce stanovené sazby nesmí však býti překročena. Tato vyšší hranice byla stanovena ovšem dosti vysoko proto, že úplatek v některých případech (jako při velkých dodávkách nebo rozsáhlých pracích) bývá značné výše.

Dále zpřísňují navrhovatelé z důvodu generální prevence trestní sankci tím, že v případech úplatkářství, kde je těžce dotčen veřejný zájem (§ 2, odst. 4, a § 3, odst. 3), omezují mimořádné právo soudu trest snížiti nebo zaměniti, a že kromě toho vylučují podmínečné odsouzení u zločinů vůbec a u přečinů tam, kde veřejný zájem vyžaduje, aby trest byl na výstrahu vykonán. Tímto způsobem bylo užito příkladu zákona na ochranu republiky (§ 28 a 35), neboť jako tam, i tu jde o důležité právní statky, jejichž ohrožení je stejně nebezpečno. U osob mladistvých byla učiněna výjimka, podobně jako v zákoně na ochranu republiky, neboť tu třeba více dbáti prevence speciální na záchranu mladistvého provinilce.

§ 4 b) obsahuje ustanovení o účinné lítosti, o níž byla pro její praktický dosah řeč již v úvodě.

Účinná lítost získává podplatiteli beztrestnost ovšem jen tehdy, když byl skutečně úplatek dán. V jiných případech stanoviti beztrestnost by nemělo významu. Účinná lítost je vázána na podmínku, že vinník se před veřejným úřadem dozná k činu a že udá veřejného činitele, který od něho vzal úplatek. Formu tohoto doznání návrh nepředepisuje a též připouští učiniti doznání před jakýmkoliv vhodným veřejným úřadem. Může se to tedy státi nejen v trestním oznámení, ústním nebo písemním, na soud, státní zastupitelstvo nebo policii nebo když je vinník vyslýchán u soudu jako obviněný, nýbrž možné jsou i různé způsoby jiné. Odůvodní-li na příklad člen daňové komise svůj názor, že obecná starosta má větší nežli přiznaný příjem, protože bere úplatky a dozná-li při tom, že on sám mu úplatek dal, stačí to, neboť předseda komise musí odůvodnění protokolovati a učiniti pak trestní oznámení. Protestuje-li uplatitel u obecního starosty, aby určitý městský inženýr byl pověřen kolaudací obecní budovy, protože za úplatek pomlčí o závadách, a dodá-li, že on sám jej podplatil při jiné příležitosti, bude to rovněž doznání ve formě zákonné. Stejně, vypoví-li uplatitel, vedený za svědka ve sporu pro urážku na cti, že dal úplatek žalobci, neb odmítne-li úřední osobu při určitém výkonu pro úplatkářství atd.

Lhůtu k získání beztrestnosti nutno stanoviti co nejdelší, aby měl podplatitel dosti možnosti udati úplatného veřejného činitele, a aby tak jmenovitě mohl učiniti i tehdy, když se ho snažil nejprve krýti, ale pak poznal, že jinak sám neujde trestu. Proto se navrhuje, aby lhůta byla omezena jen v případě, že bylo proti vinníkovi zavedeno trestní řízení, a aby i v tomto případě skončila až ukončením průvodního řízení.

V odstavci 2. nového paragrafu se navrhuje poskytnouti úplatnému veřejnému činiteli zákonnou amnestii pod podmínkou, že se do tří měsíců od vyhlášení zákona dozná před svým úředním představeným nebo (zvláště v případě, kde veřejný činitel nemá takového představeného) před soudem. Poměry za války (úplatky při odvodech, válečných dodávkách atd.) i po válce (vývozní a dovozní povolení a pod.) zeslabily mravní cit a tak se stalo, že mnozí, zvláště mladší úředníci, přišli do prostředí zkaženého a stali se jeho obětí. U nich pravděpodobně není zločinnost tak zakořeněna, aby nebyli schopni nápravy. Život ve stálém strachu, o existenci není žádný život a proto lze doufati, že doznáním vynasnaží se zachrániti si existenci, zvláště když podle návrhu věc má zůstati na jeho přání utajena a má býti vyloučeno i potrestání v kárném řízení. Toto kárné řízení může býti podle návrhu zavedeno jen k tomu konci, aby veřejný činitel mohl býti přeložen z moci úřední, což má zvláště význam u soudců. Přeložení toho často bude nutné na prospěch služby.

Vyloučeno ovšem je, přislíbiti zákonem beztrestnost i pro budoucnost, neboť takový slib by naopak přímo nabádal k přijímání a vymáhání úplatků a zeslaboval by účinnost trestní sankce. Kdo je schopen nápravy, nechť se dozná včas, kdo se bude spoléhati na to, že jeho trestná činnost zůstane snad utajena, ať nese následky plným rozsahem.

Byl vysloven názor, že by trestné činy spáchané před platností navrhovaného zákona měly zůstati vůbec beztrestné, jelikož by jinak počet úplatkářů, postižených účinnou lítostí uplatitelů, byl příliš veliký a dojem zejména na cizinu nepříznivý. Navrhovatelé se domnívají, že není třeba se obávati takového nepříznivého dojmu. Ve Francii nelekají se odsuzovati i nejvyšší státní úředníky – za presidentství Grèvyho byl odsouzen jeho ze? a president Grèvy musil odstoupiti. V Jugoslavii z podnìtu samotného krále vláda bezohledně vyčistila úřady a v poslední době i v Maďarsku celá řada vysokých úředníků byla už odsouzena a s mnohými jinými provádí se trestní řízení. Je lépe přiznati zlo a sjednati nápravu, než je umlčovati. Umlčování je slabost, náprava svědectvím síly.

K č. 5. Již v úvodě bylo ukázáno na nedostatečnost dosavadního ustanovení § 5, který pod rouškou veřejného zájmu umožňuje v úřadě krýti korupci tím, že brání úředníku, aby ji vyjevil, když ji zjistil. Ovšem by úředník mohl, a podle své povinnosti vlastně i měl, korupci oznámiti svému představenému, avšak to vyžaduje často značné odvahy. Ani osobně nejkorektnějšímu přednostovi úřadu není milé, rozkřikne-li se, že v jeho odboru jsou nepořádky. Kromě toho žádný úředník neví, kdo jej jedenkráte bude kvalifikovati, nebude-li to představený, který buď sám si nepočínal správně, nebo byl v přátelských stycích s úplatným úředníkem. Má sice už dnes úředník možnost, aby se svěřil členu Národního shromáždění, který podle § 26 ústavní listiny není povinen vyjeviti pramen svých informací, avšak přece by při tom úředník jednal proti zákonným předpisům. A to se příčí lidem jemného právního cítění. Proto doplňuje návrh ustanovení § 5 předpisem, který dovoluje úředníku odhaliti korupci osobám, jež podle svého postavení mohou sjednati nápravu. Vedle členů Národního shromáždění budou to na př. úředníci kanceláře presidenta republiky, členové zemského, okresního nebo obecního zastupitelstva, úsporné komise, školních rad atd., kteří mohou na závady upozorniti příslušné orgány úřední.

K č. 6. V § 6 platného zákona je obsažena zákonná definice »veřejného činitele« výpočtem orgánů a zaměstnanců podřaděných pod tento pojem. Vzhledem k ústavní listině mohou vzniknouti pochybnosti o tom, lze-li člena Národního shromáždění, když vykonává svoji funkci (na př. hlasování), pokládati za veřejného činitele. Podobná pochybnost se může naskytnouti, pokud jde o členy zemského, okresního a obecního zastupitelstva a jiných veřejných korporací. Aby byla odstraněna tato interpretační obtíž, která je patrna i z rozhodnutí Nejvyššího soudu, pečlivě odůvodněného, čís. 1370 sb. Vážného, zařaďuje návrh podle vzoru, francouzského zákona z r. 1889 výslovně pod pojem veřejného činitele též všechny osoby, vyslané do veřejných korporací volbou.

K č. 7. Na místo původního § 8 platného zákona, kteréžto ustanovení bylo zrušeno zákonem č. 31/1929, zařaďuje návrh předpis, kterým se ukládá veřejnému činiteli, jenž je ve služebním poměru, pod následky disciplinárního stíhání povinnost oznámiti pokus jeho podplacení, ač se to rozumí samo sebou, a to proto, aby tato povinnost byla tímto způsobem zdůrazněna.

K č. 8. Nově navrhovaný § 9 a) je obsahu formálně právního. Je samozřejmo, že podplatitel, který pro účinnou lítost získal beztrestnost, bude vyslýchán jako svědek v trestním řízení, které se zavede proti úplatnému veřejnému činiteli. Mohlo by se státi, že by odepřel toto svědectví, odvolávaje se na ustanovení § 153 trest. řádu dř. rak., resp. § 208 trest. ř. dř. uherského nebo § 190 tr. ř. voj. Tím by se ztratilo důležité svědectví, které, jak tomu bývá u úplatkářství obyčejně, jinými průvody by se nedalo nahraditi. Z té příčiny navrhuje se ustanovení, které v těchto případech vylučuje zmíněné právo svědkovo.

Je to výjimka z liberálního stanoviska platných trestních řádů, ale výjimka diktovaná zájmem veřejným, jemuž nutno v tomto důležitém případě podříditi zájem soukromý. Jde-li o potlačení zla tak nebezpečného a rozšířeného jako úplatkářství, kde podstata trestného činu je podmíněna přímo součinností dvou pachatelů, je úplně odůvodněno, ponechati stranou ohledy na jednoho – který ostatně nemůže býti již potrestán – aby druhý byl usvědčen a odsouzen. Ostatně obdobné stanovisko není v zákonodárství novinkou, neboť je nalézáme, a to ještě v ostřejší formě, hlavně v právu francouzském a anglickém. Francouzský čl. 156 C. d. I. C. nezbavuje svědka povinnosti svědčiti, i když jde o jeho osobu (Garraud: Traité d' Instruction Criminesle, II., str. 50.) a podle anglického práva může svědek odepříti svědectví toliko tehdy, kdyby sebe sama nebo svého manžela musil obviniti z trestného činu a vydal sebe nebo manžela bezprostřednímu nebezpečí trestního stíhání; pouhá možnost tohoto následku a nebezpečí hanby nebo majetkové škody vůbec tu nestačí (14 & 15 Vict. C 99 a 3; Rex v. Royes.).

Návrhu podle § 41 ústavní listiny není třeba, neboť jde pouze o změnu rozsahu trestního stíhání, která nezpůsobí zvláštních výdajů.

Konečně navrhujeme, aby tato osnova zákona po jejím přijetí výborem iniciativním,byla přikázána v obou sněmovnách výborům ústavně-právním, a aby těmto výborům byla stanovena k jejímu projednání lhůta co nejkratší.

V Praze, dne 15. července 1932.

Hubka, Šťastný, Vaněček, Šolc, Pichl, Pánek, Berkovec, Merta, Riedl, Černý, inž. Marušák.