Již z těchto několika cifer je patrno, mnoho-li ušetřila finanční správa neprovedením valorisací platů. Vyžádal-li si platový zákon zvýšených nákladů, ušetřila se příslušná částka na zaměstnancích jednak nevalorisováním platů a jednak i jinými opatřeními, na př. restrikcí apod., jak jsem dokázal ve svojí brožurce "Pravda o nákladech na státní zaměstnance a o úhradě třináctého služného", kteréžto důkazy a důvody snesl jsem na základě státních závěrečných účtů v rozpočtovém výboru senátu.

I kdybychom připustili, že zpráva Národní banky za listopad 1932, kde se o cenových pohybech praví:

Úhrnný index citlivých cen, který činil 13. října 42.0, sledoval opět vývoj cen na světových trzích a poklesl postupně až na 41.4 dne 3. listopadu a zůstává na této výši také následující týden.

Velkoobchodní index úhrnný k 1. listopadu zaznamenal pokles se 681 na 678, při čemž index potravin a píce vykazuje vzestup ze 656 na 659, kdežto index průmyslových látek poklesl se 708 na 698.

Vážený index potravinový k 15. říjnu stoupl ze 715 na 721. Příčinou tohoto vzestupu je hlavně zdražení všech druhů masa a sádla domácího i cizího, jejichž velmi pevná cenová tendence, jakož i značné sezonní podražení vajec se projeví teprve v indexu potravinovém za listopad. Indexy pro jednotlivé země a města činí ve srovnání s předchozím měsícem: Čechy 728 (721), země Moravskoslezská 697 (694), Slovensko 737 (730), Podkarpatská Rus 816 (807); Praha 690 (678), Brno 677 (662), Bratislava 786 (774), Plzeň 658 (654), Liberec 698 (686).

Index životních nákladů pražské rodiny dělnické k 15. říjnu stoupl na 694 (685) a rodiny úřednické na 655 (646), je správnou a odpovídá nikoliv teorii, ale v praxi skutečnému stavu, ještě by nebylo možno mluvit všeobecně o valorisaci platů státních zaměstnanců a tím méně o předimensování.

Vládní osnovou navržené srážky z platů nemohou býti tudíž odůvodněny neoprávněně vysokými platy, jež by neodpovídaly kupní síle koruny a brzdily snad deflační proces, t. j. t. zv. snižování hospodářských čísel a důvodová zpráva připojená k svrchu uvedené osnově také se neopírá o tento fakt, ačkoliv podobné pokusy se stále v jistých kruzích opakují. Musí to býti tudíž jiný důvod k snižování platů a tím je neutěšený stav státní pokladny v důsledku stále klesajících příjmů a vzestupu neočekávaných výdajů. Krátce, je tu vyšší důvod než vše ostatní, než valorisace, deflace, stabilisace a konečně i nabyté právo; otázka výplaty neztenčených příjmů státních zaměstnanců je výlučně otázkou státní pokladny a poplatní nosnosti občanstva, což obé se nedá oddekretovat ani nadiktovat, ani zdůvodnit nabytým právem. Pouze v stabilisovaných poměrech, kde rozpočtová rovnováha jak co do příjmů tak i výdajů odpovídá únosnosti obyvatelstva možno mluviti o nabytém právu na zákonem stanovený plat. Hospodářská rovnováha je předpokladem rozpočtové rovnováhy nejen ve státním hospodářství, nýbrž i v hospodářství každého jednotlivce. Každá porucha v hospodářském životě státu projevuje se přirozeně i v občanstvu a v jeho důchodech a tím spíše jde-li o poruchu světovou. Před mimořádnými poměry sklání se všechno, i zákon a jakékoli theorisování ustává. Vedeme hospodářskou vojnu, jíž není pamětníka a i tu platí: "inter arma silent Musae!" Nemíním polemisovati s názory vysokoškolských profesorů dr Hoetzlem a dr Baxou, necítím se býti k tomu povolán, budiž mi však dovoleno pozastaviti se nad výrokem posléze uvedeného, který mimo jiné praví: Snížiti platy státních zaměstnanců jest technicky velmi jednoduché a není k tomu vůbec třeba nějakého státnického důvtipu. Ale jiná věc jsou hledisko právní, které se tu uplatňuje, a důsledky, které z tohoto snížení plynou pro celý chod státní správy. Zde nutno se důkladně zamysliti, poněvadž navrhované snížení platů hluboce otřásá právním vědomím každého, kdo má smysl a cit pro právo. Navrhované snížení platů jest protiústavní, protiprávní, porušuje všechny pojmy právní slušnosti (ekvity) a poškozuje citelně i chod státní správy.

Nechci se příti o to, zdali předchozí naše státní hospodaření bylo správné, hlavně účelné a úsporné, to by nic nezměnilo na smutné skutečnosti, že dnes, v přítomné době není peněz na výplatu dosavadních platů, a to i po nejradikálnějších škrtech, způsobených ve věcných výdajích. Před tímto faktem i právní stanovisko ustupuje do pozadí, neboť kde zaniká zdroj práva, v tomto případě zdroje státní pokladny, zaniká i právní nárok, v tomto případě platy státních zaměstnanců. Mluví-li se proto, že služební poměr, ve kterém jsou státní zaměstnanci vůči státu, jest veřejnoprávní smlouva uzavřená tím způsobem, že stát ve formě platového zákona stanoví podmínky vstupu do státní služby, jakož i poměry platové a postupové, a zaměstnanec na základě individuálně podané žádosti do tohoto poměru služebního vstupuje a to podle svého úmyslu pravidlem na celý čas života a že z tohoto služebního poměru vznikají pro státní správu i pro státního zaměstnance vzájemná práva a vzájemné povinnosti, t. j. na straně státního zaměstnance jest to především právo na plat zákonem stanovený a že právo to jest tak zv. právo nabyté (jus quaesitum) a že nemůže býti státní správou jednostranně v neprospěch státního zaměstnance měněno, je to pouhá theorie, která rozplyne se ihned v niveč, jestliže toto nabyté právo obrátíme, t. j. použijeme-li jej také na eventuelní zvýšení platů. Podle tohoto výroku bylo by nabyté právo na výši platů při vstupu do státní služby něčím naprosto neměnitelným, neboť, nemá-li se měniti jednostranně v neprospěch zaměstnance, tudíž jednoho kompaciscenta, uzavírajícího veřejnoprávní smlouvu, na základě toho času platného zákona, nesmělo by se měniti ani v neprospěch druhého, t. j. státu, jenž tu representuje celek, občanstvo, jakožto zaměstnavatele a bylo by tudíž každé zvýšení platů také porušením nabytého práva, neboť každé zvýšení znamená nové zatížení, tudíž neprospěch druhého kompaciscenta. Všechny úpravy prováděné po převratu ve prospěch státních zaměstnanců ať zákonem nebo nařízením byly by v důsledku toho porušením nabytého práva státního celku, který za docela jiných právních skutečností přejímal státní zaměstnance do svých služeb. Nabyté právo může se vztahovati pouze na definitivní ustanovení, t. j. doživotní a každý pokus měnit nebo oklešťovat toto právo (a tento pokus stal se tak zv. restrikčním zákonem) je skutečně hrubým porušením nabytého práva, avšak platové zákony jsou a musí býti měnitelny a to podle toho času panujících finančních a hospodářských poměrů jednou v neprospěch, po druhé ve prospěch toho či onoho participanta. Argument o nabytém právu neobstojí a tím padají i druhé.

Ještě eklatantněji vysvítá neudržitelnost these nabytého práva pokud jde o pensisty. Pensisté vstupují do výslužby za určitého zákonného stavu a neměli by tudíž nikdy práva domáhati se zrovnoprávnění jako se stalo před krátkou dobou, kdy došlo k úplnému hmotnému srovnání i těch nejstarších (ještě za Rakouska do výslužby daných) s nejnovějšími pensisty podle zákona 103/26. Proto srovnávání s Jindřichem VIII. a konfiskacemi po bitvě na Bílé Hoře není dosti případné.

Nutno opakovat a zdůraznit: Před mimořádnými poměry umlká vše i právo a žádný rozumný nebude tvrdit, že mimořádná doba nevyžaduje mimořádných opatření a také, doufám, nikdo neupře panující mimořádnost poměrů u nás a tudíž i nutnost mimořádných zásahů. Praví-li se, že není místní poukazovati na státy jiné, kde již dříve a několikráte po sobě snížily se platy a že nemáme následovati špatných příkladů, budiž konstatováno, že i státní zaměstnanci, domáhajíce se zlepšení svých platů, poukazují vždy na platy v cizině a srovnávají je s našimi. Bude lépe nesrovnávat ani tak ani onak, neboť nikdy se nevystihne pravý stav, neboť všude jsou různé poměry a různá životní míra.

Jedno je však správné. Ani důvodová zpráva k této osnově neměla poukazovati na snížení platů v cizině, neboť to by nebyl důvod, spíše se mělo loyálně uznat, že v některých státech zvýšily se platy na předválečnou úroveň, t. j. podle cennového koeficientu, což se u nás nestalo a že nyní v zlých dobách mají z čeho snižovati. Je nesporno, kdybychom byli upravili platy podle cenového koeficientu, byl by důvod ku snížení úplně oprávněn klesající tendencí, a nikdo by se tomu nemohl vzpírat, takto však není tohoto důvodu, jemuž by nebylo možno upříti právní slušnosti (ekvity) a důvod pro toto opatření nutno hledati jinde, jak bylo již řečeno - v mimořádnosti doby, kde nastupuje státní nutnost a nezbytnost před níž musí ustoupiti právo jednotlivců i celých skupin, vždyť stát je summum ius.

Vláda i parlament jsou si dobře vědomy, že tu neběží o řádné, zlevněním životních potřeb zdůvodněné snížení platů, nýbrž o čin omluvitelný pouze mimořádnými poměry a proto také nepřichází s návrhem na definitivní snížení platů, nýbrž navrhuje pouhé dočasné srážky na 2 leta za účelem snížení státních výdajů. Během těchto dvou let musí dojíti k takovým opatřením v našem veřejném hospodářství, aby platy byly vráceny v dosavadní výši a aby tento zákon nemusil býti obnoven. Musí dojíti k náležité úpravě věcných výdajů k jich nikoli pouze administrativní, nýbrž i parlamentní kontrole, k čemuž má sloužit parlamentní úsporná a kontrolní komise, musí dojíti k všestranným úsporám, zejména pokud jde o nákladné, nerentabilní, mnohdy luxusní na naše poměry nikterak se nehodící veřejné stavby atd. a zvláště musí býti se vší energií přikročeno k snížení cen a reformě správy a jejímu zjednodušení a také zhospodárnění a to nikoli pouze za účelem snížení počtu zaměstnanců, nýbrž i za účelem docílení větší pružnosti a pohyblivosti úředního aparátu, zejména pokud jde o vybírání a předpis daní, vyřizování žádostí a jiných věcí občanů, krátce přestavět naši administrativu, nikoli pouze od façady, nýbrž ze základů. Po této stránce jsme mnoho zanedbali. Již 22. listopadu 1921 předložil podepsaný referent návrh zákona na zřízení komise pro zjednodušení státní správy a úřadování, kterýžto návrh byl třikráte opakován, bohužel zůstal pouze v archivu senátu. Při poslední obnově z r. 1931 napsali jsme:

"Snad bude nyní, kdy nejpovolanější osoba - strážce našeho státního pokladu - hrozí se cifer osobního nákladu a prohlašuje, že státním zaměstnancům, jejichž finanční krisi plně uznává, nejen nemůže zlepšiti platy do té doby, dokud se neprovede pronikavá ekonomisace správy, nýbrž dokonce je musí snižovat, snad nyní bude v politických kruzích lepší pochopení pro náš návrh, a snad se konečně dočkáme toho, že bude alespoň dosazen orgán, jenž by se touto otázkou vážně zabýval. Samozřejmě, že jednotlivec sám o sazbě nemůže vykonati podobné veliké dílo, i kdyby byla vůle nejlepší, neboť je vázán při úředních výkonech předpisy, jež o své vůli nesmí měniti a proto také apel ministra financí na úřednictvo, že každý v okruhu své působnosti musí se o zlevnění správy přičiniti, aby mohl býti jednou lépe placen, vyzněl by úplně na prázdno, kdyby tu nebyl orgán, jenž by jednotným způsobem, pro všechny úřady závazným, a tudíž i pro jednotlivce, pronikavě zjednodušil předpisy, úřední výkony, neprovedl novou distribuci práce, jasně a přesně nevytýčil kompetenci jednotlivých úřadů, náležitě nerozdělil zodpovědnost vedoucích úředníků a neprovedl její dokonalou decentralisaci, nezjednodušil instanční cesty, neodlehčil jednotlivým úřadům přetíženým zbytečnou nebo méně důležitou agendou, nesloučil některé úřady, krátce neprovedl dokonalou a nejvýš potřebnou přestavbu státní administrace. V republice není občana, jenž by si nestěžoval na pomalost úředního aparátu, na jeho nedochvilnost a mnohdy i nepřesnost, a také není úředníka, jenž by nežaloval na těžkopádnost a přílišnou komplikovanost úřadování a jenž by se nevyslovoval o nutnosti reformy a zjednodušení úředního nebo služebního pochodu. Bohužel, posud zůstává pouze při těchto stížnostech a nářcích, ačkoli nelze popříti, že tu a tam došlo k jistým lokálním reformám, naproti tomu však došlo jinde k změnám ve směru opačném, t. j. místo k zjednodušení ještě k větší složitosti, takže dnes můžeme směle říci, že máme celkem správu nadbytečně obsažnou, složitou a tudíž neúměrně nákladnou."

Stesky do přílišného počtu zaměstnanectva jsou pouze částečně oprávněné, je jisto, že v některých resortech máme přebytek, jinde citelný nedostatek, avšak při těchto výtkách nebudiž zapomínáno, že novému státu ukládali jsme docela jiné povinnosti než tomu bylo za monarchie, vezmeme pouze agendu sociální péče, zdravotnictví, pozemkové reformy, unifikací, zásobování, vzpomeňme dále reformy veřejné správy, dále ohromného rozmachu telefonů, radia a p. a p. a to vše přirozeně vyžadovalo personál, připomeňme si naše školství odborné, vysoké, střední a obecné, vzpomeňme i jiných podobných institucí kulturních i sociálních a přiznejme si, že jsme to byli my, občané, kteří jsme se v prvé řadě přičiňovali o to, aby administrativa rozrůstala a tím i personál, neboť někdo ji říditi a spravovati musí.

Nežalujme na byrokratický aparát, nežalujme na úřednictvo, když sami máme nejvíce viny. Nesvalujme odpovědnost na úředníky, kteří se nemohou bránit a kteří jsou takoví, jak je děláme my, podle toho, co a jak to od nich chceme. Nezapomínejme, že jsou to naši synové, krev naší krve a že spíláním, osočováním, paušálním obviňováním dotýkáme se sami sebe, vždyť vstupem do československého úřadu nestává se člověk špatným, zkaženým, jako jsme se nestali špatnými a zkaženými vstupem do úřadů rakouských.

Československá republika byla samozřejmě nucena převzíti po převratu všechen ten administrativní inventář bývalé monarchie a mohla teprve postupem doby přikročiti k změnám, ne-li k úplně novému vybudování úředního pochodu a postupu, že v prvých letech republiky k pronikavým změnám v oboru státní administrativy dojíti nemohlo, je samozřejmým, byly tu jiné práce a jiné starosti. Vždyť sama otázka umístění úřadů, jmenovitě ústředních, byla jednou z nejbolavějších a přirozeně také nedostatek zapracovaného úřednictva, zejména vedoucího, padá tu také na váhu. Je třeba připomenouti si oněch počátků samostatnosti našich úřadů. Přes noc byla přerušena staletá tradice a spojitost s hlavou státu - Vídní, odkud vycházela veškerá nařízení, veškeré pokyny, krátce byl dirigován veškerý státní aparát a přes to nutno doznati, že ústrojí v novém státě ani na okamžik se nezastavilo. Dík obrovské a nedoceněné práci úřednictva a veškerého personálu ve všech odvětvích správy. Vídeň byla mozkem starého ústrojí, kamž sbíhaly se nervy ze všech zemí, jež byly údy bývalé říše. A doslovně přes noc toto spojení bylo přerušeno, jak snadno mohl vzniknouti chaos, nebýti pohotovosti a zdatnosti úřednictva a zřízenců, jež beze sporu projevili tolik dobré vůle a lásky, jaké bychom stěží nalezli v jiných státech. Dnes se nám ony počáteční obtíže zdají již jako pouhý sen, kdo však je prodělal z vlastní zkušenosti a kdo si připomenul, že tu nebylo mnohdy ani místností, nábytku, pomůcek, tiskopisů a jiných věcných potřeb, krátce, že mnohé ministerstvo a mnohý úřad začal bez nadsázky s holýma rukama, musí se pokloniti před tehdy vykonanou prací. Těmto lidem, kteří odcházejí dnes do výslužby nebo vymírají, mělo se dostat medailí, neboť provedli revoluci v úřadech a provedli ji bez obětí.

A co vykonalo dále zaměstnanectvo po převratu? Vzpomeňte jen železnic a pošt! A pokud jde o správu, vezměme do ruky naši Sbírku zákonů a nařízení, ty ohromné folianty, obsahující sta a sta zákonů a nařízení, t. j. sta a tisíce nových směrnic pro všechny odbory a všechna odvětví našeho života v novém státě, sta a tisíce nových úkolů, hozených na papír mnohdy, zejména s počátku, nepřesně vypracovaných, nesoucích počet našeho stranického a politického mnohočlenného života, které úředník teprve musil oživit a z litery vytvořit ducha a uvésti vše do praktického života! Že se mu to vždy nepovedlo, nebylo vždy nedostatek dobré vůle neb dokonce zlý úmysl, jako spíše nedostatek tradice a chybný, vadný neb nedostatečný text zákona. I to, že se po převratu vloudila do administrativy nehodná individua, což je pochopitelné a omluvitelné v chaosu, možno sice připustit, nikoli však generalisovat.

Provedeme-li reformu správy a zhospodárníme-li ji, vykonáme záslužný čin (občanstvo nám v tom však nesmí bránit), čin, jenž může konečně vésti k uskutečnění zásady: méně úřednictva, avšak lépe placeného, což bylo dosud pouhým neobsažným heslem.

Chceme-li dále, aby se podobný případ se snížením platů, pro něž není hospodářského zdůvodnění, neopakoval, bude třeba jinak postupovati při sestavování rozpočtu, čili bude nutna jiná jeho konstrukce. U nás zpravidla se v ministerstvech stanoví výdaje napřed bez ohledu na celkové státní příjmy, o něž se musí postarat ministerstvo financí, neboť svéstojné ministerstvo státní administrativy nemáme ani jediné, a z podnikových ministerstev jsou tu pouze některá, jež si svoje výdaje uhradí sama. Naproti tomu většina jich, na př. železnice, státní statky a lesy, tiskárny a pod., nejsou soběstačnými a jejich deficity musí přejímati a hraditi státní pokladna. Tímto postupem se stalo, že výdaje neúměrně vzrostly, neboť bývalo pýchou a hrdostí ministra a jeho úřednického aparátu, jestliže se jim podařilo zařadit nějakou novou položku do rozpočtu, nebo staré položky zvýšit a když už nic jiného, alespoň udržet na stejné výši. Proto se také stávalo, že mnozí ministři a úředníci, aby se vyhnuli nepříjemným pro ně škrtům v rozpočtových návrzích, neúměrně a vědomě zvyšovali položky, často až do dvojnásobné výše. Každým rokem od dubna do října sváděly se přímo bitvy mezi rozpočtovým oddělením ministerstva financí a jednotlivými ministerstvy o škrty a redukce, aby rozpočet nevzrůstal ve výdajích, aby vykazoval rovnováhu.

Z těchto zápasů o výdajové položky vycházelo pravidelně ministerstvo financí pošramoceno. Vždyť o zvýšené výdaje velmi pečlivě se staral také parlament, jenž v rozpočtových výborech, jak se možno přesvědčit ze zápisů a konečně i z plenárních debat, neměl pravidelně nic jiného na mysli, než zvyšování výdajů. Vždyť pomalu nebylo ani jediné položky, aby se nezdála tomu či onomu malou. Jednou to byly kulturní věci, po druhé sociální, po třetí subvence a podpory, po čtvrté nedostatek investic atd., atd. Naproti tomu pokud šlo o příjmy, všem se přirozeně zdály býti vysoké, tomu přímé, onomu nepřímé daně, tomu poplatky, onomu dávky atd., atd. Jen zřídka kdy, ale to byly pouhé bílé vrány, přišel také někdo s návrhem na zvýšení té či oné příjmové položky.

Tak se u nás sestavoval rozpočet pouze a výhradně s hlediska výdajového, řekl bych za uplatnění poválečné zásady některých států: však to někdo zaplatí.

Jak přímo lehkomyslně a fidélně jsme si počínali, o tom svědčí poslední pokladniční přebytek z r. 1929, který jsme obratem ruky rozebrali, ačkoli rok 1930 končil již schodkem. A ještě jeden úkaz naší fidélnosti a bezstarostnosti. Daňové nedoplatky, jež vznikly v dobách dobré, řekl bych přímo zlaté konjunktury, kdy bylo možno bez újmy dluhujícího daně vybírat, pokládal ministr financí za reservu, s jejíž vyčerpáním není prý třeba pospíchat, neboť kdyby se vyčerpala, použilo by se jí prý rychle k různým účelům a nikoli ke splácení vnitřního státního dluhu.

Za těchto okolností náš rozpočet po stránce výdajové vzrostl během let skutečně do neúměrné výše a poněvadž se příjmy přizpůsobovaly výdajům i po stránce příjmové, vzniklo také neúměrné daňové zatížení, zejména daněmi nepřímými, což postihuje v prvé řadě malého člověka.

A nyní se musíme poohlédnout po výdajích, jež jsou dnes kamenem úrazu při sdělávání rozpočtu a o něž se zápasí právě tak jako jiná léta ovšem mnohem úporněji a vášnivěji. Státní výdaje nutno rozeznávat: Nezbytné a zbytné. Nezbytnými výdaji jsou takové, jež jednak plynou z právních titulů, t. j. na něž je zákonitý nárok, na př. platy zaměstnanců, jednak takové, jež jsou absolutně nutnými k udržování státní správy v chodu, na př. udržování budov, kancelářské potřeby, otop, světlo a pod. Zbytnými výdaji jsou pak takové, jež možno postrádat bez újmy na řádném chodu administrativy, na př. stavby nových budov, subvence všech možných druhů a způsobů (nikoli pouze zemědělské, nýbrž i ostatní, jež také nejsou malé) atd. Samozřejmě, že povinností státu je postarat se v prvé řadě o krytí nezbytných výdajů, neboť administrativa jíti musí, ať se děje co se děje. To přece snad pochopí každý občan, že tu někdo musí udržovat klid a pořádek, aby nenastala anarchie, že někdo musí ve školách učit, když máme zákonnou povinnost školní docházky, že někdo musí soudit a rozsuzovat atd., atd. Každý také dále pochopí, že úřední budovy musíme udržovat v pořádku, aby zaměstnancům nespadli na hlavu, že se v nich musí svítit, topit a pod., krátce, že všechno tohle býti musí, a proto také, že na to peníze musí býti, vem kde vem. Avšak již ne každý občan nemusí pochopit a také ho nikdo k tomu nemůže donutit, proč se staví nákladné úřední paláce s přepychovým zařízením, proč se podnikají ohromné státní stavby a la přehrady, proč se poskytují různé a různé subvence, proč se platí schodky státních podniků, proč se podporují stavby soukromých vil a domů, proč se odpisují daně, proč - těchto proč bylo by do nekonečna.

Jak k tomu ke všemu došlo? Prostě proto, poněvadž náš rozpočet byl nešťastně sestavován tím způsobem, že se přesně nerozlišovaly nezbytné a zbytné náklady, nýbrž vše se zařaďovalo do řádných výdajů a podle toho pak upravovaly příjmy. Na př. do řádného rozpočtu vložila se položka: první splátka na stavbu filosofické fakulty, první splátka na novou budovu ministerstva železnic, obchodu a pod., na meliorace, doplnění válečného materiálu a p. a p. A to, aniž by parlament znal celkovou sumu a tím méně zkoumal její oprávněnost.

A samozřejmě, že každá podobná položka, a těch bylo na sta, musila se vyčerpat, ať to bylo třeba nebo ne, do konce roku, aby nepropadla.

A druhý rok se přišlo s položkami novými!

Tento přímo strašlivý způsob upravování rozpočtu zavedl nás tam, kde jsme, a dnes nastává úkol, jak z toho vybřednout. Přirozeně, že každá, jednou do rozpočtu zařaděná položka se těžko tahá ven nebo snižuje, neboť má svoje ochránce a zájemce. Avšak pouhým mechanickým vyřazováním nebo snižováním nedospěli bychom k cíli.

Celá struktura a konstrukce rozpočtu se musí změnit. Rozpočet nutno rozdělit na výdaje řádné, t. j. nezbytné a mimořádné, t. j. zbytné. Do řádného rozpočtu zařadíme pouze to, co absolutně potřebujeme k pádnému chodu naší správy. Do mimořádného pak vše ostatní, tudíž takové výdaje, bez nichž se můžeme obejít, aniž by chod správy trpěl. Pokud jde o řádný rozpočet, každá položka musí být řádná, poctivě a rigorosně prozkoumána a samozřejmě také nejvýše úsporná, neboť na ní během roku ničeho nesmíme změnit, leda zákonem nebo usnesením úsporné komise. Pokud jde o mimořádný rozpočet, můžeme fantasii popustit uzdu, poněvadž půjde o výdaje zbytné, t. j. takové, jež můžeme, avšak nemusíme vydat a jež se budou výhradně řídit stavem státní pokladny.

Takto upraveným výdajům postavíme příjmy, jež budou odpovídat daňové únosnosti občanstva.

Řádný rozpočet bude přirozeně vždycky kryt; neboť vyloučíme-li z něho všechny zbytné výdaje, klesne více jak o třetinu. Na mimořádné výdaje, t. j. zbytné, věnujeme pak zbytek, t. j., zbude-li více, dáme více, zbude-li méně, dáme méně a ostatní přeneseme do příštích dob, podle toho, jaké budou, lepší či horší. Nikdy však nesáhneme k dluhům, leda k zcela přechodným nebo k výpůjčkám na věci účelné a rentabilní.

Bude-li se takto postupovati, nikdy nebude možno, aby došlo k takové kalamitě, jaké jsme dnes svědky, aby spořádaný stát, zdůrazňuji spořádaný stát, sahal na platy svých zaměstnanců, když k tomu není předpokladů. Není sporu, že by mohl sáhnout k snížení, kdyby na př. životní potřeby klesly tak, aby bylo k tomu mravního a materielního oprávnění, což však nyní, dnes, absolutně není.

Ze všeho, co zde bylo řečeno vysvítá, že pouze zcela mimořádné poměry zavládnuvší u nás v posledních letech v důsledku světové krise, donucují nás k tomuto mimořádnému kroku a státním zaměstnancům nezbývá než se s ním smířit, právě tak jako se musí smířit dělník a soukromý úředník, jenž státním hospodářstvím přímo tangován není, s osudem daleko smutnějším. Nejen, že již dříve předcházelo snížení platů a mezd, nyní však dokonce dochází u statisíců dělníků a desítek tisíců soukromých úředníků k pouhému živoření z podpor v nezaměstnanosti. Finanční efekt předlohy odhaduje ministerstvo financí na 600 milionů Kč, kromě 41 milion Kč, připadající na t. zv. IV. etapu staropensistů.

Uvážíme-li, že toto opatření spolu se zrušením vánočního příspěvku, dále i jiných personálních opatření a konečně i škrty ve věcných nákladech, způsobí úbytek ve státních výdajích víme jak 21 miliardy a uvážíme-li mimo to nové zatížení daněmi a dávkami, docházíme k obrovské cifře o kterou bude ochuzen konsum a již z toho možno posoudit, mimořádnost poměrů, neboť podobné pouštění žilou neděje se ani z lehkomyslnosti, ani s lehkým srdcem a tím méně bez náležitého uvážení.

O předloze samé, pokud jde o její obsah, není třeba podávati vysvětlení, byla celkem prodebatována a projednána velmi zevrubně v tisku a jmenovitě v poslanecké sněmovně, kde došlo k četným změnám a opravám původního návrhu, jak vykazuje zpráva výboru sociálně-politického tisk 2113 (poslanecká sněmovna).

Rozpočtový výbor pojednal o usnesení poslanecké sněmovny velmi zevrubně, podrobiv paragraf za paragrafem bedlivému zkoumání a usnesl se vzhledem k mimořádnému stavu státní pokladny, jakož i vzhledem k absolutní nutnosti docíliti rovnováhu v rozpočtu, doporučiti slavnému senátu, aby schválil usnesení poslanecké sněmovny o vládním návrhu zákona o úsporných opatřeních personálních, otištěné v sen. tisku č. 960 a současně schválil dvě resoluce rozpočtovým výborem navržené.

V Praze, dne 22. prosince 1932.

Dr J. Karas v. r.,
předseda.

R. Pánek v. r.,
zpravodaj.

Vláda se vybízí, aby upustila od svého usnesení o nepensionování těch, kdo podle zákonných ustanovení mohou do výslužby odejít.

Vláda se vybízí, aby uvolnila jmenování a povyšování státních zaměstnanců, svého času usnesením ministerské rady zastavené.