Senát Národního shromáždění R. Čs. r. 1933.
III. volební období.
8. zasedání.
Tisk 1064.
Usnesení poslanecké sněmovny
o vládním návrhu (tisk 830) zákona
o ochraně cti (tisk 2268).
Poslanecká sněmovna Národního shromáždění republiky Československé schválila ve 279. schůzi dne 2. června 1933 tuto osnovu zákona:
Zákon
ze dne..............................
o ochraně cti.
Národní shromáždění republiky Československé usneslo se na tomto zákoně:
ODDÍL PRVNÍ.
Ochrana cti.
Urážka.
§ 1.
Kdo někomu nadávkou, zlým nakládáním, vyhrůžkou zlého nakládání, vydáváním v posměch nebo jinak na cti ublíží, bude soudem potrestán, není-li čin přísněji trestný, pro přestupek vězením od tří dnů do tří měsíců nebo peněžitým trestem od 50 Kč do 5000 Kč, a byl-li čin spáchán obsahem tiskopisu, pro přečin vězením od osmi dnů do šesti měsíců nebo peněžitým trestem od 100 Kč do 10.000 Kč.
Pomluva.
§ 2.
Kdo někomu na cti ublíží tím, že před třetí osobou o něm jakýmkoliv způsobem uvede nebo dále sdělí skutečnost, která by jej mohla vydati v opovržení nebo snížiti v obecném mínění, bude soudem potrestán, není-li čin přísněji trestný, pro přestupek vězením od čtrnácti dnů do šesti měsíců, a byl-li čin spáchán obsahem tiskopisu, pro přečin vězením od tří měsíců do jednoho roku.
Utrhání na cti.
§ 3.
(1) Věděl-li ten, kdo někoho pomluvil (§ 2), že skutečnost, kterou uvedl nebo dále sdělil, je nepravdivá, bude soudem potrestán, nejde-li o čin přísněji trestný, pro přestupek vězením od jednoho do šesti měsíců, a byl-li čin spáchán obsahem tiskopisu, pro přečin tuhým vězením od tří měsíců do jednoho roku.
(2) Jestliže vinník utrhal někomu na cti podle promyšleného plánu s úmyslem, aby rozvrátil rodinný život jeho nebo člena jeho rodiny neb aby zničil hmotnou existenci takové osoby, bude potrestán tuhým vězením od jednoho do šesti měsíců, a byl-li čin spáchán obsahem tiskopisu, tuhým vězením od šesti měsíců do jednoho roku.
Výčitka trestního stíhání nebo trestu.
§ 4.
Kdo někomu v úmyslu, aby ho tím pohaněl, před třetí osobou vyčte, že se proti němu konalo trestní řízení, ačkoliv v něm nebyl uznán vinným, nebo že byl odsouzen, ačkoliv trest byl již vykonán, prominut, promlčen nebo podmíněně odložen a odsouzený svým chováním nezavdal příčiny k takové výčitce, bude soudem potrestán pro přestupek vězením do jednoho měsíce nebo peněžitým trestem do 2.000 Kč, a byl-li čin spáchán obsahem tiskopisu, pro přečin vězením od tří dnů do tří měsíců nebo peněžitým trestem od 50 Kč do 5.000 Kč.
Rozsah ochrany cti.
§ 5.
(1) Ochrany cti podle tohoto zákona požívají též:
1. zákonodárné sbory, jejich předsednictva, výbory a komise, vláda, soudy a takové úřady a sbory, které jsou po zákonu povolány k výkonu správy veřejné;
2. branná moc, četnictvo, sbory státní stráže bezpečnosti a veškeré jejich samostatné části;
3. korporace zákonně uznané a politické organisace;
4. periodické tiskopisy;
5. osoby zemřelé.
(2) Politické spolky, politické organisace a periodické tiskopisy požívají však ochrany cti toliko proti trestným činům uvedeným v §§ 2 a 3, které byly spáchány obsahem tiskopisu nebo před početným shromážděním, a jen tehdy, směřuje-li čin proti spolku, organisaci nebo periodickému tiskopisu, jejichž sídlo (místo vydání) leží v Československé republice.
Důvody vylučující trestnost.
§ 6.
(1) Čin uvedený v §§ 1, 2 nebo 4 není trestný, byla-li jím plněna právní povinnost nebo vykonáváno právo a meze tohoto oprávnění nebyly překročeny nebo nebyly-li překročeny meze věcného posuzování vědeckého, uměleckého nebo jiného podobného výkonu.
Čin uvedený v §§ 1 nebo 2 není trestný též:
a) jestliže se dokáže, že uvedené nebo sdělené skutečnosti jsou pravdivé (důkaz pravdy);
b) jestliže se dokáží aspoň takové okolnosti, pro které uvedené nebo sdělené skutečnosti mohly býti důvodně pokládány za pravdivé (důkaz omluvitelného omylu).
(3) Čin, spáchaný obsahem tiskopisu, rozšiřovaného spisu, ve shromáždění nebo před zástupem, je jen tehdy beztrestný z důvodu uvedeného v odst. 2, písm. b), je-li uvádění nebo sdělování skutečností, o jaké jde, ve veřejném zájmu nebo bylo-li ho potřebí k obhájení oprávněného důležitého zájmu soukromého.
(4) Veřejným zájmem se rozumí zejména zájem, který má společnost nebo její jednotlivé složky na uspořádání věcí veřejných a sociálních, na zachovávání zákonů a nařízení a na odstranění zlořádů z veřejné správy a z veřejného života vůbec.
(5) Je-li tu některý důvod vylučující trestnost, není trestná ani osoba odpovědná za zanedbání povinné péče při vydání tiskopisu, jehož obsahem byl trestný čin spáchán.
Důkaz pravdy a omluvitelného omylu.
§ 7.
(1) Důkaz pravdy a omluvitelného omylu [§ 6, odst. 2, písm. a) a b)] je přípustný jen na návrh obviněného.
(2) Byla-li uvedena nebo sdělena skutečnost života rodinného nebo vůbec soukromého, je důkaz pravdy a omluvitelného omylu přípustný jen v těchto případech:
a) jestliže tu byly takové zvláštní okolnosti, které odůvodňovaly nutnost uvésti nebo sděliti tuto skutečnost i nutnost učiniti tak způsobem, jakým byl čin spáchán;
b) jestliže tato skutečnost je předmětem veřejného jednání soudu;
c) jestliže tato skutečnost zakládá trestný čin stíhatelný jen na soukromou žalobu nebo na návrh třetí osoby a oprávněný žalobu nebo návrh již podal nebo je obviněn sám, že tuto skutečnost uvedl nebo sdělil.
(3) Nebyla-li pravdivost uvedené nebo sdělené skutečnosti dokázána, vysloví to soud na návrh žalobce v rozsudku.
§ 8.
(1) Byl-li někdo obviněn z trestného činu, stačí k důkazu pravdy pravoplatný odsuzující rozsudek (nález).
(2) Byl-li někdo obviněn z nějakého na cti důtklivého smýšlení nebo takové vlastnosti neb ukazuje-li užitý výraz na takové smýšlení nebo takovou vlastnost, stačí k důkazu pravdy, dokáží-li se takové jeho skutky, které obvinění ospravedlňují.
(3) Při posouzení smyslu a obsahu projevu a při rozhodnutí otázky, zda se zdařil důkaz pravdy nebo důkaz omluvitelného omylu, přihlédne soud ke všem částem projevu, které zřejmě vnitřně souvisejí, a to i když určitá část projevu, obsahující takové souvislé skutečnosti, není stíhána. K tomu, že nebyly dokázány podřadné, na podstatě obvinění ničeho neměnící skutečnosti, nebudiž přihlíženo.
Upuštění od potrestání.
§ 9.
(1) Soud upustí od uložení trestu pro trestný čin uvedený v §§ 1, 2 nebo 4:
1. jestliže žalobce se omezil toliko na návrh, aby obviněný byl uznán vinným, a výslovně prohlásil, že nežádá, aby byl také potrestán;
2. jestliže vinník ve lhůtě k tomu určené splnil rozhodnutí podle § 26 nebo rozhodnutí to v částech, jichž splnění záviselo na vůli odpůrce, pro jeho bezdůvodný odpor splniti nemohl.
(2) Soud upustí od uložení trestu pro trestný čin uvedený v § 1 také, jestliže se vinník dopustil činu jen z ukvapení nebo rozčilení, způsobeného přímo předcházejícím vyzývavým nebo pohoršlivým chováním toho, komu bylo na cti ublíženo, a způsob, jakým byl čin spáchán, je okolnostmi omluvitelný.
(3) Soud může upustiti od uložení trestu pro činy uvedené v §§ 1, 2 nebo 4, jestliže vinník poskytl tomu, komu bylo ublíženo, nejpozději před začátkem hlavního přelíčení (líčení) přiměřené zadostiučinění. Uvažuje o přiměřenosti zadostiučinění, přihlédne soud k okolnostem případu, zejména k obsahu a formě ublížení, k rozšíření projevu, k dotčenému zájmu, k chování vinníkovu po činu, zvláště pak k tomu, zda ublížení nebylo v jakékoliv formě opakováno.
(4) Ustanovení odst. 1, č. 2, neplatí, jestliže po uvedeném rozhodnutí nastaly nebo byly zjištěny takové nové skutečnosti, pro které nelze zadostiučinění pokládati za přiměřené.
(5) Ustanovení odst. 1, 3 a 4 platí obdobně o přestupku zanedbání povinné péče při vydání tiskopisu, jehož obsahem byl spáchán některý trestný čin tam uvedený.
§ 10.
Výrok, kterým soud upustil od uložení trestu, má účinky prominutí trestu, netýká se však výroku o uveřejnění rozsudku. Nebude-li vinník do dvou let od pravoplatnosti takového výroku znova odsouzen, může býti takové jeho odsouzení zahlazeno, i když tu nejsou ostatní podmínky zahlazení odsouzení podle zákona ze dne 14. června 1928, č. 111 Sb. z. a n.
Ukládání trestu při souběhu.
§ 11.
Za každé časově oddělené zanedbání povinné péče při vydání tiskopisu, jehož obsah zakládá přečin podle tohoto zákona, budiž uložen trest samostatný. Obecných ustanovení o ukládání trestu při souběhu trestných činů, o ukládání trestu úhrnného nebo dodatného a o ukládání jednotného náhradního trestu za nedobytný trest peněžitý nelze v takovém případě užíti, avšak úhrn trestů na svobodě uložených za sbíhající se trestné činy nesmí převyšovati dvojnásobnou nejvyšší výměru trestu, stanoveného na nejtěžší z nich.
Uveřejnění rozsudku.
§ 12.
(1) Je-li to v zájmu veřejném nebo v důležitém zájmu žalobce, může mu soud přiznati na jeho návrh právo, aby dal uveřejniti odsuzující rozsudek na útraty odsouzeného. Tento výrok pojme soud do rozsudku a stanoví, zda má býti uveřejněn jen rozsudečný nález či také důvody nebo podstatný jejich obsah ve znění, které určí. Rovněž stanoví soud způsob a ostatní podmínky uveřejněni, dobu, do které se má státi, a nejvyšší částku útrat uveřejnění, které nese osoba k tomu povinná. Ve více než ve dvou periodických tiskopisech uveřejnění povoleno býti nesmí.
(2) Podmíněným odkladem výkonu trestu není odložen výkon výroku o uveřejnění rozsudku.
Pokus a promlčení.
§ 13.
(1) Pokus přečinů uvedených v tomto zákoně je trestný i v zemi Slovenské a Podkarpatoruské.
(2) Doba, jejíž uplynutí se vyžaduje k promlčení trestního stíhání pro činy uvedené v tomto zákoně, činí šest měsíců.
ODDÍL DRUHÝ.
Žaloba.
Způsoby žaloby.
§ 14.
(1) Činy trestné podle tohoto zákona stíhají se na žalobu soukromou.
(2) Trestné činy uvedené v §§ 1 až 3 stíhají se na žalobu veřejnou, avšak se zmocněním, směřují-li:
1. proti zákonodárnému sboru, jeho předsednictvu, výboru nebo komisi,
2. proti vládě,
3. proti soudu nebo proti takovému úřadu nebo sboru, který je po zákonu povolán k výkonu veřejné správy,
4. proti branné moci, četnictvu, sboru státní stráže bezpečnosti nebo některé jejich samostatné části.
(3) Zmocnění udílí:
1. v případech odst. 2, č. 1, předsednictvo zákonodárného sboru,
2. v případech odst. 2, č. 2, vláda,
3. v případech odst. 2, č. 3, jde-li o sbor, který je po zákonu povolán k výkonu veřejné správy, tento sbor sám, jinak přednosta nadřízeného soudu neb úřadu, a není-li takového nadřízeného soudu neb úřadu, přednosta soudu neb úřadu, proti němuž trestný čin směřuje,
4. v případech odst. 2, č. 4, ministr vnitra, a jde-li o brannou nebo některou její část, ministr národní obrany.
(4) Trestné činy uvedené v tomto zákoně, které směřují proti hlavě cizího státu nebo které byly spáchány proti zástupci cizího státu uznanému vládou republiky při výkonu jeho pravomoci nebo pro tento výkon, mohou býti stíhány také žalobou veřejnou. To platí však jen tehdy, je-li po této stránce zaručena v příslušném cizím státě vzájemnost a požádá-li o trestní stíhání jeho vláda nebo zástupce uznaný vládou republiky. Byla-li žádost odvolána, upustí žalobce od stíhání.
(5) Byly-li trestné činy uvedené v §§ 1 až 3 spáchány proti soudci, proti veřejnému úředníku neb orgánu nebo proti osobě v činné vojenské službě a vztahují-li se na výkon jejich pravomoci nebo povolání, může býti vznesena, ve lhůtě, příslušící k podání soukromé žaloby této osobě, také žaloba veřejná. K tomu je však potřebí zmocnění této osoby, a nemůže-li býti vyslechnuta, zmocnění úřadu (velitelství) jí představeného; není-li takového úřadu, udílí zmocnění vláda. Tato ustanovení platí, i když uvedené osoby již nezastávají svůj úřad nebo povolání.
Oprávnění k soukromé žalobě.
§ 15.
(1) K soukromé žalobě je oprávněn ten, komu bylo trestným činem ublíženo.
(2) Směřuje-li trestný čin proti zemřelému nebo nezvěstnému, přísluší právo k žalobě jeho manželu, dětem, vnukům, rodičům a starým rodičům. Není li jich nebo spáchala-li trestný čin proti zemřelému nebo nezvěstnému některá z uvedených osob a není tu jiné takové osoby oprávněné k soukromé žalobě, přísluší právo k žalobě jeho sourozencům a těm jiným osobám, které před jeho smrtí nebo před tím, než se stal nezvěstným, žily s ním trvale ve společné domácnosti.
(3) Na osoby uvedené v odst. 2 přechází ve stanoveném pořadí oprávnění k žalobě také tehdy, zemře-li oprávněný před uplynutím lhůty k žádosti za trestní stíhání; lhůta se počíná pro ně v tomto případě smrtí oprávněného. Zemře-li soukromý žalobce po podání žádosti za trestní stíhání, mohou uvedené osoby prohlásiti u soudu do dvou měsíců od jeho smrti, že trvají při trestním stíhání. Neučiní-li tak v uvedené lhůtě, trestní řízení se zastaví.
§ 16.
(1) Za osoby mladší než osmnáct let a za osoby zbavené svéprávnosti s výjimkou marnotratníků vykonává právo k žalobě jejich zákonný zástupce. Není-li ho nebo je-li odpor zájmů nebo spáchal-li trestný čin na takové osobě její zákonný zástupce neb odpírá-li zákonný zástupce bezdůvodně podati žalobu, ustanoví příslušný trestní soud první stolice na žádost uvedené osoby zástupce, který je povolán vykonávati za ni právo k žalobě. Osoba, která žádá, aby jí byl ustanoven takový zástupce, musí tak učiniti ve lhůtě, která by jinak příslušela jí samé k podání žádosti za trestní stíhání.
(2) Za korporace vykonávají právo k žalobě osoby, které jsou povolány zastupovati je ve sporech před soudem civilním. Za politické organisace, pokud nejsou osobami právnickými, vykonávají toto právo osoby, které podle organisačních pravidel jsou oprávněny zastupovati je na venek.
(3) Za periodický tiskopis vykonává právo k žalobě jeho vlastník, vydavatel neb odpovědný redaktor.
(4) Lhůta k podání žádosti za stíhání se počíná v případech uvedených v odst. 1 až 3 teprve dnem, kdy oprávněná osoba, a je-li takových osob několik, kdy první z nich se dověděla o trestném činu a o osobě vinníkově. Ustanovil-li soud osobu, která je povolána vykonávati právo k žalobě, teprve po spáchání trestného činu, nepočíná se lhůta k podání žádosti za trestní stíhání dříve, než soud zpravil tuto osobu o jejím ustanovení.
Podání soukromé žaloby.
§ 17.
(1) Stíhání trestného činu soukromou žalobou je vyloučeno, jestliže osoba oprávněná k soukromé žalobě, dověděvši se o činu, jej vinníku výslovně prominula nebo nepodala soudu žádost za trestní stíhání do dvou měsíců od té doby, kdy se dověděla o činu a o osobě vinníkově. Žádost za trestní stíhání pokládá se za podanou včas, i když byla podána v této lhůtě u nepříslušného soudu; tento soud postoupí ji soudu příslušnému.
(2) Došlo-li soudu nebo státního zastupitelství ve lhůtě uvedené v odst. 1 trestní oznámení pro čin, který se stíhá veřejnou žalobou podle jiného než tohoto zákona, a odepřel-li státní zástupce stíhati nebo skončilo-li trestní řízení, zavedené na takovou veřejnou žalobu, zastavením nebo zprošťujícím rozsudkem, může býti soukromá žaloba pro týž čin podána i tehdy, když lhůta uvedená v odst. 1 již uplynula, nejpozději však do patnácti dnů od té doby, kdy oprávněný byl o tom státním zástupcem nebo soudem zpraven, a nebyl-li zpraven, do dvou měsíců ode dne, kdy trestní oznámení bylo odloženo nebo kdy zprošťující rozsudek neb usnesení o zastavení řízení nabyly právní moci.
(3) Zúčastnilo-li se trestného činu několik osob, vztahuje se soukromá žaloba jen na toho, na koho byla podána. Došlo-li v takovém případě ke smíru nebo k rozsudku, může býti soukromá žaloba podána proti ostatním vinníkům, jen když si oprávněný před smírem nebo do konce průvodního řízení výslovně vyhradil právo je stíhati.
Vzájemné žaloby.
§ 18.
(1) Došlo-li ke smíru nebo k rozsudku o soukromé žalobě pro některý čin trestný podle tohoto zákona, může jedna strana stíhati druhou stranu pro jiný takový trestný čin, který proti ní spáchala do ujednání smíru nebo do konce průvodního řízení, jen když si před smírem nebo před ukončením průvodního řízení výslovně vyhradila právo ji stíhati. Této výhrady není potřebí, dověděl-li se oprávněný o trestném činu neb o osobě vinníkově teprve po ujednání smíru neb po ukončení průvodního řízení.
(2) I když si strana vyhradila podle ustanovení odst. 1 právo stíhati druhou stranu, je stíhání vyloučeno, nebyla-li žádost za trestní stíhání podána v zákonné lhůtě.
(3) Ustanovení odst. 1 platí i tehdy, je-li trestný čin vzájemně spáchaný ve skutkové souvislosti s činem, pro který došlo ke hlavnímu přelíčení, žádost za trestní stíhání vzájemně spáchaného činu lze však v takovém případě podati ještě do patnácti dnů po ujednání smíru nebo po ukončení průvodního řízení, i když zákonná lhůta k podání soukromé žaloby již uplynula.
Odvolání neb omezení soukromé žaloby.
§ 19.
(1) Soukromý žalobce může upustiti od stíhání neb omeziti žalobní návrh toliko na uznání obžalovaného vinným, jen dokud soud první stolice nepočal prohlašovati rozsudek.
(2) Upuštění od stíhání neb omezení soukromé žaloby vztahuje se jen na obviněného, který je v příslušném prohlášení uveden.
(3) Upustil-li soukromý žalobce od stíhání, nemůže pro týž čin žalobu znovu podati. Prohlášení, že se žalobní návrh omezuje toliko na uznání obžalovaného vinným, nemůže býti odvoláno.
Souběh žalobních práv.
§ 20.
(1) Vzniklo-li z téhož činu právo k soukromé žalobě několika osobám, budiž o všech podaných žalobách konáno společné řízení a rozhodnuto jediným rozsudkem, ačli by tím nenastaly průtahy řízení.
(2) Byl-li obviněný odsouzen pravoplatně k trestu na žalobu jedné z uvedených osob, má soud, ukládá-li pro týž čin trest na žalobu jiné takové osoby, přiměřeně přihlédnouti k trestu uloženému dřívějším rozsudkem, tak aby odsouzený nebyl potrestán přísněji, než kdyby bylo o obou žalobách rozhodnuto jediným rozsudkem.
(3) Rozhodnul-li však soud pravoplatně o trestném činu, který směřuje proti osobě zemřelé nebo nezvěstné nebo proti periodickému tiskopisu, zaniká tím žalobní právo ostatních oprávněných osob.
§ 21.
(1) Je-li v případech, uvedených v § 14, odst. 4 a 5, oprávněn k žalobě z téhož činu jak žalobce soukromý, tak i veřejný, a stíhá-li se čin žalobou veřejnou, může se ten, kdo je oprávněn k žalobě soukromé, toliko připojiti k trestnímu řízení. Učiní-li tak, má stejná procesní páva jako soukromý účastník (soukromá strana), avšak právo k opravným prostředkům přísluší mu ve stejném rozsahu jako soukromému žalobci. Také může činiti návrh na výrok podle § 7, odst. 3, a na uveřejnění rozsudku (§ 12). Pravoplatným zastavením řízení a pravoplatným rozsudkem, které byly vydány na žalobu veřejného žalobce, zaniká žalobní právo osoby, oprávněné k soukromé žalobě, a naopak.
(2) Bylo-li v případech odst. 1 řízení zastaveno jen proto, že veřejný žalobce upustil od stíhání, může ten, kdo je oprávněn k soukromé žalobě, podati soukromou žalobu nebo prohlásiti, že přejímá stíhání. To však musí učiniti ihned, ustoupil-li veřejný žalobce od stíhání při jednání, u kterého byla oprávněná osoba přítomna, jinak do patnácti dnů od té doby, kdy ji soud o tom zpravil, a nebyla-li zpravena, do dvou měsíců ode dne, kdy nabylo právní moci usnesení o zastavení trestního řízení.
(3) Ustanovení odst. 1 a 2 platí i tehdy, zahájil-li veřejný žalobce stíhání teprve, když již bylo zavedeno trestní řízení na žalobu soukromou. Podání soukromé žaloby má v takovém případě účinek připojení se k trestnímu řízení (odst. 1), a převzetí stíhání (odst. 2) i bez dalšího prohlášení oprávněné osoby.
Zmocnění.
§ 22.
(1) Je-li k veřejné žalobě potřebí zmocnění, musí býti vykázáno soudu nejpozději při podání obžalovacího spisu. Nestalo-li se tak nebo bylo li zmocnění odepřeno neb odvoláno, je stíhání veřejnou žalobou vyloučeno.
(2) V řízení před soudy okresními budiž zmocnění vykázáno zároveň s žádostí za trestní stíhání. Nestalo-li se tak, vyzve soud veřejného žalobce, aby vykázal zmocnění do přiměřené lhůty, kterou zároveň určí. Tuto lhůtu může na žádost veřejného žalobce prodloužiti. Nezachová-li veřejný žalobce lhůtu, soud žádost za trestní stíhání zamítne.
(3) Kdo udělil zmocnění, může je odvolati, dokud soud první stolice nepočal prohlašovati rozsudek.
(4) Udělení a odvolání zmocnění vztahuje se jen na obviněného, který je v příslušném prohlášení uveden.
ODDÍL TŘETÍ.
Řízení.
Obecné ustanovení.
§ 23.
(1) V řízení o soukromé žalobě pro trestné činy podle tohoto zákona a pro přestupek zanedbání povinné péče při vydání tiskopisu, jehož obsahem byl spáchán přečin podle tohoto zákona, platí obecná ustanovení s úchylkami uvedenými v tomto oddíle. S výjimkou ustanovení §§ 27 až 31 a §§ 34 a 35 platí tyto úchylky i v řízení o žalobě veřejné.
(2) Žádost za trestní stíhání má býti podána u soudu a obsahovati stručné vylíčení děje, uvedení průvodů, jimiž má býti dokázán, a návrh na stíhání obviněného. Obsah tiskopisu, jímž byl trestný čin spáchán, budiž v žádosti uveden. Žádost budiž podána v tolika stejnopisech, aby mimo stejnopis určený pro soud mohlo býti doručeno každému obviněnému po jednom stejnopise.
(3) Koná li se trestní řízení, v němž veřejný žalobce stíhá čin podle jiného než tohoto zákona, stačí, jestliže ten, komu vzniklo z téhož činu oprávnění k soukromé žalobě, učiní na místě žádosti podle odst. 2 u soudu, u kterého se vede řízení v první stolici, písemný neb ústní návrh na stíhání obviněného pro případ, že nebude potrestán na návrh veřejného žalobce.
Řízení o přečinech a o přestupku zanedbání povinné péče.
§ 24.
(1) O žádosti za trestní stíhání rozhodne předseda kmetského soudu.
(2) Žádost za trestní stíhání se pokládá zároveň za návrh na zahájení vyšetřování. Má-li předseda kmetského soudu za to, že by tento návrh měl býti podle ustanovení trestního řádu zamítnut, vyžádá si rozhodnutí radní komory (žalobního senátu).
(3) Nezamítne-li soud žádost za trestní stíhání, dodá předseda kmetského soudu stejnopis žádosti obviněnému, a je-li jich několik, každému z nich. Zároveň obešle k jednání o smír strany i osoby, které postihuje ručení nebo kterým by mohla býti rozsudkem uložena nějaká povinnost (osoby zúčastněné). Předseda kmetského soudu může též požádati některý okresní soud, aby vykonal jednání o smír, když se tím tato jednání usnadní, urychlí nebo zlevní.
(4) Podle ustanovení předcházejících odstavců budiž postupováno též v případech uvedených v § 23, odst. 3, avšak toliko tehdy, upustí-li veřejný žalobce od stíhání dříve, než se ve věci konalo hlavní přelíčení.
§ 25.
(1) Jednání a smír budiž ustanoveno nejdéle na čtrnáct dnů; odročeno může býti zpravidla jen na souhlasnou žádost stran, a to jen jednou.
(2) Jednání o smír je neveřejné. Řídí je u krajského soudu předseda kmetského soudu, u okresního soudu jeho přednosta, nebo soudce jimi k tomu ustanovený.