Senát Národního shromáždění R. Č. r. 1933.

III. volební období.

8. zasedání.

Tisk 1085.

Tato osnova zákona je jedním z četných opatřeni, jež požaduje vláda k zabezpečení klidu a pořádku v dnešních pohnutých dobách, tak bohatých na politickou a hospodářskou destrukci a tím samozřejmě také k zajištění samotného státu. Není sporu, že tisk může velmi mnoho, ba snad všechno vykonat k svrchu vytknutému cíli, ale také může v opačném případě mnoho, ba snad všechno zničit. Slušnému a poctivému občanu je jasno, že jak je třeba na jedné straně bránit do krajnosti svobodu dobrého tisku, tak na druhé straně nutno potírat všemi zákonem přípustnými prostředky tisk špatný, štvavý, utrhačný, zúmyslně fakta překrucující a vysloveně demagogicky píšící. O tom, myslím, nebude sporu, a jde pouze o to, jak zabezpečit v nejvyšší míře svobodu dobrému tisku a jaká učinit opatření proti špatnému tisku, aniž by jimi dobrý tisk nebyl poškozen. Všechny věky vyznačují se zápasem o tiskovou svobodu, jakmile tímto způsobem nastala výměna a sdělování myšlenek, tudíž kulturních a duševních statků, neboť veřejnost, lid, v tisku našel nejúčinnější zbraň a obranu svých svobod a práv proti těm, jež je omezovali nebo potírali. Tisk stal se nejúčinnějším instrumentem t. zv. veřejného mínění, avšak instrumentem někdy dvousečným. Co jedno ostří prosekává cestu principu tiskové svobody čili veřejnému mínění, zračící se v právu každého člověka manifestovati a publikovati své idee a mínění v jakémkoli oboru působnosti, kterýžto princip vyplývá z individuálních práv člověka a z práv jeho neomezené svobody a z vlastnického práva na duševní majetek, druhé ostří může snadno zranit, ba někdy i smrtelně zájmy kolektivní, zájmy veřejné, jimž nutno dáti někdy a za určitých předpokladů a za určitých okolností přednost před zájmy jednotlivců, a to i pokud jde o tisk a jeho svobodu. I o tom, doufám, nebude sporu a půjde o to, jak zladit tyto často divergující zájmy jednotlivce a kolektiva. Ve všech civilisovaných státech vydávají se k tomu cíli zvláštní normy, upravující práva a povinnosti tisku, ovšem normy ty řídí se stupněm civilisace a vyspělosti občanstva a zejména stupněm politické svobody. Svoboda tisku je barometrem politických svobod, avšak také i poměrů, jaké vládnou v té době, v té které zemi, ať po stránce politické, tak i hospodářské a sociální.

V důsledku právě uvedeného stává se tisková svoboda neobyčejně kombinovaným problémem jak politickým, tak i sociologickým, neboť nelze popříti ani jeho ohromnou prospěšnost, ani škodlivost.

Význam tisku je ohromný, přímo nedocenitelný, vždyť je zrcadlem kultury a historie národa, prospívá lidstvu ve všech oborech působnosti, vychovává a poučuje individua i masy, působí na veřejné mínění, ano dokonce i je dělá, a při nejmenším je representuje. Tím se stává v moderním státě jakýmsi vzájemným tlumočníkem mezi občanstvem a státem a naopak.

Stát, resp. vláda dovídá se z tisku o smýšlení občanstva a občanstvo stejnou cestou dovídá se o úmyslech vlády. Stává se prostě nepostradatelným instrumentem veřejného mínění a také veřejné moci, ne-li dokonce ústavním činitelem. Proto téměř ve všech ústavách setkáváme se se zárukami tiskové svobody, na kterou přisahají monarchové i presidenti republik. Čím je vyspělejší demokracie, tím je svobodnější tisk, neboť tím je více třeba kritiky vládních orgánů a zvolených zástupců, a i kontroly jejich činnosti. Tisk je v demokracii takřka jediným preventivním opatřením proti zneužívání vládní a parlamentní moci. Z toho však vyplývá pro tisk také pomyslitelně nejtěžší a největší zodpovědnost.

Praví-li na př. Sheridan: »Dejte jim zkaženou vyšší sněmovnu, úplatnou nižší, panovníka tyrana a mně nespoutaný tisk a nezmenší se ani o vlásek svoboda Anglie«, mínil tím přirozeně dobrý tisk, plně vědomý své zodpovědnosti. Je tu vždy toto vědomí? Slušný občan musí říci: nikoli! Naopak, jsme často svědky zneužívání tiskové svobody k účelům, jež se vznešeným posláním tisku nemají nic společného.

Tisková svoboda stává se pojmem širokým a nejde tu pouze o svobodu denního tisku, tudíž novin v běžném smyslu slova, nýbrž i o knihy nejrůznějšího obsahu, dále o vydávání přednášek, brožur, pamfletů, t. zv. revolverových tiskovin, parodií, kupletů, předvádění filmových scén, krátce jakákoli duševní práce publikovaná nebo manifestovaná veřejně slovem, obrazem a tiskem, aby se stala majetkem všech.

Právě tak jako musíme dbáti úplné a garantované tiskové svobody pro tisk dobrý, i když přísný, kritický, nekompromisní, nesmlouvavý, avšak poctivý, pravdivý a pravdomluvný, a to z důvodů jak jsem je z kraje označil, tak opětně mluví určité zájmy pro omezení a zastavení tisku zjevně špatného, úplatného, zkorumpovaného a korumpujícího a demoralisujícího. Také omezování a zastavování tiskové svobody děje se všude i ve státech nejdemokratičtějších zvláštními normami. U nás, v Československu, tiskové věci upraveny jsou dvěma tiskovými zákony a několika novelami a doplňky k nim.

Situace tiskové svobody po skončení světové války stala se akutní otázkou jednak ve státech nově vzniklých a jednak také téměř do základu změněnými politickými a sociálními poměry a daleko pronikavější reklamací demokracie. V Německu, Rakousku a Rusku, stejně i v Polsku a Maďarsku dochází k docela nové úpravě tiskových poměrů, budiž řečeno z počátku nejvýš demokraticky a liberálně, později však značně okleštěně. Zajímavě je vyjádřena zásada tiskové svobody v Rusku. Podle čl. 14. ústavy R. S. F. S. R. není všemu občanstvu zaručena tisková svoboda, nýbrž zajišťuje pouze proletariátu volnost myšlenky. V tomto článku čteme: »Dans le but d‘assurer au prolétariat la liberté effective de penser...« nikoli tedy také publier. Tento článek, jak je vidět, nezaručuje kompletní svobodu tiskovou, neboť touto umělou a třídní stipulací zabezpečuje se preventivní i regresivní právo omeziti tiskovou svobodu, kdyby šlo o útok na státní zřízení.

Jinak je vyjádřena svoboda tisku na př. ve Francii, kde se praví: »Les Français ont le droit de publier...« a kde tiskové delikty jsou taxativně vyznačeny jednak v samotné ústavě, a jednak ve zvláštním zákoně z r. 1881. V polské ústavě se praví: »Každý občan má právo svobodného projevu svých myšlenek a svého mínění, pokud nepřekročí zákonných pravidel«. Rumunská ústava taxativně vypočítává tiskové delikty; výmarská ústava zaručuje každému Němci svobodně projevovati svoje mínění tiskem v mezích základních zákonů; jugoslávská ústava vylučuje preventivní opatření k potlačení publikace, prodeje, rozšiřování a výslovně uvádí, kdy projev a rozšiřování časopisů je zakázáno. Největší poměrně svobodě těší se tisk podle reformované ústavy belgické z r. 1921. Pokud jde o Československo, platí tu dva tiskové zákony: v historických zemích rakouský tiskový zákon z r. 1862 a na Slovensku a v Podk. Rusi uherský zákon tiskový z r. 1914. Rakouský tiskový zákon byl novelován v r. 1868 a 1894 a v r. 1914 (částečná kolportáž). Oba tyto zákony přirozeně nevyhovují, a proto ihned po převratu přikročeno k vypracování nového jednotného zákona o tisku. První vládní návrh předložen N. S. v r. 1921, k jeho projednání však nedošlo. Dochází pouze k některým změnám, a to novela z r. 1919 (zbaviti formálně platnosti konfiskační nálezy z dob minulých), dále zákon z r. 1922 (unifikace tiskového práva po stránce procesní), dále zákon na ochranu republiky (§ 18) a konečně tisková novela z r. 1924 (trestní činy proti bezpečnosti cti, spáchané tiskem, odnětí těchto deliktů porotám, zřízení kmetských soudů). V dubnu 1932 předkládá vláda poslanecké sněmovně návrh zákona o tisku (1727 posl. sn.), který možno nazvati »velkým tiskovým zákonem«, ačkoliv ani tento nevyčerpává úplně všechny otázky, týkající se tiskových poměrů. Souběžně totiž s tímto návrhem jedná se o návrhu zákona o ochraně cti, v němž řeší se také otázka trestných činů spáchaných tiskem.

Poslanecká sněmovna tento »velký tiskový zákon« nevyřídila a to, jak se praví v důvodové zprávě ústavně-právního výboru: z důvodů, které souvisejí s nynější vnitropolitickou i zahraniční situací státu a odkládá definitivní vyřízení, »až nebude překážek, které se této osnově postavily v cestu za dnešní situace a doufá, že vláda ihned pak předloží novou osnovu zákona o tisku«. Poslanecká sněmovna rozhodla se pro pouhou novelisaci dosavadních tiskových zákonů a to se stalo, jak se dočítáme v důvodové zprávě ústavně-právního výboru, »ve shodě s politickými i odbornými intencemi vlády«. Konkretněji řečeno, mimořádná doba není přízniva nějakému pronikavějšímu rozšíření tiskového práva a proto se posečká, nechce-li se jíti zpět. Opravovati vládní osnovu ve smyslu zpátečním a přizpůsobovati ji dnešním poměrům, nebylo by oportunní. Vždyť i u nás platí, co řekl E. Verhaeren: La vie est à monter et non pas à descendre.

Poslanecká sněmovna rozhodla se tudíž pro pouhý »malý« tiskový zákon, tudíž pro řešení částečné a prozatímní a to, jak praví zpráva ústavně-právního výboru, »hlavně po uvážení, že omezení, které státní a veřejný zájem svobodě tiskové dnes ukládá, budou pro ni v této omezené míře méně bolestná«. I tu platí, co se dnes a stále opakuje: Mimořádná doba vyžaduje mimořádných opatření!

V čem spočívají tato mimořádná opatření, pokud jde o tisk? V nové úpravě předpisů o kolportáži, v úpravě předpisů o tiskopisech ohrožujících mládež, dále o tiskopisech cizozemských a o tiskové opravě. Všechny tyto úpravy přejala poslanecká sněmovna z osnovy o »velkém tiskovém zákoně«, s některými změnami.

Již z výpočtu oněch opatření je zjevno, že nejde tu o potlačení nebo sešněrování tiskové svobody k účelům stranickým nebo jednostranně politickým, nýbrž v zájmu klidu a pořádku ve státě a pro jeho zabezpečení. Vždyť i dobrý a nezáludný tisk, nepřihlíží-li k zájmům veřejným, bezohledným psaním může nepříteli dáti nahlédnouti do intimit národa a státu, do jeho hospodářských a finančních poměrů a tak státi se bezděky a bona fide jeho proradcem. Nikdo nepopře, že v podobných případech a dojde-li k podobným mimořádným poměrům, má stát právo, aby se hájil preventivně i represivně proti výstřelkům neopatrně nebo bezohledně píšícího tisku a ještě více proti tisku vědomě špatně a štvavě píšícímu. O tom, myslím, nebude sporu a stejně nebude sporu, že i pokud jde o veřejnou morálku, má stát právo k zákroku, má-li býti tiskové svobody zneužíváno ku rozvratu společnosti líčením a vystavováním nemravných a nemorálních ideí, zejména pokud jde o mládež. V podobných případech značí tisková svoboda značné sociální nebezpečí, což uznává celý civilisovaný svět, i když by se tak dělo ve jménu umění.

Těmito hledisky řídí se osnova t. zv. »malého tiskového zákona« a omezení tiskové svobody, jež má na mysli, sleduje případy, kdy jde 1. o konflikt tiskové svobody s veřejnou morálkou, 2. kdy jde o zachování a upevnění státu a jeho právního řádu a 3. o zabezpečení demokratických zřízení.

Dlužno litovati, že nedochází k definitivnímu vyřešení celého komplexu otázek tiskového práva a ze děje se tak opětně pouze částečně novelou.

Je třeba porovnati, co zamýšlel »velký« tiskový zákon a co přináší »malý«, aby bylo možno posouditi onen rozdíl.

Předloha »velkého« tiskového zákona rozpadala se na čtyři části nebo hlavy, z nichž první vymezovala obecné pojmy tiskového práva, jako na př. tiskopisu, časopisu, tiskaře, vydavatele, vlastníka tiskopisu, místa vydání, rozšiřování a p., druhá, nazvaná tiskový řád, upravovala právní poměry tisku, na př. výrobu a rozšiřování tiskopisů, kolportáž, rozšiřování cizích časopisů, dále ustanovení pořádková, odpovědný redaktor, úřední a povinné výtisky, dále pravdivost časopiseckých zpráv, tisková oprava, tiskopisy ohrožující mládež, trestní ustanovení; dále třetí části obsahuje ustanovení hmotného i formálního trestního práva, pokud jde o trestné činy spáchané tiskem, odpovědnost za trestný obsah tiskopisu, zanedbání povinné péče, promlčení, stíhání, příslušnost, propadnutí tiskopisu, náhrada škody a p., dále organisace kmetských soudů, a konečně čtvrtá část nebo hlava obsahuje závěrečná a přechodná ustanovení.

Naproti tomu »malý« tiskový zákon zabývá se pouze:

1. kolportáží,

2. tiskopisy ohrožujícími mládež,

3. cizozemskými tiskopisy,

4. tiskovou opravou,

5. trestními ustanoveními, pokud by vyplývala z neuposlechnutí tohoto zákona.

Zřejmý je velký a podstatný rozdíl, neboť »malý tiskový zákon« dotýká se pouze některých ustanovení, jež sledují v dnešní mimořádné době určitý cíl. Je to tedy jakýsi účelový zákon a jeho přechodnost jeví se nejlépe v tom, že na př. ustanovení o kolportáži tiskopisů, ohrožujících veřejný klid a pořádek obsahem nepravdivým a pravdu zkrucujícím, pozbude účinnosti do doby dvou let.

Jak bylo již na jiném místě řečeno, obsah »malého tiskového zákona« převzala poslanecká sněmovna z chystaného »velkého zákona« s některými menšími změnami.

Pokud jde o kolportáž, sleduje osnova tyto cíle: Podomní obchod s tiskopisy je podle § 23 tiskového zákona vůbec zakázán; po převratu dochází však ke kolportáži via facti a trpí se. Osnova chce tento faktický stav změnit v právní a tím odstranit různé výstřelky volné kolportáže. Volnou kolportáží rozumí se rozšiřování tiskopisů dům od domu, na veřejných místech a ve veřejných místnostech.

Osnova rozlišuje mezi časopisy a neperiodickými tiskopisy v rozsahu do jednoho tiskového archu a jinými tiskopisy. V prvém případě připouští volnou kolportáž, v druhém bezvýminečně zakazuje. Předplacené a objednané tiskopisy je dovoleno donášeti.

Zákaz kolportáže neplatí na tiskopisy uvedené v § 9; odst. 2, rak. tisk. zákona a v § 5, odst. 2 uher., t. j. tiskopisy, jež slouží úředním účelům, domácím, společenským, obchodů a živností a p., výrobky umělecké grafiky, fotografie atd.

§ 2 osnovy zabývá se výstřelky volné kolportáže. Děje se tak v jiné formě, než jak tomu je v osnově »velkého tiskového zákona«.

Kolportáž tiskopisů, jichž účelem je podvraceti nebo hanobiti státní samostatnost, ústavní jednotnost, celistvost, demokratický řád, nebo které by hrubě urážely stud, může býti zakázána.

Stejně platí zákaz i na tiskopisy, jež ohrožují veřejný klid a pořádek, zejména nepravdivými zprávami. Toto ustanovení platí však pouze do 30. června 1935.

Zákaz kolportáže provádí zemský úřad, jde-li o tisk vydávaný v cizině, ministerstvo vnitra v dohodě s ministerstvem zahraničí. Kolportáž neperiodického tiskopisu může také zakázati státní bezpečnostní úřad. Zákaz platí i na náhradní tiskopisy.

Kolportovati tiskopisy mohou jen osoby nejméně 16leté, opatřené občanskou legitimací. Po 9. hodině večer pouze osoby zletilé. Osoby stižené nakažlivou nemocí nesmějí kolportovati.

Ve školách se žactvem mladším 18 let a v kasárnách nesmí se kolportovati. (Změněno.) Také v blízkosti právě uvedených místností není dovolena kolportáž.

Kdo má právo rozhodovati o přístupu do veřejné místnosti, může tam zakázati kolportáž. Zákaz některého tiskopisu politického v tomto případě platí pak na všechny. (Změněno.)

Na každém kolportovaném tiskopisu musí býti cena. (Změněno.)

Při kolportáži není dovoleno vyvolávati obsah křiklavým způsobem. (Nové.)

V této partii provedla poslanecká sněmovna podstatnou věcnou změnu v tom, že volnost kolportáže omezuje přípustností administrativního zákazu.

Dále, že pokud se takový zákaz připouští také z jiných důvodů než je uvedeno v § 2, odst. 1, omezuje se platnost normy na 2 leta.

Pokud jde o tiskopisy ohrožující mládež, přejímá poslanecká sněmovna v předloze »malého tiskového zákona« doslova obsah osnovy »velkého zákona«.

Ochrana platí na mládež do 18 let. Osnova chce postihnouti toliko skutečné výstřelky a proto ustanovuje, že je možno zakázati pouze rozšiřování podobných tiskopisů mezi mládeží. Trestní sankce jsou účinnými teprve tehdy, když závadná povaha tiskopisu byla vydáním zákazu již zjištěna. Nikoli tedy již rozšiřováním tiskopisu, nýbrž teprve rozšiřováním tiskopisů postižených zákazem.

Zákaz má býti vydán osobami kvalifikovanými a neodvislými, aby bylo vyloučeno zneužití. Navrhnouti zákaz mohou pouze úřady a korporace neb organisace pečující o mládež nebo výchovu lidu, což se určí nařízením.

O zákazu rozhodne ministerstvo školství a to k návrhu sboru, který bude k tomu cíli u ministerstva školství zřízen.

Sbor má rozhodovati neodvisle, vliv státu spočívá pouze v jmenovacím právu členů. Sbor zákaz pouze navrhuje, konečné rozhodnutí má ministerstvo školství, proti němuž je možné odvolání k Nejvyššímu správnímu soudu. Věcný obsah zákazu platí pouze na přímé rozšiřování mezi mládeží. Také vystavování, které činí závadný obsah přístupný mládeži, je zakázáno. Sbírání objednávek podobných tiskopisů dům od domu, jejich prodávání nebo rozdílení na veřejných místech aneb automaty není dovoleno.

Jde-li o sešitové dílo, může býti zakázáno dílo celé. Jde-li o periodický tiskopis s podobným obsahem, má zákazu předcházeti výstraha s výzvou změny povahy dotyčného tisku.

Pokud jde o cizozemské tisky přejímá rovněž »malý tiskový zákon« obsah předlohy »zákona velkého«.

Neperiodickému tiskopisu závadnému obsahem podle § 2, odstavec 1 nebo 2 této osnovy, vydanému v cizině, může ministerstvo vnitra odníti dopravu nebo zakázati rozšiřování vůbec.

Uzná-li trestní soud, že obsahem periodického tisku spáchán byl čin podle téhož § 2, může mu ministerstvo vnitra v dohodě s ministerstvem zahraničí odníti dopravu do 2 měsíců od pravoplatnosti nálezu nebo zakázati rozšiřování vůbec, nejdéle však na dobu dvou let.

Tiskopis, jemuž bylo zakázáno rozšiřování, nesmí býti vůbec dovážen. Nutno rozlišovati mezi odnětím dopravy a rozšiřováním vůbec.

Pokud jde o tiskovou opravu, přejala poslanecká sněmovna rovněž téměř doslova do této osnovy všechna ustanovení, jež obsahuje předloha »velkého zákona o tisku«, pouze s jedinou výjimkou, že v § 11, v odstavci 2, rozšířila možnost žádati za opravu prostřednictvím úřadu povolaného obstarávati věci určitým osobnostem, také na předsedu zákonodárného sboru.

Opravovány mohou býti toliko skutečnosti, nikoli úsudky. Vzhledem k tomu, že sepsání opravy není snadné, nemá-li míti charakter polemiky, může strana žádati, aby jí soud byl při sepsání opravy nápomocen, jestliže byla odmítnuta pouze proto, že nevyhovuje § 11. Oprava může obsahovati souvislé vylíčení skutkového stavu, neboť zákon omezuje sice opravu co do obsahu, nikoli však co do formy vylíčení skutečností v ní obsažených. Žádati za opravu může ten, koho se skutečnosti dotýkají, i když se nedotýkají přímo jeho cti, také nemusí býti ve zprávě přímo jmenován, stačí, když byl zjevným způsobem dotčen jeho zájem na tom, aby úsudek o něm nebyl založen na skutečnostech nepravdivých.

Poněvadž v předloze zákona o tisku v »Pořádkových ustanoveních« byl »odpovědnému redaktoru« věnován celý § 21 o šesti odstavcích, bylo třeba do »malého tiskového zákona« vsunouti odstavec, komu má býti doručena oprava. Buď odpovědnému redaktoru, nebo vydavateli, po případě tiskaři.

Oprava má býti uveřejněna zdarma, pokud nepřesahuje dvojí výměru původní zprávy, jinak zaplatí opravující za část, přesahující tuto výměru, poplatek průměrné insertní sazby.

Odpovědný redaktor je povinen uveřejniti opravu beze změny a bez vložek, ve stejné části a týmž tiskem jako původní zpráva. Za změnu se nepovažuje, když oprava byla uveřejněna ve správném překladu do jazyka, v němž byla uveřejněna původní zpráva, a překlad byl jako takový označen. Oprava, zaslaná úřadem, soudem atd., je-li sepsána v jazyku státním, nesmí býti odepřena, i když původní zpráva zněla v jazyku jiném.

Účelu opravy vyhovovalo by nejlépe, kdyby byla uveřejněna v tom jazyce, jako zněla původní zpráva, leč bylo nutno počítati i s opačnými případy, a tu bylo uznáno, že podobnou povinnost redaktoru ukládati nelze, poněvadž tu jde o soukromou osobu a o soukromý styk. Jinak je tomu ovšem, jde-li o opravy úřední. Poznámka redakce k opravě musí býti jako taková označena, jinak každé glosování oprav se zrušuje.

Oprava musí býti uveřejněna do tří dnů, nevyjde-li periodický tisk do této doby, v čísle nejblíže příštím. Byla-li oprava uveřejněna v zabaveném čísle, musí býti opakována. Dále musí býti otištěna v celém nákladu čísla periodického tiskopisu. Paragraf 13 jedná o případech, kdy může býti odepřena oprava, ačkoli bylo jinak vyhověno předepsaným podmínkám, t. j. časové omezení práva žádati opravu a přesahuje-li oprava předepsanou výměru, dále byla-li oprava již uveřejněna a byl-li by uveřejněním opravy spáchán trestný čin, nebo byl-li způsob sepsání opravy hrubě neslušný.

V původní předloze »velkého tiskového zákona« mohla býti oprava odepřena také tehdy, nebyla-li sepsána v jazyku, v jakém byla sepsána původní zpráva, nebo v jazyku státním, nejde-li ovšem o opravy úřední. Patrně to vyplývá z § 12, odst. 1.

V souvislosti s opravou řešila se také otázka možnosti odepříti opravu zpráv, i když může býti prokázána jich nepravdivost. Rozhodnuto neměniti dosavadní praxi a spokojiti se se zásadou formální pravdy a nepřikládati opravě jiný význam a účel, než dosud měla a přenechati čtenářstvu učiniti si vlastní úsudek.

Na rozdíl od platného práva nemá míti neuveřejnění opravy nebo uveřejnění, avšak způsobem nevyhovujícím, ihned v zápětí trestnost, nýbrž o povinnosti uveřejniti opravu rozhodne v nejkratší době okresní soud, příslušný v tiskových věcech, a trestnost redaktora stanoví teprve pro případ, když nevyhověl této povinnosti. Při zřejmě svévolném odepření nebo maření této povinnosti může soud uložiti pořádkovou pokutu. V podobných případech uloží soud redaktoru náhradu útrat řízení.

Účelem opravy je také odůvodněno, že osnova vylučuje odkladný účinek stížnosti, kterou lze proti soudnímu usnesení podati, leč by stížnost směřovala proti znění opravy, jak bylo soudem v případech § 11, odst. 4 upraveno.

Jde-li o úřední opravu, příslušný soud rozhodne ihned o trestnosti redaktora. Jinak o úřední opravě platí stejné jako o ostatních. Poznámky v témže čísle připojovati nelze.

V § 16 poskytuje osnova donucovací prostředky pro uveřejnění opravy. Děje se tak zatímním zabavením všech čísel, nikoli tedy zastavením listu.

Jako nový paragraf vložila posl. sněmovna do této osnovy ustanovení, že vlastník periodického tiskopisu může se domáhati zaplacení poplatků (§ 11, odst. 6) za uveřejnění opravy a náhrady skutečné škody, jestliže otiskl opravu, o níž opravující věděl, že je nepravdivá.

Z této části osnovy je vidno, že vůdčí myšlenkou je zajistiti, pokud možno nejvíce, pravdivost časopiseckých zpráv a působiti k tomu, aby na veřejné mínění nebylo působeno nepravdou. Již platné trestní zákony obsahují podobná ustanovení proti šíření nepravdivých zpráv, jimiž jsou poškozovány veřejné zájmy. Na př. § 18 zákona na ochranu republiky, zákon proti nekalé soutěži, trestní ustanovení ve věci bursovních zpráv a trestné činy proti bezpečnosti cti. Novou úpravou trestní ochrany cti (osnova zákona o ochraně cti) bude snad možno lépe zabezpečiti zjištění nepravdivosti zpráv. Ne však zcela, a proto tato osnova daleko podrobněji řeší opatření tiskové opravy, než tomu je dosud v platném právu.

Pokud jde o trestní ustanovení, jsou tato přizpůsobena změnám osnovy, jak je provedla posl. sněmovna, a omezují se pouze na přestupky zákazů a omezení, jež jsou v osnově předepsána.

Zákon má nabýti účinnosti osmým dnem po vyhlášení.

I. S hlediska legislativní techniky lze vytýkati:

§ 1. Odstavec 2. se pod název »Kolportáž« nehodí a toto zařadění má za následek, že se další ustanovení o kolportáži, pokud se výslovně necituje jen odst. 1., vztahují i na odst. 2., tak zejména § 3.

§ 2 (5). Vyhlásiti by se mělo i pominutí zákazu podle poslední věty odst. 3.

§ 5 (2). Slova »závadný obsah« bude možno jen extensivním výkladem vztahovati na vše, co je na tiskopise s hlediska odst. 1. závadné, na př. na ilustrovanou obálku. Dále z toho, že v poslední větě tohoto odstavce vedle činností, definovaných v § 1 jako kolportáž, je uveden i prodej automaty, lze dedukovati, že na automaty se ustanovení o kolportáži nevztahuje, což v celku nepokládám za správné.

§ 11 (5). Dikce ne dosti jasná vzhledem k sankci, která je stanovena v § 14, odst. 1.

§ 13, čís. 3. Místo »kdo za opravu žádá«: kdo je oprávněn žádati za opravu...

§ 14. Řízení podle § 14 bude vyloučeno, uveřejní-li redaktor opravu, ale desavuje ji hned svou poznámkou, která je podle § 12 možná bez jakéhokoli omezení. Tím se instituce opravy může přivésti ad absurdum.

(2) Nedostaví-li se....žadatel ani jeho zástupce...

(3) ...nebo že oprava nebyla z téhož důvodu uveřejněna způsobem...

§ 18 (2). Trest vězení za přestupek v případě zpětnosti je větší než v podobném případě za přečin podle odst. (3), kde zpětnost trestní sazbu nezvyšuje.

§ 20 (2). Upozorňuji jen - což pokládám za správné - že u cizozemských tiskopisů toto omezení neplatí (viz citaci § 2, odst. 2 v § 10).

II. Věcné námitky mám k těmto ustanovením:

§ 1. Omezení kolportáže na takové neperiodické tiskopisy, které tvoří celek o sobě a nepřesahují jeden tiskový arch, nepokládám za odůvodněné. Proč by se nemohla kolportovati na př. sbírka novel nebo pohádek, když se může kolportovat zábavný časopis mnohem pestřejšího obsahu? A proč rozsah jen jednoho tiskového archu? Původní návrh ministerstva spravedlnosti měl omezení pěti tisk. archů.

§ 3 (5). V poslanecké sněmovně docílený kompromis pokládám za málo šťastný. Kolportáž politických tiskopisů v kostelích bude fakticky nedovolena, kdežto na př. v hostincích, které navštěvují jen určité vrstvy, bude nutno zcela neodůvodněně připustiti listy všech směrů, má-li býti potřebě hostů vyhověno.

§ 12 (1). Jak shora řečeno, je nesprávno připouštěti redakci poznámku k opravě bez omezení. Lépe by bylo redakci dovoliti jen, jak to činí § 20 býv. uher. tisk. zák., aby krátce podotkla, zda na zprávě trvá či nikoli.

(4) Mělo by stačiti, kdyby oprava byla uveřejněna ve stejném nákladě, jak byla uveřejněna zpráva.

§ 13. Odepříti uveřejnění opravy by mělo býti dále (pod č. 5) dovoleno v případě, když odp. redaktor má po ruce průvody, kterými lze dokázati, že oprava je v podstatných bodech nepravdivá (srov. § 20 býv. uher. tisk. zák.). Přesahuje meze potřebné ochrany, nutí-li se redaktor k uveřejnění prokazatelné nepravdy. Dostatečnost průvodů by ocenil soudce v řízení podle § 14.

Tyto námitky nejsou ovšem takového rázu, aby usnesení poslanecké sněmovny bylo měněno, mohou však býti směrnicí pro příští legislativní práci.

Ústavně-právní výbor pojednal o předloze a přes námitky uvedené vpředu navrhuje sl. senátu schválení osnovy zákona ve znění usneseném poslaneckou sněmovnou, jak je otištěna v sen. tisku č. 1081 i s resolucí dole uvedenou.

V Praze, dne 27. června 1933.

Dr Veselý v. r.,
místopředseda.

R. Pánek v. r.,
zpravodaj.

Vláda se vybízí, aby v příhodné době předložila k ústavnímu projednání návrh zákona o tisku, kterým by se provedla reforma a unifikace celého tiskového práva.