Senát Národního shromáždění R. Č. r. 1933.

III. volební období.

8. zasedání.

Tisk 1099.

Tato osnova je další, snad již poslední součástí vládního programu pokud jde o zajištění klidu a pořádku uvnitř státu a tím též i jeho bezpečnosti na venek. Kromě tiskové novely, výjimečných opatření a zostření zákona na ochranu republiky dochází i na zostření disciplinárních pravidel stanovených služební pragmatikou pro státní zaměstnance jakožto palliativního opatření k dosažení svrchu uvedeného cíle. A budiž otevřeně řečeno, dochází tím k opatření nikoli pouze nejdůležitějšímu, nýbrž i nejzávažnějšímu. Vždyť nejde tu pouze o turbulentní živly v nejširším smyslu slova, s jakými se setkáváme v každém státě, ale opatření toto je namířeno proti živlu, jenž má být nositelem státní myšlenky a státní existence vůbec, neboť bez spolehlivého úřednického aparátu žádný moderní stát není myslitelný, zejména dnes, kdy doba ukládá státní administrativě úkoly, jež dříve byly nejen neznámy, nýbrž i přímo nemyslitelny.

Jediný pohled do struktury dnešní státní administrace a její srovnání se skladbou správy ještě před pouhými dvaceti lety nás poučí, jaký je tu značný rozdíl a jak doslovně rok od roku přenáší se právo a moc kdysi volených a zvolených na živel byrokratický, tudíž živel jmenovaný a ustanovovaný státní svrchovaností. Dva příklady z doby nejposlednější jsou toho klasickým dokladem: Zmocňovací zákon, neboť usnesení vlády konec konců vyřizovati bude zase byrokracie, a novela k zákonu o obecních volbách, podle níž potvrzování starostů bude se díti na základě dobrozdání úřadů, t. j. okresních náčelníků a jim podřízených orgánů, samozřejmě četnictva! Avšak i v jiných správních otázkách, ať jde o věci kulturní, sociální, hospodářské, krátce všude a ve všem rozšiřuje se právo a moc administrativy na účet bývalé autonomie, jak o tom svědčí reforma správy a změna v bývalých zemských zřízeních. Tato soustředěnost práva a moci v rukou správy, tudíž byrokracie, je v moderním státě, jehož úkoly jsou podstatně jiné, daleko rozšířenější a komplikovanější na rozdíl od bývalé jednoduché administrace, věcí samozřejmou a snadno pochopitelnou. To však přirozeně vyvolává nutnost veskrze dobré, ve všem a vždy spolehlivé státní správy a všech jejích orgánů. A zejména v republice s demokratickou formou, kde lid je sice jediným zdrojem moci, avšak tuto moc nemůže vykonávati sám, nýbrž činí tak prostřednictvím orgánů volených a jmenovaných. A je značný rozdíl mezi volenými a jmenovanými. Kdežto v prvém případě vůle lidu dá se změnit a korigovat volbou novou, v druhém případě, pokud jde o jmenované, změna nebo korektura vzhledem k doživotnímu ustanovení není vždy a v každém případě možna a snadno proveditelna. A právě vzhledem k této posléze uvedené okolnosti musí býti výběr pokud možno nejpečlivější a nejsvědomitější, nechceme-li, jako v severoamerických státech, měnit vedoucí úřednictvo při každé volbě presidenta. Náš způsob doživotního ustanovení zaměstnance má rozhodně přednost v tom, že je tu stabilisace a nepřetržitá souvislost ve správě, bez ohledu k politickým změnám, což má nepopiratelně ohromný význam na vedení státních věcí; to však vyžaduje, aby zaměstnanec věnoval státu, jeho ústavě a jeho základnímu zřízení a samozřejmě potřebám lidu celou svoji osobnost a těmto vyšším zájmům podřídil svoje vlastní zájmy, ať jsou již druhu jakéhokoli. Při nejmenším je však přirozené a samozřejmé, že státní zaměstnanec jakožto pilíř a nositel státní myšlenky a státní existence nesmí a nemůže se stavěti proti nim, je podvraceti přímo nebo nepřímo, buď činem nebo propagandou, a tak zločinně prohřešovati se proti svojí služební přísaze.

Stát, jenž by svému zaměstnanectvu trpěl podobné rejdy, nebyl by hoden existence a musil by zajíti. Naproti tomu však vzniká státu oproti těm, kteří musí vzhledem k právě uvedeným okolnostem věnovati celku celou svoji osobnost, jistá povinnost zabezpečiti zaměstnance tak, aby klidně a bezstarostně mohl plnit vše, co mu vůle celku přikazuje. Stát, jenž svoje zaměstnance hmotně i mravně nezabezpečí nebo mění jeho nabytá práva, nebo ponechává jeho existenci v nejistotách, naráží tu na jisté choulostivé lidské vlastnosti, vlastní každému, před nimiž do pozadí ustupují zájmy sebe vyšší. Není proto oportunní vidět v zaměstnanci nepřítele, svalovati naň každou vinu a chtíti řešit na př. rozpočtové nesnáze pouze na jeho účet. Občan musí si býti vědom, že úředníku a soudci svěřuje svoje nejdražší hmotné i mravní statky a že v nich má hledat přítele a rádce a naproti tomu úředník nesmí zapomínat, že jeho chléb pochází z veřejných prostředků, často velmi těžce a svízelně sehnaných a že je jeho nejpřednější povinností sloužit věrně, poctivě a svědomitě a nikdy nezneužívat občanských svobod a práv k podvratným akcím. Státní zaměstnanec má představovati vzhledem k svému poslání v státním životě jakýsi výběr občanstva, jenž stojí nad stranickými vášněmi a má spíše přispívati k harmonii všech, kdož jsou ovládáni dobrou vůlí, než rozdmychávat a podněcovat nespokojenost i když třeba oprávněnou. Není sporu, že část státního zaměstnanectva, i když nepatrná, není si vědoma tohoto vyššího úkolu, a že svou činností veřejnou i úřední zavdávala příčinu k oprávněným stížnostem z řad občanstva milujícího tento stát a jeho platná zřízení. A stížnosti tyto nevycházely pouze snad z řad jedné národnosti, nýbrž všech, jež obývají tento stát. A nebylo to pouze občanstvo, jež poukazovalo na tyto nemístné zjevy, nýbrž i zaměstnanci sami, a to v míře nepoměrně vyšší. Tiskem i memorandy stěžováno si na protistátní činnost jednotlivých zaměstnanců v úřadech i soudech a vláda i parlament obviňovány ze slabosti a netečnosti vůči nim. Četné případy, jež se udály tu i tam, jak v úřadech jazykově smíšených, tak i jednojazyčných, množily se v poslední době tou měrou, že zákrok státní moci stal se nevyhnutelným. Jedni usilovali přímo o zničení státní integrity, druzí pak, svedeni jsouce jistou politickou agitací, pracovali ke změně platného státního zřízení a jeho demokratické formy. I když pohnutky byly různé a místy snad i ideální, není možno je trpěti v úřadech a u zaměstnanců, u nichž naprostá objektivnost a nadstranickost musí býti vždy a ve všem nejpřednějších ctností.

Státní úřady a soudy, jichž úkol je přesně vymezen ústavou, nemohou býti místem agitace nižádného směru a i mimo úřad musí si zaměstnanec ukládati reservu alespoň v tom smyslu, aby neporušoval tento úkol a tím nevzbuzoval nedůvěru k místům, kde slouží.

Ztráta důvěry v úřady a soudy byl by počátek konce státní existence. Samozřejmě, že každý stát brání se těmto koncům a užívá všech prostředků, aby jim zabránil a není divu, jestliže i náš stát tak činí, jakmile podobné případy zjistil. Není jich bohudíky mnoho, jsou však tu a jestliže je přiznává, svědčí to o jejich mimořádné důležitosti, neboť žádný stát nepřiznává se rád oproti cizině, že mu cosi v administrativě a soudnictví vázne. To budiž nám všem, kdo stát milujeme a dbáme klidu a pořádku, nejlepším dokladem, že není vše v pořádku a že mimořádných opatření, i když na pohled nepopulárních, je nevyhnutelně třeba.

Moc státní více než zákonodárstvím projevuje se státní správou a soudnictvím a obě tyto funkce vykonávají na občanstvo daleko větší vliv nežli zákony. Proto dobrý politik spíše se ptá, jaká je ve státě administrativa a soudnictví, než zákonodárství, a zdali správní a soudní praxe odpovídá duchu zákonů a je-li ve shodě s vůlí většiny občanstva. Ne nadarmo dali jsme si v čelo ústavní listiny: »Chceme usilovati, aby tato ústava i všechny zákony naší země prováděny byly v duchu našich dějin, stejně jako v duchu moderních zásad, obsažených v sebeurčení.« V demokratickém státě, zejména v republice, ani tak nezáleží na zákonech samých, jež přece tak jako tak nemohou být protilidové, jako je tomu ve státech absolutistických, jako spíše záleží na tom, jak a kým jsou plněny. Parlament v parlamentární demokracii nesmí se pouze omezovati na moc a činnost zákonodárnou, nýbrž musí se snažiti dosáhnouti takové moci, aby mohl kontrolovat provádění zákonů a odstraňovat všechno, co by bylo v tomto směru na závadu. Anglie budiž nám vzorem. Laveleye dobře o nich praví: »Nechtějí míti nikde moci bez kontroly.« A dále praví Mill: Anglický parlament považuje za svoji přední povinnost »držeti na uzdě ony vysoké veřejné úředníky, kteří vyřizují veřejné věci, nebo dosazují ty, kteří je vyřizují.« A Francie budiž nám výstrahou. Lavaleye o ní praví: »Neštěstím Francie bylo, že, ač svrhla dynastii, nedovedla vzíti nezodpovědnou moc své byrokracii a tak odchovala obra, jenž tráví všechen národní život a jenž v opojení všemohoucnosti velice často přivedl zemi do záhuby.« Tomu ovšem dnes není již tak a Francie má jednu z nejlepších administrativ světa.

I my máme v celku výbornou administrativu a prvotřídní zaměstnance a veskrze spolehlivé, nestranné soudce, o nichž možno říci, co řekl Balicki o dobré byrokracii, že je totiž »dobrá byrokracie základem trvalosti státu.« Avšak, jako v každé společenské vrstvě, tak i mezi úřednictvem setkáváme se s jednotlivci, kteří nejsou na svém místě. Je to u nás zjev přirozený a snadno vysvětlitelný. Převzali jsme zaměstnance, kteří v nepřátelském ovzduší a monarchistickém režimu ztratili kontakt s lidem a novým zaměstnancům schází ještě tradice. Jak to řekl dobře Kallab, že žijeme na přechodu dvou typů společenských, jednak feudálního, kdy všechna moc státní opírala se o práva soukromého majetku, a demokratického, v němž politická moc byla od majetku odloučena. Není divu, jestliže toto rozhraní dvou politických světů zastiňuje někdy správnou orientaci v úřednictvu.

Daleko vážnějším zjevem však je, jestliže do řad zaměstnanců našly cestu extrémní politické směry, exponující se zjevně i skrytě proti republice, neboť zde jejich činnost vzhledem k veliké moci a významu administrativy, je dvojnásob nebezpečná státu a přímo ohrožuje jeho existenci a bezpečnost. Tyto zjevy tu jsou a nelze je přezírat, i když jejich počet není značný, a také nelze je shovívavě posuzovat, neboť zde jde o náš nejvyšší statek.

Proto přichází vláda s touto předlohou, aby zabránila šíření se těchto zjevů a pokud tu již jsou, energicky je ze správy a soudnictví vymýtila. Kdo by jí to měl ve zlé? Slušný občan zajisté nikoli, naopak zazlíval by jí, kdyby podobné zjevy trpěla. O tom, doufám, nebude sporu a půjde pouze o to, zodpovědět některé otázky, jež se při příležitosti tohoto návrhu vyskytly a vyvrátit eventuelní pochybnosti, s nimi spojené.

Tak především namítalo se, že k odstranění podobných zjevů stačí úplně dosavadní ustanovení služební pragmatiky, obsažená v §§ 24 až 27 a že je nutno pouze řádně je plnit a jimi se řídit. Mimochodem budiž řečeno, že o tyto paragrafy byl v rakouském parlamentě sveden ohromný zápas, že pro ně uzákonění služební pragmatiky bylo stále oddalováno, že část úřednictva chtěla raději se zříci značných hmotných výhod, plynoucích z časového postupu, než přijmout zmíněné paragrafy o chování se zaměstnanců, a že byla to teprve panská sněmovna, která našla vhodný text. Tehdy ovsem nebylo a nemohlo ani býti řeči o nějaké »činnosti směřující proti státní svrchovanosti, samostatnosti, celistvosti, ústavní jednotnosti nebo demokraticko-republikánské státní formě«, jak zní na př. první odstavec § 2 této předlohy a je zajímavým, co tehdy řekl navrhovatel změněného textu §u 24, bývalý kníže Schwarzenberg:

Zejména vítám zlepšení textu schváleného posl. sněmovnou, poněvadž poskytuje vládě dbalé svých povinností, které jde o pořádek a o zachování autority oproti úřednictvu, možnost udržovati disciplinu a prostředky proti choutkám na pasivní resistenci, stávky nebo útvary syndikalistické atd.

A nyní nutno dáti odpověď na otázku, zdali by se s § 24 služební pragmatiky stačilo i v případech uvedených v § 2 této předlohy. V normálních dobách samozřejmě. Je však přítomná doba normální? Nežijeme v ovzduší přesyceném mimořádnými událostmi politickými a státními převraty, které ohrožují evropský mír a jsou nejvážnějším nebezpečím i pro náš stát? Neprožíváme těžkou krisi podobnou válečnému stavu, kdy stát státu vypovídá hospodářskou válku a kdy jednotlivci i celé skupiny usilují z panujícího stavu těžit pro svoje extrémní politické cíle? Není proto povinností vlády zabezpečit klid a pořádek proti všem možným eventualitám i na místě pro stát nejcitlivějším, t. j. v administrativě?

Namítne se, že Rakousko vystačilo se služební pragmatikou i v době válečné. Zajisté, neboť císařským nařízením zrušilo nebo omezilo všechna práva a svobody občanské a pro delikty podobného druhu, jak je má na mysli tato osnova, působily tu vojenské soudy! A to i pro státní zaměstnance.

Požadované opatření, jež se dotýká státních zaměstnanců, je vlastně pouhým mimořádným opatřením, aby v mimořádné době, kterou nikdo popírati nemůže, mohlo býti účelně čeleno podvratným snahám, jež rovněž nikdo popříti nemůže a na něž ve služební pragmatice, určené pro normální poměry, pamatováno nebylo a ani pamatováno býti nemusilo, neboť pro mimořádnou dobu byla zde výjimečná ustanovení, vydávaná císařským nařízením. Tato osnova má proto asi stejný charakter, jako předchozí osnovy: tisková novela, doplnění zákona na ochranu republiky a možnost rozšíření výjimečných opatření, totiž platí pouze pro určitou dobu, pokud trvá nutnost zvýšené ochrany státu.

Dále se namítalo, že tohoto opatření může býti zneužito k persekuci úřednictva politicky nepohodlného. Zajisté, avšak vláda, která by chtěla sahat k persekuci, tudíž k nezákonnému postupu proti zaměstnancům určitého politického přesvědčení a měla tolik moci, aby tak mohla činiti, nepotřebovala by tohoto zákona, neboť by jí k násilnému postupu stačil úplně § 24 služební pragmatiky, kde možno subsumovat vše, co by alespoň zdánlivě opravňovalo k přísnému zákroku. A proto také v důvodové zprávě k této osnově prohlašuje vláda, že je samozřejmo, že zákonem nijak nemá býti omezena politická činnost osob, na něž zákon se vztahuje, pokud nespadá pod pojem činnosti v zákoně vymezené.

Obavy z persekuce projevovaly se i při projednávání služební pragmatiky a již tehdy ministr vnitra Heinold prohlásil, že vláda nemá nikterak v úmyslu používati ustanovení o chování se zaměstnanců vexatoricky. A budiž konstatováno, že slibu svému také dostála.

Dále bylo namítáno, že osnova znamená zásah do hmotného práva zaměstnanců, neboť trestá provinilce odnětím pense, ačkoli si tento na ni platil. Námitka nepostrádá jistého opodstatnění, leč tato osnova na dosavadním stavu ničeho nemění. Podle dosud platného práva mohl býti zaměstnanec odsouzen disciplinárním výrokem k trestu propuštění bez nároků na pensi pro sebe i pozůstalé a to také i pensista, a pouze v případech prokázané potřebnosti mohl býti jemu nebo jeho rodině přiznán vyživovací příspěvek. Neznamená tudíž tato osnova zhoršení dosavadního stavu. Jinak však budiž konstatováno, že námitka ta nepostrádá důvodnosti, neboť dnes není dobře možno mluvit o zaopatření, kdy zaměstnanec platí 8% pensijních příspěvků, jako tomu bylo dříve, kdy platil pouze 3.5 nebo 4.3% a tedy pensijní příspěvek byl jakýmsi uznávacím poplatkem. Dnes příspěvkem 8% přibližujeme se k pensijnímu pojištění, kde trest odnětí je věcí nemožnou. Je zajímavé, co praví důvodová zpráva k této osnově: »Za veřejné odpočivné a zaopatřovací platy se nepokládají dávky, příslušející podle předpisů o veřejném pensijním a sociálním pojištění, jež oproti odpočivným a zaopatřovacím platům podle státních pensijních předpisů mají jinou právní a hospodářskou povahu, které pro pojištěnce vyplývají podle zásad pojistně-matematických.« Z toho vyplývá, že na př. zaměstnanci nemocenských pojišťoven, ačkoliv příspěvky vybírají se na základě zákona a mají tudíž quasi povahu veřejnoprávní, mohou se klidně věnovati protistátní činnosti, aniž by riskovali ztrátu svých pensí a právě tak i zaměstnanci ve veřejných i státních službách, pokud je stát nebo i jiná veřejnoprávní korporace pojišťuje u veřejného pensijního nebo sociálního pojištění, ačkoli příspěvky nejsou o nic vyšší. Dávky nepadají na váhu, nýbrž zásada a nebudiž zapomínáno, že platy státních zaměstnanců jsou právě vzhledem k systému odpočivných a zaopatřovacích platů značně nižší.

Leč znova budiž opakováno, tento zákon na dosavadní praxi, i když pochybné, ničeho nemění. Dále z řad soudcovských uplatňuje se námitka, že pokud jde o nové kárné soudy (zemské a ústřední), jež mají býti podle této osnovy zřízeny, obviněný soudce může býti souzen také i nesoudcem, v čemž spatřují soudci zásah do jejich dosavadního formálního práva, podle něhož disciplinární soudy, stanovené zákonem z roku 1868 o disciplinárním právu soudcovském, mohou býti složeny pouze z aktivních soudců. Námitka je správná, neboť podle dosud platného práva skutečně soudce mohl býti souzen pouze zase soudcem. Příslušný zákon byl vydán na základě článku šestého státního základního zákona z r. 1867 (prosincovka).

Leč dedukce z toho odvozované možno seslabiti tím, že jde o pouhé mimořádné opatření prozatímní povahy, a že v tom či onom kárném senátě budou míti soudci vždy většinu.

Také námitka, že v §u 16 této osnovy, »Překládání soudců na jiné služební místo proti jejich vůli«, nutno spatřovati jakýsi průlom do jejich dosavadních práv, dá se seslabiti tím, že i tu se de facto na věcném obsahu příslušných dosud platných ustanovení ničeho nemění, neboť se tu zkracují pouze lhůty, a že, uzná-li disciplinární senát na přípustnost přeložení na jiné místo z důvodů vytčených v § 43 zákona z r. 1868, nesmí soudce vykonávati soudcovský úřad v dosavadním působišti a že může býti zaměstnán mimo své dosavadní sídlo, ovšem, bez nároků na jinak mu příslušející odškodné.

Proti námitce svrchu uvedené, totiž neobvyklého zásahu administrativy do kárného práva a tím i do soudcovské nezávislosti a eventuelně možného neobjektivního posuzování spáchaného deliktu, lze též uvésti, že v nově zřízených kárných soudech nepůjde o přečiny služební povahy, nýbrž o delikty, jež možno označiti za těžké provinění se proti občanským povinnostem, uloženým všem státním zaměstnancům stejnou měrou a že analogicky by každý zaměstnanec mohl žádati, aby byl souzen pouze svými kolegy.

Všude na světě existuje zásada soudcovské neodvislosti, ale to neznamená, že moc soudní mohla by zůstati bez jakékoli vyšší kontroly. Blondel ve své knize »Le contrôle juridictionnel de la constitutionnalité des lois« tvrdí na př., že zásady rozdělení moci nejsou zásadami právními, nýbrž zásadami pouhé politické oportunity a Pierre Laroque v »Revue des sciences politiques« dokazuje, že oddělení moci soudní od zákonodárné směřovalo dokonce proti moci soudní, a že zákonné texty z r. 1790, čl. 127 trestního zákona zakazují soudcům měniti zákony jakýmkoli způsobem. Je tu prostě snaha vytvořiti vyšší autoritu i nad soudy!

Tím, že se chce vytvořit jakási vyšší kontrola moci soudcovské, nesmí býti ani v nejmenším dotknuta neodvislost a svoboda volného uvážení, neboť každý zákon (a soudce rozhoduje na základě zákona) znamená jistou reakci nebo stabilisaci té, či oné věci ve vývoji, jenž však stále jde kupředu a je tudíž zákon mocenským poměrem uvedeným v trvalou formu. Zákonná norma nikdy však nemůže do detailu a do všech nuancí vystihnouti ten či onen konkretní případ a proto vykonávati soudní moc znamená býti bez mála polyhistorem, umělcem, vědcem a nejdokonalejším znalcem života. Této ohromné moci musí přirozeně také úměrně odpovídati odpovědnost a úřední i mimoúřední chování jejího nositele. Bude proto dobře, když ducha francouzského veřejného práva, jež příliš nedůvěřuje soudní moci, následovati nebudeme.

Pokud jde o obsah předlohy, má se zákonem tímto znemožniti protistátní činnost veřejných zaměstnanců a vládě má býti k dosažení tohoto cíle poskytnut takový instrument, jenž by umožňoval nejen důrazný a přísný zákrok proti provinilcům, avšak také zákrok rychlý a účinný.

Zákon se má vztahovati na zaměstnance státu, zemí, okresů, obcí, ústavů, podniků, fondů a zařízení, dále na zaměstnance veřejných léčebných a humánních ústavů, učitele a profesory, duchovní církví kongruálních, příjemce odpočivných nebo zaopatřovacích platů, vojenské gážisty v záloze, poddůstojníky v činné službě i záloze, a to bez rozdílu služebního (pracovního) poměru, tedy na definitivní, provisorní i smluvní. Pokud jde o poživatele zaopatřovacích platů, nevztahuje se zákon na ty, kdo pobírají dávky z veřejného pensijního a sociálního pojištění a přídavky za zranění.

Trestá se vyvíjení činnosti, směřující proti státní svrchovanosti, samostatnosti, celistvosti, ústavní jednotnosti nebo demokraticko-republikánské státní formě republiky, nebo podněcování, svádění k takové činnosti a konečně vědomá účast ve sdružení, které zjevně nebo skrytě takovou činnost vyvíjí. Také vychvalování, schvalování a podporování takové činnosti je trestno.

Tresty jsou: propuštění, u vojáků také odnětí hodnosti se ztrátou nároků pro pozůstalé, duchovní by ztratil příspěvek od státu, pensisté požitky svoje i příslušníků rodiny, z pensijního poměru plynoucí, voj. osoby v záloze nebo poddůstojníci ztrácejí hodnost. Při schvalování nebo podporování závadné činnosti v případech méně závažných může býti trest uložen dočasně a místo propuštění nastati odstranění ze služby. Doba odstranění se pak nezapočítává. Trpí-li zaměstnanec schvalování nebo podporování příslušníku rodiny, na něhož bere nějaké veřejné požitky (výchovné a pod.) a nezjednal-li do měsíce po úřední výstraze nápravu, trestá se odnětím požitku na onoho příslušníka rodiny. V případech, hodných zřetele, může býti přiznán zaměstnanci nebo jeho nevinným rodinným příslušníkům příspěvek na výživu, a to na dobu dvou let, když bydlí na území republiky.

Ústřední úřad rozhodne, zda řízení má konati příslušný disciplinární orgán nebo zemský kárný soud na ochranu republiky. Zemský kárný soud se skládá z předsedy, jeho náměstka a potřebného počtu dalších členů a působí u zemského úřadu. Jedná a rozhoduje v tříčlenných senátech. (Předseda nebo náměstek a další 2 členové.) Při řízení působí zástupce státu. Jeden z přísedících senátu musí býti z resortu, u něhož je obviněný. Jde-li o soudce, musí býti aspoň dva členové soudci z povolání.

Soudy a orgány veřejné správy jsou povinny provinění oznámiti ústřednímu úřadu, doví-li se o něm.

Obviněný může se dáti zastupovati práva znalým zaměstnancem nebo obhájcem. Křivá výpověď svědecká nebo znalecká se trestá jako u soudu.

Z nálezu je odvolání k ústřednímu kárnému soudu u předsednictva ministerské rady.

Ústřední úřad může zaměstnance, proti němuž se vede řízení, dočasně zbavit služby (suspendovat); kromě soudce po dobu suspense příslušejí zaměstnanci dvě třetiny platu. Proti suspensi není opravného prostředku.

Řízení podle tohoto zákona není na překážku, že pro závadnou činnost vede se současně soudní řízení trestní. Když kárný soud neshledá trestné činnosti podle tohoto zákona, postoupí věc k řízení podle služební pragmatiky (služebního řádu).

Pokud jde o překládání soudců na jiné místo služební proti jejich vůli, zkracují se touto osnovou lhůty stanovené zákonem z r. 1868.

Pro trestné činy uvedené v § 2, odst. 1 jest jen jediný trest: trvalé propuštění z úřadu (služby), u vojenských osob též ztráta hodnosti, pro schvalování nebo vychvalování nebo účinné podporování činnosti uvedené v § 2, odst. 1 může místo trestu trvalého propuštění nastoupiti trest dočasného odstranění z úřadů, samozřejmě, že u vojenských osob i ztráta hodnosti. V obou pak případech ztráta pense pro sebe i rodinu. U osob v pensi nastává v prvém případě (přímá činnost) trvalá ztráta pense pro sebe i rodinu, v případě druhém (schvalování) může ztráta pense býti pouze dočasná. U duchovních v prvém případě trvalá ztráta práv a nároků na platy z prostředku státních a samozřejmě i pense, v druhém případě trest může býti uložen dočasně.

Pro státní, po případě i jiné veřejné zaměstnance budou napříště fungovati dva druhy kárných soudů: dosavadní disciplinární komise nebo kárné soudy (první instance a vrchní disciplinární komise) a kárné soudy na ochranu republiky (zemský a ústřední kárný soud, který funguje pouze jako soud odvolací).

Předsedy a náměstky a další členy zemských kárných soudů jmenuje vláda, předsedu ústředního soudu jmenuje president republiky, ostatní členy a patrně také i náměstka vláda. Členů obou kárných soudů bude jistě značný počet, neboť v příslušném senátu musí zasedati alespoň jeden člen z resortu, k němuž obviněný přísluší.

Novinkou je, že v kárných soudech musí vždy zasedati alespoň jeden aktivní soudce, buď civilní nebo vojenský.*)

Před uzákoněním služební pragmatiky projevovalo se v řadách úřednictva přání, aby disciplinární moc přenesena byla na řádné soudce, při čemž poukazováno na tehdejší úřednické právo v Německu, kde skutečně státní úředníci souzeni jsou disciplinárním soudním dvorem, jenž sestává částečně ze soudců z povolání. Proti tomuto požadavku vyslovila se rakouská vláda takto:

Proviní-li se úředník činem, jenž jest stíhán trestním zákonem, podléhá tak jako tak judikatuře řádných trestních soudů, kdežto ostatní disciplinárně trestné činy nespadají do trestního zákona, jsouce buď porušením zvláštních povinností spojených se služebními výkony, nebo znamenají porušení stavovské cti, čímž vážnost, jakou vyžaduje jejich povolání, trpí újmu. O tom podati věcný úsudek a věcně rozhodovati mohou pouze příslušníci stavu, obeznámení s povinnostmi provinilce.

Na správní úředníky vědomé svých povinností a i jinak služebnč zachovalé působilo by jistě urážlivým dojmem, kdyby se jim disciplinárními předpisy upírala schopnost ve věci služebních přečinů úředníků, s nimiž společně pracují, a kdyby k výkonům disciplinárního práva povoláni byli pouze soudcové z povolání, ačkoli všeobecný trestní zákon každého zachovalého občana pokládá způsobilým vykonávati úřad soudce při soudech porotních. Tehdy zaměstnanci dovolávali se kárných soudů při řádných soudech, poněvadž neměli plnou důvěru v soudce z řad úředníků správních. Nyní se do jisté míry tato zásada prolomuje jak u nesoudcovských úředníků, tak i u soudců, v prvém případě vstupuje do disciplinárního práva soudce, v druhém pak administrativní nebo i jiný úředník. Ovšem nejde tu o delikty čistě služební povahy, což je v prvém případě pochopitelno, v druhém však již méně.

Není v osnově řečeno, že všichni členové kárných soudů mají býti práv znalí a že mají býti z řad zaměstnanců, pouze u státních zástupců při kárných soudech je to řečeno. O deliktech uvedených v § 2 této osnovy může jednati a rozhodovati také disciplinární komise, jestliže tak určí příslušný ústřední úřad.

Závažným je ustanovení § 15 této předlohy, kde souběžně s kárným řízením může pro týž delikt zavedeno býti také soudní trestní řízení, patrně podle zákona na ochranu republiky, tudíž dvojí stíhání a pak také okolnost, že i když byl kárným soudem na ochranu republiky osvobozen, může býti i dále stíhán podle pragmatiky, tudíž opětně dvojí stíhání pro stejný delikt. Je tu sice jistá analogie, že disciplinární komise jedná a rozhoduje bez zřetele k eventuelnímu soudnímu výroku, avšak je tu také ustanovení služební pragmatiky, že v případě trestního řízení, zahájeného proti zaměstnanci trestním soudem, má disciplinární řízení administrativní odpočívati až do skončení tohoto trestního řízení. Úchylky touto předlohou způsobené jsou velmi závažné a možno je vysvětlit pouze účelem, jaký se tu sleduje v této mimořádné době.

Také odvolání se proti nálezu kárného soudu zemského nemá odkladného účinku, kdežto u výroku disciplinární komise ano.

Suspensi řádnou mohla dosud uvaliti pouze disciplinární komise, podle této osnovy může tak učiniti i ústřední úřad a zemský kárný soud. Uvalení suspense podle této osnovy je spojeno vždy se snížením služebního platu o 1/3, kdežto dosud disciplinární komise mohla, nikoli musila omeziti platy až do 2/3, tudíž také o méně než 1/3.

Zákon má platiti pouze pro dobu potřeby zvýšené ochrany státu, trvání této doby určí vláda nařízením. Není tudíž časově omezen.

Trvale však zůstanou v platnosti ustanovení týkající se činnosti označené v § 2, odst. 1. a v § 3, odst. 1, a i po zrušení tohoto zákona bude protistátní činnost, jak ji definuje tento zákon, stíhána jako těžké provinění proti služebním povinnostem podle platných disciplinárních pravidel. Bude to doplnění služební pragmatiky. Kdežto podle tohoto zákona na podobná provinění je pouze jeden trest, buď trvalého nebo dočasného propuštění, v normální době bude pro ně platiti škála trestů stanovená služební pragmatikou, při čemž jde-li o trest přeložení do výslužby se zkráceným odpočivným, zkrácení to může činiti až 50%, kdežto při jiných deliktech je omezeno na 25%, jde-li pak o pensistu, může zkrácení odpočivného činiti rovněž až 50%, kdežto jinak činí pouze 25%; pokud pak jde o vojenské osoby, podobná činnost může býti důvodem k odnětí vojenské hodnosti.

Poslanecká sněmovna provedla na původní osnově některé změny, tak doplnila odst. 1, § 2; doplněk tento je důsledkem zkušenosti, že neklid v občanstvu se podněcuje také poplašnými zprávami rázu hospodářského, zejména pokud jde o stabilitu měny a bezpečnost vkladů. Rozšířená skutková podstata § 2 vztahuje se pouze na zaměstnance aktivní. Změna odst. 4, § 2, směřuje k tomu, aby propuštěný státní zaměstnanec nemohl býti umístěn v některém jiném veřejném úřadě, na př. obecním.

Další změnu provedla posl. sněmovna v tom smyslu, že za veřejný odpočivný a zaopatřovací plat podle tohoto zákona pokládá se také státní příspěvek, poskytovaný na základě zákona o sociálním pojištění.

V § 3 dočasnost trestu limitována dobou nejvýš 3letou.

V § 13 přizpůsobila posl. sněmovna restrikci platu po dobu suspense předpisům služeb. pragmatiky, a to, že služební plat nahradila služebním příjmem.

Podrobnosti řízení před kárnými soudy a věci s ním souvislé upraví vláda nařízením podle analogie služební pragmatiky; do vydání tohoto nařízení platí o řízení před kárnými soudy disciplinární pravidla služební pragmatiky.

Po obšírné debatě usnesl se ústavně-právní výbor doporučiti slavnému senátu schváliti předlohu ve shodném znění s poslaneckou sněmovnou, tak jak je otištěna v sen. tisku č. 1093.

*) Viz Pánkův návrh zákona o služební pragmatice podaný v senátě N. S. v červenci r. 1920 strana 115.

V Praze, dne 11. července 1933.

Dr Veselý v. r.,

místopředseda.

R. Pánek v. r.,

zpravodaj.