Senát Národního shromáždění R. Čs. r. 1933.

III. volební období.

9. zasedání.

Tisk 1150.

Množící se útoky některých stran a jejich tisku zvláště na samostatnost, ústavní jednotnost, celistvost, demokraticko-republikánskou formu a bezpečnost Československé republiky přiměly vládu k tomu, aby podle zmocnění obsažených v platném právním řádu učinila nebo příslušnými úřady učiniti dala opatření nezbytná k ochraně těchto právních statků. Mezi těmito opatřeními bylo také zastavení některých periodických tiskopisů podle zákona na ochranu republiky č. 50/1923 Sb. z. a n., ve znění novely č. 124/1933 Sb. z. a n. a na základě vl. nař. č. 150/1933 Sb. z. a n.

Zastavení periodických tiskopisů mělo však v praxi některé následky nezamýšlené a nechtěné. Postihlo osoby, které zasaženy býti neměly, totiž zaměstnance, kteří pro zastavený časopis pracovali, ať v jeho redakci, administraci nebo expedici, ať při jeho tisku. Personál, pro který po zastavení časopisu nebylo práce, zčásti už u zastavených časopisů byl vypověděn a zčásti mu ztráta zaměstnání hrozí. Třeba se obávati, že stejným způsobem postihnou zaměstnance časopisů opatření, k nimž je dáno zmocnění v § 5 zákona č. 201/1933 Sb. z. a n. o zastavování činnosti a o rozpouštění politických stran.

Při trvající nezaměstnanosti není naděje, že by se zaměstnanci, kteří zastavením časopisu přijdou o práci, jinde uchytili, a jsou tedy odkázáni jen na podpory v nezaměstnanosti.

Takovým způsobem opatření učiněná ve veřejném zájmu dopadají těžce na osoby vlastně nevinné nebo na odborové organisace a stát, pokud jde o podporu v nezaměstnanosti, a skuteční vinníci, kteří jsou za časopis odpovědni, přesunují na ně škody, které si svým jednáním přivodili.

Nechtějíc přihlížeti nečinně k těmto zjevům, předložila vláda senátu pod č. t. 1126 návrh zákona o opatřeních pro zaměstnance zastavených periodických tiskopisů.

Vládní návrh vztahoval se na všechny osoby, které pracovaly pro zastavený periodický tiskopis, ať u jeho vydavatele nebo vlastníka, ať u jiného zaměstnavatele. O těchto osobách se ustanovovalo, že zastavení periodického tiskopisu nemůže býti důvodem k okamžitému zrušení pracovního poměru (t. j. ke zrušení bez výpovědi). Pro případ výpovědi pracovního poměru přiznával vládní návrh zaměstnanci, který pro zastavení časopisu přišel o své zaměstnání, nárok na náhradu škody, namířený proti osobám, které za časopis právně nebo fakticky odpovídaly.

Ústavně-právní výbor senátu ve schůzi dne 7. listopadu 1933 po generální debatě přijal vládní návrh za podklad svého jednání, avšak se zřetelem na námitky, které proti některým ustanovením osnovy byly vzneseny, pověřil zvláštní subkomitét, aby ony námitky projednal a připravil pro jednání výborové nový text osnovy.

Členy subkomitétu byli zvoleni vedle referenta senátora Koukala senátoři Dr. Havelka, Dr. Heller, Dr. Kapras a Dr. Milota. Za senátora Dr. Hellera nastoupil v poslední schůzi senátor Polach.

Za předsednictví senátora Dr. Havelky jednal subkomitét o vládním návrhu a o námitkách proti němu vznesených v dnech 14. a 21. listopadu 1933. Změny proti vládnímu návrhu, jak se na nich subkomitét dne 21. listopadu 1933 usnesl, byly ústavněprávním výborem téhož dne zásadně schváleny a podle tohoto usnesení redigoval subkomitét dne 22. listopadu 1933 nový text osnovy, který byl plénem výboru přijat.

Nejdůležitější odchylkou přijatého textu od vládního návrhu je ustanovení § 2, kterým je nahrazen předpis § 1, odst. 2 vládního návrhu.

Vládní návrh přiznával, jak shora je uvedeno, zaměstnancům zastavených periodických tiskopisů ve formě náhrady škody jakési odbytné, neřešil však náležitě poměr tohoto odbytného k nároku na podporu v nezaměstnanosti a na státní příplatek k této podpoře. Podle podpůrných řádů odborových organisací, pověřených vyplácením státního příplatku k podpoře v nezaměstnanosti, většinou nemají zaměstnanci, kterým se dostane odbytného, nárok na podporu. Zákonem však nárok na podporu v nezaměstnanosti z toho důvodu, že zaměstnanec má nárok na odbytné, není vyloučen. Nebylo by tedy zásadně nemožné, že by zaměstnanci zastavených periodických tiskopisů dostali jak podporu v nezaměstnanosti se státním příplatkem, tak náhradu škody podle § 1, odst. 2 vládního návrhu.

Zdá se spravedlivější, postarati se především o to, aby odborová organisace a stát, když zaměstnancům zastavených časopisů vyplatí podporu v nezaměstnanosti a státní příplatek k ní, měly zaručeno, že se jim za tyto platy dostane náhrady od osob, které za zastavený periodický tiskopis odpovídaly.

Podpora v nezaměstnanosti i se státním příplatkem je ovšem daleko nižší než plat, který zaměstnanci příslušel podle smlouvy při skončení pracovního poměru. Jestliže by zaměstnanci, kteří po zastavení periodického tiskopisu nenašli novou práci, byli odkázáni jen na podpory v nezaměstnanosti a na státní příplatek k nim, bylo by jejich postavení proti vládnímu návrhu podstatně zhoršeno. Něco podobného nebylo však úmyslem ústavně-právního výboru. Přiznává se proto takovým zaměstnancům nárok na náhradu škody ve výši rozdílu mezi platem a podporou v nezaměstnanosti se státním příplatkem.

Pokud by zaměstnanec, který po zastavení periodického tiskopisu nenašel novou práci, neměl - ať z jakéhokoli důvodu - nárok na podporu v nezaměstnanosti, zůstává mu nárok na náhradu škody ve výši platu, jaký měl podle § 1, odst. 2 vládního návrhu.

V podrobnostech budiž k novému textu uvedeno toto:

§ 1 převzal ustanovení § 1, odst. 1 vládního návrhu beze změny.

§ 2 nahrazuje druhý odstavec § 1 vládního návrhu. Jeho první odstavec obsahuje ustanovení o regresu státu a odborové organisace za platy, vynaložené na podpory v nezaměstnanosti nebo na státní příplatek k těmto podporám. Odstavec druhý týká se nároku zaměstnanců na rozdíl mezi platem a podporou v nezaměstnanosti se státním příplatkem, odstavec třetí pak nároku zaměstnanců, kteří nedostanou podporu v nezaměstnanosti. V odstavci 4 je vyjádřeno - aby se odklidily pochybnosti, plynoucí po této stránce z vládního návrhu - jasně, že závazky, o kterých jednají odstavce předcházející, nepostihují zaměstnavatele, který není ani vlastníkem ani vydavatelem periodického tiskopisu. Odstavec pátý zachovává z první věty § 1, odst. 2 vládního návrhu zásadu, že nový zákon v ničem nemodifikuje práva, která podle platných ustanovení příslušejí zaměstnanci proti zaměstnavateli, tedy jmenovitě právo na plat po dobu až do skončení pracovního poměru uplynutím výpovědní lhůty.

Vládní návrh v § 1, odst. 2 stejné závazky jako vlastníku a vydavateli periodického tiskopisu ukládal také osobám anebo sdružením, na kterých byl tento tiskopis závislý nebo které jeho hospodářství kryly. Na tom nový text nic nemění, ale z důvodů stylistických přesunul ustanovení o závazcích takových osob nebo sdružení do § 5.

Stejně nemělo býti nic měněno na zásadě vládního návrhu, že vlastník a vydavatel periodického tiskopisu, jakož i osoby nebo sdružení, na kterých byl tento periodický tiskopis závislý nebo které jeho hospodářství kryly, jsou zavázáni rukou společnou a nerozdílnou. Zásada ta, aby nemusela býti opakována v odstavcích 1-3 nového § 2, byla vyjádřena v samostatném § 6.

§ 3 přejímá ustanovení § 1, odst. 3 vládního návrhu, vynechává však podmínku, že musilo jíti o činnost prováděnou "proti výslovným příkazům zaměstnavatele". Podmínka ta by se v praxi asi těžko dala prokázati, a tak by byly výhod nového zákona snadno účastny i osoby, kterým třeba vskutku přičísti k vině, že vydávání periodického tiskopisu bylo zastaveno. Chrániti takové osoby však jistě není spravedlivé.

§ 4 přejímá ustanovení § 2 vládního návrhu.

Do § 5 bylo pojato ustanovení § 3 vládního návrhu, doplněné, jak shora už je uvedeno, zmínkou o osobách a sdruženích, na kterých byl zastavený periodický tiskopis závislý nebo které jeho hospodářství kryly.

§ 7 je ustanovení nové. Protože spory o nároky podle nového zákona nemusí býti spory z pracovního poměru, resp., pokud jde o spory podle § 2, odst. 1, takovými spory zásadně nejsou, zdá se nutným zaručiti, že jich projednávání nebude zdrženo soudními prázdninami. Ustanovení druhého odstavce, které při prozatímních opatřeních pro nároky podle nového zákona nežádá osvědčení, že nárok je ohrožen, je diktováno úvahou, že osoby podle zákona zavázané velmi často asi se budou snažiti, aby se ze svých závazků vymkly, a že tedy třeba proti nim pokračovati co nejrychleji.

V § 8, jenž odpovídá § 4 vládního návrhu, byla doplněna citace data a čísla zákona o zastavování činnosti a o rozpouštění politických stran, kterýžto zákon v době, kdy návrh zákona o opatřeních pro zaměstnance zastavených periodických tiskopisů byl vládou schválen, nebyl ještě Národním shromážděním odhlasován.

§§ 9 a 10 odpovídají §§ 5 a 6 vládního návrhu.

V závěrečném ustanovení § 11, které odpovídá § 7 vládního návrhu, byla platnost zákona obmezena časem, a to do konce roku 1935. Nový zákon povahou svou je přece jen rázu výjimečného a je obvyklé podobné výjimečné zákony nevydávati na trvalo, nýbrž vyčkávati, jak se v praxi osvědčí.

Ústavně-právní výbor navrhuje, aby slavný senát schválil připojenou osnovu zákona.

V Praze, dne 22. listopadu 1933.

Dr. Veselý v. r.,

místopředseda.

Jos. Koukal v. r.,

zpravodaj.

Zákon

ze dne....................................................

Národní shromáždění republiky Československé usneslo se na tomto zákoně:

§ 1.

Pracovní (služební) poměr osob zaměstnaných při redakci, administraci a expedici periodického tiskopisu a technického personálu zaměstnaného při jeho tisku nemůže býti zrušen bez výpovědi proto, že vydávání periodického tiskopisu bylo zastaveno.

§ 2.

(¹) Pozbyl-li některý z těchto zaměstnanců svého zaměstnání proto, že zaměstnavatel pro něho nemá práci z příčiny, že vydávání periodického tiskopisu bylo zastaveno, jsou vlastník a vydavatel periodického tiskopisu povinni nahraditi odborové organisaci a státu, co zaplatily takovému zaměstnanci na podpoře v nezaměstnanosti nebo na státním příplatku k podpoře v nezaměstnanosti za dobu, po kterou je vydávání periodického tiskopisu zastaveno, nejdéle za tři měsíce.

(²) Zaměstnanec má nárok, aby mu vlastník a vydavatel periodického tiskopisu nahradili škodu. Tato škoda se rovná rozdílu mezi platem, který by zaměstnanci příslušel podle smlouvy, počínajíc skončením pracovního (služebního) poměru, za dobu, po kterou je vydávání periodického tiskopisu zastaveno, nejdéle za tři měsíce, a mezi podporou v nezaměstnanosti se státním příplatkem, kterých se mu za uvedenou dobu dostalo. Zaměstnanec si musí dáti započísti, co ušetřil tím, že prací nekonal.

(³) Nedostalo-li se zaměstnanci podpory v nezaměstnanosti, jsou vlastník a vydavatel periodického tiskopisu povinni nahraditi mu škodu. Tato škoda se rovná platu, který by zaměstnanci příslušel podle smlouvy, počínajíc skončením pracovního (služebního) poměru, za dobu, po kterou je vydávání periodického tiskopisu zastaveno, nejdéle za tři měsíce; zaměstnanec si musí dáti započísti na plat, co ušetřil tím, že prací nekonal, jakož i co vydělal jiným zaměstnáním nebo co vydělati úmyslně zameškal.

(⁴) Povinnosti podle předcházejících ustanovení postihují vlastníka a vydavatele periodického tiskopisu, i když jde o zaměstnance jiného zaměstnavatele.

(⁵) Práva, která příslušejí zaměstnancům podle platných ustanovení proti zaměstnavateli, zůstávají nedotčena.

§ 3.

Ustanovení § 2 neplatí o redaktorech periodického tiskopisu, kteří zavinili, že vydávání tohoto tiskopisu bylo zastaveno.

§ 4.

Ustanovení § 2 platí obdobně o zaměstnancích, které zaměstnavatel vypověděl a nahradil některým ze zaměstnanců v § 1 jmenovaných.

§ 5.

Stejně jako vlastník nebo vydavatel periodického tiskopisu jsou zavázáni podle tohoto zákona ti, kdož byli vlastníky nebo vydavateli periodického tiskopisu v době tří měsíců před tím, než jeho vydávání bylo zastaveno, dále osoby nebo sdružení, na kterých byl tento tiskopis závislý nebo které jeho hospodářství kryly.

§6.

Osoby zavázané podle tohoto zákona odpovídají rukou společnou a nerozdílnou.

§ 7.

(¹) Spory o nároky podle tohoto zákona náležejí mezi věci feriální.

(²) Prozatímní opatření pro nároky podle tohoto zákona lze naříditi bez osvědčení, že nárok je ohrožen.

§ 8.

(¹) Zastavením vydávání periodického tiskopisu rozumí se v tomto zákoně zastavení podle zákona na ochranu republiky ze dne 19. března 1923, č. 50 Sb. z. a n., a zákaz vydávání podle zákona ze dne 25. října 1933, č. 201 Sb. z. a n., o zastavování činnosti a o rozpouštění politických stran.

(²) Ustanovení §§ 2 a 4 platí obdobně o zaměstnancích, kteří byli vypověděni vzhledem k tomu, že soud podle § 34, č. 1 zákona na ochranu republiky vyslovil, že vydávání periodického tiskopisu může býti zastaveno.

§ 9.

Ustanovení §§ 1, 2 a 4 (§ 8, odst. 2) platí obdobně o zaměstnancích, jejichž pracovní (služební) poměr se skončil v posledních čtyřech měsících před účinností tohoto zákona.

§ 10.

Práva zaměstnanců podle tohoto zákona nemohou býti smlouvou zkrácena ani zrušena.

§ 11.

(¹) Tento zákon nabývá účinnosti dnem vyhlášení a platí pro pracovní (služební) poměry zaměstnanců (§ 1) při periodických tiskopisech, jejichž vydávání bylo zastaveno do 31. prosince 1935 nebo o kterých do tohoto dne došlo k soudnímu rozhodnutí podle § 34, č. 1 zákona na ochranu republiky.

(²) Tento zákon provedou ministři spravedlnosti a sociální péče v dohodě se zúčastněnými ministry.