Senát Národního shromáždění R. Čs. r. 1933.

III. volební období.

9. zasedání.

Tisk 1154.

Vládní návrh znamená další krok na poli sjednocení práva v naší republice a již proto je nutno jej uvítati. Je též správné, že nechce řešiti samu otázku trestu smrti. Třeba bychom mnozí pociťovali potřebu její zákonné revise, musíme přece uznati, že definitivní odpověď na tuto ožehavou otázku možno dáti jen v době, která připouští klidnou úvahu, kdežto dnes by o jejím řešení rozhodovaly namnoze argumenty diktované rozrušením a zneklidněním, jaké za nynějších poměrů veřejnost pociťuje.

V celku přijal ústavně-právní výbor vládní návrh, avšak přece v několika bodech se od něho uchýlil.

V podrobnostech se k přijatému usnesení uvádí:

K § 1. Toto ustanovení stylisoval ústavně-právní výbor odchylně, aby vyjádřil, že jde o ukládání trestu na svobodě místo trestu smrti, který je v zákoně stanoven, a nikoliv o pouhou záměnu tohoto zákonného trestu. Věcně toto ustanovení změněno nebylo, ačkoli si ústavně-právní výbor dobře uvědomil, že v tomto směru nedosahuje se úplné unifikace. Rozsah zločinu vraždy podle § 134 trest. zák. z r. 1852 a podle § 278 tr. zák. z r. 1878 se totiž nekryje. Pod pojem vraždy podle § 134 tr. z. 1852 spadají totiž též případy, které trestní zákon 1878 uznává za zločin úmyslného zabití podle § 279, kde zůstává platiti zákonná sazba káznice od 10 do 15 let (nehledíc na možnost zmírnění podle § 92 tr. z.). Aby tedy byla sjednána alespoň v trestní sankci jednotnost, bylo by třeba stanoviti v § 1 osnovy nižší hranici trestní sazby 10 roků na místo navrhované hranice 15 roků. Aby se však tak stalo, tomu bránil ohled na veřejné mínění, které nalezlo ohlas v samotném ústavně-právním výboru a způsobilo ze začátku úplné odmítnutí osnovy stranou národně-demokratickou, a byla proto obava, že veřejnost by v uvedeném snížení spatřovala ještě větší zeslabení trestní represe, než jaké zdánlivě představovala vládní osnova. Z té příčiny ústavně-právní výbor raději přivolil k vyšší hranici, jak ji navrhuje vláda, a přenechal dokonalejší unifikaci době, až bude sjednán stejný legislativní základ co do rozsahu i diferencování zločinu vraždy a ostatních deliktů, na které je stanoven trest smrti.

K § 2. Ústavně-právní výbor projevil souhlas s tímto ustanovením vládní osnovy, ačkoli si byl vědom, že tím stanoví přísnější podmínky podle dnešního stavu. Ale i po této stránce bylo nutno zaplatiti cenu veřejnému mínění za větší soudcovskou volnost při ukládání trestu v případech, kde zákon stanoví trest smrti.

K § 3. Vládní osnova přejala v případech, kde zákon stanoví trest smrti, úpravu podle § 25 por. nov. z. čl. XIII/1914, avšak s tím podstatným rozdílem, že dva porotcové, kteří se mají zúčastniti rozhodování soudního sboru o trestu, měli míti hlas pouze poradní. Tím by jednotná úprava porotního řízení platná na Slovensku a Podkarpatské Rusi, kde tito dva porotcové mají hlas rozhodující, byla zrušena zcela bezdůvodně, ano byl by zeslaben dobrý účinek této platné úpravy, že porotcové vynášejí spravedlivější rozhodnutí, neobávajíce se toho, že by soud uložil na základě jejich výroku přísnější trest, než by si přáli. Proto ústavně-právní výbor přijal v souhlase s ministerstvem spravedlnosti jinou úpravu, podle které se ponechává soudnímu sboru jeho právo rozhodovati o trestu, avšak porotcům se přiznává větší právo ovlivňovati toto rozhodnutí tím, že budou moci se vyjádřiti o trestu, který by na místo zákonného trestu smrti pokládali za přiměřený. Tím je zachován onen psychologický moment, který je předností dosavadní úpravy podle por. nov. XIII/1914.

K § 4. Kromě stylistické úpravy, kterou vyžaduje nové znění § 1, provedl ústavně-právní výbor v tomto ustanovení pouze změnu, že stanovil v odst. 2 o nových důvodech zmatečnosti analogii s § 385 č. 3 býv. uh. tr. ř. (a ne, jak vládní osnova navrhovala, s § 385 č. 2 téhož tr. ř.), neboť podstata ukládání trestu podle § 1 osn. je stejná jako podle § 92 tr. z. V/1878.

K § 5. Ústavně-právní výbor přijal toto ustanovení podle návrhu vlády, ačkoli si byl vědom, že tím porušuje v zemi Slovenské a Podkarpatoruské jednotnou konstrukci opravných prostředků, podle níž odvolání a zmateční stížnost jsou samostatné opravné prostředky rozdílné podle instance, která je vynáší. Bylo třeba i tu učiniti ústupek vyslovenému požadavku, aby nejvyšší soud měl možnost vykonávati vliv na ukládání trestů v těchto těžkých případech a zavésti tak jednotnou praksi v trestním soudnictví.

K § 6. Toto ustanovení neobsahuje nic, co by se odchylovalo od platného práva (viz § 290 a 346 tr. ř. dř. rak. a § 387 posl. odst. tr. ř. dř. uh. ve spojení s § 31 por. nov.), a proto je ústavně-právní výbor schválil.

K § 7. Změna odst. 1 je pouze stylistická.

K § 8. Zde byla opravena jen chyba v citaci předpisů vztahujících se na stanné řízení, kde platnost § 3 je vyloučena již povahou věci.

K § 9. Stylisace odst. 2 byla přizpůsobena nové stylisaci § 1.

K § 10. Nový odst. 2 byl zde pojat v důsledku nové úpravy § 3.

K § 11. Do tohoto ustanovení byl vsunut nový odstavec 2., ježto ústavně-právní výbor pokládal v souhlase s ministerstvem spravedlnosti za nutné stanoviti přechodný předpis, souhlasný s celkovou úpravou osnovy, o případech, ve kterých byl již uložen trest smrti, ale nebylo ještě před účinností tohoto zákona rozhodnuto o milosti presidenta republiky. Tím se zjednoduší v těchto případech postup a též v nich se svěří soudu úkol, který mu náleží, ukládati trest.

Ústavně-právní výbor navrhuje, aby senát přijal osnovu zákona ve znění níže otištěném.

V Praze, dne 28. listopadu 1933.

Dr Witt v. r.,

předseda.

Dr Milota v. r.,

zpravodaj.

Zákon

ze dne............................................

Národní shromáždění republiky Československé usneslo se na tomto zákoně:

§ 1.

(¹) Namísto trestu smrti uvedeného v zákoně uloží soud trest těžkého žaláře (káznice) doživotního nebo dočasného od patnácti do třiceti let, jsou-li polehčující okolnosti tak závažné, že by trest smrti byl nepřiměřeně přísný.

(²) Byl-li na osobách a za okolností uvedených v § 7 zákona na ochranu republiky ze dne 19. března 1923, č. 50 Sb. z. a n., spáchán zločin vraždy, může soud místo trestu smrti uložiti toliko doživotní těžký žalář (káznici).

§ 2.

(¹) K podmíněnému propuštění z trestu doživotního a k přeložení do přechodného trestního ústavu z trestu doživotního vyžaduje se uplynutí stejné doby jako u dočasného trestu třicetiletého.

(²) O podmíněném propuštění z trestu na svobodě, ve který byl změněn trest smrti rozhodnutím presidenta republiky, a o přeložení do přechodného trestního ústavu z takového trestu platí obecná zákonná ustanovení o podmíněném propuštění z trestu a o přeložení do přechodného trestního ústavu, ačli v rozhodnutí, jímž byl trest smrti změněn v trest na svobodě, se neustanovuje jinak.

§ 3.

(¹) Byl-li obviněný uznán vinným zločinem, na který zákon stanoví trest smrti, budiž v řízení před soudy porotními po závěrečných řečech stran k otázce trestu a před tím, než se porotní soudní sbor odebéře k poradě o rozsudku, konáno společné tajné sedění porotního soudního sboru s porotou za přítomnosti zapisovatele a v nepřítomnosti jiných osob. V tomto sedění je každý porotce oprávněn, nikoliv však povinen, vysloviti se o tom, jaký trest by měl býti uložen obviněnému, a uvésti důvody svého mínění. Projevy porotců buďtež zapsány do poradního protokolu.

(²) Rozhodnouti o tom, jsou-li tu podmínky uložení trestu na svobodě místo trestu smrti, jakož i o výši trestu na svobodě, který by se měl uložiti místo trestu smrti, náleží porotnímu soudnímu sboru samému.

§ 4.

(¹) Důvodem zmatečnosti rozsudku je také, že

1. soud namísto trestu smrti uložil trest na svobodě, ačkoliv tu není tak závažných
polehčujících okolností, že by trest smrti byl nepřiměřeně přísný,

2. soud namísto trestu smrti neuložil trest na svobodě, ačkoliv tu jsou tak závažné polehčující okolnosti, že by trest smrti byl nepřiměřeně přísný.

(²) O důvodech zmatečnosti uvedených v odstavci 1 platí, co ustanovují zákony o důvodu zmatečnosti uvedeném v § 281, č. 11, § 344, č. 12 býv. rak. tr. ř. a v § 385, č. 3 býv. uh. tr. ř.

§ 5.

(¹) Odvoláním lze odporovati rozsudku také z toho důvodu, že trest na svobodě uložený na místě trestu smrti není přiměřený. To platí i tehdy, když v zemi Slovenské a Podkarpatoruské jde o rozsudek soudu porotního nebo soudu vrchního.

(²) O odvolání z důvodu uvedeného v odstavci 1 rozhodne nejvyšší soud, vyslechna generálního prokurátora, a to v sedění neveřejném.

(³) Bylo-li proti rozsudku podáno odvolání také z jiného důvodu, než který je uveden v odstavci 1, rozhodne nejvyšší soud také o tomto odvolání. Jde-li však v takovém případě o rozsudek krajského soudu v zemi Slovenské nebo Podkarpatoruské, rozhodne o odvolání vrchní soud.

§ 6.

Jestliže soud rozhodující o opravném prostředku podaném z důvodů, uvedených v § 4, odst. 1 nebo v § 5, odst. 1, sníží trest ve prospěch jednoho obviněného z důvodu, který prospívá také spoluobviněnému, má postupovati z úřední povinnosti tak, jakoby i tento spoluobviněný podal opravný prostředek proti výroku o trestu.

§ 7.

(¹) Trest smrti nesmí býti vykonán, dokud president republiky nerozhodl, že odsouzenému milost neudílí.

(²) Byl-li obviněný odsouzen k trestu smrti, usnese se soud hned po prohlášení rozsudku v neveřejném sedění, vyslechna veřejného žalobce, o tom, zda doporučuje odsouzeného milosti, jakož i o tom, jaký trest by byl přiměřený, kdyby se mu jí dostalo. Byl-li rozsudek ukládající trest smrti vynesen teprve vrchním soudem, náleží činiti usnesení tomuto soudu samému po slyšení vrchního prokurátora.

(³) Protokol sepsaný o tomto sedění předloží předseda i se spisy nejvyššímu soudu, i když proti rozsudku nebyl podán opravný prostředek. Nejvyšší soud zašle spisy, když rozsudek ukládající trest smrti nabyl právní moci, ministru spravedlnosti a připojí svůj posudek, na němž se usnese v neveřejném sedění vyslechna generálního prokurátora. To se stane též, uložil-li trest smrti teprve nejvyšší soud. Ministr spravedlnosti předloží spisy se svým návrhem presidentu republiky.

(⁴) Rozhodoval-li o opravném prostředku proti rozsudku ukládajícímu trest smrti také vrchní soud, připojí také tento soud svůj posudek, na němž se usnese v neveřejném sedění vyslechna vrchního prokurátora.

§ 8.

Ustanovení §§ 1, 4 až 6 tohoto zákona nelze užíti v řízení před soudy stannými. Ustanovení § 7 platí v řízení před těmito soudy jen tehdy, když to bylo zároveň s prohlášením stanného práva nebo později vyhlášeno; usnesení stanného soudu budiž v takovém případě předloženo s návrhem ihned přímo ministru spravedlnosti.

§ 9.

Ustanovení tohoto zákona platí v řízení před vojenskými soudy s těmito odchylkami:

1. § 1 se nevztahuje na případy uvedené v § 309, odst. 1, č. 1 vojenského trestního řádu (zákona ze dne 5. července 1912, č. 131 ř. z., a zák. čl. XXXIII/1912);

2. výroku, jímž byl uložen trest smrti nebo jímž byl místo trestu smrti uložen trest na svobodě (§ 1 tohoto zákona a § 309, odst. 1, č. 1 voj. tr. ř.) lze čeliti, není-li dán důvod zmatečnosti uvedený v § 358, č. 11 voj. tr. ř., odvoláním, v němž lze uplatňovati důvody uvedené v § 4, odst. 1 a v § 5, odst. 1; jinak platí o tomto odvolání, co ustanovuje třetí titul devatenácté hlavy vojenského trestního řádu;

3. na místo nejvyššího soudu a generálního prokurátora nastupuje v případě § 7, odst. 3 nejvyšší vojenský soud a generální vojenský prokurátor a na místo ministra spravedlnosti (§ 7, odst. 3, § 8) ministr národní obrany.

§ 10.

(¹) Zrušují se:

§§ 91 a 92 trestního zákona čl. V/1878, pokud jednají o změně trestu smrti,

§§ 10 a 16 zákona ze dne 17. října 1919, č. 562 Sb. z. a n., o podmíněném odsouzení a o podmíněném propuštění, pokud stanoví jinou dobu, jejíhož uplynutí je třeba k podmíněnému propuštění z trestu doživotního a k přeložení do přechodného trestního ústavu z trestu doživotního, než tento zákon,

§ 28, odst. 4 zák. č. 50/1923 Sb. z. a n.,

§ 341 býv. rak. tr. ř., §§ 496 až 500 býv. uh. tr. ř. a § 313, § 356, odst. 3, § 375, odst. 3 a § 383 voj. tr. ř. se změnami a doplňky podle čl. V a XLVIII zákona ze dne 19. prosince 1918, č. 89 Sb. z. a n., jímž se prozatímně mění některá ustanovení vojenského trestního řádu.

(²) Ustanovení §§ 18 a 25 novely o soudech porotních zák. čl. XIII/1914 o volbě zástupců poroty a jejich účasti při vynesení rozsudku neplatí, byl-li obviněný nebo některý ze spoluobviněných uznán vinným zločinem, na který zákon stanoví trest smrti.

§ 11.

(¹) Tento zákon nabude účinnosti za patnáct dnů po vyhlášení a budiž ho užito i na tresty na svobodě již vykonávané. Pokud však pro podmíněné propuštění z trestu a pro přeložení do přechodného trestního ústavu z doživotních trestů, které byly pravoplatně uloženy přede dnem účinnosti tohoto zákona, platila ustanovení mírnější, budiž užito ustanovení dosavadních.

(²) Nebylo-li ještě rozhodnuto, zda se udílí milost osobě, která přede dnem, kdy tento zákon nabude účinnosti, byla odsouzena k trestu smrti, rozhodne nejvyšší soud po právní moci rozsudku v neveřejném sedění, vyslechna generálního prokurátora a řídě se ustanovením § 1, zda a jaký trest na svobodě ukládá místo trestu smrti; neuloží-li nejvyšší soud místo trestu smrti trest na svobodě, má postupovati podle § 7, odst. 3 tohoto zákona.

(³) Zákon tento provedou ministři spravedlnosti a národní obrany.