3. Zlatá úhrada:

Zlaté krytí činí tudíž 44,7 procent.

V položce >zlato< je přesně na haléř uvedena nová hodnota zásoby zlata. Z výpočtu vychází zlatá úhrada 44,7 procenta, kdežto 23. února činilo zlaté krytí pouze 38,3 proc., čili vzestup činí 6,4 procenta.

Zákonná výše krytí činí, jak známo, 25 proc., takže skutečné krytí je o 19,7 proc. vyšší, než zákon předpisuje.

Tomto pozvolnému, avšak jistému umírání hospodářského života, kde jsou však jinak dány tak výborné podmínky, ať již jde o průmyslovou a zemědělskou výrobu nebo spořádanou měnovou politiku, jak o tom svědčí právě uvedený výkaz, musí býti konečně učiněna přítrž a je zcela na místě, jestliže vláda pro oživení hospodářského podnikání vytváří postupně určité předpoklady a podmínky, aby konečný cíl jejího programu mohl býti se zdarem dosažen. Není sporu, že náhledy a názory, pokud jde o řešení jednotlivých podmínek a předpokladů, mohou býti různé, jestliže se však na něčem shodneme, musí se za tím vytrvale jíti a povinností nás všech je, přispěti ze všech svých sil ke zdaru díla, i když snad před tím měli jsme odlišný názor. Každá defaitistická politika a sabotáž společného usnesení je v těchto těžkých dobách zlým prohřešením se na věci národní. Tak tomu je i s posledním měnovým opatřením. Je to jako s válečným plánem. Než je usnesen, různí se také názory velitelů, když je však usnesen, všichni musí jíti za ním, jinak by riskovali život.

Nuže, chceme-li, aby měnové opatření mohlo býti prakticky využito, musí tu býti instituce, která by novou krev, posléze uvedený m opatřením.způsobenou, náležitě rozlila do všech údů našeho hospodářského organismu. Oběživo, které vznikne novým měnovým opatřením, má jednak nahradit úbytek oběživa, způsobený thesaurací, a jednak rozmnožit úvěrovou možnost peněžních ústavů, aby mohly plniti svoje poslání, t. j. poskytovati úvěr tam, kde je ho třeba a kde je hospodářsky zdůvodněn.

Touto institucí nemohla býti Národní banka, poněvadž její poslání je značně odlišné od ústavů poskytujících úvěr; Národní banka má bdíti nad stálostí měny a regulovat oběživo a nikoli zabývat se běžnými úvěrovými obchody. Alespoň ne všemi. Proto přichází se s myšlenkou zvláštního reeskontního a lombardního místa, jež by bylo vlastně prostředníkem mezi Národní bankou a peněžními ústavy. Ministr financí prohlásil v rozpočtovém výboru posl. sněmovny, že zřízením Ústavu navazujeme na tradici západoevropskou. Samozřejmě pouze přibližně. Tak na př. italská >Banca commerciale< obdržela od státu sanační prostředky, aby kryla ztráty způsobené účastí na průmyslovém podnikání, kdežto náš Ústav sanacemi se zabývati nesmí. Přiléhavé je srovnání s německou >Akzeptbank<, dnes ovšem již likvidující, která byla rovněž ústavem k mobilisování úvěrů, která se však stala záhy imobilní, poněvadž poskytovala úvěry, které nemohly býti proplaceny, což ovšem nemůže a nesmí býti účelem našeho Ústavu.

Je nutno připomenouti příklad francouzský, který nebyl uveden.

Kdežto v jiných státech mobilisace úvěru a likvidace života neschopných peněžních ústavů děje se institucemi podporovanými státem, ve Francii t. zv. Banque francaise d'acceptations nemá ani se státem ani s Bankou francouzskou (Banque de France) nic společného. Je velmi zajímavé zmíniti se o jejím účelu, mimochodem řečeno velmi prosperujícím. Tato akceptační banka vzniká na podnět Generální společnosti pro podporu obchodu a průmyslu ve Francii (Société générale pour favoriser le développement du commerce et de l'industrie en France), kterážto Společnost upisuje značnou část kapitálu v akceptační bance. Společnost vyplňuje dále mezeru ve francouzském bankovnictví tím, že se tu po prvé řeší uspokojivým způsobem otázka středního úvěru, na rozdíl od úvěru krátko a dlouhodobého. Tato mezera se těžce pociťovala v obchodním a průmyslovém světě, zejména v době propukávající krise, že totiž neexistuje střední úvěr mezi úvěrem krátkodobým (eskont, úvěr nekrytý) a úvěrem dlouhodobým (obligace, bony a p.).

Scházel úvěr pro prodejní operace vnitřní i zahraniční, převyšující šesti měsíční splatnost. Zřizuje se k tomu účelu Akciová společnost úvěrová pro francouzský průmysl (Société anonyme de Crédit à 3/4 industrie francaise Calif).

U nás, aby se nekonkurovalo peněžním ústavům, zakládá se na rozdíl od příkladu francouzského reeskontní a lombardní místo, jehož účelem je poskytovati úvěr pouze peněžním ústavům a nikoli jednotlivcům. Kdyby u nás peněžnictví bylo na takovém stupni jako ve Francii, a zejména neexistoval takový chaos v úrokové míře (výše naší nejnižší úrokové míry je ve Francii prostě nemožnou věcí), nebylo by třeba podobného prostředníka, jakým má býti náš ústav.

Proti předloze byly sneseny různé námitky, tak především, aby Ústav nevyužíval své jistě velmi choulostivé funkce, spočívající v likvidaci peněžních a i jiných podniků, k zachraňování něčeho, co se již zachrániti nedá. Nutno míti za to, že Ústav je podle osnovy nadán právem pouze spolupůsobiti při likvidaci, t. j., když má býti nějaký podnik zrušen a nikoli, aby snad poskytoval úvěry k tomu účelu, aby byl zachraňován a existoval dál. Bližšího vysvětlení vyžadovalo by ustanovení, že Ústav může spolupracovati při likvidaci také jiných než peněžních podniků. Naskytá se ještě otázka, jakých? Kromě toho bylo namítáno, že není v předloze jasně řečeno, jaké že může Ústav reeskontovati směnky, zda nemíní se tu také směnky finanční. Nutno konstatovat, že až dosud na př. u Národní banky a Poštovní spořitelny a konečně i u jiných podobných ústavů veřejného charakteru platila zásada reeskontu pouze směnek obchodních. Samozřejmě, že má předloha na mysli směnky dobré.

Jak se bude prováděti likvidace peněžních ústavů a i jiných podniků?

Že zákon má na mysli při činnosti reeskontního ústavu podle odst. 2. § 3 (likvidace peněžních ústavů a jiných podniků) poskytování přímých příspěvků reeskontního ústavu k nadlepšení likvidační podstaty likvidujícího podniku, toho dokladem je ustanovení § 9 odst. 2., kde se praví, že přebytku reeskontního ústavu v bilanci vykázaného se použije ke 4 1/2 % zúročení základního jmění a celý zbytek se pak přidělí reservnímu fondu nebo jiným fondům ústavu, ale poloviny tohoto zbytku může býti použito právě k účelům podle § 3 odst. 2., t. j. k provádění likvidací peněžních. ústavů nebo jiných podniků.

To znamená, že k likvidaci mohlo by dojíti teprve tehdy, až bude po ruce přebytek vyplývající z roční účetní uzávěrky, z něhož smí býti použito pouze nejvýš poloviny k účelům podle § 3 odst. 2., t. j. k likvidaci, a to ještě za souhlasu celé vlády a pouze, je-li to v zájmu veřejném.

Není ani třeba opakovat samozřejmou věc, že úkolem Ústavu není a ani býti nemůže jakákoli sanace bank. Vždyť úvěry, které má poskytovati, budou vlastně pouze krátkodobé.

Jakým jměním bude Ústav disponovat a jak bude alimentován?

Jmění ústavu záleží v základním vkladu státu 100,000.000 Kč, v povinných vkladech peněžních a pojišťovacích ústavů (peněžní ústavy 10 % z přírůstku vkladů až do 5 % úhrnného stavu jich vkladů, životní pojišťovny 15 % přírůstku svých prémiových reserv, Ústřední sociální pojišťovna a Pensijní ústav v Praze 10 % přírůstku svého jmění až do dosáhnutí 5 % úhrnného stavu tohoto jmění), výtěžky z reeskontu, lombardu z jiných zápůjček, jmenovitě z vydávání pokladničních poukázek, dílčích dlužních úpisů neb zástavních listů (§ 6, 7).

Za vklady ústavu a za úroky z nich ručí podpůrně stát, ministr financí je zmocněn za jiné zápůjčky ústavu převzíti záruku státní do 500,000.000 Kč.

Peněžní ústavy a i ústavy pojišťovací mají pochopitelně námitky proti povinnému příspěvku z přírůstku vkladů a prémiových reserv. Námitky ty plynou z určitý obav. Jednak není prý řešena otázka, co se stane v případech, kdy ústavu nepřibývá vkladů a dále v případech, kdy po jisté době přibývaní vkladů nadejde úbytek. Na tyto okolnosti je pamatováno v § 7. Peněžní ústavy jsou povinny ukládati u ústavu 10 % svého přírůstku na vkladech. Přírůstkem rozumí se peníz, o který se zvýšil stav vkladů na knížky podle bilance toho kterého roku proti stavu z roku předešlého. Naproti tomu, klesne-li stav vkladů pod stav, jaký peněžní ústav vykazoval k 1. lednu 1934, a je-li v nesnázích, vrátí mu ústav zcela nebo zčásti jeho vklad po dobu potřeby. Kromě toho prý vklady u peněžních ústavů jsou krátkodobé, kdežto u ústavu mají býti vázány dlouhodobě. Vysvětlení této námitky podává se z předchozího výkladu, kdy ústav vrátí vklady pro případ potřeby. Dejme tomu, že některý peněžní ústav odvede za první dvě čtvrtletí roku 1934 přiměřené zálohy z přebytku vkladů, jak je k tomu povinen podle § 7, odstavec 4, a že v následujícím třetím čtvrtletí vznikne mu výplata vkladů, jež je nad jeho síly. V podobném případě nastane opatření uvedené v témže § 7., odstavec 1.

Podobná námitka vznesena byla i pokud jde o životní pojišťovny. Tyto jsou povinny ukládati u ústavu 15 % přírůstku svých premiových reserv. Přírůstek je peníz, o nějž se zvýšil stav prémiových reserv toho kterého roku proti roku předcházejícímu. Zde není však řešeno, co se má státi, kdyby klesl povážlivě stav těchto premiových reserv, na př. následkem epidemií a p.? Platí tu o vkladu životních pojišťoven totéž, co o vkladu ústavů peněžních?

Uvedené námitky směřovaly hlavně k tomu, že vázaností vkladů u ústavu zvolní se možnost úvěru a že může nastati i imobilisace. Nic podobného nenastane, neboť odejmou-li se prostředky do určité výše u peněžních ústavů, přibudou ve stejné výši u ústavu, kde mají sloužit k stejným účelům. V celkovém stavu peněžních vkladů nic se nezmění, nastane pouhé jejich usměrnění a správné využití, což se muže státi jedině rozumnou centralisací.

Ústav spravuje a zastupuje správní výbor, složený z předsedy, 2 místopředsedů a těchto 9 členů: zástupce státu, vrchní ředitel Národní banky, guvernér poštovní spořitelny, generální ředitel Zemské banky, tři zástupci peněžních ústavů, zástupce ústřední sociální pojišťovny a všeobecného pensijního ústavu, zástupce životních pojišťoven (§ 4). Na hospodaření ústavu dozírá dozorčí rada, obdobně složená jako správní výbor (§ 5).

Funkce správních orgánů jsou čestné, tudíž bez odměn, jak rozhodla poslanecká sněmovna oproti původnímu vládnímu návrhu. Byla to také jediná změna způsobená posl. sněmovnou na osnově.

Soukromé pojišťovny podaly proti předloze tyto námitky:

Povinnosti pojišťoven byly stanoveny v poměru k ostatním složkám peněžnictví neúměrně a neúnosně.

Neúměrnost povinností uložených soukromým životním pojišťovnám jeví se v následujících skutečnostech:

a) Soukromé pojišťovny mají jako povinný vklad Ústavu odváděti 15 % přírůstku svých prémiových reserv. Ostatní peněžní ústavy mají povinně ukládati pouze 10 % přírůstku vkladů.

b) Povinné vklady mají býti v této výši Ústavu soukromými životními pojišťovnami činěny tak dlouho, až jich celkový vklad u Ústavu dosáhne 10 % úhrnného stavu reserv, u ostatních peněžních podniků jen tak dlouho, pokud celkový vklad u Ústavu nedosáhl 5 % úhrnného stavu vkladů.

c) Při tom jsou pojišťovny životní vázány ustanoveními vládního nařízení ze dne 21. července 1921, podle kterého mají míti uloženou třetinu jmění k trvalé mu uložení způsobilého v cenných papírech státních. Pokud stavu toho není dosaženo, mají životní pojišťovny umísťovati nejméně polovinu hotovostí, jež budou nově vkládány, ve státních papírech. Toto velmi značné obmezení podstatně ovlivňuje ukládací politiku soukromých životních pojišťoven, které odtud mohou disponovati jen 66,67 %, neb dokonce, v případech, kde jedna třetina jmění dosud v státních papírech uložena není, jen 50 % hotovostí určených k uložení. Zákonem o Ústavu se zkracuje toto právo volného nakládání a rozhodování o uložení volných hotovostí o dalších 15 %, takže pojišťovny, které mají již třetinu jmění uloženého v státních papírech, mohou volně rozhodovati o uložení 51,67 % hotovostí určených k uložení, pojišťovny pak, u nichž dosud třetina jmění není uložena ve státních papírech, pouze 35 % těchže hotovostí. Přes tato velmi značná obmezení, mají soukromé životní pojišťovny býti povinny daleko vyššími vklady.

d) Pojišťovny však přirozenou cestou, a to jak zákonnými předpisy tak i pojišťovacími podmínkami jsou nuceny všem pojištěncům, jichž pojištění životní trvá déle tří roků, poskytovati na jich žádost půjčky na pojistky. Částky uložené tímto způsobem v těchto půjčkách činí podle statistiky z r. 1931 as 10 % částek, které mají býti uloženy. Počet půjček na pojistky vlivem hospodářských poměrů spíše vzrůstá. Když vezmeme tato povinná uložení v úvahu, jest zřejmo, že soukromé životní pojišťovny po uzákonění povinnosti vkladové Ústavu, budou moci po většině volně disponovati jen 25 % hotovostí k uložení určených, v nejlepších případech 41,67 %.

e) Peněžní ústavy mají vklady své Ústavu činiti z hotovostí u nich hotově uložených, t. j. hotovostí, které již obdržely. U soukromých pojišťoven se počítá povinný vklad z přírůstku reservy. Reserva počítá se u životních pojišťoven však nikoliv z pojistného již inkasovaného, nýbrž z pojistného účtovaného. Ca. 9 až 10 % pojistného jeví se v dobách normálních jako Pohledávky za pojištěnci. I částky obsažené v pohledávkách za pojištěnci spolupůsobí při výpočtu reservy a jejím přírůstku. Životní pojišťovny mají býti tedy povinny vklad Ústavu činiti tedy i z částek, které pojišťovna doposud hotově neobdržela a o nichž jest nejisto, zda na konec je ještě vůbec obdrží.

Obmezení uložená takto pojišťovnám životním při ukládání hotovostí budou míti pochopitelně také své následky. V případě, že se bude některé pojišťovně nedostávati hotovostí k složení povinného vkladu Ústavu, bude pochopitelně musit odprodati cenné papíry státní. Tím z pravidla pojišťovně vznikne skutečná ztráta a stát odprodeji takovými na své úvěru schopnosti a při vývinu kursu je ho dluhopisů bude poškozen. Životní pojišťovny spravují jmění jí svěřené pojištěnci a mají dbáti, aby toto jmění pokud možno bylo vyvarováno ztrát vyplývajících z poklesu kursů úroků, nemovitostí a p. Proti těmto ztrátám mohou životní pojišťovny krýti jmění pojištěnců jen tehdy, když včas mohou odprodávati papíry, přeskupovati uložení (kupovati nemovitosti, poskytovati hypoteční úvěry). K tomu musí míti pochopitelně co největší svobodu volného nakládání hodnotami v nichž jmění pojištěnců jest uloženo. Každé obmezení této svobody a volnosti současně zmenšuje možnost pojišťoven chrániti jmění pojištěnců. Obmezení uložená v tak značné míře životním pojišťovnám, že na konec nemohou volně disponovati než čtvrtinou hodnot k trvalému uložení určených, jsou tedy v neprospěch pojištěnců a neslouží jejich zájmu, ani myšlenky životního pojišťování. Dosud poskytovaly životní pojišťovny také ve značné míře hypoteční úvěry a jiné druhy půjček společenstvům, státu veřejným celkům. Obmezení jim se zřetelem k Ústavu uložená sníží pochopitelně možnosti pojišťoven na poli různotvarého úvěrnictví. Tím stavem budou zejména postiženi zemědělci, stavebníci, družstva.

Již sběžný výpočet uvádějící v poměr skutečné příjmy jednotlivých pojišťoven s vydáními a s povinnými uloženími, dává jasný doklad toho, že budou ústavy, které budou finančně ustanoveními o povinném vkladu do Ústavu immobilní. Jaké důsledky tato okolnost bude míti pro je jich existenci a vývoj, pojištěnce a zaměstnance, jakož i na celkový stav pojišťovnictví, lze těžko odhadnouti. Rozhodně budou to důsledky velmi nepříznivé, zejména když vezme se v úvahu ztráta příjmová, způsobená pojišťovnictví nedávno daní kuponovou a snížením míry úrokové.

Všechny tyto námitky byly náležitě vyvráceny zástupcem vlády.

Rozpočtový výbor velmi zevrubně pojedna1 o předloze a podrobil ji kritickému rozboru. Zejména bylo poukazováno na § 7, odstavec 4, kde je stanoveno, že na účet povinnosti jím uložené, totiž odváděti 10 % z přírůstku vkladů, je peněžním ústavům uloženo, odváděti koncem každého kalendářního čtvrtletí zálohově přiměřené splátky. V důsledku tohoto ustanovení mohlo by se státi, že by ústav přeplatil za celý rok povinnou částku 10 %. Zástupce ministerstva financí prohlašuje, že přiměřenou splátkou nemusí se v každém případě rozuměti 10 % z přírůstků vkladů za to které čtvrtletí a že eventuelní přeplatek se vrátí. Vyslovena byla žádost, aby toto vrácení nastalo neprodleně po zjištění t. j. po předložení řádné roční bilance.

Jinak navrhuje rozpočtový výbor, aby slavný senát schválil usnesení poslanecké sněmovny, jak je otištěno v senátním tisku č. 1231.

V Praze, dne 13. března 1934.

Dr J. Karas v. r.
předseda.