Senát Národního shromáždění R. Čs. r. 1934.

III. volební období.

10. zasedání.

Tisk 1257.

Jestliže téměř všechny státy starají se o uchování zdraví svého obyvatelstva, zejména očkováním proti nakažlivé nemoci “neštovicím”, někde i nemocem jiným, tím spíše starají se také o možné nejjistější zabezpečení zdraví svých armád. I u nás se tak již děje. Ale poněvadž nynější stav nemá dostatečného zákonného podkladu, přichází vláda s návrhem, kterýž má dnešním nedostatkům odpomoci.

Zákonem tímto ministerstvo národní obrany chce dosíci účelů:

1. chrániti příslušníky branné moci před nakažlivými nemocemi a před smrtí a vrátiti vojáka zdravého zpět do občanského povolání,

2. usnadniti vojenské správě v míru konání všech úkolů, zejména výcviku vojáků, a zabrániti epidemiím anebo značnějšímu počtu nakažlivých nemocí, které by plnění povinností a úkolů daných překážely,

3. umožniti těmito opatřeními, aby branná moc za války nakažlivými nemocemi nebyla zeslabena a aby po případě epidemie nerušily válečných operací, jak vláda ve své důvodové zprávě uvádí.

Vedle toho třeba zdůrazniti, že tím před- chází se i rozšiřování nemocí mezi ostatní obyvatelstvo.

Ochranné očkování u vojína jest tím nutnější, jak v míru tak za války, poněvadž společným bydlením a také mládím, kteréž jest nákazám přístupnější, jest vojsko více ohroženo možností nákazy než obyvatelstvo civilní. Zejména války jsou zpravidla doprovázeny nakažlivými nemocemi, ba hrozí i nebezpečí t. zv. bakteriologické války, v jejíž upotřebení není možno nevěřiti i přes mezinárodní dohodu jejího zákazu. Zde nutno býti připravenu a dosažitelných ochranných očkovacích protiopatření co nejvíce použíti.

Návrh zákona má celkem jen 9 paragrafů.

§ 1 ukládá za povinnost podrobiti se očkování proti neštovicím všem osobám, nastupujícím vojenskou presenční službu nebo výcvik náhradní zálohy; rovněž i při nastoupení do výjimečné činné služby v míru podle § 27 branného zákona, bylo li tak ministerstvem národní obrany stanoveno.

Jest prokázáno, že ony státy, kde řádně provádí se očkování proti neštovicím, jsou těchto téměř uchráněny, zejména tam, kde nařízeno jest očkování též až v roce 20. neb 21. U nás zákonem z roku 1919 jest nařízeno očkování to v 1., 7. a 14. roce věku. Jest tedy u nás zvýšiti imunitu vojínů novým očkováním, jehož dobrodiní imunity přenese si každý do dalšího života občanského i pro případné pozdější cvičení služební, i pro případ války. Povinným očkováním podchytí se také ti, kteří z jakýchkoli důvodů nikdy očkování proti neštovicím se nepodrobili a jichž se, jak z důvodové zprávy vysvítá, v armádě zjistilo 2 promille a tímto zákonem se také odstraní nedostatky zákona z 15. července 1919, č. 412 Sb. z. a n., jehož účinnost pro zemi Slovenskou a Podkarpatoruskou nebyla dosud vyhlášena a v jeho § 4 mezi osobami očkovací povinnosti podléhajícími nastupující branci nejsou jmenováni. Tak předejde se možnosti odpírání očkování. V odstavci 2. § 1, jenž týká se těch, kteří jsou povoláni “do výjimečné služby v míru” podle § 27 bran. zákona z 19. března 1920, č. 193 Sb. z. a n., ve znění vyhlášky ministra národní obrany č. 30/1934 Sb. z. a n. nechává rozhodnutí o očkování v rukou ministerstva národní obrany podle dané situace.

§ 2 stanoví povinnost očkování proti břišnímu tyfu a paratyfům, jehož rozsah určí ministerstvo národní obrany.

Toto ochranné očkování proti tyfu, jak zase v důvodové zprávě k předložené osnově uvedeno, po zkušenostech z poslední války ve mnohých státech nyní se praktikuje téměř všeobecně. Ze statistických dat v důvodové správě uvedených vidno, že na 1 milion obyvatelů zemřelo v Československu v roce 1928 břišním tyfem 87 osob, tedy z 22 států v důvodové zprávě uvedených jsme na 17. místě, a že vyšší než u nás jest úmrtnost na tuto nákazu, jen v Portugalsku, Japonsku, Maďarsku, Španělsku. a Italii. U nás ministerstvo národní obrany po delším váhání a dobrých zprávách z ciziny se odhodlalo k zavedení tohoto očkování v letech 1930 a 1931 a po dobrých zkušenostech z roku 1932 zavedeno všeobecně jako stálé opatření a to v dubnu a počátkem května vzhledem k výskytu tyfu hlavně v létě. Jak osvědčilo se očkování proti tyfu v naší armádě, vysvítá nejlépe z řady dat, uvedených v důvodové zprávě, z nichž se uvádí:

V pětiletém průměru v době před očkováním (1926-30) onemocnělo ročně 74,6 osob, zemřelo 7, po očkování v roce 1932 klesla onemocnění na 20 a úmrtí na nulu. V roce 1932 připadlo na 100.000 očkovaných nemocných tyfem (paratyfem) 24,9 a na 100.000 neočkovaných 62,5. U nemocných před tím očkovaných trvala horečka 18 dní, u neočkovaných 30,3 dne. Také se nikde od doby očkování epidemie břišního tyfu nevyskytla. Dále dlužno podotknouti, že osoby jednou očkované lépe snášejí případné nové očkování, takže jejich výkonnost v nejbližších dnech po očkování bude méně trpěti. Zajisté věc důležitá v čas války. Také v případu očkování proti tyfu nebylo dosud dostatečného právního podkladu a vyskytly se případy, že vojáci odpírali dáti se očkovati. Rozsah a dobu tohoto očkování podle tohoto paragrafu stanoví ministerstvo národní obrany a může upustiti od očkování některých skupin, (dnes neočkuje se náhradní záloha), a proto doba očkování zde není stanovena, jako je při očkování proti neštovicím.

§ 3 stanoví, že očkování proti neštovicím, břišnímu tylu a paratyfům jsou povinny podrobiti se i vojenské osoby z povolání, t. j. důstojníci a rotmistři z povolání a stejným způsobem nutno nakládati v tomto i s délesloužícími.

§ 4 osnovy dává možnost ministerstvu národní obrany, aby v dohodě s ministerstvem veřejného zdravotnictví a tělesné výchovy podrobilo všechny vojenské osoby v činné službě očkování i proti jiným nemocem, je-li jimi v době míru ohroženo a jsou-li známy vyzkoušené methody ochranného očkování proti nim.

§ 5 stanoví poměry očkování za mobilisace a ve válce a váže touto povinností vojenské osoby v činné službě, osoby vykonávající zvláštní úkony podle § 3 branného zákona, občanské osoby přidělené ke službě armádě v poli, osoby vykonávající válečné úkony, občanské zaměstnance vojenské správy a válečné zajatce, aby potlačily se zhoubné vlivy epidemií na výsledek války, zesílily záchranu života vojínům a ochranu obyvatel v zápolí před zavlečením nákazy z front, ať vojíny, dovolenci, raněnými atd.

§ 6 rozšiřuje ustanavení očkovací i na četnictvo, při čemž příslušné předpisy o očkování bude vydávati ministerstvo vnitra v dohodě s ministerstvem zdravotnictví a tělesné výchovy, s výjimkou, stanou-li se příslušníci četnictva podle příslušných zákonných ustanovení vojenskými osobami v činné službě, kdy ve všem podléhati budou ministerstvu národní obrany.

§ 7 obsahuje trestné sankce pro odepření podrobiti se očkování jednak pro osoby vojenské a četnické, jež přirozeně podléhají kázeňské a kárné pravomoci svých sborů, jednak pro osoby nepodléhající pravomoci výše uvedené, které v případě provinění proti tomuto zákonu trestány budou okresními úřady peněžitou pokutou do 5000 Kč nebo vězením (v zemi Slovenské a Pod- karpatoruské uzamčením) do 14 dnů.

§em 8 bere na sebe povinnost hraditi náklady s tímto očkováním spojené stát; pokud se týče četnictva z rozpočtu ministerstva vnitra, pokud se týče osob vojenských z rozpočtu ministerstva nár. obrany, v němž jest již s těmito náklady počítáno.

§ 9 stanoví dobu účinnosti a provádění zákona ministrem národní obrany a ministrem zdravotnictví a tělesné výchovy.

Branný výbor projednal ve své schůzi konané dnešního dne osnovu zákona vládou předloženou a uznav vývody důvodové zprávy usnesl se navrhnouti slavnému senátu, aby schválil osnovu zákona ve znění níže otištěném.

V Praze, dne 25. dubna 1934.

V. Klofáč v. r.,
předseda.

V. Sehnal v. r.,
zpravodaj.

Předložený vládní návrh zákona o povinném očkování příslušníků vojska a četnictva i některých jiných, nevojenských osob, pokud by v případě mobilisace a ve válce přišly v užší styk s armádou, má chrániti v prvé řadě příslušníky branné moci v míru i ve válce před nakažlivými nemocemi, má však také znemožniti zavlečení těchto nemocí do řad občanského obyvatelstva a snížiti nebezpečí vzniku epidemií na nejmenší míru.

Společný život v kasárnách a věk branců, kdy sklon k nákaze je největší, nutí vojenskou zprávu už nyní k opatřením, která jsou s to čeliti šíření nakažlivých nemocí v době míru. V době mobilisace a jmenovitě ve válce, kdy žije pohromadě veliký shluk osob za poměrů zdravotně vadných, nezvyklých a vymykajících se jakýmkoliv opatřením hygienickým, nebezpečí epidemií vzrůstá do hrozivé míry a ohrožuje tak v nebezpečné míře zdraví občanského obyvatelstva i mimo operační území.

Jest tedy jistě v zájmu státu a všeho jeho obyvatelstva, aby bylo včas učiněno takové preventivní opatření, aby nebezpečí bylo aspoň co nejvíce sníženo, když už nemůže býti odstraněno vůbec.

Jako jeden z nejúčinnějších prostředků,

kterým lze obmeziti nemocnost a úmrtnost z nakažlivých nemocí ve vojsku a tak i šíření epidemií u občanského obyvatelstva, se osvědčilo očkování proti nakažlivým nemocem, v prvé řadě proti neštovicím, tyfu a paratyfům jako nemocem, které se u nás nejčastěji vyskytují a často nabývají i povahy onemocnění epidemických.

Řeší proto předložený návrh zákona v prvé řadě otázku povinného očkování proti neštovicím, tyfu a paratyfům, ale dává vojenské správě i právo, aby zavedla povinné očkování v míře, kterou uzná vhodnou a postačitelnou, i proti jiným nakažlivým nemocem, kterými je vojsko v míru ohroženo, nebo kterými vojsko a všichni, kteří jsou s armádou v úzkém styku (jako na př. osoby zavolané k válečným úkonům, občanští zaměstnanci vojenské správy, zajatci a pod.) v době mobilisace a ve válce by ohroženi býti mohli jsou li známy úspěšné metody očkovací proti těmto nemocem.

Předložená vládní osnova řeší jednotně a celkově preventivní ochranu očkováním proti nebezpečí nákazy v míru i ve válce.

Máme sice už zákon o povinném očkování proti neštovicím č. 412/1919. Zákon ten však zná toliko povinnost očkování u dětí v 1., 7. a 14. roce a u dospělých tehdy, když osoba nastoupí zaměstnání, jež je zvláště vydáno nebezpečí nákazy. Zákon ten nenabyl také dosud platnosti na Slovensku a v Podkarpatské Rusi. Pro potřebu vojenskou ukázal se naprosto nedostatečným. Zjistilo se, že imunita získaná očkováním proti neštovicím trvá podle odolnosti individua 5 až 15 let (jen ve výjimečných případech 30 let). Jest tedy nebezpečí, že ve věku, kdy branci nastupují a konají vojenskou službu, veliká část jich už imunitu proti nákaze ztratila. Vojenská správa provádí proto už dnes přeočkování vojenských osob proti neštovicím. Toto zařízení vojenské správy má býti nyní podepřeno autoritou zákona.

Také očkování proti tyfu a současně proti paratyfům bylo už vojenskou správou via facti zavedeno. Bylo provedeno nejdříve pokusmo a v obmezené míře a děje se po dobrých výsledcích od r. 1932 v širším měřítku, pokud to vyžadovala potřeba. Také pro tato své opatření má nyní vojenská správa obdržeti zákonnou oporu.

Sporadicky a pokusmo provedla vojenská správa ochranné očkování také proti strnutí šíje a proti úplavici.

Očkování proti neštovicím bude podle nového zákona bezpodmínečné a všeobecné. Očkování proti tyfu a paratyfům upraví ministerstvo národní obrany.

Tato různá opatření jsou diktována účelností. Imunita získaná očkováním proti tyfu a paratyfům trvá jen krátkou dobu (asi 3/4 roku), nemoc vzniká ponejvíce v létě a na podzim a postihuje ponejvíce osoby mladší 30 let. Vyžaduje tedy účinný zásah proti této nemoci zvláštních opatření, jejichž bližší úpravu ponechává zákon ministerstvu národní obrany.

Vědecké badání v oboru bakteriologie je stále na postupu, možnost ochrany proti nakažlivým nemocem stále roste - proto dává nový zákon vojenské správě do ruky právo, aby v dohodě s ministerstvem veřejného zdravotnictví a tělesné výchovy rozšířila ochranu zdraví osob, podléhajících jeho pravomoci, podle postupu lékařské vědy v oboru ochranného očkování.

Příslušníci četnictva žijí namnoze v podobných poměrech jako příslušníci branné moci, jejich styk s občanstvem je ještě daleko užší a poroto nebezpečí zavlečení nákazy jest tu ještě větší. Proto podřizuje nový zákon i příslušníky četnictva ustanovením o povinném očkování.

Sociálně-politický výbor posoudil ve schůzi dne 25. dubna 1934 vládní předlohu s hlediska zdravotního, vyslovil souhlas s tendencí zákona i jeho účelem a usnesl se doporučiti slavnému senátu, aby přijal osnovu zákona ve znění dole otištěném. Dále doporučuje výbor schválení připojené resoluce.

V Praze, dne 25. dubna 1934.

V. Johanis v. r.,
předseda.

Karel Riedl v. r.,
zpravodaj.

Podle § 24 jednacího řádu má rozpočtový výbor podati zprávu s hlediska úhrady, když osnova zákona zatěžuje státní pokladnu nad rozpočet již povolený.

Podle § 8 projednávaného návrhu zákona náklady vzniklé bude hraditi stát, tedy nikoli osoba očkováním povinná. Pokud jde o osoby vojenské v činné službě, budou tyto náklady hrazeny z rozpočtu vojenské správy, pokud jde o osoby četnické, které nejsou vojenskými osobami v činné službě, z rozpočtu ministerstva vnitra, pokud jde o osoby ostatní, z rozpočtu vojenské správy.

Náklady postihující rozpočet vojenské správy, nevyžadují podle důvodové zprávy zvýšení rozpočtu, protože výdaje za očkování proti neštovicím a tyfu, které bylo prováděno již nyní v rozsahu zamýšleném v návrhu zákona, jsou preliminovány v kapitole 5. státního rozpočtu, titul 2., § 11, položka 6. Výdaje za možné mimořádné očkování podle § 4 navrženého zákona bude hraditi vojenská správa, pokud by výše uvedený rozpočtový úvěr nestačil, úsporami v mezích řádných výdajů věcných citovaného rozpočtového paragrafu, kterých získá odsunutím méně nutných opatření.

Rozpočtový výbor projednal vládní návrh ve své schůzi konané dne 25. dubna 1934 a usnesl se z důvodů nahoře uvedených a uváživ, že jde tu o zdraví, statek to nejcennější, k jehož zachování žádný náklad není příliš veliký, připojiti se k usnesení branného a sociálně-politického výboru a navrhnouti slavnému senátu, aby schválil osnovu zákona ve znění níže otištěném.

V Praze, dne 25. dubna 1934.

Dr. J. Karas v. r.,
předseda.

Dr. Otakar Havelka v. r.,
zpravodaj.

ze dne..................................1934

Národní shromáždění republiky Československé usneslo se na tomto zákoně:

§ 1.

(1) Všechny osoby, nastupující do vojenské presenční služby nebo do vojenského výcviku náhradní zálohy, jsou povinny podrobiti se očkování proti neštovicím.

(2) Témuž očkování jsou povinni se podrobiti příslušníci zálohy a náhradní zálohy, nastupující do výjimečné činné služby v míru podle § 27 branného zákona, stanoví-li to ministerstvo národní obrany.

§ 2.

Osoby, které konají vojenskou presenční službu, vojenský výcvik nebo výjimečnou činnou službu v míru podle § 27 branného zákona, jsou povinny podrobiti se očkování proti břišnímu tyfu a paratyfům v rozsahu, který stanoví ministerstvo národní obrany.

§ 3.

(1) Očkování proti neštovicím, břišnímu tyfu a paratyfům jsou povinny podrobiti se podle předpisů vydaných ministerstvem národní obrany též vojenské osoby z povolání, nebyly-li očkovány již podle ustanovení §§ 1 a 2.

(2) Ministerstvo národní obrany stanoví, v jakém rozsahu a v kterých lhůtách jsou osoby uvedené v odstavci 1 povinny podrobiti se opětování očkování proti nemocem vypočteným v předcházejícím odstavci.

(3) To, co platí o vojenských osobách z povolání, platí i o déle sloužících.

§ 4.

Je-li vojsko v míru ohroženo jinými nakažlivými nemocmi než neštovicemi, břišním tyfem anebo paratyfy a jsou-li známy vyzkoušené metody ochranného očkování proti nim, může ministerstvo národní obrany v dohodě s ministerstvem veřejného zdravotnictví a tělesné výchovy podrobiti všechny vojenské osoby v činné službě očkování proti těmto nemocem.

§ 5.

Za mobilisace a ve válce jsou povinny podrobiti se očkování vojenské osoby v činné službě, osoby vykonávající zvláštní úkony podle § 3 branného zákona, občanské osoby přidělené k službě armádě v poli, osoby vykonávající válečné úkony, občanští zaměstnanci vojenské správy a váleční zajatci, a to proti všem nemocem, kterými by mohli býti ohroženi a proti kterým jsou známy úspěšné metody očkování. Vojenská správa nařídí tato očkování v míře, kterou dovolí válečné operace a učiní již v míru přípravy k tomu potřebné.

§ 6.

Ustanovení §§ 3, 4 a 5 se vztahují i na příslušníky četnictva, při čemž místo příslušnosti ministerstva národní obrany nastupuje příslušnost ministerstva vnitra; tato změna příslušnosti však neplatí, jde-li o příslušníky četnictva, kteří jsou podle příslušných zákonných ustanovení vojenskými osobami v činné službě.

§ 7.

Osoby podléhající vojenské nebo četnické kázeňské pravomoci, které přestoupí povinnost, podrobiti se očkování podle tohoto zákona a předpisů podle něho vydaných, potrestají se podle příslušných předpisů kázeňských, není-li jejich čin přísněji trestný. Osoby nepodléhající takové pravomoci budou potrestány pro přestoupení uvedené povinnosti okresními úřady peněžitou pokutou do 5000 Kč nebo vězením (v zemi Slovenské a Podkarpato-ruské uzamčením) do 14 dní. Při nedobytnosti bude pokuta podle míry zavinění přeměněna ve vězení (uzamčení) do 14 dní.

§ 8.

Náklady vznikající z provádění očkování podle tohoto zákona budou hrazený státem.

§ 9.

Tento zákon nabývá účinnosti dnem vyhlášení; provedou jej ministři národní obrany a vnitra v dohodě s ministrem veřejného zdravotnictví a tělesné výchovy.

Resoluce navržená sociálně-politickým výborem.

Vláda se vybízí, aby přikázala ministerstvu veř. zdravotnictví a tělesné výchovy, aby urychleným způsobem vypracovalo návrh na změnu předpisů ohledně dodávání očkovacích látek a sér, vyrobených ve státním zdravotním ústavě, a to v tom smyslu, že by tyto látky a sera mohly býti ze zmíněného ústavu, dodávány přímo veřejným léčebným a humanitním ústavům a veřejnoprávním institucím.