Senát Národního shromáždění R. Čs. r. 1934.

III. volební období.

10. zasedání.

Tisk 1259.

Chmel československý byl vždy na světovém trhu nejhledanějším zbožím a těší se do dneška té nejlepší pověsti. Zvláště určité výrobní oblasti produkují chmel tak dobré jakosti, že na světovém trhu je uznáván jako jakostně nejlepší a proto také nejhledanější. Jsou to oblasti našeho Žatecka, Roudnicka, Ústecka a Dubska v Čechách a Tršicka na Moravě, kde podmínky klimatické a půdní jsou v ohledu pěstování chmele nejlepší a nejzpůsobilejší a v kterýchžto krajích se po staletí zabývají chmelaři jeho pěstováním. Již v 11. století mluví písemné památky z Čech o našich chmelnicích a o tom, jak se odtud šířilo pěstování chmele do ciziny. Staly se proto tyto kraje po této stránce významnými a přímo tradičními. Produkce chmele tvoří důležitou součástku našeho zemědělství a národního hospodářství, neboť vyvážíme skoro 3/4 sklizně chmele do ciziny, což znamená pro naši obchodní bilanci slušnou položku.

Posuzujeme-li však celkový výnos naší chmelové produkce za posledních 15 let a jeho vývoz do ciziny, shledáme, že toto odvětví naší zemědělské výroby prodělalo během této doby značné výkyvy, které byly způsobeny konjukturou cenovou i odbytovou a která měla i vliv na rozsah našich chmelnic u jednotlivých pěstitelů.

Neustálým klesáním a stoupáním cen chmele v poválečných letech vznikaly nezdravé poměry v našem chmelařství a poškozovaly tak zájmy všech interesentů, a to jak chmelařů, tak i obchodníků a pivovarů. Bylo proto tužbou těchto zúčastněných činitelů na této výrobě, aby se poměry cenové i výrobní v našem chmelařství ustálily a urovnaly.

Vodítkem pro posouzení této důležité otázky s hlediska produkčního i zahraničně-obchodního, uvádí nám statistika následující údaje:

Ke konci světové války a v prvých letech poválečných byl chmel skoro bezcenným artiklem, v důsledku nepatrné a omezené výroby piva a teprve nok 1931 vykazuje cenový vzestup, který dosáhl v letech 1923-1926 své maximální výše a byl příčinou zakládání nových chmelnic, a to nejen ve výrobních oblastech chmelařských, ale i v krajích, kde se chmel nepěstoval. Tím se plocha chmele zdvojnásobila a dosáhla v roce 1929 17.264 ha výměry.

Ale nejen u nás, ale i v jiných státech se domácí produkce chmele stupňovala a na základě hesla »soběstačnost ve všem« zavádělo se i tam povinné používání domácího chmele pro vlastní výrobu piva, zamezoval se jeho dovoz zvyšováním cel, a to vše mělo za následek, že zmenšoval se tím náš vývoz do ciziny v posledních letech, vznikala u nás nadprodukce a zhroucení se cen. Takto vyvolaná krise chmelařská donutila naše producenty k omezenému pěstování chmele, což patrno je z nynější výměry chmelnic, která vykazuje v roce 1932 jich výměru ve výši 9.855 ha a přibližuje se tak poválečné produkci.

Regulování produkce chmelné v našem státě je proto nutným východiskem z této těžké situace chmelařské, a to jak v zájmu producenta, tak i v zájmu národohospodářském. K tomuto poznání dospěl i hospodářský výbor Společnosti národů v Ženevě, když na náš popud jednal o chmelařské krisi na konferenci chmelařících států. Bylo tam zásadně usneseno omeziti produkci chmele a vyzvati producentské země, aby buď za pomoci svých zájmových organisací, nebo cestou zákonnou regulovaly produkci chmele.

Omezování produkce chmele cestou dobrovolnou by pokračovalo příliš zdlouhavě a nestejnoměrně a proto je třeba nastoupiti cestu druhou, legislativní. Domáhají se této zákonné úpravy produkce chmelné i naše pěstitelské organisace, aby se ubránily nepřiměřeným výkyvům, hromadění přebytků a zásob a tím i poklesu cen.

Z té příčiny vypracovalo ministerstvo zemědělství osnovu zákona chmelařského, která se nyní předkládá zákonodárným sborům k projednání. Osnova skládá se ze 3 částí, z níž prvá jedná o známkování chmele, druhá o úpravě rozsahu pěstování chmele a třetí obsahuje ustanovení společná, trestní a závěrečná.

Přes to, že zákon o povinném známkování chmele z r. 1921, č. 297 Sb. z. a n., se celkem dobře osvědčil, ukázala se po zkušenostech, získaných s prováděním tohoto zákona, potřeba změniti a doplniti některá jeho ustanovení. Známkování chmele má velkou důležitost pro naše chmelařství, neboť dává kupci záruku o původu chmele a chrání tak velmi dobrou jakost československého chmele nejen na trhu domácím, ale i světovém.

Toto účelné důležité a nutné opatření prováděli čeští chmelaři ve svých výrobních oblastech dávno před zákonitými úpravami a máme v tomto ohledu záznamy, že byl chmel již v roce 1596 známkován v Rakovníku a v roce 1833 začalo jeho známkování v Žatci. Teprve v roce 1902 byl vydán zákon čís. 102 ř. z. o fakultativní možnosti ochrany balením, ověřováním a zvláštním označením chmele. Provenienční zákon z r. 1921, č. 297 Sb. z. a n., změnil fakultativní možnost ochrany na obligatorní známkování, které se osvědčilo a přineslo našemu chmelařství velmi cenné výhody a předpoklady pro další rozvoj.

Podle dosavadních předpisů provenienčního zákona podléhal veškerý chmel ve výrobních oblastech vypěstovaný povinnému známkování, které záleželo ve své podstatě v označení chmele na obalu podle místního původu a ve vydání průvodní listiny pro chmel takto označený. Označení chmele musí se státi dříve, než opustí výrobní obec, a to buď důvěrníky, nebo zmocněncem, po případě zřízencem známkovny.

Známkovnou prováděné ověřování místního původu chmelů bylo jen tehdy obligatorní, byly-li určeny pro vývoz, jinak bylo fakultativní. Toho využívala cizina k tvrzení, že zákon náš při fakultativním ověřování místního původu neskýtá dostatečnou záruku správnosti údajů o místním původu československých chmelů. Bylo proto zapotřebí čeliti tomuto nesprávnému tvrzení v zájmu našeho vývozu chmele. Tomu napomáhá nynější osnova zákona, která zavádí obligatorně ověřování místního původu u všech chmelů vyrobených ve výrobních oblastech, bez rozdílu, mají-li býti spotřebovány u nás, nebo vyvezeny do ciziny. Jediná výjimka, kde se vylučuje známkování, je u chmele, který má býti spotřebován v pivovaru patřícím pěstiteli chmele (§ 5, odst. 2).

Podle dosavadních předpisů nebyly chmele vyrobené mimo výrobní oblasti na obalu označovány podle místního původu, nýbrž jen slovem »chmel« a udáním ročníku. Označení toto bylo povinné a prováděl jej držitel chmele sám, poněvadž se tam nemohla vydržovati zvláštní známkovna. Na tyto chmele nevydávala se také žádná průvodní listina a nebyl také ani místní původ chmele ověřován. Podle nové osnovy zákona není toto označování povinné, ale toliko dobrovolné.

Předložený nový zákon chmelařský přejímá v plném rozsahu z dosavadního zákona celé řízení s označováním a ověřováním původu chmele, které zesiluje s některými změnami a doplňky, jako rozšířené právo dozorčí politických úřadů a jiné, aby bylo zaručeno správné zachovávání zákona.

Nejvýznačnějším činitelem při zřizování známkoven chmele jsou zájmové chmelařské organisace, které podle dosavadního zákona z r. 1921 zřídily známkovny, účastní se jejich správy a ručí za ně. Tyto organisace vykonávají svými zástupci důležitou funkci při známkování samém, jmenují důvěrníky pro označování chmele ve výrobních oblastech, dodávají různé věcné potřeby (šablony, pečetě, razítka a j.) pro provádění označování chmele ve výrobních obcích potřebné. Tyto věcné potřeby hradí sami pěstitelé, nebo jejích organisace a známkovny na ně nepřispívají. Dále spolupůsobí oblastní organisace chmelařské při kontrole nad prováděním provenienčního zákona, vykonávají dozor při označení původu chmele, spolupůsobí při pátrání, stíhání a uveřejňování falšování domácího chmele a vyvíjejí dále podle stanov činnost, která slouží k prospěchu všech pěstitelů chmele.

Oblastní organisace tyto jako spolky s členstvím dobrovolným opírají se finančně o příspěvky svých členů a ne

jsou proto při plnění těchto veřejných úkolů finančně zabezpečeny. Z té příčiny zavádí nový zákon oblastní organisace s povinným členstvím všech pěstitelů chmele, a organisace tyto budou vybudovány na podkladě stanov vydaných vládou pro jednotlivé výrobní oblasti a na tyto veřejné organisace přejde celá působnost dosavadních zájmových organisací.

Výrobní oblasti v roce 1932 byly: 

Druhá část osnovy nového zákona chmelařského zavádí právní podklad pro regulování chmelnic.

Chmelařící zemědělci jsou povinni ode dne účinnosti tohoto zákona ohlásiti příslušné známkovně výměru svých chmelnic v roce 1928 a 1929 a počínajíc rokem 1935 hlásiti každoročně do konce měsíce dubna výměru plochy chmelem osázenou. Vyžadují-li toho zvláštní důvody, mimořádné důležitosti hospodářské, zejména nějaká mezinárodní dohoda o úpravě pěstování a obchodu chmelem, může vláda naříditi redukci chmelnic stávajících, při čemž se má bráti náležitý zřetel na potřebnou ochranu malých a středních pěstitelů a ochranu osvědčených výrobních oblastí a obcí, dále na pěstitele, kteří provedli v minulých letech pronikavé omezení chmelnic a na průměrný poměr plochy chmelnic k celkové ploše orné půdy zemědělského podniku v dotyčné obci. Zemědělci malí, kteří nemají více než 0,5 hektaru chmelnic, jsou z tohoto omezení vyjmuti.

Nové chmelnice smějí býti zakládány jen se svolením zemského úřadu, který je uděluje po dobrozdání příslušné Zemědělské rady a podle směrnic, které vydá ministerstvo zemědělství po slyšení všech zájmových organisací. Ustanovení toto nevztahuje se na takové nové chmelnice, které se zakládají náhradou ve stejné výměře za staré chmelnice v témže roce rušené.

Držitelé zásob chmele jsou povinni hlásit Státnímu úřadu statistickému ke dni 1. srpna každoročně zásoby chmele, aby byl znám celkový stav zásob před novou sklizní. Aby bylo čeleno spekulaci, nejsou předprodeje chmele za pevné ceny před sklizní právně účinné.

Třetí část této osnovy obsahuje společná trestní a závěrečná ustanovení,

jež sneseny jsou v sedmi paragrafech tohoto vládního návrhu.

Národohospodářský výbor senátu jednal o této vládní osnově ve své schůzi dne 3. května 1934 a usnesl se doporučiti ji plénu senátu Národního shromáždění ke schválení tak, jak se na ní usnesla poslanecká sněmovna N. S. a jak uvedena je v senátním tisku č. 1255.

V Praze, dne 3. května 1934.

Dr Rozkošný v. r.,
předseda.

Josef Stržil v. r.,
zpravodaj.