a) pro úráz jedné osoby částkou 50.00 Kč,
b) pro celou pojistnou příhodu:
aa) u motorových kol částkou 100.000 Kč,
bb) u automobilů částkou 200.000 Kč,
cc) u autobusů (autokarů):
1. s přípuštným počtem míst k seděni a k stání nejvýše pro 35 osob částkou 400.000 Kč,
2. s vyšším přípustným počtem míst k sedění a k stání částkou 600.000 Kč,
c) pro věcné škody částkou 10.000 Kč. Samozřejmě není stanovením těchto pojistných částek bráněno poškozenému, aby vymáhal případnou vyšší přisouzenou náhradu škody, než činí částka pojistná, na osoby za škodu ručící. Tato má však zase ovšem možnost pojistiti, se na částky vyšší, než budou stanoveny vládním nařízením, které při stanovení pojistných částek může vycházeti jen z dosavadních zkušeností o pravděpodobném rozsahu škod.
Aby bylo znemožněno monopolní postavení pojišťoven byla - nehledíc k jiným opatřením v tom směru předsevzatým - připuštěna k zajištění nároků proti držitelům motorových vozidel vedle pojištění i kauce. Kromě toho vládním nařízením mohou býti stanoveny další jiné formy zajištění. Míní se tu na př. kauční hypotéky, garanční listy a pod.
K § 57.
Vynětí určitých osob s mezinárodními funkcemi z povinnosti pojistné nebo kauční děje se ohledů mezinárodních a ovšem jen za předpokladu vzájemnosti.
U státu a svazků územní samosprávy není takového zajištění jejich závazků třeba. Pod pojmem stát míní se ovšem i státní podniky, ústavy a pod.
K § 58.
Ustanovení o neplatnosti pojistných smluv, jež nejsou ve shodě s předpisy tohoto zákona, má býti - vedle pohrůžky trestem podle § 80 tohoto zákona - další velmi účinnou sankcí na dodržování těchto zákonných předpisů.
Přímá ingerence státní správy na úpravu výše pojistných premií jest zamýšlena jako další korrektiv proti případnému zneužití postavení, jaké dává pojišťovnám tento zákon. Zmocnění toho baade použito v případě potřeby. Jinak ovšem - jako v každém oboru soukromého podnikání - jest důležitým činitelem též konkurence, při níž uplatní se i nevýdělečné pojišťovny vzájemné.
K § 59.
Jde tu vlastně v podstatě jen o recepci platného právního stavu (srov. § 12 zákona z 9. srpna 1908, č. 162 ř. ž., o ručení za škody z provozu motorových vozidel). účelem je tu udržeti pocit osobní odpovědnosti i u pojištěného řidiče motorového vozidla. Aby pak sjednáním příliš vysoké účasti osoby odpovědné na hrazení škody nemohl býti mařen účel obligatorního pojištění, přiznává se tu nařizovací moci právo stanoviti nejen nejnižší, nýbrž i nejvyšší hranici této účasti.
K § 60.
Ustanovení to má za účel opatřiti držitelům motorových vozidel autentický doklad o vzniku a trvání předepsaného pojistného poměru, potřebný vzhledem k ustanovením následujícího paragrafu.
K § 61.
Na splnění povinností, uložených držitelům motorových vozidel v tomto oddílu zákona, bude dozíráno bezpečnostními orgány vhodné prováděné namátkové kontroly ve spojení s trestními i jinými sankcemi zabezpečí účinné dodržování zákonných předpisů bez tíživé administrativní evidence trvání pojistných poměrů.
K § 62.
Aby držitel motorového vozidla, který nesplnil pojistné nebo kauční povinnosti, neměl majetkového prospěchu z tohoto porušení zákonných předpisů, ukládá mu zákon zaplacení. zvláštního příspěvku ve prospěch Fondu pro podporu při úrazech motorovým. vozidly. Tím ovšem nejsou dotčeny trestní sankce podle § 80 (pokuta nebo vězení), po případě administrativní sankce podle § 15 (odnětí oprávnění říditi motorové vozidlo).
K § 63.
Ježto zákon ze dne 23. prosince 1932, č. 198 Sb. z., a n., o dopravě motorovými vozidly, jakož i prováděcí nařízení k němu vydané (vládní nařízení ze dne 16. února 1933, č. 36 Sb. z. a n.) obsahují též předpisy o povinném pojištění koncesionářů dopravních podniků proti odpovědnosti z provozu motorových vozidel (viz zejména § 8 zákona a § 3 nařízení), bylo třeba uvésti tyto předpisy v soulad s ustanoveními navrhovaného zákona o jízdě motorovými vozidly. Pro držitele motorových vozidel, majících koncesi podle zákona č. 198/1932 Sb. z. a n., mají tedy v tomto směru dále platiti předpisy zákona o dopravě motorovými vozidly a ze zákona o jízdě motorovými vozidly jedině ustanovení § 62 o případném zvláštním příspěvku ve prospěch Fondu pro podporu při úrazech motorovými vozidly.
K § 64.
Účelem zmíněného tu fondu je, aby - jak bylo již uvedeno - vyplnil mezery po jištění odpovědnostního a byl jakousi náhražkou nositele veřejného sociálního pojištění, pokud-jde o úrazy způsobené motorovými vozidly. Fond myšlen je jako svépomocná instituce zájmových Kruhů, tedy v prvé řadě držitelů motorových vozidel, řidičů motorových vozidel a jiných uživatelů veřejných cest, jakož i pojišťoven. Zástupci zájmových organisací těchto a jiných kruhů nájemníků budou tvořiti kuratorium fondu. Samozřejmě počítá se i s účastí Československého Červeného kříže a jiných korporací s úkoly samaritskými. Vhodnou formou bude zabezpečen vliv a kontrola se strany státní správy. Pojišťovny projevily v zásadě souhlas se zřízením tohoto fondu.
Úkoly fondu jsou podrobněji vypočteny v odstavcích 2 a 4 tohoto paragrafu.
K § 65.
Finanční dotování fondu je zabezpečeno ustanovením tohoto paragrafu. Úprava tato má obdobu v instituci tzv. hasičských příspěvků pojišťoven, jež se velmi osvědčila. Další příjmy fondu plynou z příspěvků podle §§ 62 a 63, po případě podle § 66. Kromě toho lze počítati i s dobročinností soukromou, ježto fond jako právnická osoba bude moci přijímati dary a odkazy, po případě podnikati i jiná právní jednání.
K § 66.
Dokud otázka povinného odpovědnostního pojištění není řešena mezinárodními úmluvami, ať bilaterálnímí či plurilaterálními, není oportunní upravovati vnitrostátním předpisem pojištění nebo jinou formu záruky držitelů cizozemských motorových vozidel. Rovněž potíže technické byly by nyní značné a neúměrné zamýšlenému výsledku. Konečně béře se v úvahu též hospodářský zájem státu a obyvatelstva na cizineckém ruchu. Vládě dává se však vhodně vymezené zmocnění k úpravě této otázky cestou nařizovací.
Odstavec 2 obsahuje potřebnou klausuli transformační, takže uvedení úmluv tu zmíněných ve vnitrostátní závaznost nevyžadovalo by již formy nového zákona.
K § 67.
Závady a soutěže motorových vozidel vzhledem k svému značnému významu sportovnímu národohospodářskému jakož i ku své povaze, z níž vyplývá zvětšené ohrožení veřejné nebezpečnosti na silnicích, vyžadují, aby státní správě byl vyhrazen rozhodující vliv na jejich pořádání. Z toho důvodu jest nutno vázati pořádání jich na úřední povolení. Poněvadž pak jde o podniky značné důležitosti a poněvadž jest nutno, aby pořádání jich bylo pokud možno jednotně organisováno, jest odůvodněno, že povolování jich svěřuje se v zásadě zemským úřadům, které také mohou míti potřebné úředníky-specialisty v oboru automobilovém.
Vzhledem k zvýšenému ohrožení života a majetku třetích osob při závodech jest třeba, aby uspokojení nároků těchto, osob ze škod způsobených při závodech bylo zjištěno, z kteréhož důvodu dává se povolujícímu úřadu právo, aby, budou-li okolnosti případu toho vyžadovati, učinil povolení závodů závislým na předložení průkazu o pojištění se podnikatele závodu proti těmto škodám. Z týchž důvodů jest pak třeba, a by i posádka závodících vozidel byla, pojištěna proti úrazu utrpěnému při závodech.
Povolující úřad bude musiti při udělování povolení podle tohoto předpisu posuzovati i sportovní stránku závodů neb soutěží, poněvadž jest nutno, aby v zájmu propagace motorového sportu bylo zabráněno pořádání závodů po sportovní stránce neseriosních, a aby byly připouštěny toliko podniky sportovně bezvadné. Jest proto třeba, aby povolující úřad mohl si zjednati spolehlivé podklady pro posouzení. došlých žádostí i po této stránce, a za tím účelem pojato bylo do zákona ustanovení odstavce 4, jímž má býti dána možnost, aby byla zřízena oficielní instituce v skládající se ze sportovců, na niž by se úřady mohly v tomto směru obraceti a jíž by bylo možno použíti též pro odborný dozor na tyto podniky.
K § 68.
Článkem 9 Mezinárodní úmluvy o jízdě motorovými vozidly z r..1926 zavazují se smluvní státy označovati určitým způsobem, nebezpečná místa pro jízdu motorovými vozidly. Ustanovení § 68 má pak za účel umožniti splnění tohoto mezinárodního závazku. Podrobnější stanovení těchto značek a způsob jich umístění ponechává se cestě nařizovací z toho důvodu, aby bylo možno snáze přizpůsobovati se v tomto směru jednak potřebám praxe, jednak mezinárodní úpravě.
Výstražné značky pro jízdu motorovými vozidly poskládati jest za zařízení silniční, jež jest nutné k bezpečnosti automobilového provozu na silnicích. Z toho důvodu jest povinnost zřizovati a udržovati tyto značky uložiti zásadně silničním správám, při čemž ovšem jest třeba vyhraditi státní správě rozhodující vliv pokud jde o určení míst, kde tyto značky mají býti postaveny. Toho bylo pak zejména třeba vzhledem k povinnosti vlastníků a držitelů pozemků sousedících s veřejnými silnicemi a cestami, trpěti postavení těchto značek na svých nemovitostech (§ 69).
K § 69.
Poněvadž často není možno výstražnou značku, má-li splniti zcela svůj úkol, umístiti na majetku silniční správy, bylo nutno uložiti vlastníkům a držitelům nemovitostí sousedících s veřejnými silnicemi povinnost trpěti postavení těchto značek na svých nemovitostech, po případě povinnost trpěti nutné z téhož důvodu okleštění stromoví, ovšem za náhradu. O tom, zda postavení značky nebo okleštění stromoví jest v daném případě nutné, budou rozhodovati v případě sporu okresní úřady.
K § 70.
Zájmy veřejné bezpečnosti a požadavek, aby provoz motorových vozidel na veřejných silnicích a cestách nebyl bez důvodu rušen, odůvodňují zákaz stavěti podél těchto silnic a cest jiné značky, jež by bylo možno zaměniti s výstražnými značkami automobilovými.
K § 71.
Poškození výstražných značek může způsobiti značné. nebezpečí jak pro použivatele motorových vozidel, tak i pro osoby třetí. Jest proto zcela na místě, aby takový čin byl postaven pod přísnější trestní sankci a aby se tedy na tyto případy vztahovala ustanovení všeobecných trestních zákonů vztahujících se na železnice, jež lze zde účelně applikovati.
K §§ 72 a 73.
I při úpravě výchovy řidičů motorových vozidel bylo nutno říditi se účelem tohoto zákona, jímž jest výhradně ochrana veřejné bezpečnosti při jízdě motorovými vozidly. Nelze proto předpisy o výchově řidičů sledovati cíle jiné a nelze v nich činiti rozdílu mezi řidiči, pokud tento rozdíl není diktován zájmy veřejné bezpečnosti. Nebylo proto možno vyhověti požadavku, s jisté strany uplatňovanému, aby pro řidiče z povolání byla předepsána povinná návštěva zvláštních kursů při státních průmyslových školách, neboť absolvování těchto kursů není nezbytně třeba k praktickému výcviku řidičů a k získání oněch celkem nepatrných theoretických znalostí, jež, jak uvedeno k § 12, nutno z důvodů veřejné bezpečnosti u řidičů požadovati, a poněvadž rozlišování v tomto směru mezi řidiči z povolání a ostatními řidiči nelze odůvodniti potřebou s hlediska veřejné bezpečnosti.
Vyučování jízdě motorovými vozidly není pak ani možno koncentrovati v učelištích, jež se tím výhradně zabývají, poněvadž jest nutno zachovati úřadům, hasičským sborům a podnikům, používajícím motorových vozidel ve větší míře, aby samy obstarávaly výcvik svých řidičů, a podobně i továrnám motorových vozidel a obchodům s nimi, aby vyučovaly v řízení kupce motorových vozidel, jak jest dosud obvyklo. Konečně není možno ani zakázati, aby někdo zcela výjimečně z ochoty vyučil druhého v jízdě (manželku, člena rodiny, přítele a pod.).
V posléze zmíněném případě výjimečného, ojedinělého výcviku z ochoty netřeba státi na požadavku zvláštní kvalifikace učitele a nutno spokojiti se se zárukou, kterou podává zkouška řidičská a jistá minimální praxe. Naproti tomu jest však, jak se stanoviska řidičů samých, tak i z veřejných důvodů nutno, aby osoby, které se zabývají trvale neb častěji vyučováním jízdě motorovými vozidly, podávaly dostatečnou záruku, že mají potřebné k tomu vlastnosti a schopnosti. Za tím účelem se stanoví v § 72, že k takovému vyučování smí býti používáno toliko osob, jež k tomu obdržely zvláštní úřední povolení, a stanoví se i jisté předpoklady tohoto povolení. Pokud se tu požaduje, aby osoby ty poskytovaly dostatečnou záruku svědomitého a důkladného vyučování, může zejména opětuje potrestání pro přestupky tohoto zákona a nařízení na jeho základě vydaných býti okolností, jež tata záruku vylučuje. Takové povolení má však toliko omezenou platnost, totiž platí jen pro vyučování pro účely školy, podniku, hasičského sboru nebo podniku, pro něž bylo vyžádáno, a zaniká tedy zejména, vystoupila-li dotčená osoba z jejich služeb.
Podniky zabývající se výcvikem řidičů po živnostensku, nutno pak kromě toho vázati ještě na další úřední povolení za tím účelem, aby při udělování tohoto povolení mohlo býti přezkoumáno, zda jsou zde též další předpoklady řádného vedení těchto podniků.
K § 74.
Požadavek vzdělání na vysoké škole technické v oboru strojním neb elektrotechnickém pro majitele autoškoly jest odůvodněn tím, že jedině osoby s tímto vzděláním podávají dostatečnou záruku odborného vedení školy, a jest v souhlase s dosavadní praxí při schvalování těchto škol.
Aby bylo možno v případech zvláštního zřetele hodných učiniti výjimku ze shora zmíněného požadavku, jako se dálo dosud, pojato bylo sem ustanovení odstavce 3.
K § 77.
Aby byl zaručen řádný výcvik řidičů motorových vozidel v podnicích, jež se jím zabývají po živnostensku, jest nutno, aby státní správě byl vyhrazen dozor na tyto podniky. Z téhož důvodu jest nezbytno, aby příslušné úřady byly oprávněny odejmouti udělené povolení k vyučování jízdě motorovými vozidly, ukáží-li se dodatečně závady.
K § 78.
Při přechovávání motorových vozidel nelze ve většině případů zabrániti tomu, aby v místnostech k tomu určených nebyla přechovávána i jistá množství hořlavin (benzínu, petroleje, olejů), byť i jen malá, čímž se způsobuje nebezpečí ohně. Není vyloučeno, že se časem ukáže potřeba vydati bezpečnostní předpisy pro tyto místností (opatření zásob hořlavých látek, zákaz hromadění těchto látek, zákaz kouření a užívání otevřených světel, zákaz rušení okolí pouštěním motoru s otevřeným výfukem a pod.). Aby byl zde podklad pro vydání nových předpisů, pojato bylo do zákona toto ustanovení.
K § 79.
Vzrůstající rozvoj používání motorových vozidel zasahuje svými účinky do různých oborů administrativy. Může se proto časem ukázati potřeba, aby zde byla instituci, kde by zástupci všech zúčastněných úřadů spolu s odborníky a praktiky mohli společně projednávati naskytující se v tomto směru otázky, což značně ulehčí rozhodování příslušných úřadů. Proto stanoví se zde možnost zřízení takové instituce, jakmile rozvoj automobilismu bude jí, vyžadovati.
K § 80.
Stihání předpisů o přípustné rychlosti a o opatrnostech, jichž má řidič dbáti, soudy omezují se jenom na případy, kdy bylo skutečně způsobeno jinému nebezpečí smrti neb poškození na těle, a pouhá přestoupení zákazu bez takového ohrožení ponechává se stíhati úřadům administrativním (odst. 5).
Poněvadž přestupek může býti takového rázu, že uvádí v pochybnost spolehlivost řidiče ve smyslu, uvedeném v poznámce k § 15, bylo nutno přiznati trestajícímu úřadu právo, aby takovou osobu vyloučil prozatímně z řízení motorových vozidel odnětím řidičského průkazu. Konečné rozhodnutí o dalším připuštění potrestaného k řízení motorových vozidel zůstává vyhrazeno příslušnému úřadu rejstříkovému.
K § 81.
Toto ustanovení jest celkem totožné předpisem § 4 zákona č. 124/1931 Sb. z. a n. Odchylkou od zmíněného předpisu připojen byl nový odstavec 6, jenž připouští, aby v případech, kdy přistižená osoba jest ochotna zaplatiti pokutu uloženou jí trestním příkazem, nemůže však tak učiniti na místě (ku př. nemá u sebe peněz), nebyla tím zbavena výhody vyřízení věci trestním příkazem. V takových případech může jí totiž býti poskytnuta přiměřená lhůta ku zaplacení pokuty a teprve, nebude-li pokuta v udané lhůtě zaplacena, nastupuje řádné řízení trestní. Úprava tato jest v zájmu státní správy, poněvadž tím rozšiřuje se okruh případů, kdy netřeba zaváděti nákladnější a zdlouhavější řádné řízení trestní.
K § 82.
Z důvodů, uvedených již k § 81, zavádí se tu možnost trestati příkazem i za nepřítomnosti řidiče (ku př. policejní orgán zjistí, že motorové vozidlo stojící na stanovišti, nevyhovuje předpisům).
K § 84.
Ustanovení toto jest obsahově totožné s předpisem § 5 zákona č, 124/1931 Sb. z. a n.
K § 85.
Opatření zmíněné v prvém odstavci bude rmutné jednak z důvodu, aby, byl zajištěn důkaz v případě, že vozidlem byl spáchán soudně trestný čin proti bezpečnosti života, těla nebo zdraví, jednak však i proto, aby případně vadné vozidlo bylo až do řádného přezkoušení vyloučeno z jízdy a tím zabráněno dalšímu ohrožování veřejné bezpečnosti.
Stejně bylo nutno přiznati veřejným orgánům, jimž přísluší péče o veřejnou bezpečnost, po případě okresním úřadům právo, aby vhodným způsobem vyloučily z řízení motorového vozidla osoby, jichž řízení by ohrožovalo veřejnou bezpečnost. Právo toto dává jim zákon jen ve dvou případech, totiž když řidič vozidla jest opilý nebo stižen duševní poruchou, poněvadž tyto skutečnosti může veřejný orgán ze zjevných známek odůvodněně předpokládati.
Aby bylo zabráněno zneužívání těchto oprávnění, stanoví se zde, že domněnka orgánu, resp. úřadu musí býti odůvodněna, a že opatření nesmí trvati déle, než toho jejich účel vyžaduje (ku př. dokud závada na vozidle nebyla. odstraněna dokud opilost nepominula).
Je samozřejmo, že strana musí hraditi útraty takových opatření podle všeobecného ustanovení § 127 nařízení č. 8/1928 Sb. z. a n., o řízení ve věcech náležejících do působnosti politických úřadů (správní řízení).
K § 86.
Ustanovení, předepsaná v tomto zákoně, zvláště pro jízdu motorových vozidel, jsou jen výsekem předpisů, jichž musí dbáti řidiči těchto vozidel při jízdě; kromě. zmíněných zvláštních předpisů musí řidič zachovávati při jízdě na veřej pých silnicích a cestách i všeobecné předpisy řádů silniční policie.
K § 87.
Způsob vlastního pohonu motorových vozidel může býti různý, a spadají pod pojem motorového vozidla podle § 1 i vozidla s pohonem parním. Pro parní kotle platí však zvláštní bezpečnostní předpisy, jež musí býti zachovávány, i jde-li o parní kotle motorových vozidel. Aby tedy nebylo sporu o poměru. těchto předpisů k tomuto zákonu, bylo sem pojato ustanovení, jež zmíněné bezpečnostní předpisy o parních kotlech výslovně zachovává v platnosti.
K § 88.
Toto ustanovení nahrazuje předpis § 11 zákona č. 162/1908 ř. z. Poněvadž nebylo pokládáno za spravedlivé, aby při prodeji vozidla na splátky. s výhradou vlastnictví prodávajícího až do úplného zaplacení ceny vozidla byl pokládán za podnikatele provozování pojištěním povinného prodávající (továrna, obchodník vozidly) a nikoliv skutečný provozovatel, jakož i z důvodu, aby přísné provádění tohoto předpisu v těchto případech neznemožnilo prodej motorových vozidel na splátky, byla učiněna výjimka ze všeobecné zásady a stanoveno, že v těchto případech pokládati jest za podnikatele osobu, které bylo vozidlo prodáno.
Od doby vydání zákona č. 162/1908 ř. z. vznikly však nové živnosti, související s provozem motorových vozidel, totiž živnostenské garážování, pronajímání nebo čištění motorových vozidel. Poněvadž osoby zaměstnané v těchto podnicích jsou vystaveny při zacházení s motorovými vozidly stejnému nebezpečí, jako osoby zaměstnané přímo při provozu těchto vozidel, bylo. nutno vztáhnouti i na ně předpisy o pojištění dělníků proti úrazu.
Poněvadž při provádění § 11 zák. č. 162/ 1908 ř. z. ukázalo se obtížným aplikovati tento předpis i na zaměstnance cizích zastupitelských úřadů, komisí a osob, požívajících práva exterritoriality, vyjímá poslední odstavec tyto zaměstnance z platnosti tohoto ustanovení. Zásada tato byla uznána již v jiných právních předpisech (zák. č. 221/1924 Sb. z. a n., § 5, písm. c) a § 6, písm. a) zák. č. 184/1925. Sb. z. a n., § 2, bod 7 zák: č. 26/1929 Sb. z. a n.).
K § 89.
Zájmy obrany státu, zvláštní povaha některých motorových vozidel vojenských a jejich účel, jakož í nemožnost dodržovati některé předpisy při vojenských cvičeních, odůvodňují nutnost vyloučiti platnost některých ustanovení tohoto zákona pro vozidla vojenská a jejich řidiče, kteří řídí tato vozidla ve výkonu vojenské služby, a ponechati v tom směru vojenské správě, aby věc upravila vlastními předpisy. Jde tu především o podmínky připuštění těchto vozidel k jízdě, o způsobilosti vojenských řidičů, o některých povinnostech, uložených řidičům, a o vyučování řidičů. Výjimka, pokud. jde o řidiče vojenských vozidel, týká se ovšem jen osob, které řídí tato vozidla ve službě, konané podle branného zákona nebo podle zákona o válečných úkonech; osoby, řídící tato vozidla v námezdním poměru, podléhají plně předpisům tohoto zákona.
K § 91.
V tomto paragrafu upravuje se kompetence ministerstev v oboru právní úpravy jízdy motorovými vozidly. Vychází se při tom z platného právního i faktického stavu a odstraňuje se jasným výpočtem kompetence ministerstva veřejných prací a ministerstva vnitra možnost kompetenčních konfliktů. K zamezení mezer v této úpravě přiznává se ministerstvu vnitra kromě toho ještě kompetence v případech, pro něž by snad uvedený výpočet nepodával přesného vodítka.
K § 92.
Z důvodů mezinárodní kurtoisie jest nutno přiznati osobám exterritoriálním podobné osvobození od tax v zákoně uvedených, jakého poskytují i ostatní státy takovým osobám.
K § 93.
Definice pojmu "uzavřená osada shoduje se s definicí uvedenou v § 12, odst. 5 vládního nařízeni č. 107/1932 Sb. z. a n.
K § 94.
Poněvadž zákon obsahuje v četných případech toliko povšechné zásady a ponechává podrobnou úpravu cestě nařizovati jest nutno, aby současně se zákonem vešlo v účinnost i prováděcí nařízení, jež má nahraditi dosavadní podrobné předpisy, pokud nebyly převzaty do zákona. Poněvadž nelze předvídati přesně dobu, které bude vyžadovati vydání tohoto prováděcího nařízení, ponechává se tu vládnímu nařízení, aby stanovilo den, kdy zákon spolu s podrobnými předpisy nabude účinnosti.
Týmž dnem musí pozbýti účinnosti všechny dosavadní předpisy upravující tutéž materii, jichž příkladný výpočet, co možno nejúplnější, se zde uvádí.
Ochrana bezpečnosti dopravovaných osob při veřejné dopravě motorovými vozidly vyžaduje, aby ustanovení § 12, odst. 4 o přísnějších podmínkách pro udělení povolení říditi vozidla, jichž se k takové dopravě používá, platil ihned. Pokud ovšem nebudou nařizovací cestou vydány podrobnější předpisy, půjde tu prozatím jen o vyšší hranici věkovou a požadavek tříleté řidičské praxe.
K § 95.
Práva nabytá před účinností tohoto zákona mají zůstati v zásadě (s výjimkou případu zmíněného v § 96) nedotčena, musí však býti po formální stránce (zápisy do rejstříků) uvedena v soulad se zákonem. Dosud sporná otázka platnosti dokladů, vydaných na území Slovenska a Podkarpatské Rusi, též na ostatním území a naopak řeší se zde v tom smyslu, že doklady kdekoliv vydané mají platiti pro celé státní území.
K § 96.
Zájem veřejné bezpečnosti vyžaduje, aby, shledá-li se z důvodů této bezpečnosti nutným předepsati určité. nové podmínky pro připuštění motorových vozidel k jízdě, přizpůsobila se těmto podmínkám i vozidla, připuštěná již k jízdě podle dosavadních předpisů. Při stanovení těchto nových podmínek může však býti stanovena výjimka z této zásady, budou-li pro to závažné důvody.
V Praze, dne 4. června 1934.
Předseda vlády:
Malypetr v. r.
Ministr vnitra:
Dr. Černý v. r.
Ministr veřejných prací:
Dr. Czech v. r.