To vše odůvodňuje, aby mimořádné zmocnění bylo dále prodlouženo a při tom současně upraveno tak, aby byly odstraněny pochybnosti. které pro jeho výkladu vznikají ke škodě cíle jím sledovaného, totiž záměrné a účinné ochrany a podpory hospodářského celku.

Proto zmocnění prodlužované do 30. června 1935 je i nadále zúženo na zásahy ve věcech hospodářských, jak jasně vysvítá z čl. II. odst. 1 projednávaného návrhu kde mluví se o úpravě celního sazebníku, o poruchách hospodářského života o úsporné úpravě veřejné správy, o rovnováze a úspornosti v hospodářství státu a jiných veřejnoprávních korporací.

Tedy zásahy jsou omezeny na zásahy do hospodářských věcí a mimo to v odstavci 2 téhož článku je výslovně vyloučeno opatřením opravovati manu nebo zvyšovati daně.

Ožehavým v naší veřejnosti stalo se ustanovení obsaženi v první větě zmíněného odstavce, že totiž opatření >lze učiniti i tehdy, když by jinak bylo třeba zákona<.

Podle dosavadního zmocňovacího zákona je vláda zmocněna k hospodářským opatřením v zákoně podrobně vytčeným nehledě k úpravě celního sazebníku, >pokud k tomu není zapotřebí zvláštního zákona podle předpisu ústavní listiny <.

Podle pro jednávaného návrhu zákona může uvedená opatření učiniti vláda i tehdy, když aby jinak bylo třeba zákona tedy i u t. zv. zákonných výhrad.

Sporná otázka je otázkou ústavněprávní a je v jádře ta může-li zákonodárce přenésti dočasně svou pravomoc zákonodárnou na někoho jiného.

Názory jsou pro a proti a zdá se, že kladný názor má převahu a vláda též je kladného názoru čehož důkazem jsou právě její návrhy zmocňovacích zákonů.

Nelze popříti, že lze hájiti názory oba a také se ta ve veřejném tisku důkladně stalo, ale skutečný tvrdý hospodářský život proti theorii postavil účelnost, nezbytnost a nutnost rychlého rozhodování.

Světový hospodářský vývoj, dosud neusměrněný a neregulovaný, mění se totiž někdy tak rychle a působí na náš hospodářský život tak pronikavě a často škodlivě, že jest nutno mnohdy velmi rychle učiniti obranné opatření. Ve chvíli když všude kolem nás rozhoduje se rychlostí, neobvyklou v hospodářských a jiných otázkách; nelze jinak než se stejnou pohotovostí a rychlostí rozhodnouti tuhé u nás, aby zájmy našeho státu a jeho obyvatelstva nebyly poškozeny. Právě tak i hospodářský vývoj náš domácí vyžaduje určitých, rychlých preventivních opatření, která by se nedala při řádném chodu parlamentní techniky obou zákonodárných sboru v čas vyříditi.

Trvání dosud platného zmocňovacího zákona dokázalo, že obavy, jako by měl zákon za důsledek vyřazení Národního shromáždění ze zákonodárné činnosti, se nesplnil. Po dobu trvání zmocňovacího zákona bylo podle něho vydáno 37 vládních nařízení a za tutéž dobu projednala poslanecká sněmovna 46 a senát 43 osnovy zákonů.

Nelze také přehlížeti, že zmocňovacím zákonem je vládě dána možnost, aby učinila potřebná opatření i v době, kdy Národní shromáždění, nezasedá.

Zmocnění děje se způsobem parlamentním, neboť parlament sám přenáší svou pravomoc na vládu, která jest zodpovědna i Národnímu shromáždění. Pravomoc zákonodárných sborů i presidenta republiky zůstává nedotčena. Národní shromáždění má právo odepříti svůj souhlas ke každému opatření vlády, učiněnému ve smyslu zmocnění. Ani v jediném případě posud toto odepření souhlasu se nestalo.

Pokud se týče opatření pro účelnou nebo úspornou úpravu veřejné správy dány jsou směrnice toho zákonem č. 286/1924 Sb. z. a n., jehož se projednávaný návrh zákona v čl. I, odst. 1 dovolává, a který ustanovuje, aby úkoly veřejné správy byly obstarávány co nejjednodušeji a nejúsporněji a aby správní řízení bylo zjednodušeno a jednotně upraveno, a uvádí celou řadu opatření, jimiž by naznačeného účelu bylo dosaženo.

Závěsem dlužno poukázati i na to všeobecné, že zmocnění je trvale odvislé od nositele zákonodárné pravomoci a také zodpovědnosti v demokracii, kterýmžto nositelem je v zákonodárných sborech existující většina, která má pravidelně ve členech vlády své důvěrníky. I nyní možno míti k vládě odůvodněnou důvěru, že vláda jako dosud toliko v nutných případech vhodně a rychle použije Zmocňovacího zákona k tomu, aby nastalo zlepšování a ozdravování našeho hospodářství i administrativních poměrů ve prospěch všeho obyvatelstva všech stavů a tříd a tím aby nastalo upevnění našeho státu.

V čl. II. zákona upravují se dosavadní trestní předpisy se zřetelem na zkušenosti a potřeby prakse.

Smysl čl. III. zákona jest, že vláda bude na jeho základě moci samočinně, t. j. bez příslušné zvláštní výhrady vydávati k mimořádným nařízením obyčejná prováděcí nařízení, a to samozřejmě především a téměř výlučně k mimořádným nařízením, která teprve budoucně budou vydávána podle čl. I. projednávaného návrhu zákona, který se právě v čl. III. cituje na prvém místě -- výjimečně pak ovšem také, jestliže by se ještě ukázala potřeba - i k mimořádným nařízením vydaným již podle § 1 zák. č. 95/1933 Sb. z. a n.,. pro něž byla již taková možnost stanovena v čl. II. zák. č. 206/1933 Sb. z. a n., který se nyní ruší. Tak zv. subdelegace podle čl. III., č. 2, a to ať již na úřady ústřední (ministerstva, ministry) nebo nižší, na př. zemské a okresní, musí naproti tomu býti vždy v dotyčném nařízení výslovně vyhrazena.

Čl. I. a II. nového zákona budou obsahovati novelisační ustanovení k zákonu č. 95/1933 Srb. z. a n. ; kdežto čl. III. projednávaného zákona má svá vlastní nová ustanovení.

Ústavně-právní výbor projednal ve své schůzi. konané dne 19. června 1934 usnesení poslanecké sněmovny a usnesl se doporučiti slavnému senátu, aby přijal osnovu zákona ve znění usneseném poslaneckou sněmovnou (tisk 1309).

V Praze dne 19. června 1934.

Dr Witt v. r.,
předseda.

Dr Havelka Otakar v. r.,
zpravodaj.