Senát Národního shromáždění R. Čs. r. 1934.

III. volební období.

10. zasedání.

Tisk 1342.

1. sen. Volku a spol. na p. ministra školstva a národnej osvety vo veci zrušeniu štátnej ľudovej školy v obci Abrahamová, okres Turč. Sv. Martin, na Slovensku.

2. sen. Nedvěda a soudr. p. ministra vnitra o zneužíváním zákona čís. 125/1927 okresním úřadem v Breznu n. /Hronom.

3. sen. Nedvěda a soudr. p. ministra spravedlnosti ohledně soustavného surového týrání a mučení vězňů ve věznici krajského soudu v Mladé Boleslavě a ohledně sebevraždy vězně Koldy, který následkem týrání a mučení spáchal sebevraždu.

4. sen. Reyzla, dr Hellera a soudr. na p. ministra vnitra o tom, jak se zacházelo s bezvěreckým pacientem ve všeobecné veřejné nemocnici v Rumburku.

Na Slovensku v okrese Turč. Sv. Martin ležiaca obec Abrahamová, dostala v tomto mesiaci od št. školského inspektara v Turč. Sv. Martine pod čís. 2128/34 nasledovný prípis:

Nakoľko obec Abrahamov a k nej priškolené obce v danej lehote nevyhovely ustanoveniu tunajšieho výnosu, na základe zmocnemia, daného mi výnosom MŠNO, zo dňa 6. /XII. 1933 čís. 138.635/33-I/2, zrušujem dňom 30. júna 1934 štátnu ľudovú školu dvojtriednu v Abrahamovej a týmže dňom odvolávam učitelské sily z tejto školy.

Obec Abrahamová, ako aj k nej v školských veciach pridelené obce, sú natoľko chudobné, že zo svojích hmotných prostriedkov nie sú v stave ani pri svojej najlepšej vóli postaviť novú školskú budovu. Štátna ľudová škola jestvuje v tejto obci ešte z doby predprevratovej. Budova pri väčšej oprave dala by sa upotrebovať ešte dlhé desaťročia. Školský inšpektorát v najnovšom čase, vzdor tomu, že táto budova je majetkom štátu, vystavil ju ešte maďarský štát, prešla po prevrate so všetkým zariadením do majetku nášho štátu a všetky věcné náklady by znaly byť hradené zo štátnej pokladnice. Terajší p. školdozorca ale požaduje nielen hradenie opravy budovy od obce Abrahamová a ku nej priškolených obcí, ale núti tieto obce vystaviť novú školskú budovu, udávajúc, že terajšia nezodpovedá už svojmu cielu, čo ale nezodpovie pravde, lebo pri nie vel'kej oprave, mohlo by sa v nej vyučovať ešte viac desatročí.

Škola táto je dvojtriedna, vyučovalo sa v nej v dvoch triedach vyše 60 detí, ktoré by teraz, jestli by výnos štátneho školského inšpektora zostal v platnosti, ostaly bez povinného školského vzdelania a boly by vystavené aj mravnej záhube.

Ani sama obec Abrahamová, ale ani s pomocou ku nej priškolených iných obcí, nie je v stave nie to novú budovu postaváť pre túto školu, ale ani na potrebnú opravu starej školy poskytnúť celý finančný náklad.

Následkom uvedených dát, spytujú sa dolupodpísaní senátori:

1. Čí pán minister školstva a národnej osvety má známosť o tomto pokračovaní št. školdozorcu v Turč. Sv. Martine a o zrušení jeho vyšuvedeným prípisom št. ľudovej školy v obci Abrahamovej;

2. čí je náklonný vyše uvedené nariadenie s okamžitou platnosťou zrušiť, aby tých, nateraz asi 60-70 školo povinných detí nezostalo v budúcom školskom roku bez vyučovania a

3. jestliže by toto učiniť nebol náklonný, ako sa mieni postarať a výučbu týchto dietok, kedže dotyčným obciam nie je možné nateraz postaviť novú, modernú budovu pre svoju veľkú chudobu.

V Prahe, dňa 18. júna 1934.

Je všeobecně známo, že v Honehroní panuje již po dlouhou dobu veliká bída a hlad. Horehroní se počítá mezi ty kraje republiky, kde jest největší bída. Dne 29. prosince 1933 odebralo se 55 nezaměstnaných hromadně k úředníkovi státní lesní správy Theodoru Rybníčkovi v Zavádce a žádali ho, aby je vzal do práce v lesích, jelikož se svými rodinami hladovějí. Totéž se opakovalo 8. ledna 1934, kdy k témuž úředníkovi dostavilo se 63 hladovějících a žádalo práci. Avšak místo práce dostali všichni účastnici v obou případech od okresního úřadu v Brezně n. Hronem trestní rozkazy, kde se jim oznamuje, že na základě návrhu četnické stanice v Helpe se jím diktuje trest pro přestupek 1. čl. 3. zák. č. 125/1927 30 Kč, v případě nedobytnosti dvoudenní vězení. Takovýto trestní rozkaz obdrželo všech 55 účastníků, kteří žádali dne 29. prosince 1933 práci. Rovněž tak všech 63 účastníků, kteří žádali práci dne 8. ledna 1934, obdrželo trestní rozkazy stejného znění. Mimo to dalších 58 nezaměstnaných byla předvoláno k okresnímu úřadu v Breznu n. Hronem, protože prý rušili veřejný pořádek v obci Zavádce dne 5. ledna 1934.

V trestních rozkazech je výslovně uvedeno, že jsou trestání proto, že vnikli do dvora a úřední místnosti správce Rybníčka a žádali ho, aby je zaměstnával na lesní práci.

Všichni obrátili se na senátorský klub komunistické strany Československa, přiložili trestní rozkazy a doprovázejí svou stížnost následujícím dopisem:

>Tunaj predkládáme udel našej slovenskej slobody, my, holí, bosí, hládni, takto sa stárajú o nás na okresnom úrade v Brezne n. Hronom, aby sme v tichosti od hladu vymreli, keď ideme po jednom ku zaměstnavatelovi prácu si pýtať tak jednotlivcov vykáže von z kanceláriu a keť ideme hromadně, tak dostaneme takúto dávku trestných rozkazov a keť neideme nikde, tak móžeme hladom skapať, aj to kričať nesmíme, že jsme hladni, lebo toto nadálej snášať už nemôžeme. <

Podepsaní táží se pana ministra vnitra;

1. Jest panu ministru tento případ neslýchaného zneužívaní zákona čís. 125/1927 znám?

2. Souhlasí pan ministr s tím, aby hladoví lidé byli trestáni dle prügelpatentu jen proto, že žádají práci, aby mohli uživit sebe a své rodiny?

3. Jest pan ministr ochoten trestní příkazy, vydané okresním úřadem v Breznu n. Hrorem, zrušit?

4. Jest pan ministr ochoten naříditi podřízeným úřadům, aby žadatele o práci netrestaly, nýbrž se jim o práci postaraly?

5. Jest pan ministr ochoten učiniti opatření, aby se takovéto neslýchané případy šikanování řádných dělníků neopakovaly?

V Praze, dne 20. června 1934.

Ve věznici krajského soudu v Mladé Boleslavě jsou vězňové surově týráni a mučeni, o čemž máme celou řadu svědků, které dále uvádíme. Vězňové jsou biti a mrzačeni, takže mnozí z nich vycházejí z věznice po odpykání trestu jako invalidé. Nejsurověji si počínají dozorci vězňů Jaroš a Kronaveter. Dne 15. dubna 1934 v cele číslo 18 vězeň Kolda při návštěvě holiče v cele vzal témuž jednu břitvu a čtyřmi řezy se podřezal tak, že hlava zůstala viseti pouze na páteři, a v několika okamžicích byl mrtev. Dle svědectví očitých účastníků a vězňů, kteří dosvědčují vše, co předcházelo, odehrála se věc následovně:

>V neděli dne15. dubna 1934 jsem byli určen panem dozorcem Kronavetrem, abych oholil vězně Danielka a Koldu, kteří byli uvěznění ve věznici krajského soudu v Mladé Boleslavě v cele číslo 18. Jsem vyučeným holičem a jako takový jsem byl určen holiti vyšetřovance a vězně. Holení jsem prováděl následujícím způsobem: Byl jsem vpuštěn vždy do cely bez dozoru a cela byla za mnou uzamčena. Totéž se stalo i na cele č. 18. v níž jsem byl spolu se shora jmenovanými vězni uzamčen dne 15. dubna o 1 hodině 15 minut odpoledne. Vrchní dozorce pan Kronaveter měl ten den polední službu. Vpustil mne do cely, kterou uzamkl a vzdálil se. Po mém příchodu do cely ležel vězeň Kolda na zemi opřen čelem o kamenný práh. Na můj dotaz, co mu jest, odpověděl, že ho velice bolí hlava. Připravoval jsem holení vězně Danielka a skříňku s holícím náčiním jsem položil na lůžko. Na můj dotaz, mnoho-li má Kolda ještě trestu, odvětil že do pátku, a netušil jsem, že by Kolda se sebevražedným úmyslem zabýval. Po namydlení jsem počal vězně Danielku holil a nepostřehl jsem, že vězeň Kolda uchopil jednu ze tří břitev, které byly uloženy v kufru. Když jsem se ohlédl, spatřil jsem, že vězeň Kolda drží otevřenou břitvu v ruce. Ulekl jsem se, a chtěl jsem mu břitvu odejmout, ten se mně však s výkřikem vytrhl a nežli jsem tomu mohl zabránit, podřezal si čtyřmi řezy hrdlo. Na moje volání a bouchání na uzavřené dveře objevil se teprve asi po 10 minutách nad dozorce Kronaveter, když již veškerá pomoc byla marná, nebol vězeň Kolda byl již mrtev. Co se s ním dále dělo, není mi známo, neboť jsem se musel umýt a byl jsem odveden do cely č. 31, v níž jsem byl jako vyšetřovanec.

Dne 16. dubna jsem byl volán k výslechu ohledně Koldovy sebevraždy. Danielku a mne předvedl vrchní dozorce Kronaveter. Na cestě k panu radovi Hodinářovi mi Kronaveter říkal, abych, kdyby se mě pan rada ptal, kde on byl, když se stala sebevražda, řekl, že se nahoře kluci prali a že on, Kronaveter, musel na okamžik odejít. Dále mně nabádal, abych řekl, že jsem měl dvě břitvy, ačkoliv jsem měl ve skutečnosti tři.

Od spoluvězňů jsem slyšel, že Kolda byl před svou sebevraždou od vrchního dozorce Kronavetra bit, při čemž mu jiní tři dozorci pomáhali.

Po sebevraždě Koldově mně dozorci vypravovali, že byl Kolda blázen, neboť se prý pokusil o sebevraždu několikrát.

V Mladé Boleslavi dne 11. května 1934.

Adolf Roller<.

Další je výpověď Josefa Linharta, která zní takto:

>Stvrzují svým vlastnoručním podpisem, že jsem byl vězněn u krajského soudu v Mladé Boleslavě. Když jsem šel jednoho dne na procházku, zdržel jsem se v cele a nežli jsem došel dolů na nádvoří věznice, viděl jsem hlouček vězňů. Zprvu jsem se domníval, že se vězňové perou, ale záhy jsem zpozoroval ruce v zelenavé uniformě. Když jsem se tázal, co se to děje, bylo mi řečeno spoluvězni, že dozorci bijí vězně Koldu a viděl jsem, kterak Kolda si chránil rukama hlavu. Při tom dozorci tlačili Koldu nahoru a Kolda křičel: >Pane Kronaveter, proboha vás prosím, nebijte mne.< To trvalo drahnou dobu a potom bylo ticho. Když jsme šli z nádvoří, říkali vězňové, že se Kolda věšel na opasku a proto k němu dali spoluvězně Danielku. Po několika dnech při procházce stěžoval si Kolda vězni Sedlatému Ferdinandovi na prudké bolesti hlavy, což jsem sám slyšel. Mimo to si Kolda stěžoval, že mu dozorce Jaroš vyhrožoval, bude-li si stěžovat na bití, že dostane osm měsíců.

Tuším že to bylo dne 15. dubna asi po 1. hodině odpolední, bylo slyšet velké rány na dveře cely č. 18, v níž byl uvězněn Kolda s Danielkem. Po delší době jsem slyšel odmykat tuto celu a hlas dozorce Kronavetra, který křičel: >Co to prase udělalo? Vemte ručník a zatáhněte mu to.< Dále jsem slyšel holiče volati: >To není nic platné, už je mrtev.<

V Čejetičkách dne 11. května 1934.

Josef Linhart.<

Dále vypovídá bývalý vězeň František Verner takto:

>Byl jsem ve vězení krajského soudu v Mladé Boleslavě a viděl jsem spolu s ostatními vězni, s nimiž jsem byl koncem února 1934 ráno na procházce v nádvoří věznice, kterak vězeň Kolda žádal vrchního dozorce vězňů Kronavetra, aby ho dal pracovat na zahradu. Dozorce odpověděl: >Dejte, mi pokoj, na zahradu nepůjdete, děláte skopičiny.< Při tom strčil do Koldy tak prudce, že jemu, Kronavetrovi samému, padla čepice a počal křičet, že mu ji Kolda shodil, což není pravda. Kolda na svojí obranu nastavil ruce, neboť se domníval, že bude bit. Na to byl Kolda dozorci uchopen a odveden dovnitř věznice, odkud se ozýval jeho křik a nářek. Když jsem se navrátil z vycházky, slyšel jsem od vezňů, že Kolda po bití byl vsazen do samovazby, kde se pokusil o sebevraždu oběšením.

V Mladé Boleslavi dne 11. května 1934.

Verner František.<

Že jsou vězňové ve věznici krajského soudu v Mladé Boleslavě surově týráni a jak došlo ku smrti Koldy, mohou dále dokázati následující bývalí vězňové:

Danielka, který pracuje v Přadměřicích n. Jizerou, který byl s Koldou v jedné cele.

Jan Pešl, z Mladé Boleslavi, baráková kolonie, Maroko, který dosvědčí, jak byl Kolda bit a po bití se věšel a totéž dokáže číšník Trdla, kterého Pešl zná.

Další svědectví o týrání vězňů složí bývalí vězňové:

Koušek, z Malé Bělé u Bakova,

Král z Vesce od Křince a

Myšák, bytem u Březinů (blíže Burešů v Rokli).

Bývalý vězeň Vašbaba, který nyní pracuje v Bukoveně, má protržený ušní bubínek od facky, kterou dostal od jednoho dozorce vězňů ve věznici krajského soudu v Mladé Boleslavě. Dva dny krvácel, ale nebyl k lékaři připuštěn. Svědci toho jsou Mikeska Rudová, autodoprava Bakov n. Jizerou a její šofér Stránský. Dále paní Křapková z Lysé n. Labem dokáže, jak surově se zachází s vězni ve věznici krajského soudu v Mladé Boleslavě.

Podepsaní táží se pana ministra spravedlnosti:

1. Jest panu ministru tento strašlivý případ mučení a týrání vězňů znám?

2. Jest pan ministr ochoten tento případ dáti co nejpřísněji vyšetřit a dáti vyslechnout všechny svědky, které zde uvádíme?

3. Jest pan ministr ochoten ihned suspendovati všechny dozorce, podezřelé z týrání vězňů, zvláště dozorce Jaroše a Kronavetra?

4. Jest pan ministr ochoten dáti příkaz prokuratuře, aby tomuto případu věnovala zvláštní pozornost a bezohledně hnala dozorce tyrany a mučitele před soud?

5. Jest pan ministr ochoten zjistiti, proč nebyl vězeň Kolda dán na pozorování do ústavu pro duševně choré a proč byl držen ve vězení?

6. Jest pan ministr ochoten postarati se o to, aby rodina Koldova dostala náhradu?

7. Co hodlá pan ministr učinit, aby podobnému surovému a tyranskému mučení vězňů bylo zamezeno?

V Praze, dne 20. června 1934.

Dne 13. ledna 1934 dopraven byl do všeobecné nemocnice v Rumburku 61 letý Josef Beckert z Rumburku, který utrpěl těžký úraz, pro nějž mu musela býti odňata noha.

Jak ukazuje tabulka o horečkách, byly nejkritičtější dny po operaci od 23. do 25. ledna. Právě v těchto dnech činili řádové ošetřovatelky a duchovní u Beckerta, který jest od roka 1924 bez vyznání, pokusy o obrácení ve smyslu návratu do římskokatolické církve, ačkoliv i nemocničmí řád výslovně zakazuje vykonávati na nemocné vliv v podobném smyslu. Ani příslušníci některého vyznání nesmějí býti tázáni, zdali si přejí posledního církevního obřadu, aby se neničila jejich poslední chuť k životu.