Vyřízeno bylo v uplynulých třech letech

Stav nedodělků ve srovnání koncem roku 1932 a 1933 je tento:

tedy vzrůst o 1065 kusů.

Na vyřizování věcí zúčastnilo se v letech 1931-1933 podle stavu z konce roku

Z radů nejvyššího soudu byli koncem roku 1933 zaměstnáni předsedáním v senátech 3 z plna, 4 z větší části.

Je viděti, že nedodělky nejvyššího soudu ve věcech civilně-právních ze země České a Moravskoslezské jsou stále větší, a že si z nich vlastní silou nemůže pomoci.

Velké nedodělky ohrožují řádný chod služby i zájmy občanstva a vůbec právní bezpečnost. Neudržitelný je stav, jestliže jen u nejvyššího soudu trvá vyřízení sporu dvě léta.

Bylo sice poukazováno na to, že sporná agenda, zvláště u krajských soudů, klesá a že lze očekávati v nejbližší době značný úbytek. Avšak výkazy o počtu sporů za rok 1933 a první čtvrtletí r. 1934 takového nápadného úbytku věcí sporných nejeví, a i kdyby k úbytku. došlo, neodstraní se tím skutečnost, že je nevyřízeno více jak 8.000 věcí a že by na to bylo potřebí podle průměrné výkonnosti a možnosti zpracování nových 40 referentů na celý rok, t. j. na přibližnou dobu tří let asi o 13 referenti více. Takový počet však nově dosaditi k nejvyššímu soudu není možno. Utrpěly by tím i nižší stolice, kde také brzy bude se projevovati nedostatek starších zapracovaných sil.

Proto nezbývá, než přispěti aspoň z části na poli úpravy legislativy.

V tomto směru jde především o možnost zvýšiti t. zv. revisní mez. Vyloučení dovolání do určité hodnoty předmětu sporu vůbec, ať rozhodl odvolací soud jakkoli, nehodilo by, se zřejmě do systému civilního řádu soudního, a bylo. by jistě pokládáno za velice tíživé a nemohla by proto tato mez býti dosti vysoká.

Jinak je tomu s vyloučením dovolání při souhlasných rozsudcích. Podle zpráv státního úřadu statistického, č. 67/68 z roku 1933, tab. 15., o činnosti nejvyššího soudu ve věcech civilních v roce 1931, připadá 76% na potvrzení souhlasných rozsudků nižších soudů, (podle toho připadá na 1517 revisí do hodnoty 10.000 Kč 364 věcí, v nichž nedošlo k potvrzení).

Jak již dříve bylo uvedeno, v novele č. 118/1914 ř. z. ubyla revisní hranice 1000 K. Nejvyšší soud pokládá pro nutnou úlevu za přiměřenou částku revisní hranice 10.000 Kč, neboť byť by prosté valorisaci odpovídalo zvýšení částky 1000 K na 7000 Kč, zdá se nutným, má-li býti poskytnuta nejvyššímu soudu úleva dostatečná, zvýšiti tuto hranici na 10.000 Kč. Počítá se totiž s tím, že by při uvedené mezi 10.000 Kč odpadlo ročně asi 33 % všech revisí, tedy za tři léta asi 3.306 věcí. To by bylo asi tolik, aby, nedojde-li k podstatném jinakému zvýšení agendy, také agenda ze zemí České a Moravskoslezské za tři léta byla přivedena na stav, který je ve skupině slovenské, kde koncem roku 1933 bylo nevyřízených revisí 1841, rekursů 149 a zmatečních stížností 348.

Dlužno uznati, že každé vyloučení opravného prostředku k nejvyšší stolici soudní se jeví velmi tíživým, však nelze neuznati, že musí rozhodovati prospěch celkový, který je také prospěchem národohospodářským. Proto se navrhuje, aby návrhům nejvyššího soudu v tomto bodě bylo vyhověno aspoň zvýšením revisní hranice na částku 7000 Kč.

Zvýšení hranice ve věcech nepatrných z 300 Kč na 500 Kč je odůvodněné. Prosté valorisování vedlo by ku hranici ještě vyšší. V raku 1931 bylo podáno dovolání ve věcech do 5000 Kč - 42, a hledí-li se k poměru. potvrzení dříve uvedenému (okrouhle 76 %),, nelze míti za to, že by obmezení tímto zvýšením bylo pro občanstvo zvláště tíživé. Úleva ta však přispěje zejména soudům nižších stolic, a to jak soudům procesním (okresním) tak i soudům odvolacím (krajským).

Tím jsou odůvodněny návrhy učiněné v čl. I, č. 1 a 2 co do posunutí hranic cenových.

Jinak třeba poskytnouti nejvyššímu soudu další úlevu, ustanoveními o vyloučení opravných prostředků v některých jiných věcech.

Ve sporech o výživě manželky ze zákona a ve sporech o nemanželské otcovství jsou zpravidla dovoláním v odpor brány nejen výroky o povinnosti platiti výživné, nýbrž také, a to dosti četně, výměra výživného. Zpravidla jde jen o menší rozdíly, ať již odvolací soud clo výše výživného potvrdil nebo změnil rozsudek soudu první stolice. Na př. první soud vyměřil výživné částkou 100 Kč a odvolací soud částkou 80 Kč měsíčně,: nebo prvý soud částkou 300 Kč a druhý soud částkou 350 Kč měsíčně. Jde tu spíše o posouzení poměrů hospodářských, v jichž středu jsou nižší soudy, a ne otázky právní. Nejvyšší soud zřídka se odhodlává ke změně, takže zatížení s vyřízením dovolání není ve správném poměru k výsledku. Jde jen o výši výživného a nikoli o důvod právní povinnosti a je tedy návrh, aby bylo vyloučeno také v tomto případě dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu; podle čl. I, č. 2, plně důvodný.

K čl. I, č. 3.

Podobné ustanovení je již v § 1, č. 13 zákona č. 164/1924 Sb. z. a n. pro zemi Slovenskou a Podkarpatoruskou. Ustanovení taková směřují k tomu, aby byla dána zákonem samým možnost stručného odůvodnění tam, kde odpovídání na všechny výtky opravných spisů není nutným. Neznamená to, že by vyřízení revisního soudu bylo méně důkladně propracováno po stránce věcné; toliko vyhotovení rozhodnutí se usnadňuje. Při předběžných poradách potvrdil zástupce stálé delegace advokátních komor ze země Slovenské, že podobné ustanovení platné v zemi Slovenské a Podkarpatoruské nepřineslo nějakou škodu a lze proto návrh přijmouti pro úlevu nejvyššího soudu, byť i jen na dobu přechodnou.

K č1. I, č.4 a 5.

Z přehledu dříve uvedeného je patrno, že je nejvyšší soud rekursy a dovolacími rekursy silně zatížen. Incidenční spory o příslušnost, k nimž dává jurisdikční norma při složitosti svých předpisů a mnohosti sudišť hojně příležitosti, vedou se zpravidla jen pro průtah věci. Tomu nutno spíše čeliti, než to připuštěním opravných prostředků až do třetí stolice podporovati. Osnova c. ř. s. činí stejně opatření, aby tyto opravné prostředky byly vyloučeny tam, kde otázka příslušnosti je celkem významu podřízeného nebo kde už tato otázka byla dostatečně zkoumána, takže je pravděpodobnost pochybení celkem nepatrná a náprava takového pochybení není v žádném poměru ke ztrátě času a k nákladům, jichž vyžaduje. K tomu míří doplněk ustanovení § 528, odst. 1, uvedený v čl. I, č. 5 osnovy.

Ustanovením § 527 c. ř. s., že bez výhrady pravomoci není rekurs proti zrušovacímu usnesení přípustný, bylo-li soudu první stolice uloženo, aby vyslechna strany učinil nové rozhodnutí, je již dnes nejvyšším soudem vykládáno extensivně tak, že rekurs je vyloučen i tehdy, když není sice výslovně nařízeno slyšení stran, ale když podle povahy věci, podle odůvodnění zrušovacího usnesení a podle obsahu nařízeného doplnění jest zřejmé, že se nebude lze obejíti bez slyšení stran (účastníků) nebo jedné z nich. Návrh nového ustanovení čl, I, č. 4 má tuto praxi zákonnou cestou potvrditi. Nemůže z toho vzejíti žádná újma, protože chce-li rekursní soud pro pochybnost svého právního návrhu, z něhož při zrušení vycházel, zachovati stranám příležitost k rekursu, může rekurs výslovně vyhraditi.

K čl. II, č. 1.

V případech uvedených v § 66 ex. ř. jde o věci méně důležité, které neznamenají konečné vyřízení. Proto také není připuštěn samostatný opravný prostředek, ale je tento spojiti s nejbližším samostatným opravným prostředkem. Není podstatného důvodu, aby tyto věci zaměstnávaly nejvyšší soud, přetížený na dlouhou dobu rozhodováním ve věcech hlavních.

Také bylo uvažováno o návrzích nejvyššího soudu, zda je obmeziti rekursy v exekučních věcech co do povolení exekuce pro pohledávku peněžitou nepřevyšující 500 Kč a co do návrhu na odklad exekuce (§ 42 až 45 ex. ř.) včetně návrhů ve věcech exekučního vyklizení bytů (čl. II zák. č. 32/34 Sb. z. a n.) a odkladu exekucí proti zemědělcům a nezaměstnaným (zákony č. 33 a 34/ 34 Sb. z. a n.). Avšak v těchto směrech vzešly závažné pochybnosti. Prve uvedené obmezení bylo by v rozporu s tím, že § 34 ex. z. platného v zemi Slovenské a Podkarpatoruské s nepatrnými výjimkami nepřipouští další rekurs proti usnesení soudu druhé stolice, ale výslovně připouští takový rekurs v otázce nařízení exekuce. Nezdá se vhodné také toto ustanovení exekučního zákona zvláště rušiti, není těch případů tolik, aby vyloučení. revisního. rekursu mohlo znamenati podstatnou úlevu. Co pak se týče odkladu exekucí proti zemědělcům a nezaměstnanými, jde právě o věc hlavní, která je předmětem těchto zákonů. Je pravda, že v zemi Slovenské a Podkarpatoruské ani v těchto věcech není možný revisní rekurs, i když jde o rozhodnutí nesouhlasné, avšak obmezení to při provádění nového zákona, který se dosud. nevžil a který vyžaduje propracování v praxi, mohlo by se jeviti tíživým i tam, kde revisní rekurs přípustný je, t. j. v zemi České a Moravskoslezské, jde-li o usnesení nesouhlasná. Zvláště, pak také nelze zapomínati, že judikatura nejvyššího soudu v těchto věcech může jeviti dobrý vliv na judikaturu soudů první a druhé stolice v zemi Slovenské a Podkarpatoruské. Proto bylo od návrhů těch, upuštěno.

K. č1. II, č. 2.

Účelem prozatímních opatření jest zatímně zajistiti peněžitý nárok proti nepříznivým zásahům dlužníků, jimiž by byla příští exekuce zmařena nebo značně zatížená zatímně zabrániti, aby vedení sporu nebo příští exekuce v příčině nepeněžitých nároků nějakým způsobem zvláště změnou dosavadního stavu, byly zmařeny nebo značně zatíženy po případě upraviti zatímní stav sporného právního poměru k zabránění hrozícího násilí nebo k odvrácení nenapravitelné škody. Vždy běží jen o zatímní opatření, které nesmí předbíhati konečnému rozhodnutí. Proto klade zákon váhu na rychlost provedení a proto se spokojuje pouhým osvědčením, t. j, zjednáním určité míry pravděpodobnosti pro existenci zákonných předpokladů. Řízení o zatímním spatření nemá býti nějakým vleklým sporem. ve sporu a proto se nehodí k osvědčení prostředky, jichž nelze ihned provésti (. § 274 c, ř, s. a § 78 ex. ř.). V praxi se často provádí řízení o zatímních opatřeních způsobem nadmíru obšírným a vleklým a zneužívá se stížností k protahování řízení ve věci hlavní. Nejsou řídké případy, zejména ve sporech podle zákona o nekalé soutěži č. 111/127 Sb. z. a n., že otázka zatímního opatření není ani do dvou let vyřízena.

Odpovídá prozatímnosti, budou-li opravné prostředky, obmezeny jen do druhé soudní stolice. Bylo by také nedůsledné, kdyby v některých sporech bylo dovolání k nejvyššímu soudu vyloučeno, ale dovolací, rekurs o prozatímním opatření byl připuštěn.

K čl. III.

Za platnosti § 16 cís, pat. č. 2081854 ř. z., jenž připouštěl mimořádný dovolací rekurs také patrný v (zřejmý) rozpor rozhodnutí se zákonem, stála judikatura na stanovisku, že je třeba, aby určitá právní otázka v zákoně samém byla tak jasně rozřešena, že o zákonodárcově úmyslu není pochybnosti.

Když byl redigován zákon č. 100/1931 Sb. z. a n., došlo ku změně tohoto ustanovení. Mimořádný dovolovací rekurs je dovolen i pro nezákonnost a nejen pro zřejmou nezákonnost. Nejvyšší soud snažil se sice tehdy během přípravných prací dovoditi, že není třeba změny ustanovení v § 16 v uvedeném smyslu, ale Národní shromáždění schválilo návrh vládní, v němž bylo odůvodněno, že by jinak nejvyšší soud mohl. odmítati řešení pochybných otázek právních, kdyby mimořádný revisní rekurs byl obmezen na případy zřejmého rozporu se zákonem a že by to nebylo účelné.

Jestliže nejvyšší soud žádá pro dobu přechodnou, aby byly omezeny mimořádné revisní rekursy tak, jak tomu bylo za platnosti § 16 nesp. pat., možno posuzovati návrhy ty jen s téhož hlediska, jako návrhy na obmezení dovolání ve věcech sporných. Může jíti o nutnou úlevu, ale jen na dobu přechodnou.

Nejvyšší soud je silně zatížen dovolacími rekursy, v nichž jde jen o výši zákonného výživného, a to nejen dovolacími rekursy pravidelnými (při různých rozhodnutích), nýbrž i mimořádnými (při souhlasných rozhodnutích). V nesporném řízení jde také o určování výživného pro nemanželské a manželské děti (§ 16 cís. nař. č. 276/ 1917 ř. z. a § 141 obč. zák.). Důvody pro vyloučení dovolacích a rekursu v těchto případech jsou stejné jako byly shora uvedeny na odůvodnění, proč má býti vyloučeno mimořádné dovolání, j. de-li o výměru výživného ze zákona.

Podobně je zatěžován nejvyšší soud dovolacími rekursy v otázkách úpravy styků mezi rodiči a dětmi (§ 142, druhá věta vš. zák. obč.). úprava styků je věcí soudcovského uvážení na podkladě vyšetřených poměrů. Dlužno uznati za správné, že nižší soudy mohou lépe posouditi vhodnost učiněného opatření nežli nejvyšší soud, jenž účastníky nevidí a neslyší.

K čl. IV.

Nejvyšší soud dal v úvahu, jak se zachovati po navrženém zvýšení hranice bagatelní a hranice revisní vůči zákonu o pracovních soudech, zvláště hledíc k ustanovením §§ 20, 28, 32 a 34. Připomenul, že kdyby zůstal zákon o pracovních soudech nezměněn, byly by v pracovních sporech co do přípustností odvolání a dovolání utvořeny dvě kategorie stran zúčastněných na pracovním poměru podle toho, zda by spor, byl projednán u pracovního soudu nebo u samostatného oddělení pro pracovní spory, či podle § 42 u obecného okresního soudu.

Osnova má za to, že je vhodné vzhledem k poměrům mzdovým cenové hranice zákona o pracovních soudech ponechati.

Zájem těch, kdož mají nárok na to, aby byli souzeni pracovním soudem ve zvláštním řízení, odůvodňuje, aby hranice posunované pro úlevu nejvyššího, soudu aspoň v těchto případech soudnictví zvláštního posunovány nebyly.

Spolu je vhodné odstraniti jinou nesnáz.

Pracovní soudy jsou ponejvíce vyhledávány zaměstnanci a těší se oblibě, protože spory se projednávají urychleně, žalobce má značné kolkové úlevy a strany jsou chráněny před vysokými útratami.

Odborné kruhy stále upozorňují na to, k jakým důsledkům dochází v zemi Slovenské a Podkarpatoruské tím, že ustanovení o zastupování jsou jiná podle c. ř. s, a jiná podle zákona o pracovních soudech.

Vrchní soudy v Bratislavě a v Košicích souhlasně navrhly odstraniti rozdíl vyvěrající z různosti předpisů o řízení v pracovních sporech, projednávaných jednak před pracovními soudy (odděleními okresních soudů pro pracovní spory), jednak před řádnými soudy, tak, že budou předpisy zákona o pracovním soudu platiti i pro okresní soudy jednající podle § 42 zák. č. 131/1931 Sb. z. a n. na místě pracovních soudů, ovšem nehledíc k ustanovením o přísedících. Tak bude také zjednána úleva finanční, když v dobách tísně státu nebude nutno všude, kde by toho poměry hospodářské a sociální jinak žádaly, zřizovati prozatím pracovní oddělení okresních soudu s přísedícími. Za účelný se také pokládá návrh, aby o odvolání v tomto případě rozhodoval senát krajského soudu podle § 32 zákona o pracovním soudu. Obmezovati jeho příslušnost na ty případy, kdy byl učiněn návrh na označení rozsudku jako vydaného v řízení podle zákona o pracovních soudech, nezdá se nutné. Předpisy o příslušnosti pracovních soudů nejsou toho rázu, že by bylo třeba se obávati zmatků. Má však míti povinnost okresní soudu, který jednal v takovém sporu, používaje zákona o pracovních soudech, rozsudek náležitě označiti.

K čl. V.

S rozšířením revisní meze podle § 502 c. ř. s souvisí stejná úprava podle čl. VII, č. 2, písm e) zák. č. 161/1921 Sb. z. a n. ve znění čl. IV zák. č. 123/1923 Sb. z. a n.

K přechodným ustanovením čl. VI se podotýká, že je nutno vyvarovati se sporům, jaké vznikly po novelách č. 161/21 a č.123/23 Sb. z. a n., a dlužno proto určiti, kdy neplatí ustanovení článků osnovy o vyloučení opravných prostředků. Za rozhodný se tu pokládá den rozhodnutí druhé stolice, protože jde jen o úlevu dovolacímu soudu.

Zákon neznamená zvýšení nákladů.

V Praze, dne 23. června 1934.

Předseda vlády:
Malypetr v. r.

Ministr spravedlnosti:
Dr. Dérer v. r.