Senát Národního shromáždění R. Čs. r. 1934.

 

III. volební období.

10. zasedání.

 

Tisk 1377.

 

Návrh

 

senátorů Nedvěda, Mikulička a soudruhů

na vydání zákona o právu asylu pro politické emigranty v Československu.

 

Podepsaní navrhují:

 

Senát Národního shromáždění republiky Československé se usnesl:

 

Zákon

 

ze dne...... 1934

 

o právu asylu pro politické emigranty v Československu.

 

Národní shromáždění republiky Československé usneslo se na tomto zákoně:

 

§ 1.

 

Politickým emigrantům přiznává a zaru­čuje se plné právo asylu v Československu.

 

§ 2.

 

Politickými emigranty po rozumu tohoto zákona jsou cizinci, kteří byli anebo jsou o­hrožováni na svobodě a životech fašistickou vládní soustavou svého domovského státu a odebrali se na území Československé repub­liky.

 

§ 3.

 

(1) Političtí emigranti mají právo pobytu v kterékoliv obci československé republiky a nesmí býti ze žádné obce vyhoštěni ani ni­jak na osobní svobodě zkráceni nebo persek­vováni.

 

(2) Političtí emigranti mají právo užívati všech práv jako státní příslušníci Českoslo­venské republiky.

 

§ 4.

 

Političtí emigranti (§ 2) nemohou z Česko­slovenské republiky býti vypovězeni, zejmé­na nesmějí býti vydáni státu, z něhož uprchli.

 

§ 5.

 

(1) Politickým emigrantům musí obecní ú­řad, ve kterém emigranti mají svůj pobyt, vystaviti řádný průkaz o jejich osobní totož­nosti bez jakéhokoliv obmezení a bez jakých­koliv poplatků.

 

(2) Politickým emigrantům musí okresní ú­řad místa jejích pobytu vystaviti cestovní pas bez jakéhokoliv obmezení do všech států bez jakýchkoliv poplatků.

 

§ 6.

 

Tento zákon nabývá účinnosti dnem vy­hlášení. Současně pozbývají platnosti všech­na ustanovení jemu odporující. Provedením tohoto zákona pověřují se ministři vnitra, spravedlnosti a sociální péče.

 

 

 

Důvodová zpráva.

 

Právo asylu pro osoby veřejně činné, jimž v jejich vlasti hrozilo nebezpečí, vyplývající z jejich veřejné činnosti, bylo za všech dob u všech národů uznávána a respektováno. Již v dějinách antických čteme, že význač­né osobnosti antického Řecka nebo Říma byly nuceny uchýliti se do emigrace a mno­hé z nich se nikdy více do svého domova nevrátily.

 

Také příslušníci českého národa často mu­seli vyhledávati útulek za hranicemi. Již v polovině XVI. století Čeští bratři emigro­vali do Polska, kde založili Jednotu bratr­skou. Ve válce třicetileté a po válce třiceti­leté byla hromadná emigrace z Čech do cizi­ny a hlavně do Německa. Čeští exulanti byli přijati pruským králem Bedřichem Velikým a usídleni v nynějším Berlíně. Také Ochra­nov pochází z těchto dob.

 

Po zrušení ediktu nanteského za Ludvíka XIV. nastala hromadná emigrace francouz­ských hugenotů, kteří se uchýlili do ciziny a právo asylu jim bylo všude přiznáno.

 

Po kapitulaci vilagošské r. 1849 velký po­čet maďarských emigrantů nalezl útulek v Tu­recku.

Po nezdařených povstáních polských roku 1831 a r. 1863 byla velice četná emigrace polská do Francie a Švýcarska.

 

V druhé polovině XIX. století Švýcary a Anglie poskytovaly útulek i italským anar­chistům a nebylo proti nim nijak zakročová­no, pakliže respektovali zákony země asylu.

 

Také italští vlastenci XIX. století, bojovníci Garibaldiho a i sám Mazzini museli e­migrovati, aby se zachránili před rakouskými vojenskými soudy.

 

Po fašistickém převratu v r. 1923 uprchlo statisíce revolučních dělníků a intelektuálů z Italie hlavně do Francie, Švýcarska, Lu­cemburska, Belgie a Latinské Ameriky, kde již dvanáctý rok je jim přiznáno právo asylu.

 

Jedině Československo je zemí, kde sice právo asylu se poskytuje, ale mezi emigran­ty se dělá rozdíl. Po skončení světové vál­ky uchýlilo se několik tisíc bělogvardějských emigrantů ze Sovětského Ruska do Česko­slovenska, kde nejen že jim bylo poskytnuto právo asylu, nýbrž byli i vydatně subvenco­váni ze státního rozpočtu. Po dlouhou řadu let byla v rozpočtu ministerstva zahraničí mi­lionová položka na subvence bělogvarděj­ských emigrantů. Bylo jim dovoleno zde stu­dovati, byli přijímáni do státních a veřejných služeb, jejich diplomy byly nostrifikovány a tisíce z nich jsou zde dosud jako samostatní živnostníci, zaměstnanci státní, veřejní i sou­kromí, lékaři, inženýři atd. Při tom nutno zdůrazniti, že mezi touto emigrací bylo mno­ho zločinných elementů, které se dopouštěly těžkých trestných činů a byli odsouzeni. Po­depsaní připomínají dra Gorgulova, který za­vraždil francouzského presidenta Doumera, loupežného vraha Volovika a celou řadu bě­logvardějských emigrantů, odsouzených pro krádeže, loupeže, podvody a jiné trestné činy.

 

Po Hitlerově převratu v Německu uchý­lilo se do Československa mnoho říšskoně­meckých emigrantů komunistů a sociálních demokratů. Po únorových bojích ve Vídní přišlo do Československa dalších několik set rakouských emigrantů, kteří se zúčastnili bojů ve Vídni a jiných městech a místech Rakouska. Vedle toho uchylují se do Česko­slovenska emigranti z Jugoslavie, Rumunska a Maďarska. Jedná se vesměs o emigranty, kteří byli ve své vlasti činni proti tamějším fašistickým vládám.

 

Ale proti těmto emigrantům se postupuje se strany vlády a politických úřadů naprosto jinak, než proti emigrantům bělogvarděj­ským, třeba že se žádných trestných činů na území Československé republiky nedo­pustili. Již pouhý fakt, že emigrant proletář­ský, který přijde do Československa, je tre­stán administrativně pro neoprávněné pře­kročení hranic, je něco úžasného. Ani v jed­nom případě nebylo tak postupováno proti emigrantům bělogvardějským. Je známo, že sta a sta bělogvardějských emigrantů přišlo do Československa bez jakýchkoliv doku­mentů a že úřadům stačilo, když si navzájem osvědčovali totožnost a minulost, čímž jim bylo umožněno vydávati se za studenty, ač­koliv neměli žádného předběžného vzdělání. Všem také ochotně byly vystavovány nové dokumenty osobní podle udání, která učinili.

 

Ale nejen že proletářští emigranti po pří­chodu do Československa jsou trestáni pro neoprávněné překročení hranic, máme také doklady o tom, že velká část byla vypově­zena úplně bezdůvodně nebo z malicherných důvodů. Mnohdy vypovězení nebo vyvezení na hranice a předání úřadům příslušného stá­tu znamená smrt. Tak na př. asi před 4 tý­dny byli v Praze policií přistiženi 3 rumun­ští revoluční emigranti. Jedna žena jménem Seiva Averbrech a dva muži Dori Goldstein a Ester. Tito tři emigranti nebyli vypovězeni a nebylo jim dáno na vůli, aby se odebrali do jiného státu, nýbrž v průvodu zřízenců pražské policie vyvezeni na rumunské hra­nice a předáni pověstné Siguranze......

 

Zvláště německým emigrantům hrozí po návratu do Německa strašné nebezpečí. Hit­ler má totiž i v Československu celou řadu špionů, kteří sledují německé emigranty a říšské Němce v Československu pobývající a při návratu jsou ihned zatýkáni, týráni a ob­žalováni.

 

Jako příklad uvádíme zprávu, která přišla z Amsterodamu 5. června

 

Dva úředníci Länderbanky, která má své obchodní místnosti v Berlíně, Unter den Lin­den, byli po svém návratu z Prahy, kde se několik dnů zdržovali, zatčeni. Kriminální ú­ředníci ukázali jim fotografii a tázali se jich, zdali jsou fotografovanými osobami. Oba bankovní úředníci museli uznati, že jsou to jejich obrazy, načež jim bylo sděleno, že je­jich rozmluvy v Praze byly vyslechnuty. V těchto rozmluvách - domnívajíce se, že za hranicemi mohou volně mluviti - se vy­jadřovali kriticky o německých poměrech. Špion, který je poslouchal, je nepozorovaně fotografoval.

 

Z rakouských emigrantů t. zv. >Schutz­bündlerů< bylo československými úřady vy­povězeno šedesátpět, z toho padesátdva z Br­na, dva z Volar, šest z Hodonína, tři ze Znojma, jeden ze Šternberka a jeden z Pra­hy. Za důvod sloužilo, že prý >se zúčastnilikomunistické propagandy<. Kdyby opravdu se rakouští emigranti podobného činu do­pustili, byli by jistě postaveni před soud a odsouzeni a nebyli by pouze vypovídáni.

 

Máme seznam 29 emigrantů říšskoněmec­kých, kteří byli z Československa vypověze­ni, nebyli jako emigranti uznáni a před svým vypovězením byli zatčeni a byly u nich vy­konány domovní prohlídky. Mezi nimi bylo několik ženatých se ženami a dětmi.

 

Na zámku ve Mšeci u Slaného jest uby­tován větší počet říšskoněmeckých emi­grantů. Pro tyto emigranty neplatí listovní tajemství a četnická stanice prohlíží veške­rou jejich poštu.

 

V Kyjích u Prahy bylo zatčeno 7 říšsko­německých emigrantů na udání nějakého špicla, veškerá korespondence byla jim od­ňata a po zjištění úplné neviny byli opět propuštěni.

 

Velkému počtu emigrantů se odebírá prá­vo asylu s odůvodněním, že nejsou politic­kými, nýbrž hospodářskými emigranty. V každém takovém případě, aniž by byl vy­šetřen, dává se pouze třídenní lhůta k opu­štění ČSR.

 

Zajímavá je také praxe policie. Mnoho e­migrantů bylo vyzváno policií, aby si zažá­dalo o Interpasy a když tak učinili a pasy jim byly vystaveny, byli vyzváni, aby ihned Československo opustili.

 

Právo asylu není v Československu ani vnitřním ani mezinárodním zákonem upra­veno. Případy, které zde uvádíme, dokazují, že právo asylu v Československu neplatí pro emigranty proletářské.

 

Ze všech těchto důvodů podepsaní navr­hují vydání zákona, který by tuto otázku upravil.

 

V Praze, dne 11. června 1934.

 

Nedvěd, Mikulíček,

Langer, Fidlík, Stejskalová, Vydrová, Hlávka, Douda, Mezó, Hajníková, Pilz, Kindl, Kello.